Začněme Barmou – je pravda, že právě Vy jste Václavu Havlovi navrhl nominovat disidentku Aun Schan Su Ťij na Nobelovu cenu?
Je to tak. Bylo to v roce 1990, já jsem se tehdy vrátil po třech měsících z Japonska. Su Ťij tady tenkrát téměř nikdo neznal. Právě v Japonsku jsem se postupně seznamoval s jejím příběhem, s tím, jak se vrátila z Velké Británie do Barmy, vyhrála volby a po vojenském puči byla uvězněna. Po návratu jsem nastoupil k Václavu Havlovi jako poradce pro tuto oblast. Návrhů na udělení Nobelovy ceny bylo tehdy více, sám Václav Havel – jako bývalý kandidát – mohl podávat svoje návrhy. Ta myšlenka jej zaujala a z České republiky se šířila do USA a do světa. Později se situací v Barmě zabývala i společnost Člověk v tísni – Šimon Pánek a Tomáš Pojar připravili české vydání knihy myšlenek Su Ťij Osvobozeni od strachu. Saša Vondra pak občas vtipkoval, že nebýt „Staška“, možná by Nobelovku nezískala, nebo až v pozdějších letech.

Jak vzpomínáte na Filipíny? Kdy jste poprvé přiletěl na Filipíny?
Už v roce 1987. Moje manželka je Vietnamka a tehdy jsme si naplánovali cestu do Vietnamu, kam se za komunismu létalo díky „bratrské spolupráci“ velmi levně. Nebyla zapotřebí ani výjezdní doložka jako například do Jugoslávie. Krátce předtím jsem se na výstavě scénografie Pražské Quadriennale seznámil s dvěma filipínskými kolegy a připravil jejich přednášku. Oni mě pozvali, abych přednášel zase já u nich a také, abych na Filipíny dovezl Havlovy hry. Ta první cesta na Filipíny byla pořádnou oklikou. Z Vietnamu do Laosu, bárkou přes Mekong, dále do Thajska, z hranic vlakem do Bangkoku a odtud jsem poprvé letěl na Filipíny. A ten krátký pobyt mi zůstal v srdci dodnes. Padl Marcosův režim, který svrhly masové demonstrace po zavraždění Benigna Aquina. Ti divadelníci, které jsem znal, patřili k aktivním organizátorům těch manifestací, ale také objížděli ostrovy a hráli aktualizovaného Shakespearova Macbetha. Tak to byly moje první kontakty s Filipínami. A později jsem tam přiletěl s prezidentem Havlem. I pro něj divadelníci nastudovali jeho hru Vyrozumění.

Jak je na Filipínách rozšířené povědomí o tom, že jejich Santo niño – Jezulátko – pochází z Prahy? Existují nějaké legendy o jeho pražském původu? Ve Vaší knize Pašije a fiesty popisujete, že jezulátko má nespočet podob, že na ministerstvu obrany ho dokonce mají v maskáčích a s M16 v ruce.
Těch podob je nepočítaně, vyfotil jsem i průvod policistů, kteří nesli nad hlavami jezulátko v podobě svého kolegy policajta s pendrekem. Legendy spojující jezulátko s Prahou asi neexistují, ale lidé vzdělaní na misionářských školách původ své víry znají, zvláště v kulturních centrech jako je Cebu. Na odlehlejších ostrovech hodně záleží na vyprávění pastorů, jaké podávají příběhy, ačkoli dnes v době internetu… Ne každý tedy ví, že se jedná o Pražské jezulátko. Ale vzpomínám na kostelík na Mindanau na jihu Filipín u Davaa, který postavili před několika desítkami let a který se přímo jmenuje Santo Niño de Praga. Takže i na muslimském jihu Filipín to povědomí je. Mimochodem, prezidentka Arroyová od nás jednou jezulátko dostala a pak už jí pomalu všechny státní návštěvy vozily větší a ještě větší jezulátka. Když jsme byli na Filipínách s Václavem Havlem na státní návštěvě, v katedrále v Manile působil kardinál Sin, charismatická osobnost s významným politickým vlivem. Ten tehdy vítal Havla a zdůrazňoval, že zvláště vítá prezidenta země, odkud je Jezulátko. Že díky duchovní energii Santa Niña se podařilo sjednotit a propojit stovky filipínských ostrůvků. Protože Filipínci, kterých je dnes přes 80 milionů, nejsou a nikdy nebyli jedním národem. Filipíny jsou ostrovy na samé výspě asijského kontinentu se zvláštními kulturními hodnotami. Vliv tam měla španělská kolonizace i americká přítomnost, pronikání islámu. Tu rozdílnost lze charakterizovat na jazyku, dnešní úřední filipínština je vlastně jazyk tagalog z Luzonu smíchaný se slovíčky dalších ostrovních jazyků, ale i z malajských islámských jazyků a španělštiny. V podstatě vznikl nový jazyk, který se stal úředním. S domluvou na Filipínách ale nemají hosté z ciziny potíže, angličtina je tam prakticky jazykem číslo jedna.


O bezpečnost velvyslance musí být postaráno


Václav Havel u pomníku amerických vojáků na ostrově Leyte

Velikonoce jsou na Filipínách asi nejvýznamnějším svátkem, Filipínci je prožívají, konají se procesí v maskách, římští legionáři doprovázejí Ježíše na jeho poslední pouti, flagelanti se bičují, někteří jedinci se dokonce nechávají křižovat. Vy jste takové křižování sledoval „Live“. Jaké to je, sledovat křižování? Já i u záběrů v televizním zpravodajství odvracím zrak.
To křižování se koná ve vesničce San Pedro Cutud severně od Manily u Pampangy. Cestuje se tam docela špatně, snad tam ani nejezdí místní doprava, jenom jeepney. A od parkoviště je to ještě několik kilometrů pěšky v prachu, vedru a dusnu. A uprostřed davů lidí. Takže to není tak, že by se tam například velvyslanec posadil do nějaké VIP řady a díval se na to jako v divadle. To křižování nemá podporu ani státu, ani církve, a rozhodně to není tak, že by stát, tedy nějací úředníci, někoho na toto křižování pozvali. Naopak, mě jednou pokáral kardinál, že jsem se tam vydal. To křižování nemá žádnou tradici, začalo až někdy v 80. letech, nejdříve jeden ukřižovaný, pak se přidávali další dobrovolníci. Ze začátku s tím byly tahanice, ale pak přišli místní fotografové, další rok Japonci se štábem a počátkem 90. let už to bylo na CNN. Dnes je to brutální komerce, spousta médií, celé štáby, žebříky, kamery rvou ukřižovaným až do obličejů a hlavně, aby byly vidět hřebíky. Přístup těch ukřižovaných je ale upřímný, jsou to kluci z okolních vesnic, kteří se ztotožňují s Kristovou obětí. Já jsem se s některými bavil a cítil ten entuziasmus, je k tomu táhne Boží hlas, dělají to i za svou vesnici a komunitu. Mnozí se nechávají přibít na kříž opakovaně, vždy tam setrvají minimálně pět minut, jednomu to už zakázali, protože ho dvakrát musela odvézt ambulance. Ale zatím nikdo nezemřel. Je to spojeno i se sebemrskačstvím, ti flagelanti mají důtky se skleněnými drápy a po bičování mají úplně rozedranou kůži na zádech. Obcházejí domy i několik kilometrů a provádějí různé rituály, které mají do domovů přinést štěstí.

U nás téměř neznámý, na Filipínách známý český profesor Blumentritt nikdy na svých milovaných ostrovech nebyl. Přesto měl srdečné styky s José Rizalem, filipínským národním hrdinou, který ho dokonce navštívil v Litoměřicích.
V Manile je čtvrť Blumentritt, ulice Blumentritt, po městě jezdí jeepney s nápisy Blumentritt. Mnozí Filipínci samozřejmě nevědí, že byl Čech, ale další jezdí nejen za Jezulátkem do Prahy, ale poté i do Litoměřic k Blumentrittovu hrobu. Litoměřický profesor Blumentritt opravdu na Filipínách nikdy nebyl, ale jeho práce a bádání z něj dělají jednoho z nejvýznamnějších odborníků na Filipíny své doby. José Rizal byl génius renesanční velikosti, spisovatel, politik, lékař, filosof, který byl za své vlastenecké aktivity popraven v roce 1896 v mladém věku 35 let. Když pobýval studijně v Německu, dozvěděl se o Blumentrittovi a to byl začátek jejich korespondence a přátelství. Rizal Blumentritta v Litoměřicích navštívil cestou z Drážďan, není ale nic známo o tom, že by si prohlédl Prahu, zřejmě po příjezdu na pražské nádraží odjel dalším vlakem rovnou do Vídně. Rizal našel v Litoměřicích člověka, který miloval Filipíny a díky jejich přátelství je u nás téměř neznámý profesor filipínským hrdinou. Mimochodem, já jsem byl jsem pasován na rytíře řádu José Rizala jako první Čech a v Litoměřicích jsme později založili odbočku řádu, Filipínců u nás žije hodně, pořádají různé akce atd.


Jezulátko v policejní podobě


Návštěva u horského kmene

Vy jste v archívech vypátral i válečný příběh českých zaměstnanců Baťova závodu na Filipínách.
Byli to mladí inženýři Baťova závodu, kteří přijeli na Filipíny s rodinami už na začátku okupace. To, co prožili, to je na román. Bohužel se špatným koncem. Když se Japonci vylodili na ostrově Luzon a Manila byla evakuována, přidali se tito Čechoslováci jako dobrovolníci k americké armádě, aby hájili provincii Bataan. A hájili ji statečně, podle pozdějších svědectví dokonce pod nepřestávající japonskou palbou rozmontovali mlýn na rýži a dokázali ho dopravit ke své jednotce. Sedm Čechoslováků se společně s tisícovkami filipínských i amerických vojáků dostalo do krutého zajetí a zemřeli během pochodu smrti džunglí nebo v koncentračním táboře. Někteří z nich nebo jejich rodinných příslušníků ale válku přežili a dostali se do Japonska a později do USA. Já jsem tehdy v archívech objevil také zajímavost o diplomatických vztazích Československa a Filipín. Ve všech známých dokumentech se udávalo, že diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi byly navázány v 70. letech, ale já jsem bádal na ministerstvu v archívu a nechal jsem si vytáhnout vše, co tam bylo. Původním záměrem bylo zjistit co nejvíce o Rizalovi, ale navíc jsem objevil, že už prezident Masaryk jmenoval a vyslal do Manily honorárního konzula. Tehdy to nebyl někdo místní, jako tomu je v současnosti, Masaryk tehdy vyslal s dekretem jednoho obchodníka, aby v Manile založil konzulární kancelář. Psal se rok 1927. Tím de facto začaly vzájemné diplomatické vztahy.

Jakou má vlastně velvyslanec možnost volně se pohybovat po cizí zemi? Asi není možné jen sednout do auta a někam si vyjet.
Vždy jsem musel dbát především na bezpečnostní zázemí, já jsem tam byl jako reprezentant České republiky, a tak, když jsem plánoval cestu do nějaké oblasti, ohlásil jsem se tamnímu guvernérovi, který má tu bezpečnostní otázku na starosti. Filipínské religiózní tradice mě zaujaly jako téma. Na každém ostrově to bylo nějak originální, vzhledem k etnické tradici. Proto jsem každý rok navštívil různá zajímavá místa. Když jsem dokumentoval na Filipínách oslavy Velikonoc, byly to vždy svátky, nebylo to tak, že bych zneužíval pracovní čas diplomata pro svou dokumentační činnost. Svátky o Velikonocích jsou dlouhé, trvají třeba deset dní. Je to dané i vzdálenostmi, které musí miliony i chudších lidí, kteří nemají na letadlo, urazit cestou za svou rodinou, protože pracují v Manile a vracejí se domů lodí na nějaký vzdálený ostrov. Na některé ostrovy létají malé letecké společnosti našimi letadly L 410 z Kunovic, ale nejsou to stroje zakoupené přímo od nás, jsou to stará, dlouho užívaná letadla nakoupená levně v Rusku, Africe, je to na pokraji únosnosti. Za mého pobytu dvě letadla spadla. Manila ale není o Velikonocích ochromená, obchody, trhy apod. fungují, ovšem vládní úřady stojí. Právě v té době jsem obvykle někam vyrazil, byla to vždy velká sláva, když do nějakých zapadlých končin přijede velvyslanec. Zároveň jsem se tam snažil ukázat naši zemi, přivezl například fotografie našich barokních kostelů na výstavu, to vždy přišla místní elita, média. A vláda si toho velmi vážila.


Manila


Jeepney

Výbuch filipínské sopky Pinatubo v roce 1991 byl největší sopečnou erupcí druhé poloviny minulého století. Byl jste se podívat do kráteru Pinatuba, kde se turisté dokonce koupou v jezírku?
Třikrát jsem se chystal, ale nikdy to nevyšlo, byl jsem nejvýše někde v nižších „patrech“ Pinatuba. Ta poslední fáze výstupu je dost úmorná. Přednost dostávaly pracovní záležitosti a také… již nejsem nejmladší. Má-li ale dnes člověk dostatek finančních prostředků, může se tam nechat dopravit i helikoptérou.

Otázka na závěr filipínského povídání: jsou ty bílé filipínské pláže známé z fotografií skutečně tak bílé? A to průzračné filipínské moře skutečně tak průzračné?
Ano, a jsou ještě bělejší a voda ještě průzračnější s neskutečně pestrým a barevným světem korálů a rybiček. Pokud jste v Manile – za pár hodin se můžete dostat do oblasti kolem Puerto Gallera po hodinovém přejezdu na ostrov Mindoro. Ale jinak – prakticky po celých Filipínách jsou tisíce kilometrů nádherných bělostných pláží.

Působil jste později jako velvyslanec ve Venezuele a několikrát jste se setkal s Hugo Chávezem. Jsou to asi dva měsíce, co venezuelský revolucionář zemřel. Jak na něj vzpomínáte?
Venezuela není Kuba, to v žádném případě. Autoritativní prezident Chávez ve svých projevech zdůrazňoval, že není komunista, ale socialista. A revolucionář. Jako Castro a jako Václav Havel. Už při našem prvním setkání říkal, že jsou s Havlem oba revolucionáři a že by si s ním rád pohovořil o problémech a budoucnosti světa. Nakonec se jednou potkali v OSN, ale žádný rozhovor z toho nebyl. I Havel na to vzpomínal! Cháveze také zaujala socha Simóna Bolívara v pražských Dejvicích, jejíž fotografii jsem mu věnoval. Radoval se, že v daleké Evropě mají sochu slavného latinskoamerického revolucionáře, oni mají Bolívara všichni v obrovské úctě, je to neuvěřitelný kult. Dávno před Chávezem, ještě za Pérezovy vlády, přijel do Prahy venezuelský ministr zahraničí a žádal, aby s ním šel Václav Havel položit věnce k soše Bolívara, že je to nejkrásnější socha v Evropě. Havel se tenkrát omluvil, poslal tam mě. Zpět k Chávezovi – byl nesmiřitelný katolík, ale nenáviděl Vatikán, byl stoupencem jakéhosi sociálního katolicismu. Vykřikoval, že Židy miluje, ale Izraelci, jsou jako nacisti, okupují Palestince. Nadával na bohaté: „Já nemám ani kolo, jsem jako Ježíš!“
Na druhé straně svým přístupem zruinoval Venezuelu. Caracas bývalo krásné město, říkalo se mu Paříž Latinské Ameriky. Dnes je zchátralé a obklopené ranchitos, jak říkají slamům. Nejhorší je zhoršující se kriminalita, v Caracasu je téměř 10 tisíc zavražděných za rok, to je strašlivé číslo. V posledních letech Cháveze kritizoval držitel Nobelovy ceny za literaturu Vargas Llosa. Potkal jsem ho v Caracasu, režíroval tam svoji hru. Naopak další držitel tohoto prestižního ocenění Gabriel Márquez obdivoval nejen Cháveze, ale hlavně Castra, V Márquezově srdci už Castro zůstane. Všechny tyto kontroverze patří k Jižní Americe, vývoj však jde k demokracii. Ale pozor, Venezuela má hodně společných rysů s Filipínami: nádhernou přírodu, pestrou směsici obyvatel tvořenou původními Indiány, Španěly a navíc africkými černochy – to vše vytváří podmínky pro vzájemné obohacování kultur. Tady zase oslavují poutavým způsobem Boží tělo, místní světce, patrony rybářů, nebo objevují své indiánské kořeny pomocí magických rituálů. O tom blíže pojednává dokument „Magie Venezuely“.

Stanislav „Stašek“ Slavický
vystudoval divadelní a filmovou vědu na FFUK v Praze se zaměřením na orientální umění a kulturní antropologii. Působil v Divadelním ústavu jako expert pro mimoevropské kultury. Inspirace a bohatou filmovou dokumentaci z cest po těchto kontinentech aplikoval ve spolupráci s režiséry E. Schormem, J. Kačerem, P. Oslzlým a dalšími, přednášel na AMU a FFUK.
Od roku 1990 byl poradcem prezidenta V. Havla pro Asii, Afriku a Latinskou Ameriku, doprovázel jej na cestách po těchto regionech, o čemž rovněž natočil několik televizních filmů. Od roku 1999 byl šest let velvyslancem na Filipínách a v Republice Palau, od roku 2008 byl velvyslancem ve Venezuele a v některých karibských zemích.
Připravil hodinový dokument „Filipíny – Pašije a fiesty“ pro Českou televizi, stejnojmenná kniha vyšla v roce 2008. O Venezuele pojednává dokument „Magie Venezuely“ (též ČT, 2011).