Jak se dostat bez auta z Méridy do Medellínu, to byl oříšek k rozlousknutí. Autobusové spojení existuje, ale jako by neexistovalo, jeden spoj denně, pro turisty v naprosto nevhodný čas, dopoledne nic, odpoledne tam, přijeli bychom v době siesty a za pár hodin zpět, to nevyhovuje. A tak volím taxi. Měl jsem v kapse telefonní číslo na paní taxikářku, která nás jednou vezla z nádraží v Méridě, domluvili jsme se na 40 € za přibližně 50 kilometrů, ale byla to pohodová, nejrychlejší cesta ve správný čas.

Nikoho po několika dnech v Extremaduře nepřekvapí, že Medellín byl založen už Římany. Původně byl vojenským táborem, který založil guvernér Quintus Caecilius Metellus Pius, to se psal rok 79 př. n. l. Na počest svému zakladateli se tehdy jmenoval Metellinum. Římskou minulost nelze přehlédnout, pozornost upoutá divadlo na svahu pod hradem. Jistě, nelze ho srovnávat s Méridou, navíc probíhá rekonstrukce a vstup do hlediště je zapovězen. Celkem se zachovalo na 800 původních sedadel z celkové kapacity asi 3500 diváků, bohužel spousta jich je v pracovním, tedy zakrytých plachtami. Vedle divadla stojí bývalý kostel sv. Jakuba (Iglesia de Santiago), v němž je v současnosti informační centrum a muzeum (jak říkají Španělé – Centro de Interpretación). Pár kroků směrem dolů do města se cesta vine kolem kostela sv. Martina (Iglesia de San Martín), kde dodnes uchovávají záznamy o křtu Hernána Cortése. Na vratech do areálu byl ale zámek.


Socha Hernána Cortése na stejnojmenném náměstí


Pohled dolů z hradu na Cortésovo náměstí

Hrad je přístupný, platí se malé vstupné. Muslimové ovládli Medellín v roce 768 a na pahorku nad městem – na původním římském opevnění – vybudovali hrad, z něhož se dochovala arabská cisterna (dnešní podoba hradu je z pozdějších křesťanských dob). Do křesťanských rukou padl Medellín poprvé v roce 1227, ovšem muslimové ho dobyli o dva roky později zpět. Až v roce 1234 je vyhnal Ferdinand III. Kastilský, král, který sjednotil Kastilii a León. Už z 13. století pocházejí oba zmíněné kostely pod hradem, navíc uvnitř hradeb byl postaven další kostel Santa Maria del Castillo. Z hradeb hradu je krásný výhled dolů do všech stran, nejen na město a hlavní náměstí, ale také na řeku Guadianu a barokní most ze 17. století.

Uprostřed náměstí si sedáme do stínu stromů na zahrádku baru H.P., který je naproti přes uličku. Obsluha v pohodě, optal jsem se číšníka, zda mi prodají na památku sklenici, ze které jsem popíjel pivo Mahou (madridské), bez váhání odvětil, že je to dárek. Tapas, olivy, pár malých piv. Pomalu se blížila siesta, a již jsem v jednom článku psal, že přes siestu v Extremaduře nejede vlak. Číšník nás ale nechal dále sedět a dopíjet pomalu kávu se slovy, že se odjíždí prospat. Najednou jsme byli na ztichlém náměstí úplně sami. Vlastně – s Cortésem. Sochu vytvořil populární španělský sochař Eduardo Barrón, autor dalších „vlasteneckých“ soch po celém Španělsku, známý je například jeho Viriathus v Zamoře (vůdce Lusitánů proti Římanům, jeden ze symbolů boje Španělů za svobodu a proti cizímu útlaku).


Ruiny kostela Santa Maria del Castillo


Pohled dolů z hradu na římské divadlo, kostel sv. Jakuba a Medellín

Po objevení Ameriky odcházely stovky obyvatel Medellínu hledat bohatství a slávu do zámoří. Pro věčnou slávu svého rodného města pojmenovali tito kolonizátoři v Americe nově založená města Medellín (v dnešní Kolumbii, Argentině i Mexiku). Proč odcházeli do Ameriky, na to dal odpověď sám Cortés, dobyvatel Tenochtitlánu a Mexika, kterému španělský král Karel V. udělil titul markýz del Valle de Oaxaca: „Nepřijel jsem do Ameriky, abych ryl zemi, jako nějaký sedlák. Přijel jsem, abych získal zlato“.

Takto charakterizoval slavného conquistadora iberoamerikanista Oldřich Kašpar: „Velká dávka předvídavosti, smysl pro bystrou a detailní analýzu toho, co bude následovat, se schopností racionálně zhodnotit, které detaily mohou být důležité pro dosažení úspěchu, s velkým citem pro dosažení optimálního stavu věcí pro celou skupinu, která byla pod jeho vedením, byť někdy, jak se jeho vojákům a kapitánům zdálo, prostředky poněkud nevybíravými. Obrana individuálních zájmů, pevná a neochvějná věrnost koruně, to je základní krédo Cortésovy politické aktivity, jež ho vynesla až na vrchol moci a úspěchu“. (z knihy Hernán Cortés Dopisy, vydané nakladatelstvím Ar­go).


Iglesia de San Martín


Vysoké hradby medellínského hradu

Zlé časy přinesla do Medellínu španělská válka za nezávislost (1808 – 1814). Jedna z důležitých bitev se odehrála právě u Medellínu, Španělé v ní utrpěli drtivou porážku, generál de la Cuesta ztratil více než 10 tisíc vojáků. Za francouzské okupace byl Medellín zpustošen, většina obyvatel prchla a historické město se vylidnilo. Bitva znamenala začátek podmanění jižního Španělska a je zaznamenána i na vítězném oblouku v Paříži, což dokumentuje, že to bylo pro francouzskou armádu významné vítězství. Ani ve 20. století se Medellín nedočkal klidu. Barokní kamenný most přes Guadianu byl strategickým vojenským objektem a město stálo v první linii bojů za občanské války ve 30. letech. Republikánské jednotky se most pokusily vyhodit do povětří, letadla bombardovala město, civilní obyvatelstvo opět prchalo.

Dnešní Medellín je zapadlým venkovským místem Extremadury. Dramatická je snad jen veřejná doprava a trocha napětí nemohla chybět ani při zpáteční cestě do Méridy. Večer kolem šesté měl jeden autobus jet. Najít autobusovou zastávku nebylo obtížné, očekávat jízdní řád by byla naivita, tak jsme se s trochou nervozity posadili a čekali. Uběhlo několik minut a na zastávku přišel místní dědeček, sedl si a čekal, říkáme si, vypadá to vypadá, autobus pojede. Uběhlo několik dalších minut a druhý dědeček. A ten říká, spíše se nám snaží říci, má problémy s výslovností, že autobus tudy nepojede. Chápeme, že by měl jet támhle po hlavní silnici. Je to jen padesát metrů, přeběhnu jednu uličku a jsem u baru na hlavní silnici. Říkám si, číšník tady pracuje, je tu celé dny, určitě bude vědět, zda autobus jede tady po hlavní či přes zastávku. Neví. Nejhorší varianta je, že uvidíme autobus a poběžíme bleskově zpět na zastávku. Ptám se dalších lidí, nevědí, jen jeden ukazuje na hlavní, tudy to pojede. A náhle se vynoří, zastavuje, ptám se řidiče na Méridu, ne nejede tam, ale jede tím směrem do městečka Santa Amalia asi 7 kilometrů a tam přestoupíme. A jízdenky si koupíme až v tom druhém autobusu. Divné? Nikoli, taková je Extremadura. Spoj ze Santa Amalie skutečně jel a do Méridy jsme přijeli podle plánu.

Další informace:
http://medellin-turismo.weebly.com