Jan Karlach nedoporučuje oficiální čínské turistické památky: Kam se v Číně vydat? Nejlépe do všech bílých míst na mapách. Pokusil jsem se ukázat různá zákoutí, která díky své životaschopnosti stále ještě žijí vlastním, neokázalým, tradičním způsobem. Možná ještě nepociťují závrať nad pootevřeným propadlištěm do minulosti, ještě se drží vlastních obyčejů a zvyklostí. Každý si je musí najít sám. Oficiální přírodní a památkové rezervace, geoparky a jiné turistické atrakce s „mýtnou bránou“ najdete zítra i pozítří. Ale bezejmenná místa budou žít tiše a nenápadně, zavěšena na tenké niti své původní niterné opravdovosti.

S neduhy masové turistiky se Jan Karlach setkal v Číně i v Praze: Čínsky se „starobylá vesnice“ řekne Ku-čen. Nicméně, v čínské současnosti dochází k výraznému posunu původního významu tohoto slova. Takto označená místa jsou převážně „parádně opravená“ shromaždiště turistů (investoři na ně čerpají leckteré dotace). V jejich centrech bude plno vyumělkovaných restaurací a obchodů s kýčovitými suvenýry. Nejzářnějším příkladem je v mnoha bedekrech opěvované bájné „mystické“ místo v provincii Jün-nan, zvané Li-ťiang. Počet původních obyvatel se dá spočítat na prstech jedné ruky. Nechápu strategii organizace UNESCO, která tvrdě stíhá sebemenší prohřešky v památkových zónách Evropy. V čínském Li-ťiangu, kde se krásné dřevěné domy proměnily v hlučné diskotéky, bary a někde snad i nevěstince, zavírá obě oči. Vyškrtnout ho ze seznamu zjevně nehodlá. Ale možná se není čemu divit. Ostatně i v Praze jsem jednou potkal Číňana znalého umění, kultury a historie. Byl zklamán. Prý jedna velká komerční hrůza. „Máte to tu samý vykřičený bar, kolem visí nevkusné cetky, tohle místo ztrácí kouzlo každým dnem. Jeď se podívat k nám do Li-ťiangu, taky je turisty navštěvovaný, ale je tam plno hodnotné kultury,“ glosoval zcela vážně ono prokleté místo.

Jan Karlach pro www.cestomila.cz vzpomíná na krásná setkání:

Já rád vzpomínám na všechna setkání, jelikož jsou svým způsobem strašně vzácná. Nerad bych nějaká vyvyšoval nad ostatní, přesto si však namátkou vzpomenu na tři z nich… Pan Tchao – potomek jedné z větví rodu slavného básníka období šesti dynastií (4.–5. stol.) Tchao Jüan-minga. Toho jsem potkal na venkově v jeho rodné vesnici. Je to úžasně otevřený člověk, velmi vzdělaný s velkým přehledem a zajímavým životním postojem. Takových individualit je v Číně v poměru k celkovému počtu obyvatel jako šafránu. Vlastně připomíná svého slavného předka, který zhnusen úřednickou službou odešel do ústraní místo toho, „aby se klaněl za pět měřic rýže“. V tomto ústranní se pak věnoval psaní poezie. Musím také vzpomenout na stařičkého pana Su, na kterého jsem narazil v jeho rodném domě, kruhové budově tchu-lou, v provincii Fu-ťien. Ukazoval mi své kaligrafie a originální uniformu Čínské lidové osvobozenecké armády. Celá ta léta byl zarytým komunistou a věřil v utopistické ideály, které jsou tolik vzdálené od často zrůdné podoby, ve které je tato ideologie prakticky aplikována. Současností byl zarmoucen. Na zdi mu visely omšelé portréty Lu Süna a Lin Ce-süho – dvou čínských patriotů z dob minulých. Ten pán byl živým příkladem toho, že jakékoliv škatulkování a zatracování lidí na základě jejich přesvědčení a postojů je strašně nespravedlivé, dokonce i nebezpečné. No, a jako třetí – nuosuský kněz-šaman pi-mo z Chladných hor, který mi pootevřel vrátka bez nadsázky do jiné dimenze. Tito tři a další lidé byli tak odlišní a přece v něčem velmi podobní. Byly to výrazné osobnosti.

A o Tibetu Jan Karlach dodává:

Celý ten boom Tibetu souvisí s rozvojem infrastruktury a turismu v Číně, ostatní menšiny leží tak trochu ladem. Tibet je autonomní provincie a má už takovou popularitu, že se stává téměř součástí mainstreamu, hlavně v očích mladých lidí a umělců. Ovšem pozor – jde o tibetskou kulturu interpretovanou většinovými Chany, nikoliv samotnými Tibeťany – to je potřeba si uvědomit. Zajímavé je, že tato popularita v podstatě kopíruje popularitu Tibetu na Západě. My máme též tendenci si Tibet interpretovat po svém – idealizovat. Tento trend tedy poněkud připomíná bumerang, jenž vržen se otočil na Západě a teď se vrací zpět do Číny – to se dá říci o mnoha současných trendech. Tato popularita je též spjata s životním stylem, pro mladé lidi je to zkrátka něco „cool“. A mladí lidé se v Číně zajímají téměř výhradně o to, co je populární. Naopak například do Chladných hor k národností Nuo-suů se Číňané bojí, což mj. pramení z historie a stereotypů – Nuo-suové byli dříve divokými válečníky, kteří do hloubi svých hor unášeli Chany, kteří jim poté sloužili jako otroci. Když mě tam viděli lidé odjíždět, ptali se překvapeně: „Co tam budete dělat, proč nejedete třeba do Li-ťiangu,“. A právě Li-ťiang je hodně komercionalizované místo, které mě otrávilo.

Jan Karlach – ČÍNA Střípky z jižního Podnebesí
Vydalo nakladatelství Gasset, 2012
Texty kurzívou – ukázky z knihy