Na 12. Islandském dnu jste pokřtil Vaši novou knihu „Island – země včera zrozená“. Můžete ji krátce představit?
Až na jedinou výjimku jsou tam pouze nové fotografie a tak je vlastně pokračováním knihy Island země neznámá, která vyšla v roce 2007. V té první knize jsou fotografie okouzlující islandské přírody, nejsou tam žádní lidé a žádné stopy lidské činnosti. V té letošní knize je již záběr širší, kromě přírody, kvůli které turisté na Island jezdí, se tu a tam zdálky objevuje nějaký tvor, nemusí to být jen člověk, kdoví, možná skřítek, troll. A také několik opuštěných farem, které mám čím dál více rád, a několik kostelíků, které patří neodmyslitelně k historii Islandu. Podnět k vydání nové knihy vyšel od Petra Buriana, majitele CK Periscope, protože ta první – Island země neznámá, je vyprodaná.

Na Island jezdíte pravidelně od roku 2001, jste více fotografem nebo cestovatelem? Bývá pro Vás prioritní dosáhnout cíle, nebo se stává, že fotografování má přednost a čekáte například na dobré světlo?
Je to přibližně půl na půl a prošlo to různými etapami. V letech 2001 a 2002 jsem jel na Island jako řadový klient s cestovkou, takže k fotografování byly obtížné podmínky, především nedostatek času, buď fotku uděláte, nebo neuděláte. Hned mi bylo jasné, že tímto stylem mi to nevyhovuje a od té doby jsem jezdil soukromě autem. Nehonil mě žádný harmonogram a mou prioritou bylo fotografování. Toto období trvalo asi pět let a nafotografoval jsem islandské kalendáře a první knížku. A protože mě čím dál více lákalo vnitrozemí, postupně jsem tam pronikal a za další tři roky jsem projel většinu vnitrozemských cest a napsal průvodce po vnitrozemí Island autem. V té době byla priorita poznat co nejvíce cest vnitrozemím. Byl jsem sám sobě průvodcem, soustředil jsem se na namluvení podrobností o cestách a většina fotografií už byla ilustrativní a doplňující s myšlenkou na to, že v průvodci se právě o tom píše. V roce 2010, kdy vybuchla sopka Eyjafjallajökull, se mi podařilo projet poslední cesty, které mi zbývaly, udělat poslední zářezy na pažbě, jak se říká, a vzniklo druhé vydání průvodce rozšířené asi o dvacet stran, to se jmenuje Průvodce islandským vnitrozemím. Od té doby, kromě zájezdů s klienty CK Periscope, se zase stalo prioritou fotografování, a to dalo vzniknout nejnovější knize.

Islandská krajina je nepochybně fotogenická, ale co světlo? Vždyť bývá často zataženo…
Tím se fotogeničnost neztrácí. Jednu z nejpůsobivějších fotek z knihy Island – země včera zrozená, jsem udělal na mořském pobřeží u jezera Jökulsárlón, bylo zataženo, lilo a foukal vítr, má to úžasnou atmosféru. Samozřejmě, člověk touží po modré obloze, slunci… Oblačnost na Islandu je jiná než u nás, většinou je to taková deka rozprostřená po půlce ostrova, skoro se toho dotýkáte hlavou, má to takové přízračné světlo. Na Islandu je dlouhý den, v létě se dá fotit i o půlnoci, ale kolikrát jako by bylo uprostřed dne beze světla.

Když v roce 2009 vyšel Váš průvodce islandským vnitrozemím „Island autem“, existoval podobný průvodce na Islandu v angličtině?
Všechny publikace, které se prodávaly u nás nebo po celém světě, mívaly šest set stran a o vnitrozemí z nich maximálně dvacet. Přitom vnitrozemí, to je 60–80 procent Islandu. Já jsem na mých prvních cestách pátral po nějakém průvodci, z něhož bych čerpal rady, a jeden takový překlad jsem na Islandu objevil. Jmenuje se Adventure in Iceland a koupil jsem ho asi před deseti lety, ale nejsou tam zdaleka všechny silnice a navíc jsem brzy zjistil, že autor v některých místech, které popisoval, nebyl. A tak jsem dostal nápad, že takového průvodce napíši sám. A ve druhém vydání, které je rozšířenou a doplněnou variantou prvního, jsem zachytil změny, které nastaly po erupci sopky Eyjafjallajïokull na jaře 2010 a doplnil ještě několik zbývajících vnitrozemských cest. Když knihu otevřete, najdete si rejstřík, číslo silnice, vezmete si mapu a přesně víte, kudy se pohybujete, co vás v nejbližších kilometrech čeká, desítky a stovky lidí už podle ní jezdili a psali mi, že jim pomohla. Když to trochu přeženu, můžete knihu držet otevřenou jednou rukou a druhou řídit, protože cesty jsou popsány velmi podrobně. Některé cesty, zejména v tom prvním vydání, jsou popsány dramatičtěji, než jak vypadají dnes, protože Islanďané je rok od roku vylepšují, někde se tedy během několika let mohla z obtížné cesty stát výrazně lépe sjízdná. Například ze sopky Askja k severnímu okraji ledovce Vatnajökull, bývalo posledních 20 km velmi obtížných na lávových polích, ale nasypali tam škváru, lávový popel, dokonce červený, takže v té černé krajině najednou jedete po červené silnici, a mohl byste tam jet osobákem, kdyby silnici nestály v cestě brody.

Je lepší jet autem z domova a lodí, nebo letět letadlem a auto si půjčit na Islandu? Půjčení vozu 4×4 je na Islandu drahé, až několik tisíc korun denně.
Když už takové auto máte, tak autem. Já tam od roku 2004 jezdím pouze autem, když nepočítám letecké výpravy v roli průvodce. Lodní lístek pochopitelně vyjde levněji, cesta po moři je fajn, na Faerských ostrovech můžete zůstat a pokračovat na Island za tři dny, celkem, připočítáme-li, že musíte dojet na trajekt do Dánska, zabere cesta tam a zpět zhruba osm dní. Tato varianta je tedy pro člověka, který má dostatek času. Skutečných off-roadistů zase není tolik, spousta lidí vlastní terénní auto, ale netroufne si vyrazit sólově na tak náročné trasy ve vnitrozemí. Ti se mnou jezdí na zájezdech CK Periscope. Projedou velkou část vnitrozemí, ale bezpečněji ve skupině pod dohledem, riziko je tedy minimální, protože jakmile se pohybují společně dvě auta, jeden druhému může pomoci. Jsou to zkušení řidiči, tvoří dobrou partu, ale chtějí mít průvodce. Míváme rádia, já s nimi mluvím i během jízdy, vysvětlím, co je kde zajímavé. Když jedete soukromě, jedete do neznáma. Ten můj průvodce pomůže. Já jsem především při sbírání podkladů pro knihu jezdil často osamoceně, což bylo v některých úsecích na hraně. Když jste sto kilometrů mimo civilizaci a něco se stane s autem, nezbývá, než jít těch sto kilometrů pro pomoc. Naštěstí mne nic takového při mých osamělých cestách nepotkalo. Pro ty, kteří nemají příliš času a volí leteckou dopravu na Island, zařídí cestovka půjčení aut a pak je to stejné, vyrazí se v koloně do vnitrozemí. Přes cestovku je vše o něco nákladnější, to je logické, zato je tu však servis průvodce, který záludnosti vnitrozemí dobře zná. A malou poznámku – já nejsem „off-roadista“, pro mne je terénní auto prostředkem k tomu, abych se dostal na určitá místa, která by mi jinak zůstala skryta a těch je na Islandu mnoho.

Cesta vnitrozemím, to jsou časté brody, jak takové brodění autem probíhá? Musíte terén pod vodou zkoumat nejdříve pěšky?
Brody mají svou charakteristiku a je dobré všechny záludnosti znát. Do 20–30 centimetrů nebývá problém. Ale, i na frekventovaných cestách jsou takové brody uprostřed nečekaně hluboké, protože tam jezdí velké off-roady, které mají metr vysoká kola a dokonce terénní autobusy. Ty jezdí prostředkem a brod prohlubují a prohlubují, takže pak tam auto snadno utopíte, přestože je kousek vedle jen dvacet centimetrů vody. Nejlepší je si brod projít, máte-li štěstí, že jede někdo před vámi, dívejte se. Jsou řeky pramenité, průzračné, stačí se podívat ze břehu, vidíte, že tam není žádný velký šutr, hloubka je maximálně půl metru a nemusíte tam šlapat. Ale jsou řeky ledovcové a ty jsou temně šedé, nevidíte ani dva centimetry pod hladinu, zrakem nezjistíte, jestli je hloubka 20 nebo 50 centimetrů. Tam si musíte natáhnout rybářské holínky a prošlápnout si to, propíchat hůlkami, pamatovat si, kudy to člověk brodil. Některé řeky jsou opravdu prudké a zrádné, ty mohou brodit jen obrovská auta a musíte mít kopec zkušeností, protože mají nepevná dna, štěrk s pískem, tam by si člověk sám vůbec neměl troufnout. Někdy stačí narazit na schovaný kámen. Před dvěma lety jsem tahal z řeky jednoho Američana, který na Islandu žil. Zůstal v brodu. Byla noc, pospával jsem v kempu a najednou někdo shání pomoc. Čtyři kilometry šel pěšky do kempu, o kterém věděl, že tam je. Vody bylo v řece maximálně 40 cm, jenže najel na kámen, zvedla se mu přední kola a konec. Každopádně vždy je lepší jet ve dvou autech a pravidlo je, že jedno čeká na břehu, než to druhé přejede, nikdy nejedou do vody obě najednou. Na frekventovaných cestách se běžně po příjezdu k řece čeká, než přijede někdo další. Pokud je to Islanďan, můžete se spolehnout, že počká, než přebrodíte, je jedno jestli jedete stejným směrem nebo proti. Dalším pravidlem je, že vždy jede nejdříve větší auto. Na řeku musíte pomalu, aby vlna byla co nejmenší, nevlítnout tam jako blázen, nejlépe na redukovanou dvojku, měl byste mít zvýšené sání, to pak můžete i do hloubek přes 50 centimetrů. Je nutné si najít nejen nájezd, ale také kudy se z řeky dostanete, kde je břeh vhodný k vyjetí. Brodí se po proudu, nesmíte postavit auto bokem k proudu, protože ho převrátí, musíte jet trochu po vodě, aby proud pomáhal tu řeku překonat.

Kdy bývá nejméně vody?
Začátek léta bývá problematický, taje sníh a silnice se teprve začínají otevírat. Koncem července a v srpnu, to bývá nejméně vody. Ale pokud svítí několik dní slunce a praží do ledovce, v ledovcových řekách stoupá přes den voda. Ráno může být řeka hluboká 30 centimetrů a večer tři čtvrtě metru. Večer se zase ochlazuje a tak platí pravidlo, že když je večer nějaká řeka neprůjezdná, protože je v ní hodně vody, počkáte přes noc a ráno přejedete. Takhle je to třeba v Nýidaluru na silnici Sprengisandur, která protíná Island směr sever západ. Já každému doporučuji jet z jihu, protože tam je uprostřed velká řeka a u ní kemp. Když tam dojedete a zjistíte, že nezvládnete přebrodit, zakempujete, uvaříte si, umyjete se, vyspíte a ráno zjistíte, že je to pohodový přejezd. Ale když pojedete ze severu, přijedete pozdě odpoledne či večer a kemp je na druhé straně a nemáte kde zůstat. Já jsem tam poprvé právě takto přijel a hned mi bylo jasné, že to neprojedu. Sto metrů černá řeka, nejdříve jsem zoufale čekal, poté vlezl do vody a potvrdilo se, že je to hluboké. A najednou jsem si všiml, že z kempu jdou mým směrem dvě dívky, obě měly hole, prošly řeku a že mě budou navádět. Byly to správkyně toho kempu. V řece byly písečné ostrůvky, které nebyly v kalné vodě vidět, ale ony mě navedly na první a najednou jsem byl téměř na suchu. Prokličkoval jsem takhle přes řeku, dvacet metrů a zase dalších dvacet metrů a byl jsem na druhé straně. Kdybych jel rovně, zůstal bych tam. Slečny dostaly české pivo. A ráno byly všechny ty ostrůvky vidět, řeka byla téměř bez vody. Když uděláte v řece vážnou chybu, můžete se utopit. To platí především o zrádné řece Krossá, která je opravdu nebezpečně prudká, jsou tam hluboká místa, na dně štěrk s pískem, v němž se auto hned zahrabává a klesá hlouběji.

A jak se jezdí po lávě, která je nebezpečně ostrá? Nečetl jsem, že byste často píchl.
Na lávě nepíchnete, ale gumy tam doslova hoří. Když jedete po sopečném popelu do kopce, je to taková velmi ostrá škvára, a auto zabírá, cítíte, jak ty gumy hoří a smrdí, hrozně se opotřebovávají. Když jedete pomalu, láva gumu nepropíchne. Mohl byste ji prorazit, to se stane na kamenitých pláních, kde špičky kamenů vylézají ze země. Základem je nespěchat, jet pomalu. Ale když na lávě zakopnete, ošklivě se odřete, je ostrá jak sklo.

Na Islandu jsou i pouště sopečného písku…
Těch pouští je na Islandu několik. Maelifellssandur, severně od ledovce Mýrdalsjökull, tam jedete 30 kilometrů pískem. Podobně, když jedete k jezerům Veidivötn, je to 20 kilometrů hlubokého písku. Jedete po poušti, takže pokud fouká vítr, nevidíte silnici. Jsou tam jako značky žluté kolíky a kolem nich musíte, zpravidla je tam cesta pravidelným ježděním trochu zpevněná. Ale nespoléhejte na to, k uvíznutí není daleko. Pak se vypustí kola a auto se musí vyhrabat. Když byste odbočil, zahrabete se hned. Na Islandu je přísně zakázáno jezdit mimo cesty, ty vnitrozemské jsou vyznačeny na mapě, a když mají čísla, stará se o ně správa silnic, to znamená, že je na jaře projedou a upraví. Pokud jsou nečíslované, je možné po nich jezdit, ale nikdo se o ně nestará. Jakmile vyjedete z cesty a chytne vás ranger, jsou za to strašné pokuty, v posledních letech to přísně hlídají. Loni jsem jel u Jökulheimaru neznačenou, ale povolenou cestou, ještě jsem si předtím popovídal s rangerem, jaké to tam je. Zahrabal jsem se několikrát, 30 centimetrů písku, mírné stoupání, byl jsem pořád na břiše, rýč, nanosil jsem si úlomky lávy, abych kousek povyjel, takhle se to opakovalo asi osmkrát. Byl podvečer, přibližně 20 kilometrů ke stanici rangera, navíc proti slunci, místy tedy nebylo téměř vidět. Takže to byl docela zážitek na propocené tričko.

Vzpomenete, který úsek byl pro Vás nejhorší?
Asi nejnáročnější byla cesta západně od sopky Askja, jmenuje se Dyngjufjalladalur. Téměř neznačených dvacet kilometrů po lávě, snad jednou za kilometr malý narovnaný kamenný mužík. Dohlednost byla stokilometrová, takže směr – hory u jezera Mývatn – jsem krásně viděl, jenže jsem obtížně hledal stopy aut, kudy jet. Dostával jsem se vpřed tak dva kilometry za hodinu a s osamělým autem. Takže nějaká závada či poškození auta… to by byl velký problém. Další náročná byla cesta Gaesavatnaleid podél ledovce, ale tam jsem nebyl sám. S rangerkou jsem se radil, říkala, jo, to projedeš, kdybys byl v problémech, někdo ti pomůže, nejméně jednou denně tam projede auto. Nejelo jedno, ale nejméně deset. Jede se tam po hraně ledovce, z něhož vytéká voda s bahnem a zdá se to nekonečné, v závěru je desetikilometrový brod. Ta oblast se jmenuje Večerní bažiny, protože jak ledovec přes den taje, vše zaplaví voda. Deset kilometrů ve vodě je stresující.

Jak je to se spaním v islandské přírodě? V národních parcích se smí spát jen v kempech, co když večer nedojedete?
V národních parcích jsou cesty sjízdnější a je nařízení, že musíte dojet do kempu. Nesmíte nejen postavit stan mimo kemp, ale ani přespat v autě. Kempů je více, vzdálenost od sebe 50–60 kilometrů, čili si každý musí naplánovat cestu tak, aby do kempu dojel. Ranger to projíždí, když vás nachytá, že svévolně kempujete, tak vás tvrdě pokutuje. V oblastech mimo národní parky můžete normálně zakempovat nebo spát v autě, to je ve většině vnitrozemí. Jenže to prostředí je nehostinné, není tak idylické, jak vidíte na prospektech ty zelené hory, vodopády, travičku, tam je jen láva, kameny, písek a hlína. Někde trochu mechu, ale těžce se nachází vhodné místo na postavení stanu. Můžete zůstat až tři dny na jednom místě a asi tři stany maximálně pohromadě. Těch kempů je ve vnitrozemí snad deset, některé v národních parcích, jiné mimo ně, v kempu máte záchody, sprchu, pitnou vodu, což je důležité, protože ve vnitrozemí se z řek nenapijete. Není důvod se kempům vyhýbat, navíc tam nebývá moc lidí, spíše tak čtyři pět aut. Výjímkou je Landmannalaugar – oblast barevných hor, která je velmi oblíbená, tam je obrovský kemp, kde může být i 50 stanů, takže žádná osamělá idylka.

Jaké míváte pojištění, když se vydáváte na nebezpečné silnice do vnitrozemí, jezdíte po lávových polích a brodíte se ledovcovými řekami?
To jsou oficiální schválené silnice, takže stačí normální havarijní pojištění. Když se terénní upravený autobus cestovní kanceláře Adventura utopil v jezeře Blautulón, zaplatila to jako obyčejnou dopravní nehodu pojišťovna. Něco jiného by bylo, kdybyste odbočil z cesty, což se vlastně nesmí. Já jsem si nechal auto upravit, na spodku má ochranné plechy ASFIR a také zvýšené sání, ale většina vnitrozemských cest se dá jet s neupravenými auty, běžné jsou Suzuki Grand Vitara či Hyundai Santa Fe. Na silnice označené F ale nesmíte s normálním autem. U silnic jsou varovné cedule, které na to upozorňují. A pokud tam pojedete s dvoukolkou a někde uvíznete, pomohou vám, ale zaplatíte to. Když uvíznete s autem 4×4, pomoc nic nestojí, to se může stát každému. Jednou jsem byl v hlubokém vnitrozemí (od civilizace cca 200 km) v Kverkfjöllu svědkem akce místní záchranné služby (má název Pátrací a záchranná služba) v součinnosti s vrtulníkem pobřežní stráže. Bylo to fotograficky velmi působivé, ale naštěstí šlo pouze o cvičení.

Co je základním komunikačním prostředkem s okolním světem?
Islanďané udělali v posledních letech v pokrytí vnitrozemí velký pokrok a na většině území stačí obyčejný mobil. Signál není všude, ale pokud ho ztratíte, po několika kilometrech ho zpravidla zase zachytíte. A dobře funguje číslo 112. Ještě je užitečné číslo 1777, to je správa silnic. Telefonicky se můžete informovat na stav silnice, na kterou plánujete vyjet, zda je vůbec otevřená atd. Kvůli nějaké menší lokální povodni se může stát i v létě, že ji třeba jen na dva dny zavřou. Tohle funguje bezvadně. Těžké neznačené cesty záchranáři projíždějí jednou za pár dní, kdyby tam někdo uvízl, našli by ho. Tedy platí neopouštět silnice.

Zažil jste probuzenou sopku?
Zažil a nezažil. Sopka Eyjafjallajökull vybuchla na jaře 2010 a já jsem k ní přijel v létě. Nikoli tekoucí láva, ale obrovské množství popela, které bylo vyvrženo do ovzduší a poté povodeň, to bylo charakteristické pro tuto erupci. Povodeň zaplavila část východního jižního pobřeží, málem zničila most, krajina se změnila, zmizelo i jedno jezero. Z kráteru se v létě už nekouřilo, ale stoupala pára, jak se zaplavil vodou a ještě to všechno bylo dost horké. Takže spíše než probuzený vulkán jsem zažil následky erupce. Rok poté jen malinko bouřila Katla, tam už povodeň most strhla, tím se přerušil provoz na silnici číslo 1, což byla katastrofa pro turismus i farmáře. Objížďka vedla vnitrozemím, ale byla sjízdná jen pro terénní auta. Islanďané nemají armádu a ženisty, ale během pěti dnů postavili provizorní stometrový most, jel jsem po něm hned v prvních hodinách, ten starý most ležel vedle. Z erupce Eyjafjallajökullu se stala i velká turistická atrakce, jeden islandský vulkanolog říkal, že dříve, když vybuchla sopka, všichni sedli na koně a zdrhali pryč, dnes každý sedne do auta a jede směrem k sopce. Na ledovci byly desítky aut a lidé pozorující erupci lávy. Místní cestovky z toho udělaly slušný byznys, létaly tam dokonce vrtulníky. Nejhorší při sopečné erupci jsou však povodně, protože většina sopek, včetně obávané Katly, je skryta pod několika stovkami metrů ledu. V první fázi jde tedy o to zachránit se před prudkou povodní. Pro informaci lidí, kteří jsou třeba na treku a mohou jít v mlze a vůbec netuší, že taková nebezpečná situace nastala, střílí rangeři rakety, které jsou hodně hlasité, pět ran za sebou. To je znamení, že je nejlépe vyběhnout na nejbližší kopec, později už vás zachrání.

Nejkrásnější místa Islandu podle Jana Suchardy?
Těch je tolik… strašně těžká otázka. Hodně cest jsem jezdil oběma směry, protože krajina je tak úplně jiná, zejména pro fotografa. Jedete jedním směrem, vidíte to v nějakém světle, když jedete obráceně, je to cesta jinou krajinou. Pokud jste pěšák, nejatraktivnější je jižní část vnitrozemí, nádherné zelené hory porostlé mechem, ledovcové řeky, černé pískové pouště, spousta značených tras pro pěší, nejdelší asi 80 kilometrů od chaty k chatě ze Skogaru do Landmannalaugaru. Pro ty, kteří mají rádi auta a adrenalin, je to silnice F 910 z Nýidaluru napříč Islandem na severovýchod k sopce Askja, jmenuje se Austurleid a má navíc jižní odbočku, ta nemá číslo a jmenuje se Gaesavatnaleid, tam se jede po hraně ledovce a již zmíněnou záplavovou oblastí Večerních bažin. V oblasti Západních fjordů můžete jezdit osobním autem, silnice jsou štěrkové, ale bez brodů, je to polozapomenutý kraj, kde nejsou turisté. Tam odevzdáváte duši jen přírodě, skřítkům. Horší to bývá na jedničce kolem Islandu, všude, kde jsou zajímavá místa, stojí dvacet autobusů a je to trochu děsné.

Kdy zase vyrážíte na Island?
Začátkem července jako průvodce přes Faerské ostrovy, klienti přiletí za mnou letadlem. Bude to spíše fotografický zájezd. Projedeme jižní část vnitrozemí a pak se podíváme do západní části centrální vysočiny do Pohoří čarodějnic (Kerlingarfjöll), které je neuvěřitelné barevné a se spoustou horkých pramenů a fumarol. Klienti se povezou se mnou v autě, druhé bude řídit další průvodce CK Periscope. Zájezd je trochu luxusněji koncipovaný, klienti neřídí, mají zajištěné noclehy v chatách a dokonce snídaně. Takže se mohou soustředit na vnímání okolní krajiny a samozřejmě budou mít dostatek času na fotografování a videování – nebudou to žádné „závody s časem“.

Jan Sucharda,
Člen asociace profesionálních fotografů a Obce spisovatelů.
Publikace o Islandu:
2007 – Island – země neznámá
2009 – Island autem
2011 – Průvodce islandským vnitrozemím
2013 – Island – země včera zrozená
www.jas-hrotovice.com