Orientální ústav akademie věd o knize uvádí: Islám je monoteistické náboženství, v němž víno nehraje významnou a uznávanou úlohu liturgického symbolu, ačkoli vyrostlo ze stejného kulturně-historického podhoubí jako před ním judaismus a křesťanství. Na rozdíl od obou předešlých, z nichž jinak islám mnohé etické, věroučné a kulturní hodnoty přejal, v otázce vztahu k vínu šel zcela odlišnou cestou. Nejenže tuto důmyslnou poživatinu neakceptoval jako součást svých rituálních praktik a náboženské symboliky, ale vzhledem k zákazu jeho požívání v samém závěru Muhammadovy prorocké činnosti, která se chápe jako zprostředkování Božího zjevení, mělo být víno jednou provždy vyřazeno nejen z náboženských představ, nýbrž ze života muslimů vůbec. Zákaz vína a sankce vyplývající z jeho porušování byly v mnoha obdobích islámských dějin vlastně jakousi krajní mezí, latentním ideologickým požadavkem a obecně platnou normou „slušného chování“. Na druhé straně však šlo o normu, která byla po celé dějiny tou či onou měrou porušována. Mezi nábožensko-právním ideálem, jejž oficiálně nikdo nezpochybňoval, a mezi společenskou realitou, existoval trvalý rozpor.

Před Muhammadovým zákazem byli Arabové z nitra poloostrova zvyklí pít víno nárazově a ve velkém. Účelem nebylo nic víc, než se opít. Jsou známy mnohé příklady toho, jak si ve stavu totální opilosti navzájem mrzačili nebo podřezávali velbloudy a koně, napadali své sousedy, poráželi si stany, vyráželi k demonstrativním útokům na sousední kmen, kdy kmenoví básníci vrhali na své soupeře satirické a velkohubé verše, odháněli jejich dobytek, unášeli a znásilňovali ženy, ale většinou se jen opilí projížděli na koních kolem cizích ležení, předváděli se a uráželi sousedy sprostými a vychloubačnými veršíky. To vše vytvářelo ovzduší, v němž bylo jen otázkou času, kdy prorok nového reformního náboženství, které má Araby sjednotit, vytvořit z nich společenství sobě rovných a ovládnout svět, sáhne k drastickému opatření a víno zakáže – ve jménu dobré věci.

„Jakýsi muž byl předveden před Posla božího v podnapilém stavu. Prorok nařídil všem přítomným mužům, aby provinilce zbyli údery dlaněmi a zkopali. A tak se i stalo. Byl jsem také jedním z těch, kdo ho tloukli do zad a kopali do hýždí.“ Jiná tradice z té doby praví, že Posel boží měl ve zvyku bít opilce tuhými palmovými listy a střevícem přes záda. Tato nekonvenční praxe pokračovala i za vlády prvního chalífy Abú Bakra, jenž ve zvlášť křiklavých případech nařizoval opilce trestat čtyřiceti ranami koženým bičem nebo palmovými pruty.

V rozhovoru pro www.cestomila.cz vysvětloval vztah Arabů k vínu autor knihy Miloš Mendel: „Arabové před islámem požívali omamné prostředky ve stejné míře jako jiná etnika či národy. Vzhledem k tomu, že se sami nepodíleli na po staletí se rozvíjející vinařské kultuře, jakou známe ze starověké Persie, ale hlavně z antického Řecka a Říma nebo z Foinikie, neměli víno za historicky zvládnutou poživatinu. Pili nárazově a účelově – aby si navodili stav opojení a stimulace. Bible nám dokládá, že také Židé měli k vínu v podstatě ambivalentní postoj, ale pozdější židovské právní autority – rabíni – víno nikdy nepostavili mimo normy etického a právního kodexu, pouze jeho výrobu svázali přísnými pravidly. Dnes můžeme jen akademicky spekulovat o tom, proč se tak stalo – snad proto, že Židé po stoletích svého vývoje v Egyptě a Palestině měli tento nápoj historicky zvládnutý, snad proto, že jim dějiny přiřkly odlišný osud než Arabům v období vzniku jejich nové víry a jejich rabíni neměli reálný politický důvod reagovat na to, že věřící alkohol demoralizuje. V Koránu jsou vesměs všechny příběhy, převzaté ze Starého zákona, vykládány mnohem citlivěji či stydlivěji. Připomeňme si jen příběh o Josefovi a faraónově ženě. Muhammad sám dlouho proti vínu – ať už domácímu datlovému nebo dovozovému hroznovému – nic neměl. Interpretace příslušných koránských veršů je docela jednoduchá. Nejprve se tam víno dokonce využívá k navozování pozitivní představy ráje, kde tekou řeky vína a muslimy, padlé ve válce za Boha, budou podobným vínem obsluhovat krásné a věčně mladé dívky a chlapci. Pak je v něm shledávána řada pozitiv i negativ, ale nakonec se víno zcela prozaicky stává překážkou při budování homogenní, ukázněné a uvědomělé pospolitosti věřících v Medíně. Opilí muslimové totiž svým chováním znevažovali průběh kolektivních rituálních úkonů a nakonec – a to bylo asi nejdůležitější – rozvraceli disciplínu muslimských bojových jednotek. Proto musely přijít ony dva nešťastné verše 91 a 92 páté súry Koránu, které chamr (tedy jakousi fermentovanou látku) zakazují z Boží vůle. Jaký typ alkoholu tím Prorok vlastně myslel, se asi už nikdy nedozvíme.“

A jaká vína v muslimském světě by Miloš Mendel doporučil: „Ochutnal jsem vína z Turecka, Libanonu, Jordánska, Sýrie a Tuniska. Tím myslím taková vína, která se dají pít při večerním posezení. Ani jedno bych nedoporučil jako víno „dobře pitelné“. Některá červená vína z Turecka jsou zajímavá, ale jsou těžká – dvě až čtyři deci a dost. V Tunisku se dají v nejzazších koutech samoobsluh s názvem Monoprix sehnat sedmičky červeného, které vám diskrétně zabalí do bílého papírového pytlíku. Vypijete ho, ale každé Côtes du Rhône, španělské Albali nebo bulharský Mavrud, které dnes seženete v sámožce, s ním přinejmenším snese srovnání. O celou třídu nad všemi ostatními dnes vyčnívají vína z Libanonu. Tam je dlouholetá vinařská tradice, kterou se snaží udržovat místní křesťanské rodiny. Pomáhají jim francouzští odborníci, proti stojí vnitropolitické poměry – občanská válka v letech 1975–1991 i současná politická nestabilita. Je však třeba říci, že tamější vinařské kultuře vadí spíše obecné ekonomické a politické problémy, než důvody ryze náboženské. Ani nárůst politického vlivu hnutí Hizbulláh dosud neznamenal, že by se libanonští vinaři měli obávat ideově-náboženských důvodů. Vždyť v údolí al-Bikáa, kde se většina vína pěstuje, kde se, mimochodem, vyrábí vynikající „koňak“, a kde jsou zároveň silné politické pozice libanonských šíitů, nehrozí bezprostřední nebezpečí pro tamější vinice. Ve střednědobém horizontu ovšem nelze nic předvídat.“

„Příkladem modernímu tureckému národu šel sám jeho milovaný vůdce a prezident – Mustafa Kemal, řečený Atatürk (Otec Turků), který byl svým sklonem k alkoholu všeobecně znám. Pil prý vybraná francouzská vína, německé pivo i tu nejsprostší tureckou pálenku. V listopadu roku 1938 zemřel na cirhózu jater.“ Dodnes jsou v tureckých městech portréty velkého vůdce Atatürka. Podobně časté jsou reklamy na pivo Efes. Člověk si to šine po ulici a kolem něj Atatürk, Efes, Atatürk, Efes, Atatürk, Efes, začínal jsem mít obavy, abych si to nespletl při objednávce v restauraci. Atatürk je nedotknutelný. Na efes můžete nadávat, jak chcete. Třeba s rybáři, které jsem potkal na pláži Olympos a kteří na veřejnosti popíjeli v družné zábavě na veřejnosti jeden efes za druhým.

Miloš Mendel – Víno a vinařství v dějinách islámu
Vydal Orientální ústav Akademie věd ČR, 2010
Texty kurzívou – ukázky z knihy