Jak široké je povědomí mezi obyvateli Kostnice a turisty, kteří přijíždějí, že ve městě stojí Husův dům a že v něm bydlel Jan Hus, odsouzený Kostnickým koncilem?
Mezi návštěvníky Kostnice, turisty i poutníky na významná místa evropské reformace je povědomí značné, do muzea přichází na 15 tisíc návštěvníků ročně. Tito lidé jsou nejen čeští turisté, ale také lidé s evangelickým zázemím z německých zemí a turisté z celého světa. Ti lidé vědí, kam jedou, vědí, že zde stojí Husův dům a přicházejí za Janem Husem do tohoto domu. Obyvatelstvo města Kostnice o Husovi také ví, vždyť v Münsteru, v kostnické katedrále, je pamětní deska na místě, kde měl dle tradice Jan Hus stát, když slyšel rozsudek koncilu. Pro běžné obyvatele Kostnice je koncil zásadní dějinnou událostí města a dobře vědí, že Jan Hus byl osobností tohoto koncilu, přestože osobností se smutným koncem. Podobně to vědí i městské orgány Kostnice a my si velmi vážíme toho, že s námi úzce spolupracují a poskytují podporu v pěstování Husovy tradice v Kostnici.

Jak ta spolupráce s městskými, či ještě vyššími orgány, probíhala v minulosti? Jak to bylo například za Hitlera a později v časech Železné opony?
Dům byl odkoupen v roce 1922 konsorciem českých bank a věnován československému státu jako dar k jeho počínajícím dějinám. Parlament ho poté převedl bezúplatně na Společnost Husova muzea v Praze, která byla několik let předtím založena. Celé předválečné období se tam žádná muzejní činnost neprováděla, dům byl v pronájmu a sídlil tam místní podnikatel. Až nedlouho před druhou světovou válkou se podařilo otevřít jednu místnost pro příležitostné návštěvy, ale nebyla otevřena trvale, pouze na požádání bylo možné tuto takzvanou Husovu světničku navštívit. Na počátku války nacistické orgány rozhodly, že dům bude uzavřen. Nařídily také změnu názvu Husovy ulice, který dostala těsně po první světové válce, na dřívější Römerstrasse. Nacisté označovali Jana Husa za nebezpečného českého nacionalistu a radikála, který v roce 1409 Kutnohorským dekretem vyhnal německé univerzitní mistry z Prahy. Nicméně právní poměry zůstaly zachovány a Husův dům nebyl naší společnosti zabaven ani v průběhu války. Česká strana ovšem samozřejmě neměla nejmenší vliv na jeho správu. Tehdejší orgány kupodivu nezakročily ani proti památníku – proti Husovu kameni – v městském archívu jsem četl zprávu z roku 1939, že nebudou podniknuta žádná opatření k jeho odstranění. Památník byl totiž v úctě mezi německými protestanty, konaly se k němu poutní cesty individuální i skupinové a tehdejší orgány nechtěly německé evangelíky provokovat.
Po válce se několik let nic nedělo, až v roce 1948 se Společnost Husova muzea dostala pod tvrdou kontrolu státu. Do společnosti byli dosazováni úředníci, kteří kontrolovali zahraniční styky, ale zároveň v ní pracovali renomovaní odborníci, husitologové a medievisté, kteří rozhodně nemohou být považováni za nějaké nástroje režimu. Později, v roce 1965, se ve spolupráci s kostnickými orgány podařilo otevřít expozici pro návštěvníky. Přestože nebyla otevřena pravidelně a navíc v menších prostorech než dnes, byla snadno dostupná. Dům byl ale ve stále horším stavu a teprve v roce 1980 podnikl československý stát ve spolupráci s německou stranou velkorysou záchrannou akci. Po nákladné rekonstrukci českých i německých firem vznikla i expozice, jejíž základ dodnes funguje. Proti původním návrhům, které byly prosty jakékoli ideologie, byla expozice před vernisáží narychlo doplněna výroky a citáty, které režim a jeho dozírající orgány z ministerstva kultury vyžadovaly. Tehdejší autoři, se kterými jsme dodnes v kontaktu a vážíme si jejich práce, se snažili ideologickému nátlaku podlehnout co nejméně. Po roce 1989 byly tyto ideologické nánosy odstraněny.


Husovo muzeum v Kostnici, 1. místnost: Praha za Husova života, jeho univerzitní působení


Husovo muzeum v Kostnici, 5. místnost: Husovo poselství a dědictví

Jaký ohlas měla v roce 1868 první pouť čtyř stovek Čechů a Slováků, mezi nimiž byl i Bedřich Smetana, k Husovu kameni?
Jelo se speciálně objednaným vlakem a uvítání takového množství Čechů v Kostnici bylo hodně chladné. Situace v Rakousku-Uhersku byla napjatá a plná nejistoty, prudké spory mezi německým a českým obyvatelstvem se přenášely prostřednictvím novin i do Německa a Němci v Kostnici stranili spíše svým krajanům v Čechách. V Kostnici se šířily obavy, že česká strana zneužije pouť k nějaké brutální propagandě. Tehdejší účastníci ale vzpomínali, že ledy se podařilo prolomit a vše proběhlo důstojně, dokonce i se sympatiemi ze strany tehdejších městských orgánů i obyvatel Kostnice. Alespoň tak o tom vyprávějí vzpomínky účastníků české strany.

Z čeho vychází tradice, že Jan Hus bydlel právě v domě číslo 64? Před 30 lety Gernot Blechner tuto tradici zpochybnil…
Není jisté, že dům, který je dnes nazýván Husovým domem, je skutečně místem, kde před svou smrtí bydlel Jan Hus, ale více už asi nikdy vědět nebudeme. Ta tradice pochází z 16. století z doby protireformace, která v Kostnici probíhala za vlády císaře Karla V. Tehdy se na domu objevily hanlivé nápisy, že zde bydlel Hus kacíř. Jednalo se o čtyřverší, vlastně povzdech Jana Husa v první osobě, že zde jsem byl já, kacíř Hus, chycen za šos a odveden do vězení. Nápisy na domě zůstaly až do 19. století, teprve potom byly v době osvícenství a náboženské tolerance odstraněny nebo zamalovány. Jako majitelka domu a Husova hostitelka je doložena jistá vdova Fida, o které píše Petr z Mladoňovic. Rodná čísla tehdy neexistovala a tak se můžeme orientovat jen podle křestních jmen a dalších indicií. Blechnerem označený dům č. 22 je blíže centru, oba domy od sebe nejsou daleko, snad 250 metrů. Právě i z toho, že je lokalita č. 22 blíže centru, odvozuje Blechner, že spíše ona byla místem posledního Husova pobytu na svobodě.

Kostnický koncil je u nás spojen téměř výhradně s Janem Husem, jak je to v Německu?
V českém povědomí je koncil spojen opravdu téměř výhradně s Husem, ale na druhou stranu se u nás objevují radikální názory, že vlastně Hus byl pouhou marginálií koncilu a v podstatě v jeho případě nešlo o nic důležitého, což není pravda. Koncil byl svolán tehdejším králem a později císařem Zikmundem, aby odstranil papežské schizma, což se mu po dlouhých a napjatých jednáních podařilo. Koncil tím, že se postavil nad všechny tehdejší papeže, přestoupil do značné míry církevní právo, nebo se alespoň ocitl na jeho hraně a jeho postavení bylo po celé měsíce velmi nejisté a mohlo se zdát snadné ho obvinit, že se nezabývá zájmy křesťanství, ale pouze mocenskými otázkami, prostě, že je to protipapežský orgán na hranici hereze. Koncil tedy musel za každou cenu prokázat svou pravověrnost a svou péči o křesťanskou víru a český viklefismus reprezentovaný Husem a Jeronýmem Pražským byl tehdy závažným teologickým problémem v rámci celé evropské církve. Bylo to poslední ohnisko tohoto myšlenkového proudu pocházejícího z anglické půdy, jenže tam už byl na počátku 15. století výrazně potlačen, už roku 1400 byl na intelektuálním poli anglického školství a církve naprostou minoritou, dožíval v několika jedincích, kteří do roku 1420 odvolali. V lidových vrstvách byl viklefismus silnější, ale to církev netrápilo, věděla, že to nebude nepřekonatelný problém, vždyť měla na své straně plnou podporu anglické šlechty i kléru. Kdežto v Čechách byl naopak reformní viklefismus živý v univerzitních kruzích, jeho hlasatelé měli obrovskou popularitu a koncil si byl vědom, že je to problém evropského formátu. Takže Hus přišel do Kostnice jako výrazná postava, se kterou chtěl koncil dosáhnout vhodného řešení, které pokud možno nemělo být násilné. Husovo obvinění bylo tedy výraznou otázkou koncilu, vždyť věnovat tři dny veřejných slyšení člověku obžalovanému z kacířství a stojícímu pod papežskou klatbou, rozhodně není maličkost, to se nikdy jindy v dějinách církevních koncilů nestalo.


Husova ulice a Husův dům

V minulosti jsem jako žák a student občas vnímal v učebnicích i filmech náznaky protiněmeckého charakteru. Neměla Společnost Husova muzea v tomto směru v Kostnici nějaké problémy?
Nikoli, tento národnostní charakter do současné expozice nebyl vkládán ani bývalým režimem. V 70. letech byla společnost plně pod kontrolou ministerstva kultury a jeho úředníků, kteří byli pověřeni různými úkoly, ale byli to úředníci kvalifikovaní, kteří ovládali plynně němčinu, kontakty s kostnickými městkými orgány byly i tehdy výborné a nic podobného, co jste naznačil, neexistovalo. Ty ideologické doplňky, které byly muzeu vnuceny v posledních týdnech před otevřením v roce 1980, byly spíše takového „nejedlovského“ charakteru zdůrazňujícího lidovost husitského hnutí, lidovost Husových myšlenek i jeho popularitu mezi obyčejným lidem a sociální emancipaci lidových vrstev. Já tehdy ve funkci nebyl, nevím, co všechno bylo tehdy muzeu vnuceno a později po roce 1989 odstraněno, ale protiněmecké tóny zneužívány nebyly, byly to tóny marxistického pojetí husitství z 50. let.

Po roce 1990 se na husitské dějiny nahlíží jinak než v těch „nejedlovských“ dobách. Jaký je vývoj za posledních 24 let v tomto směru?
Předmětem mého zájmu je Hus jako osobnost a jeho tradice a uctění v současné době. Já jsem funkcionářem Husova muzea, nikoli Husitského muzea, Hus a husitství není totéž a sám Hus nikdy nepočítal s tím, že by se mu dostalo historického zadostiučinění. On umíral jako člověk, který cítil svůj život jako prohraný. Tím je jeho statečnost ještě větší, že neustoupil, i když se domníval, že jeho myšlenky nemají žádnou budoucnost. On o budoucím husitství nic netušil, i když doufal, že jeho přátelé v Čechách na něj nezapomenou. Ale vůbec mu nepřišlo na mysl, že se z Čech stane bašta odporu proti tehdejší církvi.
Otázka husitství se netýká našeho muzea, přesto odpovím. Husitství bylo obrovskou krizí a bylo zaměřeno proti tzv. High Church, když dovolíte anglický pojem, tedy „vysoké církvi“, proti instituci církve a její hierarchii, která byla v Čechách nenáviděná, především v některých regionech, ve středních a jižních Čechách. Také díky kostnickému rozsudku se krize brutálně obrátila proti této hierarchické církvi, došlo k ničivým válkám, které byly vedeny proti celé Evropě. Ovšem nezapomínejme, že to byla Evropa, kdo útočil, alespoň v počátku, válku proti Čechám vyhlásily okolní země a církev, na to se často nebere zřetel. V 90. letech se objevily názory, které bych nazval termínem, na který si trochu dělám autorský nárok – ultramontánní ateismus. Publicisté vystavěli koncept, že husitství je vlastně národní pohroma, že jsme se vydělili z evropského kontextu a uvrhli Čechy Karla IV. do krize a zchudnutí, že to byla naprostá katastrofa. Mně to připadá jako masochismus, což už není můj výrok. Uvědomme si, že když Skandinávci vzpomínají na vikingské doby, jsou na ně nesmírně hrdí, přestože tehdejší Vikingové byli nájezdníci, kteří brutálně útočili na kulturně vyspělejší země a často je téměř zničili a rozvrátili a to bez jediného ideového důvodu, šlo pouze o urvání co nejvíce kořisti a moci. Přesto jsou dodnes v celé Skandinávii považováni za vrchol jejích dějin. A my, kteří jsme vstoupili do dějin tím, že jsme se celé 15. století ubránili útokům Evropy, aniž jsme tyto války začali a husitské spanilé jízdy byly v podstatě odvetou, máme o sobě říkat, že je to všechno špatně… to je maločeský postoj.

Představte Společnost Husova muzea v Praze, jaká je její historie a činnost?
Společnost byla založena těsně po první světové válce lidmi, kteří se zabývali tradicí Jana Husa, propagovali jeho dílo a věnovali se i Husovým osudům v Kostnici. V současné době je to občanské sdružení, které sdružuje několik desítek historiků a členů reformačních církví. Naším hlavním současným úkolem, kterému se intenzívně věnujeme, je příprava nové expozice v Husově muzeu v Kostnici. Za tím účelem úzce spolupracujeme s Husitským muzeem v Táboře a jeho panem ředitelem Smrčkou. Pořádáme odborné semináře, minulý rok proběhly dva, vydáváme publikace atd.


Kostnice, to jsou i pivnice a…


… vinice

Existuje v Kostnici nějaká „stezka po stopách Jana Husa“?
Nikoli, ale Kostnice má kvalifikované průvodce a oni při svých výkladech během procházek Kostnicí Husa neopomíjejí a hovoří o něm. Do muzea chodí návštěvníci nejen individuálně, ale máme i návštěvy skupinové, další skupiny jen zastavují na výklad před muzeem a dovnitř nejdou. Ale speciálně stezka po stopách Jana Husa neexistuje. Tu se v současnosti pokoušíme vytvořit virtuálně v naší nové expozici.

Poslední místnost muzea v Kostnici je věnována Husovu poselství. Které z Husových výroků a myšlenek jsou dodnes nejvíce živé?
Těžko říci, nejznámější je „braň pravdu až do smrti“, je tam též umístěn výrok, který odmítá násilí ve věcech víry. Právě v této místnosti bylo po roce 1989 provedeno nejvíce změn.

Jsme cestovatelský server, poslední otázka směřuje tímto směrem. Jezdíte rád do Kostnice, případně jaká místa v Kostnici a okolí máte rád, jaká byste doporučil?
Já jezdím do Kostnice především pracovně, ale někdy vyšetřím pár dní času. Kostnice je nádherné město, jedno z německých měst – která lze spočítat na prstech jedné ruky – která přežila bombardování za druhé světové války, protože leželo na švýcarské hranici a spojenecké letectvo se obávalo, aby pumy nedopadaly za hranice. Kostnice má překrásnou polohu na břehu Bodamského jezera, úžasné středověké centrum a naprosto unikátní nejstarší část u Münsteru, která zachovává půdorys města 12. století. Dopřát si hodinu dvě procházky těmito uličkami je pro někoho, kdo má rád středověké dějiny a středověkou zástavbu, velice inspirující. Münster samotný je nádherná stavba s otonskými základy z 10. a 11. století, sloupořadí hlavní lodi je velmi staré a v Německu unikátní, je tam krásná krypta, která se také zachovala prakticky z 10. století.
A okolí města – Bodamské jezero a zasněžené Alpy, to je pohled, který se nevidí často. V blízkosti Kostnice je několik krásných lokalit, připomenu zámek Mainau v dosahu městské dopravy, park s kvetoucími stromy, záplavy rododendronů. A překrásné městečko Meersburg, které leží přes jezero, ale jezdí tam loď několikrát denně. Je to biskupské sídlo, kostnický biskup musel totiž na začátku reformace v 16. století město opustit, usídlil se v Meersburgu a zůstal tam i poté, co se Kostnice vrátila do katolických rukou. Je tam starý hrad s obytnými prostorami z 15. století, biskupský zámek vysoko nad jezerem, dolní i horní město, přičemž dolní vypadá se svou promenádou podél břehů jezera trochu italsky. Kolem Meersburgu jsou vinice, které místu dodávají kouzlo. Vyplatí se zaplatit si okružní jízdu po Bodamském jezeře, během jízdy je možné průběžně vystupovat a nastupovat, tak můžete strávit celý den. Ještě připomenu, že na druhé straně jezera v Unteruhldingen je také lokalita obnovených kůlových staveb z doby kamenné a raně bronzové. Prostě – Kostnice se svým okolím je místem turistice zaslíbeným.

PhDr. Jan Kalivoda,
specializace latinská medievistika, latinský jazyk.
Na Filozofické fakultě UK v Praze vede výuku klasické a středověké latiny, ve svých přednáškách a seminářích se zabývá významnými osobnostmi středověké latinské literatury a vývojem latinské filologie a metodiky výuky latiny od období pozdního starověku po raný novověk.
Publikace:
– Překlady latinských textů: komentované překlady (Gaius Iulius Caesar, Gaius Sallustius Crispus) zpřístupnily českým čtenářům několik historicky i umělecky prvořadých literárních děl antické literatury.
– Podílel se na kompletním překladu teprve ve 20. století objeveného životního díla J. A. Komenského Consultatio catholica de rerum humanarum emendatione.
– Věnoval celkem pět studií významu a rozboru díla Etymologiae Isidora Sevillského, které byly publikovány jako úvodní stati několika svazků souborného latinsko-českého vydání Etymologií v nakladatelství OIKOYMENH či jako úvahy nad těmito svazky.
– Učebnice latiny pro samouky na základě citátů, živých slov a rčení.