Zikkurat Chogha Zanbil je jediným za hranicemi Iráku. A protože Irák je turistice dosud nedostupný, je i jediným bezpečně přístupným. Až do roku 1935 byl ale tento zikkurat ztracen v poušti. Pro svět ho náhodně objevili při leteckém průzkumu piloti jedné anglo-íránské ropné společnosti. Zikkurat je starý možná až 3500 let a byl postaven a zasvěcen elamským bohům. Původně měl pět pater, z nichž se ale dochovaly jen tři dosahující výše 25 metrů. Zikkurat je nejvýznamnější památkou na Elamské království, protože z hlavního města Sus, vzdáleného necelých 50 km, se nic nedochovalo. Zikkurat pochází ze středního období elamského království (1500 – 1000 před n. l.). Ve starověkých časech v této oblasti válčil doslova každý s každým a nejtěžší časy znamenal pro Susy rok 640 př. n. l., kdy byly vypáleny Asyřany. Jejich slavná historie pak prakticky končí (podobně jako v případě Persepole a celé perské říše) roku 331 před n. l. příchodem neporazitelného Alexandra Velikého.


Zikkurat Chogha Zanbil

Bohužel dnes již z bezpečnostních důvodů není dovoleno vystoupat na patra zikkuratu a je ho tedy možné jen obcházet. Upoutaly mě hliněné cihly s dodnes čitelnými nápisy v klínovém písmu. Ačkoli zikkurat nebyl v době mé návštěvy nijak oplocen, a zdálo se, že ani hlídán, přesto se objevil chlapík vybírající vstupné. Během doby co jsem si zikkurat obcházel, měl alespoň společnost v mém řidiči.

100 km taxíkem za 300 korun

K Chogha Zanbilu nejezdí žádná veřejná doprava a tak jsem ze Šírázu přijel nejprve nočním autobusem do Ahvazu a byl rozhodnut pokračovat dalších asi 70 km taxíkem. Autobusy mezi velkými městy jezdí v Íránu často přes noc. Vzdálenosti jsou veliké a časově to docela dobře vychází. Jen jsem několikrát dospal hoďku dvě na nádražním křesílku když jsme přijeli v pět či v šest ráno. Na nádraží v Ahvazu, kde jsem byl jediným cizincem, mě okamžitě obklopilo množství řidičů nabízejících své služby. Žádal jsem někoho mluvícího anglicky nebo jiným evropským jazykem. Po chvilce byl jeden takový vzdělanec nalezen a předveden. Tomu jsem oznámil, že chci na Chogha Zanbil, tam bude asi hodinu čekat a poté mě odveze dále do města Andimeshk, odkud jsem chtěl pokračovat vlakem směrem na Qom. Dohodli jsme se rychle na sedmi dolarech (cesta byla hodně přes 100 km, ale cestoval jsem v době, kdy měl dolar přes 40 korun a benzín v Íránu byl téměř zdarma).


Upoutaly mě hliněné cihly s dodnes čitelnými nápisy v klínovém písmu

Být souzen v Íránu – lákavá nabídka

Bohužel až v autě jsem zjistil, že řidič byl sice schopen anglicky navrhnout cenu a kývnout na podmínky, ale tím jeho komunikační schopnosti končily. Nikdo lepší ale nebyl. Domluva tedy byla rukama a několika slovíčky, tedy spíše nebyla. Nevadí, ví, kam má jet, čekat a pokračovat. Po prohlídce zikkuratu jsem po všeobecně dobrých zkušenostech s mnoha Íránci udělal začátečnickou chybu. Taxikář nabídl, že změníme trasu a odveze mě zpět do Ahvazu. Já navrhl snížení ceny o jeden dolar, on souhlasil. Předpokládal jsem, že je to pro něj výhodnější, nebude se do Ahvazu vracet z větší dálky. Jenže při placení v Ahvazu se dožadoval nikoli zlevněných šesti dolarů, ale ještě dalších sedmi za první jízdu. A tady byla domluva těžká. Dodnes nevím, zda to byl z jeho strany záměr cizince okrást nebo prostá chyba v komunikaci. Dohoda se neblížila – jak také, když já neuměl persky a on třeba aspoň anglicky, navíc oba dva jsme chtěli své (tedy moje) peníze. A tak jsem sehnal v blízkém hotelu recepčního jako tlumočníka. Teprve po překladu jsem definitivně pochopil, že chce skutečně zaplatit za dvě cesty a razantně odmítl.

Nejjednodušším řešením byl odchod na policii k rozhodnutí sporu. Úřadující důstojník neměl pro taxikáře příliš pochopení, ale na druhou stranu nechtěl nechat nepochybně bohatšího cizince uniknout z byrokratických spárů svého úřadu úplně zdarma. Rozhodl, že mám zaplatit – místo navíc požadovaných šesti – jen dva dolary a taxikář má ještě povinnost odvést mě na nádraží. V opačném případě by zítra proběhlo soudní řízení. To byla lákavá zkušenost – přece jen mi za spíše nedorozumění než přestupek, nehrozil žádný velký trest, maximálně bych něco zaplatil a mohl užít, co z cizinců málokdo – íránský soud. Nakonec převážil nedostatek času, který mi zbýval k vypršení víza, již jednou v Íránu prodlužovaného. Ztráta jednoho či dvou dnů v Ahvazu mi lákavá nepřipadala vůbec. Zaplatil jsem dva dolary, vřele poděkoval ochotnému recepčnímu za tlumočení a nevyužil taxikářovi povinnosti odvést mě na nádraží. Vydal jsem se pěšky, a tady, v poušti Perského zálivu, v betonovém Ahvazu, kolem něhož se jen těží ropa, to nebylo vůbec příjemné. Stupňů bylo na pálícím slunci nepochybně nejméně 50, pokud zafoukal větřík, měl jsem pocit, že mi někdo pustil fénem horký vzduch přímo do obličeje.

V Ahvazu skutečně nebylo mnoho k vidění (zvláště v odpoledním vedru a době siesty), je střediskem ropného průmyslu a v současnosti má téměř milion obyvatel. V dobách vlekoucí se irácko-íránské války byl vzhledem k blízkým hranicím těžce poškozen a tisíce lidí odtud prchaly, aby nalezly bezpečnější život ve vzdálenějších oblastech Íránu (takto se rozrostlo město Mashad daleko na východě u afghánských hranic). A za hodinu jsem seděl ve vlaku směr Qom v kupé zpívajících Íránců…