Zde, v blízkosti nejvyšších ománských hor, se usadil kmen Al-Abri a pod kamenným masívem skal se z hlíny zrodila vesnice Al-Hamra al-Abreyeen. Nepálená hlína je prastarým stavebním materiálem, který lidé používají již od nepaměti. Zdejší 400 let staré, většinou dvoupatrové domy, jejichž stropy jsou z palmových kmenů a listí, patří mezi nejstarší v Ománu. Stará Al-Hamra je dnes ale bez života a rozpadá se. Suché ománské podnebí sice hliněným stavbám svědčí, bez pravidelných oprav se ale stav domů zhoršuje. Obyvatelé si díky výhodným státním programům postavili v údolí nové domy a vedle mrtvého starého města se rozšiřuje město moderní.
Stovky let se nic neměnilo
O stovky metrů výše, schované za skalami, je další sídlo kmene Al-Abri – Misfat Al-Abreyeen, z kamene postavená horská oáza plná palem. V časech ještě docela nedávných byl Misfat téměř odříznutý od světa a dostupný jen pěšky nebo na oslu po příkrých stezkách nad srázy a propastmi. Stovky let se v tom nic neměnilo. Až koncem 20. století. Musela to být nepředstavitelná dřina překonávat tu kamennou hradbu se zbožím naloženým na ramenou a na hlavě, ne každý si mohl v minulosti dovolit osly.
V polovině minulého století sepsal šejk Ibrahim Said al-Abri kroniku svého lidu. Část rozsáhlého díla věnoval původu kmene sahajícímu až k Adamovi a přijetí islámu. Muslimští historici nazývají předislámské období jahiliya, což znamená „období neznalosti“. Prorok Muhammad poslal poselství ománským vůdcům: „Obracím se na vás ve jménu islámu. Budete bezpeční, když se islámu podrobíte. Já jsem Alláhův posel a přináším islám všem lidem. Pokud ale odmítnete islám, moji jezdci se vřítí do vaší země.“ Ománské kmeny islám přijaly, avšak brzy se postavily do opozice umájjovské a později také abbásovské moci. V roce 630 se ve vesnici Farq nedaleko Nizwy narodil Jaber Ibn Zaid, jehož učení – ibádíja, je dodnes většinovým islámským směrem v Ománu. Existuje přísloví, že „vejce bylo sneseno v Medině, pták se vylíhl v Basře a odletěl do Ománu“. Vykládá se tak, že základ ibádíje byl položen v městě prorokově, v Basře žil, studoval a rozvinul své teorie Jaber ibn Zaid, a vědomosti a moudrost byly poté přeneseny do Ománu. V nejrozsáhlejší kapitole kroniky se Šejk Ibrahim Said al-Abri soustředil na příchod kmene do severního Ománu a posledních čtyři sta let. Rukopis se veřejně čítával v šejkově domě. Bylo to logické – v časech šejka Ibrahima nebylo na ománském venkově mnoho lidí ovládajících čtení a psaní. V kmeni Al-Abri jich prý bývalo asi pět. A tak zatímco jeden učenec četl, další text vysvětloval a doplňoval odbornými poznámkami o historii a islámu, aby ho přiblížil méně vzdělaným lidem. Rukopis má několik kopií, které vlastní významné rody a je zřejmě nejcennějším kulturní památkou kmene.
I v Misfatu je mnoho domů polorozpadlých a neobývaných. Přestože v budoucnosti kamenný Misfat stěží unikne osudu Al-Hamry, dnes je ještě plný lidí, jejichž život je bizardní směsicí moderních a tradičních prvků. Kamenné domy postavené v prudkém svahu, uvnitř klimatizace, elektřina, před domem luxusní automobil. Již žádná túra s oslem, vždyť do Misfatu vede kvalitní silnice. Misfat je považován za jednu z nejkrásnějších vesnic v Ománu a školní výlety sem jezdí dokonce i z blízkých měst. Na turisty si ale konzervativní domorodci zvykají jen pomalu a např. fotografování bez zdvořilé žádosti je nemyslitelné.
Zahrady datlovníků
V pouštních podmínkách Arabského poloostrova je voda vzácnou tekutinou. Datlovníky potřebují vláhu a té se jim v Misfatu dostává díky tradičnímu systému zavlažování zvanému alfaj (známější je výraz falaj v jedn. čísle). Tento způsob rozvádění vody kanálky je rozšířen také v Jemenu a Saúdské Arábii. Je starý až dva tisíce let a původ má pravděpodobně v Persii, kde se mu říká Qanat. Z mateřského pramene je voda podzemním tunelem vedena do vesnice a dále rozváděna kanálky. Odhaduje se, že v Ománu jich je na 11 tisíc, z toho kolem 4 tisíc dodnes funkčních. Mnoho aflaj v Ománu je starých asi tisíc let, avšak někteří historici udávají, že se zde používaly ještě o 500 let dříve. Systémy využívají buď podzemních vod, nebo svádějí vodu po prudkých deštích. Používají se jako všem přístupný zdroj pitné vody i pro další domácí a užitné účely, samozřejmě v nějakém vyšším bodě před rozvedením do zavlažovacích kanálů. Někdy bývá vytvořen i bazén pro vykoupání. Další rozvedení do zahrad je ale komplikovanější. V uzavřených kmenových svazech bylo rozdělení vody přísně kontrolováno a rozdělováno, vždyť na něm byla závislá celá společnost. Falaj je vlastnictvím lidí, kteří ho postavili a kteří do něj vložili peníze. Dědí se po generace a zřídka mění majitele. Rozdělení vody je výsledkem složitých dohod, zaleží hlavně na velikosti polí a zahrad. Celý systém ománských alfaj je na seznamu památek UNESCO. V datlové zahradě je osvěžující chládek, listy chrání před slunečním žárem a pod nohama teče voda v zavlažovacích kanálech. Datlovníky začali lidé pěstovat v Mezopotámii před asi 5 000 lety. Čerstvé datle jsou v arabském světě považovány nejen za výživné ovoce dodávající energii, ale i za afrodisiakum (pro ženy i muže). O datlové palmě říká arabské přísloví, že „musí mít nohy ve vodě a hlavu na slunci“, což plně vystihuje náročnost na teplo, světlo a množství vody. Horké pouštní oázy se tedy zdají být vhodným místem. Datlovník je mnohokrát zmiňován v Koránu, což dokresluje jeho význam. Dokonce porod panny Marie proběhl právě pod datlovníkem: „ …A zastihly ji bolesti poblíže kmene datle palmové a zvolala: „Ach, kéž bych byla raději již dříve zemřela…!“ I zavolal na ni zpod jejích nohou: „Nermuť se, vždyť Pán tvůj dal pod tebou téci říčce plynulé, a zatřes kmenem palmy nad sebou a spadnou k tobě datle čerstvé a uzrálé!“ I muslimský prorok vyzdvihoval význam datlů: „Pokud končíte půst, první, co sníte, ať jsou datle. Pokud je nemáte, napijte se vody, neboť voda je vskutku očisťující.“ Jedním z tradovaných činů proroka je následující vyprávění: „Měli jsme novorozené dítě, vzal jsem ho k Prorokovi a ten ho pojmenoval Ibrahím. Potom rozžvýkal datli a potřel mu jí vnitřek úst.“
Misfat býval soběstačný v pěstování datlí, banánů i citronů. Kdysi byl v Misfatu rozšířen také chov včel, ale po smrti posledního včelaře se jeho povolání nikdo dále nevěnoval. Tradice se zde předávaly z generace na generaci po stovky let, ale dnes má mnoho domorodců, díky snadné dostupnosti a finančnímu dostatku, svůj byznys mimo vesnici. Jedna z tradic – otroctví – zde přetrvávala až do 2. poloviny minulého století. Četl jsem příběh o životě jednoho otroka. Do roku 1970 vlastnil pas, který ho označoval za otroka kmene Al-Abri a svobodu mu přinesla až modernizace země spojená s nástupem sultána Qaboose. Schopný muž využil nových příležitostí, vstoupil do státních služeb a brzy se stal policejním důstojníkem.
Války o podobu Ománu
Z Misfatu je to blízko do Grand Canyonu Ománu (tak se lidově říká vádí Nakhar) pod nejvyšší horou Jebel Shams dosahující výšky tří tisíc metrů. Nebo do Jebel Akhdar. V těchto vyprahlých horách se v polovině 50. let minulého století bojovalo o budoucí podobu Ománu. Sultán neměl výrazný vliv na společnost mimo pobřežní oblasti. Vnitrozemí Ománu zůstávalo pod nadvládou imáma, který byl volen a byl vůdčí autoritou kmenů. Politickou i náboženskou. V roce 1955 se imám Ghalib bin Ali pokusil vyhlásit nezávislost centrálního Ománu. Na jeho podporu přišly stovky ozbrojenců ze Saúdské Arábie a sultánovi jednotky ve městě Nizwa byly rozprášeny. Neuspěla ani nová armáda, kterou sultánovi vycvičili Britové a v níž byli promícháni vojáci z jihu Ománu od Dhofaru, kterými ostatní Arabové opovrhovali, a také vojáci z Balučistánu (Pákistán). Horský terén a guerillový způsob války hrál do rukou povstalcům. Smetl je až zásah britských speciálních jednotek v roce 1959.
Po 2. světové válce byl Omán zaostalou zemí s jedinou nemocnicí a několika školami. Tehdejší sultán omezoval styky nejen se západním světem, ale i se sousedními arabskými státy a svou zemi naprosto izoloval. Za 30 let jeho vlády navštívil Omán jen jediný zahraniční vůdce – z Abu Dhabi. Až v roce 1970 byl z trůnu svržen vlastním synem Qaboosem, který studoval na anglické vojenské škole. Od té doby je sultán Qaboos neomezeným vládcem. V Ománu jsou sice volby do parlamentu, ale rozhodně zde nejsou politické strany a navíc sultán může zvoleného člověka zamítnout. Začátky nového sultána nebyly snadné, do jižních částí Ománu pronikli marxističtí povstalci z Jemenu a trvalo roky, než se je podařilo eliminovat. Rebelové dokonce pojmenovali jednu z vojenských oblasti Ho-či-minova zóna.
Původ jména Omán se ztratil v dávnověku. Někteří islámští učenci tvrdí, že to bylo jméno kmene, další ho dávají do souvislosti s jemenským údolím. Dle jiných to bylo jméno legendárního hrdiny, který dal postavit mocné město. Všechny názory jsou jen spekulacemi. Je známo, že ve starověké a středověké Evropě se jižní Arábii říkávalo „Šťastná Arábie“, vždyť to byla bohatá země, odkud vedly obchody s kadidlem, které přinášely obrovské zisky. Na začátku 21. století, díky moudré vládě sultána Qaboose a příjmům z ropy, obyvatelé Ománu znovu bohatnou. Z jejich života ale zároveň nezadržitelně mizí staré tradice. Včetně tradičního vesnického života. Al-Hamra a Misfat mohou vyprávět…