Loď, do které jsem nastoupil v kazaňském přístavu, plula na jih od tatarské metropole do Bolgaru, v dávných časech mocenského a obchodního centra Velkého Bulharska. Nevyzpytatelná Volha přichystala dramatickou plavbu – dlouhé desítky minut jsme byli zmítáni zdivočelými vlnami uprostřed řeky a běsnící proudy deště prosakovaly do kabiny. Zlehka se do mě vkrádal pocit, že skončím nenávratně v bezedných vodách matičky řek. Podobně jako bulharská říše, kvetoucí v těchto končinách ještě před 500 lety, byla smetena nemilosrdným časem a stejně nelítostnými dobyvateli.

Živly se ale uklidnily a po třech hodinách mě kapitán vystrčil na dřevěném molu pod lesnatým břehem a ukázal cestu, po které se dostanu k posledním přeživším památníkům bulharského panování ve středním Povolží. Po půlhodině stoupání lesem a odhánění všudypřítomných komárů, jsem konečně stál v místech, kam dodnes míří jako poutníci ti, kteří se považují za potomky Volžských Bulharů. Mnozí z nich tvrdí, že tři cesty do Bolgaru se vyrovnají hadži do Mekky. Vždyť dlouho předtím, než Rusové začali pod vládou Rurikovců budovat první kostely, tady na střední Volze Bulhaři listovali Koránem, razili arabské mince a čile obchodovali nejen s Araby, ale i s Byzancí či Vikingy.


Tato vesnice je posledním pozůstatkem Bolgaru, hlavního města Velkého Bulharska, země tisíce měst

Historie povolžských Bulharů

Historie povolžských Bulharů začala po smrti cara Kuvrata v roce 650. Ze své pravlasti severně od Kavkazu a na východ od Azova, překročila jedna část Bulharů pod vedením Kuvratova syna Ispericha Don, Dněpr a Dněstr a usadila se v Besarábii severně od Dunaje. Druhý Kuvratův syn odvedl svůj lid na sever na střední Volhu. Rozhodujícím mezníkem ve formování bulharských kmenů do velkého státního útvaru byl rok 922. Do Bolgaru tehdy dorazilo poselství bagdádského chalífy s muslimskými učenci, staviteli a imámy. Bulharský car přijal islám a brzy se jeho vzkvétající říši dostalo hrdého pojmenování – Velké Bulharsko, země tisíce měst. Přijetí islámu Bulhary je dokumentováno v knize jednoho z vyslanců „Listy Ahmeda ibn Fazlana k Volze“. Rozšířilo se arabské písmo, rozvíjela se literatura, filozofie, vědy. Město mělo rozvod vody, veřejné lázně, kůže z Bolgaru byly známy po celém světě – v Číně i ve Flandrech. Ve 12. století sepsal Jakob Ibn Nogman Historii Bulharska a v roce 1212 vyšlo nejvýznamnější dílo básníka Kul Galiho Pověst o Jusufovi (UNESCO vyhlásilo rok 1983 rokem Kul Galiho). Co je podstatné – jazyk této rozsáhlé básně je příbuzný modernímu jazyku dnešních Tatarů.

Prsty v tom má Lenin

A zde si již lze položit otázku: Kam zmizelo Velké Bulharsko? Vždyť města Bolgar a Buljar byla prý větší a lidnatější než tehdejší Novgorod, Kyjev, Paříž či Londýn. Odpověď určitě není tak jednoduchá, jak mě s rozmáchlým gestem ujistil jeden chlapík tatarského vzhledu: „Prostě jsme přišli my a všechno zničili. Buď rád, že Evropa byla tak daleko.“ Odpověď mě neuspokojila, protože jsem krátce předtím četl o průzkumu uveřejněném v 90. letech minulého století v kazaňských novinách, podle něhož by 90 procent Tatarů změnilo jméno své národnosti na bulharskou! V Bolgaru jsem potkal zájezd, který přijel autobusem z nedalekého Uljanovska, ležícího kousek od jižních tatarských hranic. Slavnostně oblečení poutníci se hrdě hlásili k bulharským kořenům a některé staré sloupy zničených mauzoleí obřadně objímali, jakoby čerpali sílu ze slávy svých předků. Vládla nálada mimořádného setkání. Vyprávěli, že doma je po návratu čekají zabití berani a velké hodování. Právě jejich spolurodák z Uljanovska Lenin má ale na zániku Velkého Bulharska lví podíl. Byl to právě Lenin, kdo v roce 1920 rozhodl o zřízení Tatarské sovětské republiky, přestože dobře věděl, že na území kolem Kazaně žilo bulharské obyvatelstvo a žádný tatarský stát zde nikdy neexistoval. Navíc místní obyvatelé se sami mezi sebou nazývali Bulhary, nikoli Tatary. Některé prameny uvádějí, že to byla místní komunistická intelektuální elita na čele s proletářským spisovatelem Ibragimovem kdo sepsal žádost o tatarském pojmenování svého kraje. V Kazani a okolí vypuklo ihned velké protibolševické povstání, ale bylo krutě potlačeno Rudou armádou.


Piknik na břehu Volhy

Rozeznat Bulhary od Tatarů, Rusů či jiných národností v tomto Babylonu ras je však nad lidské síly. Vždyť oficiální statistiky udávají v Kazani kolem 70 etnických skupin. Tisíc let se zde rasy míchaly, přicházeli a usazovali se jedni nájezdníci za druhými. Každopádně v posledním sčítání lidu se uvádí, že na území bývalého Sovětského svazu žije téměř 7 milionů Tatarů. Jen 1,7 milionu z nich však v samotném Tatarstánu.

14 let vzdorovali Mongolům

První ránu zasadil bulharskému státu mongolský vpád. V roce 1223 po drtivém vítězství nad ruskými vojenskými silami u řeky Kalka se Mongolové obrátili na východ k Velkému Bulharsku. Střetnutí pro ně ale skončilo potupnou porážkou a zajetím asi čtyř tisíc bojovníků. Mongolský sjednotitel a vládce Čingischán prý přistoupil na bulharskou podmínku, že každého zajatého vojáka vymění za jednoho berana. Bitva tak vstoupila do historie pod jménem „beraní“. I v letech 1229, 1232 a 1235 byli Mongolové odraženi a až v roce 1236 se nekonečné moře jejich skvěle organizované armády přelilo přes Bolgar dále na západ a v následujících letech si podmanili i celou Rus. Dnešní Tataři s hrdostí mluví o tom, že obrana Bolgaru jejich předky proti tehdejším Tatarům zastavila mongolskou loupeživou lavinu na dlouhých 14 let. Který jiný národ dokázal vzdorovat mongolským lučištníkům alespoň jeden rok? Nakonec ale celé Velké Bulharsko leželo v troskách a země se stala podobně jako Rusko součástí Zlaté Hordy. Ale život šel dál a Bolgar znovu povstal z popela ke slávě. Už na konci století stál kolem Volhy stát nazývaný v ruských análech Velkým Bulharskem a samotný Bolgar s mocnými hradbami prý měl kolem 50 tisíc obyvatel. Mnozí z dobyvatelů se usadili, putovaly tudy různé kmeny, ale kultura, náboženství a jazyk Bulharů zůstával a převládal. Archeologové dodnes objevili na území Tatarstánu na 1500 lokalit bulharského původu.

Dnes najdete v okolí posledních památek jen malou ospalou vesničku. Vyhýbal jsem se kravám, kozlům, štěkali na mě psi, slepice s křikem prchaly. Ze starého Bolgaru stojí jen několik zrekonstruovaných budov, např. Černý palác, Chánovo mauzoleum, minaret, zbytky lázní. Tyto památníky jsou ze 14. století, z doby po mongolském vpádu a před definitivním zničením Bolgaru Tamerlánem v roce 1396. Poté již nikdy více nebyl Bolgar vztyčen.

Pohádka o krásné princezně


Černý palác

Černý palác je asi nejtajuplnější budovou Bolgaru a je námětem mnoha legend včetně té nejznámější o jeho pádu. Bohužel se Černý palác docela lišil od obrázků, které jsem si našel před cestou na internetu. Necitlivě restaurovaný a nahozený bílou maltou odporující jeho názvu, ztratil hodně ze svého černého, spáleného kouzla. Podobně dopadl i interiér, na jeho zdech však sem tam zůstala stará výzdoba např. židovskými hvězdami. Nikdo však dodnes přesně neví, k čemu Černý palác sloužil. Některé prameny ho označují za mešitu, jiné za školu, další za sídlo dervišů. Ale zpět k legendám – jedna z nich praví, že vládce Bolgaru byl zajat i se svou rodinou. Byli zavřeni právě do Černého paláce a ten byl zapálen. Podařilo se však vyběhnout vládcově dceři, a když krásnou princeznu se zlatými vlasy spatřil samotný Tamerlán, zatoužil se s ní oženit. Slíbil dokonce milost jejím bratrům. Po jejím souhlasu jim daroval výborné koně, a když zmizeli z dohledu, princezna se přece jen vrhla do plamenů paláce. Tato legenda se stala námětem mnoha uměleckých děl a dokonce i opery. Oba bratři se prý ukryli v malém městečku severně od Bolgaru – Kazani. Ta se postupně stala novým mocenským centrem regionu a zůstala jím dodnes.

To byl konec Bolgaru, ale nikoli Bulharů. V souvislosti s Kazaní se ve starých ruských análech dále píše o bulharském impériu. Kazaň však byla součástí Kazaňského chanátu, který vznikl společně se Sibiřským, Astrachaňským a Krymským. Z roku 1550 je znám turecký dokument, ve kterém se lze dočíst: „Kazaň, hlavní město bulharské, krásné město, jedno z největších v islámském světě“. Jen dva roky poté dobyl Kazaň ruský car Ivan Hrozný, obyvatelstvo dal vyvraždit nebo odsunout na periferii a začalo ruské osídlování (dnes se počet Rusů v Tatarstánu odhaduje na 43 procent). Ivan Hrozný ale bojoval proti Bulharům, nikoli Tatarům. Vždyť nosil i titul bulharského prince, který používali všichni další ruští carové.


Konec Bolgaru, ale nikoli Bulharů

A jak je to s těmi Tatary?

Toto jméno kdysi patřilo jen jedinému z mnoha mongolských kmenů, které sjednotil Čingischán (zde se neshodnou ani odborné publikace, v nichž jsem po původu jména pátral). Možná patřili k těm nejpřednějším bojovníkům, v jejichž čele se vřítil na západ. Brzy se začalo nejen v Rusku všem nájezdníkům z východu říkat jednoduše Tataři. A pak přišli Leninovi bolševici a již zmiňovaný rok 1920. Dnes se ale znovu zdvíhá Tatarstánem bulharský hlas. Dokonce si již mnozí občané Tatarstánu nechávají po vyhraných soudních sporech zapsat do dokladů bulharskou národnost. Každopádně dnes díky absurdnosti historie existuje Tatarstán a tatarská národnost a Tatary jsou nazýváni i potomci těch, kteří před „tatarským“ vpádem bránili svou zemi.