Nejprve jsem ale přiletěl do Dillí, velkého přelidněného města, v němž je boj o přežití natolik nelítostný, že si člověk připadá jako v říši lstí. Především lstí na putujícího turistu s batohem na zádech, samozřejmě. Noční uličky Dillí jsou plné voňavých krámků, pouliční prodavači nabízejí možné i nemožné. Přestože jsou vesměs dotěrní, cítím se v tomto prostředí bezpečně, bez známek ohrožení. Stěží ale odhadnout, co všechno vlastně prodávají, jsou to náhradní díly do auta nebo něco k jídlu? Ale jaká barevnost všude kolem, hinduisté slaví svátek divali, krámky jsou plné pestrobarevného oblečení, religiózních předmětů a záplav květin. A pak jsem potřeboval lístek na vlak. Kdo nezkusil, netuší. První pokus dopadl katastrofálně, fronta, spousta front, spousta lidí, vzdal jsem to. Napodruhé jsem požádal recepčního v hotelu, aby mi lístek zajistil, za bakšiš, jak jinak, v říši lstí.


Noční uličky Dillí jsou plné voňavých krámků

Ajmer je malé (na indické poměry) půlmilionové město. Přestože se nachází v kopcovité polopouštní krajině, je překvapivě plné zeleně. Podobně jako další rádžasthánská města, hrál Ajmer v minulosti významnou roli odpočinkového a obchodního místa pro karavany putující na západ do Íránu a Afghánistánu. Dnes sem míří tisíce muslimských poutníků, především v době ramadánu, kteří navštěvují hrobku Dargah. Je zde pochován súfijský světec Khwaja Muinuddin Chishti, původem z Persie. Na nádvoří chrámu vaří v obřích kotlích cosi pro nejchudší poutníky, však také Chishti prý býval ochráncem chudých. Nejsa chudým poutníkem, ochutnávku jsem vynechal.

Nedaleko vlakového nádraží je džinistický chrám Nasiyan z konce 19. století (stavba začala v roce 1864, ale trvala přes 30 let). Chrámu se říká Červený a je zasvěcen Rishabhovi, prvnímu z 24 tírthankarů, jehož činy a osvícení jsou zde oslavovány snad v tuně zlata. Umělci ztvárnili modely všech džinistických chrámů v zemi a také model džinistické představy světa. Uprostřed se tyčí zlatá hora Meru, střed vesmíru, kolem níž plují božstva na zlatých loďkách a oslavují činy Rishabhovy. Chrámem mě provází restaurátor fresek a ze střechy mi ukazuje bílou vilu na protějším kopci, kde sídlí místní vládce, který ve městě vlastní množství obchodů a hotelů a investuje do oprav chrámu nemalé finanční částky.

Malebný Puškar (Pushkar) je coby kamenem dohodil. Je to malebné městečko lemované skalami a postavené na břehu jezera. Z nedalekého kopce jsem si užíval výhled na město i na pustou krajinu, která se na severu mění v poušť Thar. Každoročně na podzim, v době konání velbloudích trhů (prý největší v Asii), vzroste počet obyvatel Puškaru z patnácti tisíc na téměř čtvrt milionu, přijedou vesničané, obchodníci z celého Rádžasthánu, ale také turisté, filmaři, umělci. Trhy jsou až za měsíc a na nedaleké pákistánské hranici vypukly obvyklé rozmíšky, potkávám tudíž maximálně několik desítek bílých tváří.


Puškarské jezero patří k nejposvátnějším v Indii

Nikde jinde jsem nepotkával tolik sádhuů, kteří se zřekli světských radovánek a povinností, především sexuálního potěšení a bohatství. Tito asketové jsou na duchovní pouti k poznání a osvícení. Puškarské jezero patří k nejposvátnějším v Indii, místní zajisté budou tvrdit, že je tím přímo nejposvátnějším. Je zasvěceno Brahmovi a legendy vypráví, že vzniklo na místě, kde mocný Bůh upustil květ lotosu. Od dávných dob platí, že kdo se v jezeře ponoří, bude oproštěn od svých hříchů. Na 500 chrámů prý stálo kolem jezera, jaký je jejich dnešní počet nevím, nesčítal jsem je. Nejvýznamnějším je Brahmův chrám, prý jediný v Indii, který je Brahmovi zasvěcen a v němž se konají náboženské obřady.

Trh s velbloudy, tzv. Pushkar mela (Puškarský festival) končívá v den hinduistického svátku Kartik Purnima, kdy se tisíce lidí vrhají do posvátného jezera. Letos Kartik Purnima připadá na 10. listopad. Mimochodem, nejbližší festival v Rádžasthánu se koná v Jaisalmeru v blízkosti pákistánské hranice od 16. února, na programu jsou i tradiční velbloudí závody. Jednoho posvátného puškarského omývání jsem se nedobrovolně zúčastnil. Po opakování modliteb v hindštině a mytí rukou ve vodě mě dva kluci nabarvili červeným práškem. Hádejte, o co si potom řekli. Když skončila ona podivná procedura jezerních modliteb, uvítal mě šéf liduprázdného hotelu a kupodivu mi nabídl ten nejhorší pokoj jaký měl. Po chvilce dohadování jsem se stěhoval do toho nejlepšího s balkónem a výhledem na město. Přes počáteční trápení jsme se nakonec spřátelili a každý večer jsme debatovali dlouho do noci. Sedávali jsme v jednoduše zařízeném foyeru se sloupořadím v proutěných křeslech a popíjeli indický čaj. A z dálky k nám doléhal hlas modliteb a pouličního divadla. Hotel je rodinným podnikem a protože se o mě těch několik dní dobře starali, podle toho vypadal i závěrečný bakšiš.


Krátké setkání někde v Puškaru

A jaký byl pobyt v Puškaru? Pár hodin po ránu jsem vždy poseděl na balkóně a relaxoval, na oběd jsem chodíval do střešních hospůdek s výhledem na jezero. Uposlechl jsem rad hoteliéra a objednával jsem si česneková jídla a zapíjel to gingertee. To je čaj s hlízami pálivého zázvoru, jablky a kořením. Potom jsem se poflakoval po městě, seznamoval se s jeho obyvateli a prolézal svatyně a chrámy. A česnekovou smršť jsem doplňoval ještě česnečkou k večeři.

Z puškarského autobusového nádraží jsem jel do Deshnoku s krysím chrámem, odkud jsem se chystal vyrazit do pouště. V Nagauru, asi 200 km severně od Puškaru, má autobus delší přestávku. Řidič mě ubezpečil, že odjíždíme za půl hodiny a ukázal mi směr ke stánku s občerstvením. Kolem nervózního prodavače bylo po zemi rozházeno spousty placek a ovoce. Prý se zde před chvílí strhla rvačka, bylo to jediné místo za celé mé putování Indií, kde jsem se setkal s nějakými stopami násilí. Najedl jsem se, dal si čaj a asi za čtvrt hodiny jsem se vracel zpět k autobusu. Slunce pálilo a bylo dusno. Ještě větší horko a dusno mě zaplavilo, když jsem místo autobusu našel prázdný prostor. Zprvu jsem se domníval, že jsem se spletl a tak jsem běžel k vedlejšímu stanovišti. Bohužel, nespletl jsem se. Autobus i s mými věcmi byl pryč. Autobusáci mě ubezpečili, že můj autobus odjel asi před pěti minutami. Na mou prosbu, aby zavolali do nejbližší zastávky mi vysvětlili, že tam není telefon a když jsem chtěl kontaktovat policii, kroutili nechápavě hlavou. Pak se začali dohadovat, kde vlastně policejní stanice je. Jeden říkal touhle ulicí, druhý si bušil na čelo a ukazoval na druhou stranu. Dav zvědavců houstl, jak již v Indii bývá běžné, až se ke mně jeden člověk přitočil a že mi prý pomůže za 200 rupií. Zprvu působil nedůvěryhodně, ale pak jsem slíbil stovku, když dostanu svoje věci zpět. Okamžitě mě nacpal do své rikši a vyrazili jsme stíhat autobus. Ďábelskou rychlostí jsme kličkovali křivolakými uličkami exotického města a rozráželi davy lidí, když jsme se řítili bazarem. Lidé uskakovali a za námi zůstávaly jen jejich udivené obličeje a rozházené pomeranče, zatímco já se křečovitě držel, aby nevypadlo moje vynervované tělo na dlažbu. Groteskní scény. Asi po deseti minutách šílenství jsme zastihli můj autobus na další zastávce. Řidič byl zralý na…, ale jen jsem mávl rukou.


Krátké setkání někde v Puškaru

Deshnok je známý „krysím chrámem“ Karni Mata. Tahle Karni Mata byla mudrcem, vlastně lépe říci „mudrčkou“, a je uctívána jako vtělení bohyně Durgy, nebezpečné bojovnice s deseti rukama jezdící na tygru. Krysy jsou zde uctívány a považovány za ochránce chrámu. Zvláště příznivé pro poutníky a jejich budoucí štěstí bývá zahlédnout mezi množstvím tmavých hlodavců bílou krysu. A když vám přeběhne nějaká ta krysa přes nohy, nekřičte, i to je šťastné znamení do budoucna. Krysí chrám je poutním místem, bohyně Durga je ctěna v Bikaneru a okolí, uctívá ji i vládnoucí bikanerská rodina.

Poušť Thar je převážně rovinaté území pokryté písčitou hlínou, ze které se dere na žhnoucí slunce vyprahlá ostrá tráva s bodláky. Sem tam roste i nějaký ten strom. Přesto je tohle území poměrně hojně obydleno. Od chatrče k chatrči není více než 10 až 15 km a oázy jsou od sebe maximálně 30 km. Domorodci tu pěstují dýně a scvrklé melouny a vysávají vodu z jejich dužin. Tahle poušť má sice do Sahary daleko, ale i tady se dá umřít žízní. Vdechování horkého vzduchu při pochodu s batohem na zádech, má za následek neuvěřitelně rychlé vysychání organismu a urazit vzdálenost 15 km mi trvalo celý den. Byl jsem tak vysušený, že jsem se chvílemi až dusil a téměř nemohl odpovídat místním na pozdrav.

Voda je tady velice vzácná a nedá se tu nikde koupit. Lidé si ji vozí z oáz v nádržkách na povozech tažených velbloudy. To je i několik desítek kilometrů od jejich skromných obydlí. Jediné slovo v hindštině, které jsem se tady naučil, je „paný“ což znamená právě voda. Nikdo tady totiž neumí ani slovo anglicky. Vždycky mi však místní lidé pomohli a nikdy si za to nic nevzali. Jednou jsem se vetřel do obydlí, kde mi vodu načepovali do plastikové láhve, jindy mě zachránil pán v bílém hábitu, který mi daroval dýni a meloun, jehož dužinu jsme rukama drtili a vysávali sladkoslanou tekutinu. Ten den to bylo na doraz.


Děda s velbloudem jsou připraveni na cestu

Těsně po východu slunce jsem sbalil stan a vyrazil dál na severozápad do oázy Barsingsar, vzdálené asi hodinu chůze od mého nočního tábořiště. Mezi touto oázou a Kolayatem, kam jsem měl namířeno, se rozprostírá nehostinná pustina, kterou je možné zdolat jen po svých nebo na velbloudu. Vzhledem k nutné zásobě vody jsem upřednostňoval druhou možnost. Dohodl jsem se s jedním dědou z Barsingsaru, který vlastnil velblouda, že pojedeme spolu. Zvíře jsme zapřáhli do vozíku, pak nám ženy z jeho rodiny připravili čaj, nabrali jsme vodu, rozloučili se s celou jeho rodinou a vyrazili.

Cesta z Barsingsaru ubíhala pomalu. Děda seděl vpředu na vozíku, pomlaskával na velblouda a já se válel na usušené řezance, kterou jsme vezli s sebou, aby se zvíře mohlo posilnit. Před polednem začalo slunce pálit a na vozíku bez střechy nebylo kousek stínu. Zahalil jsem se do košile s dlouhým rukávem, ohrnul si límec, nasadil klobouk a schoval se za „specielní pouštní“ brýle. Chudák děda málem spadnul z kozlíku, jak se lekl, když se na mě podíval. Chvílemi se velbloudu nechtělo jít dál, zastavil, cenil na nás zuby, výhružně chrčel a vymočil se. Velbloudář vždycky sesedl a popotahoval vzpurné zvíře za popruhy. Ale když jsme dorazili k vodě, první pil z nádrže velbloud, jehož síla nás táhla, po velbloudovi já, jako host, a pan domácí naposled. Z vody mi naštěstí nikdy nic nebylo, přestože jsem nejednou pil z podezřelých zdrojů.

Pár kilometrů před Kolayatem se na nás z křoví vyřítila tlupa pouštních dětí…

Pokračování ve 2. dílu