články - Jižní Amerika

„Už 13 let považuji Ekvádor za svůj druhý domov“ říká Jan Bartoš, jehož agentura Ecuadmc poskytuje turistům služby v Ekvádoru. Jan Bartoš má ekvádorské občanství a šestkrát sedmkrát ročně pobývá na Galapágách, které jsou podle jeho slov doslova živou přírodní laboratoří. A právě o Galapágách jsme si s Janem Bartošem povídali. Řeč byla o úchvatné galapážské fauně, drahých okružních turistických plavbách, o tom, jak se lze na Galapágách pohybovat i o potížích, které v současnosti Galapágy trápí.

Malíř, grafik a ilustrátor Jan Dungel se již od roku 1992 pravidelně vydává do pralesů Jižní Ameriky, kde maluje zvířata v jejich přirozeném prostředí. O svých výpravách do rovníkových pralesů i savan napsal a ilustroval knihy Jak se maluje prales, Po krk v pralese, S jaguárem v posteli a Džungle uprostřed bažin. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Jan Dungel o své letošní expedici za malováním a dokumentováním primátů uakari, neuvěřitelně blízkých setkáních s divokými zvířaty včetně jaguárů, nezastavitelném ničení pralesů i o tom, jak obtížné je se v pralese pohybovat.

Architekt a herec David Vávra je spoluzakladatelem divadla Sklep a též netradičním průvodcem v populárně-naučných televizních pořadech Šumná města a Šumné stopy. Na podzim loňského roku ho natáčení dalších dílů Šumných stop zaválo do Argentiny. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o zážitcích z proslulé čtvrti La Boca, díle architekta českého původu Estanislaa Kocourka, fascinujících vodopádech Iguazú a jezuitských misiích u indiánů Guaraní. Ve druhé části rozhovoru se s Davidem Vávrou vracíme k jeho izraelským Šumným stopám, Tel Avivu a Bauhausu.

Když se řekne „český malíř v Amazonii“, každý si vybaví jméno Otto Placht. Už je to přes dvacet let, co poprvé přiletěl do Peru a seznámil se s Amazonským pralesem, ayahuascou, šamany i budoucí indiánskou manželkou. Peru se stalo jeho druhým domovem, tropická příroda inspirací. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Otto Placht, že Peru je přechodem do jiného světa i branou vnímání, ale že obnažený konflikt generací, kultur, ras a světonázorů způsobuje rozklad hodnot. Přiznává, že ho to stále táhne do džungle a upozorňuje, jak zrádné jsou cesty duchovního turismu.

Indiáni uprostřed džungle zpívající na mši a hrající na housle, válčící evropskými zbraněmi proti Portugalcům pod velením jezuitských misionářů, hotové veledílo rozumu a spravedlnosti, jak ironicky psal Voltaire – to vše jsou popisy misií, které na základě patentu Filipa III. budovali jezuité v pralesích dnešní Paraguaye. Misií tak profitabilních, že se šuškalo, že jezuité objevili doly se zlatem.

Pačamama, Pačamama, volala na mě ta indiánská duše. Pro Indiány na bolívijském Altiplanu je Pachamama Matkou Země, pradávným zdrojem života a jejich ochráncem. Indiáni prodávají její symboly, podobizny a také obětiny, což jsou obvykle sladkosti, kousek lamího masa, květiny, kukuřice, svíčka, to vše úhledně upravené a zabalené v bělostném papíru. A tak se to vhodí do ohně a dívá se do plamenů a prosí Matku Zemi o ochranu v těchto nehostinných horských podmínkách.

Brazilci říkají – a možná tomu i věří – že Bůh je Brazilec (Deus é Brasileiro). Obyvatelé Rio de Janeira, nazývaní Cariocas, ono přísloví upřesňují – Bůh je z Ria (Deus é carioca). Že jsou to rouhačská tvrzení je každému jasné. Dokud… nevyjede lanovkou na horu Pão de Açúcar v moři před městem a nerozhlédne se kolem.

Byla to noc, jaké již noci ve Francouzské Guyaně bývají. Hamaka, hvězdy nad hlavou, vlhké tropické horko. A najednou mě něco přetáhlo. Pendrek. Šťára, prolítlo mi hlavou. Co hledají? Drogy, co jiného. Mladý vlasatý kluk, něco přes dvacet, to nemůže být nic jiného, než Američan, který si přijel do Guyany zakouřit a užít drogy – taková je alespoň první myšlenka všech místních policajtů. Nenašli nic, přesto sedím v kriminále, ve špinavé díře, tak malé, že s chlapíkem sedícím naproti se dotýkáme koleny.

Při vyslovení jména Chile se dodnes většině Čechů vybaví hrůzy fašistické diktatury generála Pinocheta, nafouknuté komunistickou propagandou. Ale diktátor již nežije a současné Chile je na jihoamerické poměry bezpečnou zemí (až na zemětřesení a sopečné výbuchy) s úchvatnou přírodou, zemí pouští, gejzírů a vulkánů.

Vstával jsem ráno v půl šesté, venku ještě vládne noc. Dokonce i psi spí, když jdu tmavými ulicemi Aricy (ale kdo by se v Chile bál) na autobus, který mě během dopoledne vyveze do vesnice Putre o 3500 metrů výše. Dopravu dále na Altiplano do vesničky Parinacota ve výšce téměř 4500 metrů zajištěnu nemám, ale podle mých informací není pronájem džípu v Putre problémem.

Reklamní hesla o krásách a atmosféře Valparaísa klamou, podobně lžou i jeho dávné přezdívky – „Malé San Francisco“ nebo „Perla Pacifiku“. A člověka ošálí i název, který vlastně znamená Údolí ráje (Valle Paraíso). Pablo Neruda zachytil Valpo (jak se zkráceně chilskému přístavu říká) v nedbalkách, nelze nevidět, že se betonová džungle, rozlézající se na okolní kopce, tak trochu rozpadá.

Na začátku tohoto vyprávění je sen. Známe jméno muže, kterému se zdál – Hau Maka, ale nevíme, zda opravdu žil, neboť legendy, které o něm vyprávějí, jsou zřejmě navždy zahaleny neproniknutelným tajemstvím. Tak neproniknutelným, že dosud nikdo nedokázal přesně určit, kde Hu Maka žil, ale ani kdy žil. S jistotou lze pouze říci, že podle starých legend je Hau Maka postavou, u níž začíná historie jednoho z nejzáhadnějších a nejosamělejších míst naší planety – Velikonočního ostrova.

Procházím se po okraji kráteru Rano Kau, dávno vyhaslého vulkánu, jehož stěna je zároveň tři sta metrů vysokým mořským útesem. Na dně sopky se zrcadlí sladkovodní jezero, na druhé straně se zpěněné vody neskutečně modrého Pacifiku rozbíjejí o pobřežní skaliska. Jen něco přes kilometr jižním směrem se z moře vypíná skála Kao Kao a za ní ostrůvky Motu Iti a Motu Nui. A dál jen nekonečný oceán, tisíce kilometrů na všechny světové strany.

„Hola, amigo, marijuana?“ Ohlédnu se za hlasem. Asi pětadvacetiletý mladík se širokým úsměvem a bohatým tetováním se kolem mě prohání na koni a nabízí svou oblíbenou cigaretu. Neměl jsem zájem o marihuanu, ale ten kůň… Ne, nejsem někde v Kolumbii, ale na nejodlehlejším obydleném místě naší planety – Velikonočním ostrově, který jeho obyvatelé nazývají Rapa Nui.

Autobus zastavil na snad již poslední zastávce před Arequipou a kolem se seběhl tradiční shluk prodejců. Nabídky kuřat s hranolky jsme odmítali, jakési sendviče též, ale zaujala nás jedna paní s lamím masem v igelitových sáčcích. Její angličtina se omezila na volání: „Lama, no cholesterol“. Taková reklama se těžko odmítá. No cholesterol bylo výborné a s plným žaludkem se do bílého města, jak pojmenovávají Arequipu průvodci, cestovalo hned lépe.

Cuzco, hlavní město Inků – člověk to jen vysloví a cítí mrazení v zádech. Cuzcu se přidává řada přívlastků – tajemné, legendární, mocné. Leží v nadmořské výšce 3300 metrů a podle legend ho založil mytický první incký král Manco Capac, kterého na zem vyslal bůh slunce. Manco Capac se vynořil z jezera Titicaca, aby se stal panovníkem a bezbožný lid přivedl k víře v slunečního boha.

Inckých stezek v jihoamerických horách jsou tisíce a tisíce kilometrů. Většinou je stavěli obyvatelé porobených národů, odvedených na nucené práce, aby inčtí dobyvatelé mohli snadněji spravovat svou říši. Jen jedna ze stezek ale vede k Machu Picchu, možná nejkouzelnějšímu místu Jižní Ameriky.

Nechci se titulkem nikoho dotknout, vždyť trávit dovolenou v Peru není právě znamením chudoby. Jedná se jen o přezdívku. Tak se totiž říká skaliskům v moři nedaleko poloostrova Paracas, správně po španělsku – Islas Ballestas.

Před stovkami a stovkami let těžili Inkové sůl v kopcích nad údolím řeky Urubamba, nedaleko Cuzca. Nikoli z mořské vody, ale v horách ve výšce kolem 3000 metrů. Silně slaný horký pramen, který zde tryská ze země, rozvedli do tisíců malých bazénků. O další proces se postaralo slunce, voda se odpařovala a dělníci sbírali sůl.

V 80. a 90. letech minulého století bylo Peru revolučním válečným polem a střetu státu a maoistické ideologie se turisté stěží mohli vyhnout. Odhaduje se, že gerilová válka vedená Světlou stezkou (Sendero luminoso) stála životy asi 70 000 lidí. V roce 1992 byl ale zatčen ideový vůdce Světlé stezky, profesor filozofie Abimael Guzmán a pro organizaci to byla smrtelná rána. Guzmán (nar. 1934) byl odsouzen na doživotí a Světlá stezka se stáhla.