Proč by měl člověk vyrazit právě na čínské periferie? Existuje tam ještě „stará“ Čína?
Poprvé jsem přiletěl do Číny v roce 2006 a už tehdy, podobně jako při každé další návštěvě, jsem litoval, že jsem se nenarodil o nějakých 50 let dříve, abych zažil Čínu před rokem 1960. Jak známo, rozmanitost staré Číny za Kulturní revoluce děsivě utrpěla, zmizelo až devadesát procent kulturního dědictví země. Od té doby Čína prochází jakousi sebereflexí a „normalizací“ svého vztahu k historii a kultuře, spousta památek se staví znova, dochází ke zpětnému přehodnocování kulturních hodnot. Jakési unifikaci podléhá také její obyvatelstvo – klade se důraz na to, aby se všichni ubírali tím samým směrem, uvažovali podobně, měli stejné hodnoty, a aby se setřely rozdíly mezi většinovou chanskou populací a národnostními menšinami. To se naštěstí dosud úplně nepodařilo – poměrně zdařile vzdorují jak menšiny, tak i stále více mladých lidí většinového etnika Chanů. Úroveň, do jaké míry se to nepodařilo, se u jednotlivých národnostních menšin liší. Některé jsou více asimilované, do značné míry přijímají chanskou kulturu a jazyk, u jiných to neplatí. Někde již děti nemluví jazykem svých rodičů, jinde zase neumí pořádně čínsky. Ze „staré Číny“, jak ji známe z dobových fotografií, již téměř nic nezbylo. Vydávat se do míst, která jsou popsána v populárních průvodcích – alespoň podle mě – nemá příliš smysl. Jsou to takové novodobé turistické koridory, které jako by se staly v určitém smyslu „lokálními koloniemi“, jsou europeizované, amerikanizované a též sinizované. Pro romantiky, kteří mají rádi a hledají starou autentickou Čínu, toto nejsou místa, kde ji najdou. Dá se říci, že v současné době Čína stále více připomíná jakousi karikaturu Západu – stačí se ve velkých městech podívat na moderní architekturu s čínskými rysy, probíhá tady jakási krize identity. Vůbec si netroufám říci, co bude za padesát let, zda tam nějaké národnostní menšiny ještě budou, protože Čína je dynamická země a podíváme-li se do její dlouhé historie, vždy taková byla. Tlak většinové společnosti, její kultury a žebříčku hodnot, je neúprosný. Na nejvyšším místě tohoto žebříčku v současné době pochopitelně stojí finance a majetek. Pokud nemluvíte čínsky, ničeho nedosáhnete – a tak spousta mladých lidí z národnostních menšin vědomě opouští své kořeny a stávají se součástí hlavního proudu. Pokud tedy mluvíme o autentické staré Číně – takové, o které jsme četli v zápiscích dobrodruhů a misionářů, a kterou novodobí dobrodruzi stále hledají, tak z té zbyly jen střípky. A jaká je autentická nová Čína? To je těžké definovat – problém s tím mají i samotní Číňané.

Čím je Vám blízká Čína? Čím by Čína mohla být blízká Středoevropanovi?
Mně je Čína blízká svou naprostou odlišností. Právě to mě dovedlo do Číny a k čínštině. A ta odlišnost – hlavně styl uvažování Číňanů a jejich hodnoty a světonázor – to je právě to, co mě ve slabých chvilkách dovede vytočit. Nejsem z řad těch, kteří v Číně našli ráj a už nechtějí žít nikde jinde. Občas mám Číny skutečně, jak se říká, plné zuby. Co by mohlo být Čechovi blízké v Číně? Je příliš odlišná, napadají mne jen roky normalizace. Když přijedete do velkých čínských měst, dýchne na člověka atmosféra let sedmdesátých, kterou dobře pamatují např. moji rodiče. Možná ještě sečuánský, pro Čínu netypicky pomalý až laxní životní rytmus – akorát tam se nepijí hektolitry piva, ale čaje. Pro mne to byla v roce 2006 značná deziluze, před prvním seznámením jsem si představoval Čínu trochu více romantickou, než jaká je doopravdy. Ale to je asi přirozené… Dá se říci, že můj „sinoromantismus“ mě opustil ještě dříve, než měl možnost v mém srdci zapustit kořen. Neřadím se ovšem ani k těm, kteří by na Čínu úplně zanevřeli – těch také není úplně málo. Snažím se plout v klidných vodách, které se nacházejí někde mezi hlavním proudem a skalnatým břehem.


Chátrající stará zástavba v jižním Sečuánu – město Teng-kuan

Píšete, že většinoví Chanové mají k národnostním menšinám dvojí přístup. V pozitivnějším případě se o jejich problematiku hlouběji nezajímají a omezují se na ochutnání místních specialit a nákup kýčovitých suvenýrů. V méně pozitivním případě jsou názoru, že minority jsou barbarské a vzdorující civilizačnímu pokroku, který čínská většinová společnost přináší. Mně nedávno tibetolog Daniel Berounský vyprávěl, že „v Číně se probouzí jakási fascinace Tibetem, zejména u mladé generace. A tahle fascinace nemá příliš daleko k té západní. Objevují se písně na tibetská témata, rockoví zpěváci natáčejí v Tibetu klipy, čínští spisovatelé píší o tibetském prostředí, malíři tam malují. Číňané ztratili své kulturní kořeny a v Tibetu mají před sebou fascinující tradiční a živou kulturu.“ Platí to i v případě jihočínských národnostních menšin?
Celý ten boom Tibetu souvisí s rozvojem infrastruktury a turismu v Číně, ostatní menšiny leží tak trochu ladem. Tibet je autonomní provincie a má už takovou popularitu, že se stává téměř součástí mainstreamu, hlavně v očích mladých lidí a umělců. Ovšem pozor – jde o tibetskou kulturu interpretovanou většinovými Chany, nikoliv samotnými Tibeťany – to je potřeba si uvědomit. Zajímavé je, že tato popularita v podstatě kopíruje popularitu Tibetu na Západě. My máme též tendenci si Tibet interpretovat po svém – idealizovat. Tento trend tedy poněkud připomíná bumerang, jenž vržen se otočil na Západě a teď se vrací zpět do Číny – to se dá říci o mnoha současných trendech. Tato popularita je též spjata s životním stylem, pro mladé lidi je to zkrátka něco „cool“. A mladí lidé se v Číně zajímají téměř výhradně o to, co je populární. Naopak například do Chladných hor k národností Nuo-suů se Číňané bojí, což mj. pramení z historie a stereotypů – Nuo-suové byli dříve divokými válečníky, kteří do hloubi svých hor unášeli Chany, kteří jim poté sloužili jako otroci. Když mě tam viděli lidé odjíždět, ptali se překvapeně: „Co tam budete dělat, proč nejedete třeba do Li-ťiangu,“. A právě Li-ťiang je hodně komercionalizované místo, které mě otrávilo. V odlehlých regionech jižní Číny, které jsem projel, chybí turistická infrastruktura a provincie Jün-nan či pomezí Jün-nanu a Sečuánu, to je spíše taková destinace pro mladé čínské „hippies“, pro umělce a volnomyšlenkáře. Je tam čerstvý vzduch, okouzlující příroda, plno lidí v barevných kostýmech. Tento koncept však do Číny přichází ze Západu, vždyť v Číně nějací hippies, dredy, kytary a kouření trávy nemá žádnou tradici. Tedy… Pokud nemluvíme o taoistech a básnících z dob dávno minulých. Takový Li Po, to byl volnomyšlenkář par excellence. Volnomyšlenkářů v Číně není mnoho – nenosí se to. Ale jejich počet, řekl bych, pomaličku roste a výše popsané oblasti jsou pro ně dobrým útočištěm.

O čínském turismu nepíšete příliš hezky. Potěmkinovské vesnice plné nahnaných komparzistů v barevných krojích…
Čínský turismus – i obecně masový turismus tohoto typu kdekoli na světě – je mi hrozně vzdálený. A ten čínský turismus, stejně jako spousta jiných věcí v Číně, je ještě desetkrát intenzivnější. I když je poměrně mladý – v podstatě začal s příchodem nového tisíciletí – vzal si od toho „našeho“ turismu snad jen to nejhorší. Hordy lidí v čepičkách, líbí se jim to samé, kupují to samé a fotí si to samé. Obecně dnešní doba celosvětově vede lidi k materializaci všeho možného. Někdo si kupuje auta, někdo zase odškrtává navštívené více či méně dostupné země a kontinenty ze svého seznamu. Mám ale pocit, že čínský turismus je daleko více materializován, než kdekoliv jinde. Právě pro hordy turistů se vytváří ty potěmkinovské vesnice s komparzisty v krojích. Na druhou stranu si uvědomuji, že ten turismus přinese do regionu peníze a okres tam postaví například asfaltovou silnici, která místním vylepší životní podmínky. Ale abych nebyl ve svých soudech nespravedlivý – začíná se blýskat na lepší časy. Čína konečně zažívá i postupný rozkvět outdoorové turistiky, hlavně mezi mladými lidmi, přestože starší též nezaostávají. Takových lidí je stále více, právě takoví lidé píší blogy, kde uveřejňují spousty fotek a informací, které dříve nebyly dostupné, vše souvisí s rozvojem internetu. Obecně se dá říci, že internet a sociální sítě hrají v současné čínské společnosti stěžejní roli v mnoha směrech. Potkal jsem jedince, skupinky přátel i manželské páry – někteří vyprávěli, že dříve také jezdili s turistickými skupinami, ale že později objevili kouzlo individuálních cestovatelských zážitků a neměnili by. V knize píši o poměrně úspěšném, kariérně zaměřeném muži, který takzvaně vyhořel, sám odešel z práce, což není úplně obvyklé, a pěšky přešel podél celé čínské zdi až k moři. Od té doby už asi šest let cestuje na vlastní pěst a podle svých slov potkal všech pětapadesát čínských národnostních menšin. V Čcheng-tu je tibetská čtvrť a jedna její ulice je zaplněná outdoorovými obchody, kde lze koupit totéž, co u nás – kempingové vybavení, stany, oblečení, vše poměrně levné a kvalitní. Více a více lidí si pořizuje stan a vyráží do přírody, což je v Číně též novinka. V odlehlých horách, kde žijí jen nomádi, jsem jednou potkal chlapíka v maskáčích a goretexových pohorkách, se stařičkou GPS navigací v ruce. Koukal vyjeveně, co tam dělá cizinec, já překvapeně zase koukal na něj. Vyprávěl, že do těch hor se chodí toulat už asi šest let. Takových lidí je stále více.


Vesnice Kao-ting

V knize píšete, že Vás mládež označovala za starého páprdu, protože chodíte do čajoven, místo do baru. A zároveň dodáváte, že bavit se dá jen se staršími lidmi…
To je ukotveno v hlubokých kořenech čínského vzdělávacího systému. Když to velmi zjednoduším a zobecním – mladí Číňané na střední škole nemají čas na nic jiného než na studia, přičemž memorují spoustu věcí a studium směřuje pouze k tomu úspěšně zvládnout závěrečné zkoušky, než být schopen analyzovat a myslet jako individuální bytost, to se v Číně moc nenosí. Závěrečná zkouška na střední škole předurčuje osud jedince – cílem je státní univerzita. Pokud se tam dostanou, tak pak mají najednou spoustu volného času a nevědí co s ním. Možná půjde student párkrát do knihovny, ale pak chodí hrát střílečky na počítači do internetové kavárny. Až na výjimky nemají životní zkušenosti, nemají mnoho koníčků. Když se na ně ptáte, odpovídají, že se dívají na televizi, hrají na počítači a podobně. Většinou – a to je zarážející – téměř vůbec nečtou. Při rozhovoru tak přirozeně samozřejmě velmi rychle dojdou společná témata k hovoru. Naopak starší lidé mají spoustu zkušeností, vždyť prožili turbulentní dvacáté století, mají nadhled, s nimi se dá povídat na různá témata celé hodiny. Co se týká těch barů oproti čajovnám – to je též import ze Západu, koncept baru nemá v Číně tradici, Číňané nechodí večer na pivo, spíše ale chodí do restaurace na jídlo, při kterém si dají nějaký ten půllitr či panáka. Pak třeba pokračují dál do karaoke baru, což je zase import z Japonska. Bar je tedy další novinka, kterou mladí objevují, a bary jsou též místem, kde se potkávají se zástupci západní kultury, kteří ne vždy dělají nám „lao-wajům“ čest. A pak vznikají zpětně stereotypy o nás. Je zajímavé sledovat, že ač žijeme v moderní době, stereotypů naopak přibývá. Mám pocit, že toho víme o sobě navzájem čím dál tím méně.

Lao-waj je čínský výraz pro cizince. V minulosti měl silně pejorativní nádech, píšete, že se již údajně rozplynul… Jak si to „údajně“ vysvětlit?
Čína je civilizací se silným pocitem kulturní nadřazenosti. To je však záležitostí všech velkých civilizací – z historie např. Římanů. Vše, co je odjinud, přichází z „chuang-fu“, nebo-li „podrobených pustin“, jak se praví v kanonické Knize dokumentů. Číňané ty, kteří přicházeli zvenčí, považovali za barbary. Neříkám, že takto prvoplánově je to i v dnešní době, ale tento historický diskurz stále rezonuje a bude rezonovat čínskou společností. V první velké konfrontaci se Západem za opiových válek v polovině 19. století Číňané utrpěli drtivou porážku a byli velmi poníženi. Předtím měli o cizincích poměrně vtipné stereotypy, které hraničily s pochybnostmi, zda jsou lidé ze Západu vůbec lidmi. Pamatuji si na jeden úryvek, ve kterém vůdce čínské armády svým věrným vykládá o tom, že „rudochlupí“ (jeden z výrazů pro cizince) jsou neschopní, jakmile z lodí vystoupí na břeh. Kvůli tomu, že Angličané měli úzké kalhoty zastrčené do vysokých bot, podle Číňanů nebyli schopni chodit a po souši se plazili jako červi. Podle onoho velitele je tedy stačilo vylákat z lodí a pak je jen „dorazit“ na pevnině. Realita byla pochopitelně jiná. Tolik k úvodu do situace. Hanlivých výrazů pro cizince je celá řada, jeden z těch méně urážlivých je „ta-pi-c'“ – „velký nos“. Slovo „lao-waj“ bylo skutečně dříve pejorativní. Předpona „lao“ se vyskytuje v mnoha citově zabarvených výrazech. Nicméně v posledních desetiletích se tento výraz přesunul ze škatulky „urážlivý“ do, řekl bych, škatulky „neutrální“ – setkal jsem se s ním i v médiích. Přirovnal bych jej k anglickému „stranger“, které také osciluje mezi těmito škatulkami. Zajímavé ovšem bylo, když jsem se na tuto otázku ptal svých vyučujících na Sečuánské univerzitě. Ptal jsem se čtyř lidí a dostal jsem čtyři různé odpovědi. Obecně jsou však Číňané k cizincům velmi pohostinní – my v Česku bychom se mohli učit. To ostatně platí i o jiných věcech, např. o úctě ke stáří. Otázkou je, z jaké míry je to vyjádření jejich vlastního upřímného pocitu a z jaké míry potřeba učinit rituálu zadost. Ale to je pochopitelně otázka aktuální i pro naši společnost.


Hostina s tabulkami předků

„V Číně je zaveden jakýsi rituál zdvořilého zvaní a odmítání, předpokládá se, že zvaný jedinec nakonec stejně přemlouvání podlehne. Vehementní odmítání je součástí zdvořilosti.“ Jak tohle probíhá, když neumím čínsky?
Ve staré Číně byl rituál – čínsky „li“ – nezbytnou součástí veškerých společenských vztahů. Dnes to už tolik neplatí, Čína je daleko méně „ritualizována“, než např. sousední Japonsko či „poslední výspa pravého konfucianismu“ – Korea. Zrovna před týdnem jsem viděl rozhovor s „otcem čínského rocku“ Cchuej Ťienem, který říkal, že Konfucius je největším ničitelem čínské kultury, že je to to nejhorší, co Čínu mohlo potkat. Prý učí lidi, jak být milí k sobě navzájem, neučí je však, jak být milí sami k sobě. A to podle něj vedlo k tomu, že Číňané naprosto ztratili směr hledání sebe sama. „Neposlouchejte toho starého chlápka, který se narodil před dvěma tisíci lety,“ říkal. Přesto etiketa vycházející z konfucianismu – tohoto uceleného systému morálky – je v čínské společnosti stále bytostně přítomna a tento rituál „zdvořilého odmítání“ je jedním z nich. Samozřejmě se mnohem lépe zdvořile odmítá, když vládnete jazykem. Z vašeho pohledu by to mohlo vypadat tak, že vás Číňan mluvící tou svou nesrozumitelnou řečí, v jejímž tónu je patrná sveřepost a asertivita, táhne za ruku k sobě domů na čaj, zatímco vy se všemi zbylými končetinami vzpíráte o futra vstupních dveří. Nakonec po úmorném boji však povolíte a ten čaj si se svým novým kamarádem za tichého rozjímání a usmívání se jeden na druhého vypijete. Vypadá to, že jste zvítězili oba a rovnováha ve vesmíru je tak zachována. Číňan má však přece jen trošku navrch, protože vám prokázal službu a tudíž se automaticky předpokládá, že příště – až bude potřeba – prokážete laskavost zase vy jemu. Ve skutečnosti je však velice těžké navázat nějaký hlubší kontakt tohoto typu bez alespoň základní znalosti jazyka – samozřejmě za předpokladu, že váš hostitel nemluví nějakou evropskou řečí. V turistických oblastech za takové pozvání nezřídka obdržíte účet. Já mám ovšem to štěstí, že mám zkušenosti ze všech tří stádií (ne)znalosti jazyka – Čínu jsem navštívil jak s žádnou, tak i základní a pokročilou znalostí standardní čínštiny. A ve všech třech případech jsem byl pozván k někomu domů. V případě žádné znalosti jsem však ve dvou ze tří případů obdržel za podobné pozvání účet – jeden velice „mastný“ za návštěvu pekingské papundeklovo-umakartové čajovny. To bylo jedinkrát, kdy mě v Číně někdo vyloženě „natáhnul“, potom už jsem se nikdy nenechal. Se znalostí asi třiceti vět v čínštině to však už byl úplně jiný příběh… Tam jsem však doplatil na jiné pravidlo. Číňané jsou velmi štědří, pokud jde o jídlo. Když už nemůžete, nesmíte misku rýže dojíst až úplně do dna – to je interpretováno tak, že máte stále ještě hlad. To jsem nevěděl a mělo to za následek kritický stav přejedenosti, který jsem musel řešit několika panáky čínské populární pálenky er-kuo-tchou. A jsme opět u toho. Pokud chceme mít s Číňany jakýkoliv vztah – přátelský, obchodní či jiný – měli bychom do detailu znát jejich společenské rituály.

Na které setkání byste vzpomněl?
Já rád vzpomínám na všechna setkání, jelikož jsou svým způsobem strašně vzácná. Nerad bych nějaká vyvyšoval nad ostatní, přesto si však namátkou vzpomenu na tři z nich… Pan Tchao – potomek jedné z větví rodu slavného básníka období šesti dynastií (4.–5. stol.) Tchao Jüan-minga. Toho jsem potkal na venkově v jeho rodné vesnici. Je to úžasně otevřený člověk, velmi vzdělaný s velkým přehledem a zajímavým životním postojem. Takových individualit je v Číně v poměru k celkovému počtu obyvatel jako šafránu. Vlastně připomíná svého slavného předka, který zhnusen úřednickou službou odešel do ústraní místo toho, „aby se klaněl za pět měřic rýže“. V tomto ústranní se pak věnoval psaní poezie. Musím také vzpomenout na stařičkého pana Su, na kterého jsem narazil v jeho rodném domě, kruhové budově tchu-lou, v provincii Fu-ťien. Ukazoval mi své kaligrafie a originální uniformu Čínské lidové osvobozenecké armády. Celá ta léta byl zarytým komunistou a věřil v utopistické ideály, které jsou tolik vzdálené od často zrůdné podoby, ve které je tato ideologie prakticky aplikována. Současností byl zarmoucen. Na zdi mu visely omšelé portréty Lu Süna a Lin Ce-süho – dvou čínských patriotů z dob minulých. Ten pán byl živým příkladem toho, že jakékoliv škatulkování a zatracování lidí na základě jejich přesvědčení a postojů je strašně nespravedlivé, dokonce i nebezpečné. No, a jako třetí – nuosuský kněz-šaman pi-mo z Chladných hor, který mi pootevřel vrátka bez nadsázky do jiné dimenze. Tito tři a další lidé byli tak odlišní a přece v něčem velmi podobní. Byly to výrazné osobnosti.


Pi-mo s vějířem oike a kloboukem kuhlevo

Jak jste pronikal do duše pi-ma?
Potěšilo mě, že tradice pi-mů v těch nehostinných horách přetrvává a nevypadá to, že by měla v nějaké dohledné době vymizet. Pi-mo je kněz-šaman a je jakýmsi nositelem vzdělanosti – tudíž potažmo i nuosuské kultury a kulturních hodnot. Nuosuská tradiční společnost má ještě jednu podobnou postavu – pravověrného šamana se vším všudy, kterému se říká su-ni. Tuto roli může zastávat i žena. Su-niové byli zpravidla negramotní a jsou často „sví“, takže není jednoduché s nimi komunikovat. Iové z Chladných hor donedávna neměli ucelenou identitu jednotné národnosti. Ta jim byla připsána poté, co čínská vláda v padesátých letech seškatulkovala asi sto různých etnických podskupin do jediné s názvem Yi. Paradoxní je, že tento název je homofonický od původního čínského slova „barbar“, od kterého byl foneticky odvozen. Nuosuové však byli původně rozděleni do jednotlivých klanů, a každý klan měl svého pi-ma. Pi-mové vlastní staré texty, které se předávají z generace na generaci a přestože legendy o původu jsou víceméně stejné, texty se občas různí. O pi-mech je známo, že se o tyto znalosti neradi dělí, neradi je prozrazují lidem zvenčí, dokonce je často neradi poskytují k výzkumným účelům. Ten „můj“ pi-mo byl ovšem velmi otevřený. Kdybych měl více času a on uměl alespoň trochu čínsky, nebo spíše já nuosusky (měl jsem tam překladatele, místního učitele), mohl jsem se naučit spoustu věcí. On pravděpodobně poprvé mluvil s cizincem a zval mne, abych u něho nějaký ten den zůstal, což jsem bohužel tehdy nemohl. Mimochodem, oficiální propaganda tvrdí, že všechny národnosti v Číně k sobě mají bratrský vztah, ale Iové mají už od prvních kontaktů řekněme dost rezervovaný postoj k Chanům a je to i z jejich staré literatury patrné. Možná tedy v tom pi-mově otevřeném přístupu hrálo roli i to, že jsem byl pro něj „až moc zvenčí“ – téměř z jiného světa – stejně jako on pro mě. Takové blízké setkání třetího druhu. Troufám si tvrdit, že s těmi „bližšími“ cizinci by se takto o své řemeslo nedělil. Pi-mo mi vysvětlil, k čemu jsou jednotlivá náčiní, která používá například k odklánění duchů tím správným směrem, rituální toulec, vějíř, zvonek. Ukázal mi pergameny, již značně poznamenané stářím, které obsahují popisy božstev a duchů. Pozitivní zprávou pro nuosuskou kulturu je fakt, že čím dál tím více lidí z jejich vlastních řad získávají potřebné vzdělání a někteří se o svou vlastní kulturu intenzivně zajímají. Zkoumají a uchovávají tak své kulturní dědictví. Tato vlna začala v osmdesátých letech – v období bezprostředně po Kulturní revoluci. Byla to doba velkého společenského uvolnění a sebereflexe, kdy si spousta lidí uvědomila, že je potřeba zachránit to, co po tomto období temna z kultury zbylo. Takové období se v čínštině nazývá „fang“ a děje se poměrně pravidelně. Bohužel po „fang“ často přichází „šou“ – utužení. A právě to nastalo na konci osmdesátých let a dá se říci, že trvá dodnes. Jelikož jsou ale dějiny cyklické a nikoliv lineární, dá se očekávat další pootočení.

Barmská hranice – jak bezpečný je ten kraj – pašeráci, nevěstince, zbraně, opium…
Čína je pro západní turisty, obecně řečeno, naprosto bezpečná země. Pokud nejste ve špatný moment na špatném místě, což se pár výjimkám potvrzujícím pravidlo bohužel podařilo, násilí vůči cizincům je nulové. Pokud se netouláte po barech, vojenských zónách a uzavřených oblastech a nevyprovokujete nějaké problémy, tak se nic nestane a dostanete se téměř kamkoliv. Ta barmská hranice je v tom podobná. Je to poměrně napjatý region, ale toto napětí se eskaluje v rámci tamních etnik a obyvatel, nikdy nesměřuje vůči návštěvníkům. Neexistuje tam rozvinutá turistická infrastruktura, ale z hlediska bezpečnosti je oblast naprosto v pohodě. S většinou těch neřestí, které jste vyjmenoval, se tam nesetkáte. Ony samozřejmě existují, ví se o nich, ale že byste potkal někoho s balíkem opia nebo kontejnerem kalašnikovů, to se nestane. Mimochodem, spoustu plantáží na druhé straně hranice založili uprchlí vojáci Kuomintangu, kteří po porážce od komunistů utekli do Barmy. Z výnosů z plantáží pak financovali své aktivity. Největší strach jsem měl v Číně z dopravy. Jel jsem jednou ze Si-čchangu právě od Iů zpět do Čcheng-tu, kde jsem studoval a tuto trasu obsluhoval jen jeden linkový autobus za den. Byla to příšerná cesta po různých rozestavěných dálnicích a silnicích, vystřílenými tunely skrz skály a podobně. Cesta trvala snad čtrnáct hodin. Druhý den se ta samá linka zřítila do rokle, nikdo tehdy nepřežil. V horách, kde jsou prašné roztřískané cesty a šílené serpentiny, je alespoň jedna výhoda – nedá se jet vyšší rychlostí než dvacet kilometrů. Smrt na silnicích není v Číně nic neobvyklého.


Pouliční prodavač přísad tradiční čínské medicíny

Jak se v těch horách stopuje?
Kdybych byl místní, nikdo mě zadarmo nesveze. Ale protože jsem odlišný, tak místní lidi zajímám a tím pádem se stopuje velmi dobře. Tím spíše, když ovládám jazyk. A zvláště, narazí-li člověk na auto nějakého místního správce okresu, úředníka, v takovém případě se i to stopování stává součástí rituálu pohostinnosti. Jejich vlastní morálka jim velí cizince vzít – co kdyby se mu v těch horách něco stalo! A navíc v jejich okrese… Cizince tam potkáte naprosto ojediněle. V odlehlých oblastech se stopuje dobře, samozřejmě mnohem horší je to ve městech a na hlavních dálničních tazích. Když stopnete autobus či dodávku, jejíž řidič se šoférováním živí, počítá se s tím, že zaplatíte. Ale ani jednou se mi nestalo, že bych stopl osobní auto a jeho řidič chtěl zaplatit. Já se většinou dopředu zdvořile zeptám, kolik to bude stát, že chci tam a tam, ale vždy následuje odpověď, ať to nechám být. Místní jsou zvědaví, vyptávají se na vše možné. Stejně tak, jak je pro mě zážitkem cestování jejich krajem, je zase má přítomnost zážitkem pro ně. Je to velmi příjemná symbióza – takový barter.

A co půjčení auta?
Auto jsem si nikdy nepůjčoval, musel bych mít čínský řidičák, mezinárodní v Číně neplatí. Není těžké jej vyřídit – stačí v podstatě zvládnout poměrně jednoduchý písemný test. Nejsem zvyklý jezdit tak divoce jako Číňani a měl bych asi obavy, především na hlavních tazích, určitě více, než v těch odlehlých oblastech. Člověk by rozhodně měl mít zkušenosti s řízením po nerovných prašných cestách, kde se může stát spousta věcí. Auto se vám někde v nepřístupné oblasti může rozsypat a vy si musíte umět poradit, přestože se téměř vždy najde někdo, kdo pomůže. Půjčení auta ovšem není nijak drahé, dodávka až pro 8 lidí vyjde v přepočtu na 300–600 korun za den. Každopádně já se obvykle nejdříve vlakem či autobusem dostanu do těch odlehlých oblastí a pak raději stopem nebo i na kole.

Celou Vaší knihou prosvítá, že národnostní menšiny hodně pijí, dokonce jste si povzdechl – nesoutěžte v pití s národnostními menšinami.
Je to tak. Říká se, že Asiaté neumějí pít, přesněji, že nemají pití alkoholu v genech a historicky zvládnuté (snad s výjimkou Mongolů), že jejich těla neumí alkohol odbourat. To se ale evidentně dá dost dobře natrénovat. Skvělou příležitostí se napít je i nečekaný příchod cizince. Vlastně jakákoliv příležitost si připít je vítána – podobně jako v Čechách. Představte si, že přijdete do vesnice, kde jste jediný běloch, třeba první po několika letech, nebo vůbec první, co místní pamatují – takové situace nejsou vůbec výjimečné. To si musíte připít s každým. To je pak hodně drsná jízda „z kopce“, při které si musíte pořádně držet svůj klobouk, abyste neztratil důstojnost. Další příležitostí se společně napít jsou různé slavnosti, to pijí všichni. Místní si často vyrábějí svůj vlastní alkohol, většinou pálenku z čiroku, kukuřice či jiných plodin. Alkohol a jiné návykové látky jsou obecně, stejně jako všude na světě, na periferiích problém. Mimochodem, Číňané nejsou žádní čajíčkáři! Už ve staré Číně byl rituálním nápojem vždy alkohol. Čaj nebo čajové obřady, to byla kratochvíle úzké vrstvy elity.

Zápasy zvířat jsou v jihozápadní Číně oblíbenou kratochvílí. Buvoli, berani, kohouti, psi, dokonce i koně.
Zápasy vždy končí v okamžiku, kdy se jedno zvíře otočí a uteče pryč. K usmrcení zvířat zpravidla nedochází, protože jsou pro vesničany pochopitelně velmi cenná. V kruhu kolem arény stojí dav lidí, mnozí jsou často opilí – jde totiž většinou zároveň o slavnost – a najednou zvíře, které váží stovky kilogramů, zmateně prchá přímo do toho shluku osob. Ke smrtelným úrazům v drtivé většině případů překvapivě nedochází, neviděl jsem nic horšího, než že býk či vodní buvol na někoho šlápnul. Mají asi více štěstí, než těch pár nešťastníků ze španělské Pamplony. Bývá tam místní felčar, který člověka hned prohlédne, ten pak většinou odejde po svých. Čím jsou lidé opilejší, tím více sázejí a tím spíše dojde k nějaké půtce, protože emoce jsou již nezvladatelné. Obecně v Číně na veřejnosti není konflikt lidí posilněných i neposilněných alkoholem něco nevídaného. Dva se začnou hádat, házet po sobě věci a šermovat rukama i slovy. Kolem stojí sto zvědavců a koukají  – včetně policistů, kteří se do toho většinou nijak nepletou. Až si to ti dva nějak vyřídí, policisté pak většinou klidné obecenstvo usměrní. Takové situace jsou božskou manou pro studenta čínštiny – může totiž svou slovní zásobu obohatit o spoustu jadrných slangových výrazů a originálních nadávek. Kdo jiný než Číňané by posílali „někam“ předky posledních osmnácti generací svého soka – to je jen jeden případ z mnoha.


Poražený opouští arénu

Moje žena kdysi jedné své kočce vyprávěla o Číně, že tam v té daleké zemi kočičky jedí. Druhý den měla pomočenou učebnici čínštiny, kterou zanechala někde na židli. Jak rozšířené jsou dnes kočičí a psí pochoutky?
Číňané kočičí a psí maso jedí, ale ne v takovém množství, jak si běžně představujeme. Tato představa o Číňanech a Asiatech obecně je pravidelně velmi stereotypizována. Valná většina Číňanů kočičí a psí maso nejí, jedním z důvodů je i to, že v Číně jsou tato zvířata také domácími mazlíčky. Psy jedí Chanové, v mnoha případech potomci Mandžuů, především na chladném severu a v provincii Kuang-tung. Na severu bývají kruté zimy a psí maso zahřívá. Psí i kočičí maso jedí i některé národnostní menšiny, v provincii Kuej-čou hlavně Miaové, jejichž úprava psího masa je regionálně vyhlášená. Psy jedí i moji oblíbení Iové – taková ta „divočejší“ etnika s tím nemají problém. Nespecializují se na jednu určitou rasu. Když jdete v odlehlejších oblastech ve městech po ulici, vidíte ve výlohách či přímo na ulici pár naporcovaných a předpřipravených psíků, každý jiná rasa. Ve velkém městě však většinou na nic takového bezprostředně nenarazíte – s jednou výjimkou. Ve městě Kuej-jang, správním městě provincie Kuej-čou, je vyhlášená „psí ulice“ se spoustou restaurací, které se specializují v různých úpravách psího masa. Kuej-jang bych se nebál označit za jedno z hlavních měst psího masa. A leckde v restauracích dostanete jako specialitu psí „chuo-kuo“ – hot pot, nebo-li horký kotlík. Ve většině případů provozují restauraci Miaové (Hmongové). Kapitola sama pro sebe je provincie Kuang-tung, jejíž obyvatelé jedí spoustu „divných“ věcí – tak divných, že i otrlí Číňané se na ně dívají skrz prsty. Lidé z Kuang-tungu a i jejich dialekt není v Číně příliš oblíben – jde o jeden z mnoha čínských regionálních stereotypů, kterých je v tak obrovské zemi, jako je Čína, nepočítaně. Pokud jde o mne – psy mám rád. Mnohem radši ale jako kamarády, než jako hlavní chod. Nechutnají totiž nic moc. Ale pořád lepší než „hadí nožičky“ nebo netopýří křidélka.

Proč nemá nabídka např. sečuánských specialit v českých čínských restauracích nic společného s pravým sečuánským jídlem? Otázka koření?
Není to jenom kořením, ale i způsobem přípravy, který je tady u nás strašně jednotvárný a dle Číňanů „přizpůsobený“ vkusu a chuti Evropana. Tady do pánve wok hodí maso, osmahnou, přidají glutamát a servírují s rýží – hotovo. Pravé čínské jídlo s tím má pramálo společného, nedá se to srovnávat. Jídlo je na Číně vlastně vůbec to nejtradičnější, co se zachovalo. Číňané jsou na své jídlo velmi fixováni a jsou ochotni vzdát se kdejakého prvku své tradiční kultury, kromě jídla. Nepřestává mě udivovat obrovská variabilita regionálních pokrmů. Pokud tedy někdo hledá autentickou Čínu, je nejlepší začít v restauraci. I v Praze ovšem najdete stále více restaurací s autentickým čínským jídlem, bývají ovšem o něco dražší, než běžná „emka“. Doporučuji například restauraci Sečuán (Čchuan-wang-fu) na Národní třídě v pasáži Metro, popřípadě Chuang-che ve Vršovicích. Do obou chodím rád.

Jací lidé dnes v Čechách studují sinologii? Jací jsou v porovnání s těmi z minulosti?
Řekl bych, že spousta nestorů české sinologie, ke kterým my začínající vzhlížíme, se k tomuto oboru dostala víceméně náhodou. Jako příklad uvedu pana profesora Oldřicha Krále, který mi prokázal tu obrovskou čest a pokřtil mou knížku, za což jsem mu neskonale vděčen. V rozhovoru pro ČT kdysi říkal, že chtěl původně studovat anglickou srovnávací literaturu, ale jelikož to bylo v poměrně složitém období naší historie, tak škola obor neotevřela. Bylo mu doporučeno, ať se sejde s panem Průškem ze sinologie – a bylo to. Díky této náhodě máme v češtině unikátní překlad zásadního čínského románu „Sen v červeném domě“ a mnoha dalších, které ač jsou sáhodlouhé, vřele doporučuji k přečtení. Především pro ty, kteří se zajímají o Čínu a čínskou kulturu. Pokud si dobře vzpomínám, na konci 20. století byla sinologie cílem především uzavřenějších přemýšlivých lidí, dalo by se říci dokonce podivínů – milců čaje či obdivovatelů čínské poezie. To vzalo za své s čínským „ekonomickým zázrakem“ z přelomu tisíciletí. Dnes se počet přijímaných studentů sinologie téměř zdvojnásobil, spousta z nich k sinologii studuje ještě další školy – především prakticky zaměřené – různé ekonomické obory a podobně. Mnoho lidí studium sinologie chápe ryze utilitárně – naučit se čínsky a dělat byznys s Čínou. Vůbec nechápou, proč by se měli učit např. klasickou čínštinu. To je chyba, protože klasická čínština dodnes hraje zásadní roli v pochopení funkce především psaného jazyka. Studium čínštiny vyžaduje hlubokou znalost kulturního kontextu, mnohem více, než u kteréhokoli západního jazyka. Nedávno jsem se bavil s jedním z našich vyučujících, který vzpomínal na doby, kdy od přijímacích zkoušek vyhazoval různé praktikující buddhisty, nadšence do kung-fu a jiné, poměrně specifické osoby kvůli jejich podivným či zkresleným motivacím studovat sinologii. V dnešní době říká: „Co bychom za ně teď dali!“ Nechci nějak dehonestovat lidi, kteří studují sinologii ryze utilitárně, to vůbec ne! Na tom není nic špatného. Chci jen říci, že takovýto modus studia čínštiny je mnohem obtížnější, než když k němu má člověk vřelý vztah a dokáže se do něj plně ponořit. Perfektní zvládnutí čínského jazyka se vším všudy je totiž záležitostí bez nadsázky na celý život. Pokud jde o mě, já jsem se dostal k sinologii přes odpor k jinému předmětu studia – informatice. A to i přesto, že jsou to počítače, co mě dnes z velké části stále ještě živí. Dá se tedy říci, že má cesta k sinologii byla také náhodná. A považuji se spíše za toho podivína.

Bc. Jan Karlach (1983)
*Sinolog, programátor, cestovatel, lektor, překladatel a tlumočník z čínského jazyka. V červnu 2012 vyšel v nakladatelství Gasset jeho etnografický cestopis z jižní Číny s názvem „Čína: Střípky z jižního Podnebesí“ (www.podnebesi.cz). Zaměřuje se na národnostní politiku Číny – starověkou, historickou i moderní; stejně tak i na problematiku národnostních menšin (především Nuo-suů z jižního Sečuánu), jejich historii i současnost.
Zajímá se o jazyky obecně – živé, mrtvé i umělé. Čínštinu studuje od roku 2006, sinologii na FF UK od roku 2007, od té doby podnikl několik cest do Číny, převážně do jižní části země, kam se pravidelně vrací. V současné době dokončuje magisterské studium. V letech 2009–2011 absolvoval třísemestrální pobyt na S'-čchuan ta-süe (Sichuan University) v Čcheng-tu. Na podzim 2013 má naplánovanou půlroční stáž na Hong Kong Polytechnic University.