Méridu založil v roce 1542 Francisco de Montejo mladší a je pojmenována po stejnojmenném městě v Extremaduře ve Španělsku. Extremadura je regionem, odkud pocházeli nejznámější conquistadoři amerického kontinentu. Nejen Francisco Pizarro a Hernán Cortés, ale také:
Pedro de Valdivia – zakladatel Santiaga de Chile
Pedro de Alvarado – dobyvatel Guatemaly
Hernando de Soto – první Evropan, který překročil Mississippi
Francisco de Orellana – pojmenoval Amazonku
Vasco Núñez de Balboa – první Evropan, který přešel Panamskou šíji.
Řada nově založených měst Nového světa byla pojmenována podle měst v Extremaduře – v Mexiku a v Jižní Americe stojí mj. Mérida, Medellín, Trujillo.
Ovšem Francisco de Montejo starší nepocházel z Extremadury, jeho rodným městem byla Salamanca. Od roku 1527 dobývali otec a syn Yucatán, mayský odpor zastavili až kolem roku 1548.

V centrálním parku Méridy je živo. Přes den i večer. Laviček je dostatek, na každého se dostane. Nejsou zde jen klasické lavičky, jaké známe z evropských krajů. Ale i místní originální „sillas tu y yo“, v překladu „židle ty a já“. V Méridě jsou k vidění nejčastěji, v jakémkoli jiném mexickém regionu jsou vzácnější. Jsou natřeny bílou barvou, spojeny madly, ale sedí se opačným směrem proti sobě, takže když sedíte, jste čelem k druhé osobě. Tyto židle často používají milenci. Původ křesílek je nejasný, existuje populární legenda o přísném otci, který dával pozor na čest své dcery. Otec vnímal, že když se dcera posadí se svým chlapcem, s nímž začínala chodit, na normální lavičku, jsou těsně vedle sebe. A tehdy se rozhodl vytvořit „sillas tu y yo“. Tímto způsobem si chlapec a dívka mohli pohodlně povídat, aniž by museli sedět vedle sebe.


V Méridě se jí i na ulici u stánku, například před kostelem


Originální lavička „sillas tu y yo“


Druhá nejstarší katedrála v tzv. Novém světě


Tradiční řemeslo na Plaza de la Independecia

Dá se říci, že centra mnoha mexických měst jsou si dost podobná. Koloniální architektura, park a katedrála. Hezká kombinace. Catedral de San Ildefonso byla dokončena v roce 1598 a je druhou nejstarší katedrálou v tzv. Novém světě (Mundus Novus), starší je pouze v Santo Domingu v Dominikánské republice (dokončená 1550). Ulice jsou v Méridě, podobně jako např. ve Valladolidu, pojmenované pouze čísly, Plaza Grande lemují Calle 61 a 63 ze západu na východ a Calle 60 a 62 z jihu na sever. V uličkách v sousedství Plaza Grande je spousta hotelů, restaurací, barů, v Méridě rozhodně není nedostatek míst, kam by člověk zašel na večeři a za večerní zábavou. A nezapomeňte si předtím nechat parádně vyčistit boty, to je na Plaza Grande tradiční řemeslo. Mimochodem, dodnes tu stojí cedule z covidových časů, že je povinné nosit u čištění bot cubrebocas, tedy roušky, a udržovat minimální vzdálenost 1,5 metru.

Casa de los Montejo, původní palác dobyvatelů Yucatánu, je památníkem historie města. Francisco de Montejo, který od španělského krále obdržel titul Adelantado, ho poručil postavit už krátce po založení města (1549). Až do první poloviny 19. století byl palác v rukách rodiny Montejů, v současnosti je v majetku El Banco Nacional de México (Banamex). Ovšem jedinou původní částí budovy je fasáda, která měla od začátku představovat moc rodiny Montejů. A odkazující i k dávné antické minulosti, vždyť nad vstupním portálem stojí sehnutý Atlás s tíhou na ramenou, v tomto případě nepochybně spojovaný s Héraklem. Po stranách balkónu válečníci střežící erb Montejů a stojící na hlavách poražených nepřátel, což zřejmě symbolizuje dobytí Mexika. Vstup možný, uvnitř nic, co by člověk musel doporučit, stačí rozhlédnout se po nádvoří.

Něco přes kilometr od Plaza Grande začíná asi šest kilometrů dlouhá třída Paseo de Montejo (včetně prodloužení Paseo de Montejo Extension) inspirovaná francouzskými bulváry a pojmenovaná po Franciscovi de Montejo. Od konce 19. století si zde v časech prosperity díky zpracovávání henequénu řada bohatých rodin postavila krásné rezidence. Položení základního kamene bulváru se uskutečnilo v roce 1888, původní alej měřila 1280 metrů, později v průběhu 20. století byla několikrát prodloužena dále na sever. Existovaly i návrhy protáhnout ji do centra města jižním směrem, kvůli technickým, ekonomickým a urbanistickým potížím k tomu však nedošlo. Na začátku bulváru stojí Monumento a los Montejo, Padre e Hijo (památník Montejů, otce a syna). Turistům tam nabízejí i projížďky koňským spřežením. Asi nemá příliš smysl pokračovat dále než k Monumento a la patria (Památník vlasti). Kolumbijský sochař Rómulo Rozo ho vytvořil v polovině 20. století na počest mexické vlasti, je ručně vytesaný přímo z kamene.


Casa de los Montejo


Jedna z bran Méridy


Místní hospoda


Plaza de la Independecia

Večeře… V Méridě je restaurací dostatek. A na Yucatánu se dobře jí.
Co například poc chuc. Jídlo udávané jako typické pro Yucatánský poloostrov, přestože není nijak staré, co se týká původu, dokonce někteří historici řadí jeho vznik až do 20. století. Ale rozšířené je, snad v každé restauraci ho na jídelním lístku nabízejí. Filet vepřového masa marinovaný v pomeranči, opéká se na dřevěném uhlí, červená cibule, rýže, dvě salsy, jedna je hodně pálivá, upozorní číšník, malé tenké tortilly.
Nebo cochinita pibil, další tradiční yucatánské jídlo. Mayové kdysi dávno pekli maso zabalené v banánových listech. Na listu puerco opravdu servírují, jen ne vždy je banánový, chuť to ovšem asi neovlivní. Trhané vepřové v salse z achiote, ta dodává chuť, servírují s kousíčky červené cibule a malými tenkými a teplými tortillami. Dočetl jsem se, že toto mayské jídlo proslavil film Tenkrát v Mexiku režiséra Roberta Rodrigueze, v němž si na něm pochutnával Johnny Depp.
Zajímavé je mole. Kus masa, například kuře, nebo vepřová žebra, zalitý omáčkou. Právě o tu omáčku jde. Jenže… v současném Mexiku se tento termín používá pro široké spektrum omáček, což znamená, že mohou být naprosto odlišné. Sladké, nebo pikantní, nebo oboje dohromady. Je mole rojo, mole verde, mole poblano i mole almendrado atd., nejlepší je zeptat se dopředu, jaký druh mole připravují, na jídelním lístku bude totiž nejspíše pouze mole / vepřová žebra. A netušíte, zda to bude sladké… Obecně omáčka obsahuje ořechy, chilli papričky, ovoce, rozdílná koření jako černý pepř a skořici. Může to být hovězí se zeleninovou směsí atd. Existuje prý fráze „ir a un mole“, tedy jít na mole. O původu mole se „perou“ dva mexické státy – Puebla a Oaxaca. Známá legenda vypráví, že v klášteře Santa Rosa několik španělských jeptišek nevědělo, jak uctít arcibiskupa, který k nim zavítal. Všechno, co měly, chilli papričky, chléb, ořechy a omylem čokoládu, hodily do hrnce a připravily omáčku, kterou přelily upečeného krocana. Arcibiskup si jídlo oblíbil a mole se stalo součástí mexické kultury. Tato událost se údajně stala v Pueble.
Rozšířené je fajitas, jídlo i u nás dostatečně známé. Kuřecí fajitas bývá nejlevnější, např. za 170 pesos, o něco dražší hovězí, připravují také krevetové. Nakrájené proužky masa, totéž s několika druhy papriky, parádně opečené, k tomu opět dvě salsy plus malé tenké tortilly.

Mérida je východiskem mj. do Uxmalu asi 80 kilometrů jižním směrem. Uxmal nepochybně patří k největším mayským archeologickým areálům, přestože s Chichén Itzá bych ho nesrovnával, jiná liga. To je zřejmé již z návštěvnosti, v Uxmalu není problém zažít především v dopoledních hodinách po otevření pocit téměř samoty. Vstupné bylo loni 531 pesos, což srovnatelné s Chichén Itzá je, a je to vstupné přehnané. Ovšem chcete-li jet do Uxmalu z Méridy autobusem, rozsáhlý výběr není. Přiližně 80 kilometrů východním směrem od Méridy leží Izamal. Koloniální město založené v polovině 16. století na zbytcích starověkého mayského osídlení. Což v tomto případě znamená, že uprostřed města je několik pyramid. Jistě, nečekejte El Castillo z Chichén Itzá. Jedinečným činí Izamal barva, v centru města vše září žlutou, tato barva ho proslavila. Má to image, má to do určité míry šarm, ale až příliš často šarm uvadající, leckde je žlutá hodně špinavá.