Chcete-li zažít plameňáky u Hala Sultan Tekke, musíte sem dorazit v zimě, do poloviny března odlétají. Mešita má jediný minaret, v areálu je hezká zahrada a tak trochu za rohem objevíte základy původní budovy, vede k nim nenápadná cedulka. Kolem mešity je rozsáhlý park, který je pro Kypřany oblíbeným piknikovým místem. Například během oslav začátku velikonočního půstu zde byly tisíce rodin (ještě tradičnější je vyrazit na piknik do hor, kde se s oblibou rožní maso, říká se tomu „souvla“, což je pořádný špíz s pořádnými kusy masa, v restauracích dostáváte souvlaki, což je malý špíz).

Na místě, kde dnes stojí osmanská mešita, byla pohřbena Um Haram, teta proroka Muhammada. Ta se zúčastnila po boku svého manžela prvního vpádu na Kypr v roce 649 a na tomto místě údajně spadla ze své muly a při pádu se zabila. Podle nejnovějších bádání islámských historiků, ale Um Haram nebyla prorokovou tetou, nýbrž tetou jeho blízkého stoupence Anas ibn Malika. S Muhammadem se dobře znala a prorok islámu často dlel na návštěvě v jejich domě. Legendy z ní udělaly tetu samotného proroka možná právě proto, že nejen svému příteli, ale i jeho tetě prokazoval Muhammad velkou úctu. Další prameny říkají, že byla prorokovou kojnou a manželkou prorokova druha Ubajda ibn as-Samita. Hrob je pokrytý zelenými koberci a mně ve vstupu nikdo nebránil. Mezi ozdoby na stěnách mešity patří nejen židovské hvězdy, ale i hrozny vína, jehož pití ohrožovalo bojeschopnost prorokovy armády a Muhammad ho později zakázal.

Jak vypadala původní hrobka, dnes nikdo neví. Podle nejstarších zpráv z konce 17. století zde stál pouze hrob. Až kolem roku 1816 dostalo místo dnešní podobu. Um Haram není jedinou slavnou ženou, která je zde pohřbena. Na věky zde odpočívá i Nafissa Khanum, manželka krále Hidžázu Aliho bin Husajna. Ta zde na Kypru zemřela v roce 1929.


.

Po vzestupu islámu a sjednocení všech kmenů Arabského poloostrova se Kypr stal terčem nájezdů arabských armád. Tři sta let se nedokázali ostrované bránit útokům výbojných sousedů, jejichž cílem byla především kořist. Na obranu severního pobřeží stavěli Kypřané opevnění, strážní věže i hrady – dodnes stojící zříceniny hradů St. Hilarion, Bufavento a Kantara je možné navštívit, ale stojí v okupované turecké části ostrova. Až vývoj válečné techniky změnil strategii obrany ostrova a Lusignanové, kteří vládli Kypru od roku 1192, ze St. Hilarionu udělali své letní sídlo. V horkých dnech bylo mezi zdmi hradu, jenž se nachází v nadmořské výšce okolo sedmi set metrů, nepochybně příjemněji než na pobřeží.

Mu´ávija, jeden z nejschopnějších velitelů rodící se mocné islámské říše a pozdější chalífa, vybudoval silné loďstvo už za chalífy Omara. Napadení Kypru v jeho plánech nechybělo. Důvody byly především dva – kořist a oslabení Byzantské říše. Mu´ávijova flotila čítala na 1700 lodí, na tomto číslu se shoduje více historických pramenů, útoky na Kypr tedy nebyly nějaké drobné pirátské výpady. Arabové se na Kypru nesetkali téměř s žádným odporem, pobřežní města nebyla v té době opevněna a ani byzantské loďstvo nebylo schopné žádné účinné pomoci. Tehdejší hlavní město Salamis-Constantia (přejmenovaná podle císaře Konstantina), které vzkvétalo za Římanů, bylo vypleněno a vypáleno. Arabské loďstvo bylo brzy natolik troufalé a silné, že v roce 655 porazilo byzantskou flotilu u pobřeží Lýkie.

Kypřané se podrobili arabským podmínkám a placení značného tributu. Jednou z podmínek byla neutralita ve sporech mezi Araby a Byzancí, dále museli oznámit jakýkoli pohyb byzantských vojenských lodí ve vodách Kypru. Kruté podmínky zacházely do takových detailů, že dokonce zakazovaly obyvatelům Kypru manželství s obyvateli Arabům znepřátelených národů. O arabských vpádech podrobně píše především Dionysius I. z Tel Mahre, jeden z nejvzdělanějších patriarchů syrské pravoslavné církve, autor proslulých Letopisů.

Dva roky po prvním vpádu přišel další. Arabové tvrdili, že Kypřané porušili dohody a jejich útok byl mnohem krvavější než předcházející. Arabský kronikář al-Baladhuri popsal, že poté, co Kypřané údajně pomáhali Byzantincům se stavbou lodí, Mu´ávija zaútočil na ostrov s 500 loděmi, dobyl ho s neutuchajícím násilím, zabil a odvlekl bezpočet obyvatel a poté donutil Kypřany potvrdit původní dohody. Další pramen udává, že Salamis-Constantia, vypálená již během předcházejícího vpádu, byla opět zničena a lidé, kteří se schovali v okolních jeskyních, byli vypátráni a jeden po druhém zabíjeni nebo uvrženi do otroctví. Obyvatelé Salamis-Constantie byli zmasakrováni a město prakticky přestalo existovat. Jeho trosky vykopali archeologové až v polovině minulého století.


.

V Pafosu zanechali Arabové posádku a postavili mešitu. Bazilika Limeniotissa byla srovnána se zemí. Na ostrově byla ustavena funkce guvernéra. Z poloviny sedmého století pocházejí nálezy nejstarších arabských mincí na ostrově. Ale tato arabská nadvláda netrvala dlouho, už za Jazída I. (chalífa 680–683) posádka opustila ostrov a mešita byla poté zničena. Někteří historici se přiklánějí k teorii, že tehdy kontrolovali jednu část ostrova Arabové a další Byzantinci, neboť množství archeologických arabských nálezů ukazuje na jejich delší přítomnost na ostrově. Arabské útoky na ostrov pokračovaly, v 10. století napsal kronikář al-Muqaddasí, že v roce 707 byl náklad 18 mul zlata z Kypru použit ke stavbě mešity v Damašku.

Jeden z největších nájezdů na Kypr se odehrál v roce 806 za panování chalífy Hárúna ar-Rašída, legendárního vládce z Pohádek tisíce a jedné noci. Arabští vetřelci tehdy unesli do otroctví na 16 tisíc zajatců včetně arcibiskupa a mnoha kněží. Cílem útoku ani tentokrát nebylo Kypr ovládnout, ale urvat co největší kořist. Mnoho měst bylo vypáleno, opuštěno, obyvatelé hledali útočiště dále ve vnitrozemí. Útoky na Kypr trvaly až do roku 965. Ostrované potom jižněji od Salamis založili nové město Famagusta, které se stalo symbolem vzdoru proti tureckému útoku na Kypr.

Vojenská síla islámských armád rostla i díky beduínským kmenům, jejichž způsob života nikdy nepatřil k nejmírumilov­nějším. Loupežná přepadení karavan a lstivé nájezdy na oázy, založené na manévrovacích schopnostech nepřekonatelných jezdců, byly tradiční beduínskou „kulturou“. Beduínského válečníka a jeho statečnost oslavuje i arabská předislámská poezie: „…Pláčeme za své oběti, avšak při vraždění nás city nezastaví, dříve než slunce povstane, dopadnou na vás naše ostré lesknoucí se meče… má velbloudice přehlédne duny bystrým okem a vrhá se vpřed na rychlých nohou, které unikají i pohledu a rychle se míhají jak ruce žen naříkajících pro lásku svých mrtvých mužů…“


.

Arabské útoky na Kypr připomíná i jméno mešity ve staré části Nikósie. Dáte-li se z Ledry doprava do uliček starého města, brzy uvidíte minaret mešity Omeriye. Podobně jako tolik jiných mešit na Kypru byla i Omeriye původně kostelem, na mešitu byla přeměněna krátce po dobytí ostrova Turky v roce 1571. Jméno pochází od druhého chalífy Omara (Umara), velkého dobyvatele, který pro islám podmanil Sýrii, Persii, Kavkaz, Egypt a jeho vojska připojila k islámu přes 4 tisíce měst včetně Jeruzaléma. Omar prý totiž kdysi na místě, kde stál kostel věnovaný panně Marii, jednou odpočíval během arabského vpádu na Kypr, alespoň tak to tvrdila tradice, které věřil osmanský velitel Lala Mustafa Paša. Chalífa Omar byl ale zavražděn již v roce 644, nuže, kdo ví, kdo a kdy tehdy u kostela odpočíval.

Arabské vpády se v následujících staletích neomezovaly jen na východní Středomoří, na více než tisíc let byly evropské vody bojištěm mezi dvěma světy. Islám vyznávající piráti, někdy i pod vedením evropských dobrodruhů a vyvrhelů, měli zázemí na severoafrickém pobřeží, v Alžíru, Tunisu i Maroku (Salé). Mezi nimi nebyli jen Arabové, ale i berbeři a muslimové vypuzení po reconquistě ze Španělska. Nejen v jižní Evropě žili vesničané v obavách před útočníky z moře (ve Vernazze se slaví svátek na památku úspěšné obrany vesnice před útoky arabských pirátů). Flotily pirátů rozsévaly děs i v severních mořích, islámští piráti vyplenili dokonce islandský Reykjavík a na čtyři stovky zajatých Islanďanů prodali v severní Africe do otroctví. Giles Milton v knize Bílé zlato popisuje i útoky na anglické pobřeží: „Potajmu se vylodili v Mount´s Bay na pobřeží Cornwallu v době, kdy vesničané dleli na společnách modlitbách. Když vtrhli do farního kostela, oblečení do maurských džalláb a s damascenskými šavlemi v rukou, skýtali úděsnou podívanou… šedesát mužů, žen a dětí bylo odvlečeno z kostela a dopraveno na korzárské lodi.“