V muslimském světě právě probíhá postní měsíc ramadán. Zdá se, že v posledních desetiletích se stalo z postního měsíce období, kdy muslimové celé noci hodují, pořádají slavnosti, nakupují dárky, což je podobný znak konzumní společnosti jako například u nás během vánočních svátků. Navíc nejíst přes den a nacpávat se v noci není příliš zdravý životní styl. Jak Vy vnímáte tento vývoj půstu směrem od tradic, půstu, který vlastně není půstem?
Já si nejsem jistý, že bychom to, co popisujete, mohli hodnotit jako posun směrem od tradic ke konzumnímu způsobu života. Možná věnujeme více pozornosti muslimským zvyklostem, a proto si všímáme, že oni najednou o ramadánu paradoxně jedí více než po zbytek roku, možná je to také tím, že se zvyšuje životní úroveň i v rozvojových zemích a i chudší lidé si mohou dovolit více. Nejen u muslimů platí, že pokud mám peníze, dávám to najevo kupováním drahých dárků nebo organizací pompézních večeří a oslav pro sousedy, aby se vidělo, že si to mohu dovolit. Ten trend je zřetelný. Muslimové, kteří se přes den postí, si to o večerech chtějí vynahradit. Je potvrzeno, že spotřeba potravin o ramadánu stoupá, rostou také tržby, částečně je to i tím, že mnozí obchodníci svátku zneužívají a tlačí ceny nahoru. Obchodníci ale též dávají peníze do společného fondu nebo souhlasí s tím, že se u nich mohou najíst chudší lidé na slevové poukázky, aby si i ti nejchudší mohli hezký ramadán a iftarové večeře užít. To je ekonomický aspekt, troufám si říci, tohoto někdy až obžerství. Další věcí je, na což upozorňují lékaři, že během ramadánu, je organismus vystaven velké zátěži. Celý den nejíst a nepít, zvláště v těch vysokých teplotách, a pak si to večer vynahrazovat energetickými potravinami, sladkostmi, to lidé odnášejí problémy nejen zažívacími.
Pro cizince je obtížné nejíst a nepít, což muslimové tolerují, oni od nich neočekávají takové odříkání, často to berou tak, že cizinci jsou změkčilí a nevydrželi by to. V Teheránu jsem znal jednoho cukráře, který věděl, že chodívám kolem a měl pro mne za pultem vždy připravenou židli, koláč a kakao a staral se o to, abych neutrpěl nějakou újmu. Každopádně jíst, pít či kouřit na ulici, je nevhodné, v Íránu za to dokonce můžete skončit na policii, podobně v Saúdské Arábii. Přirovnal bych to k tomu, že by si u nás kuřák zapálil v přítomnosti dětí nebo nekuřákovi u jídla, je to jednoduše neslušné. Mimochodem, ve velkých městech lze najít místa, kde se dá najíst, aniž by se člověk dopouštěl tohoto faux pas, existují jídelny, nejen na nádražích, protože během cestování se muslimové nemusejí postit, ale i v centrech, které mají zakrytý vchod, aby nebylo vidět dovnitř, a to jsou provozovny, kam chodí místní, kteří z různých důvodů nedodržují půst.

Prožil jste v muslimském světě celé roky, vzpomenete na nějaký ramadánový příběh?
Těch příběhů je mnoho, milé je už jen pozvání na večeři, to je podobné, jako kdyby u nás někdo pozval cizince na štědrovečerní večeři, také by si to asi užil a pamatoval. Vzpomenu ale na jednu z kuriózních. V Jeruzalémě jsme se šli s manželkou podívat na muslimský hřbitov. Dlouhou tradicí je, že při západu slunce, starosta Jeruzaléma nechává vystřelit z kanónu, což je znamení, že muslimům končí půst a začíná večerní hodování. Já jsem na hřbitově fotil, nějak jsme se zdrželi a najednou jsme zjistili, že všichni jsou pryč včetně ochranky a na hřbitově nás zamkli. Všichni odešli na večeři a nikde nikdo, kdo by nám odemkl. Volali jsme na izraelskou policii, která to odbyla slovy, že se časem snad někdo objeví. Strávili jsme hodiny a hodiny potmě na muslimském hřbitově a vysvobodil nás jeden student école biblique, což je křesťanská instituce, která přiléhá k tomu hřbitovu. Musel být vyděšený, když jsme na něj ze hřbitova házeli kamínky, každopádně to vedlo k naší záchraně.


Isfahán – čajovna pod mostem Khajú, nesmí chybět tradiční obrázek Alího, čtvrtého chalífy

Co dýchne na člověka, který přijede poprvé do Íránu, na co se má těšit?
Přijel jsem poprvé do Íránu v roce 1996, byla noc a jel jsem z letiště taxíkem do levného hotýlku v chudší čtvrti. První pocity byly směsí velké ostražitosti až bojácnosti, ocitl jsem se v neznámém tajuplném prostředí, sem tam někde blikala lampa. První myšlenky, které se mi honily hlavou byly, že je to na hraně. Od druhého dne jsem samozřejmě objevoval už jen to hezké, především íránskou pohostinnost. V naprostém šoku, ale pozitivním, bývají cestovatelé, kteří přijedou do Íránu z Pákistánu. Ze zaprášené, špinavé a chaotické země vstoupí do Íránu, který si dává záležet, aby vypadal spořádaně. Všude hlídkují policisté, doprava je na blízkovýchodní poměry dobře organizovaná, lidé jsou milí. Čím déle v Íránu zůstáváte, tím více budete odhalovat i méně příjemné stránky života v zemi, protože vyslechnete lidi, kteří si postěžují na politickou i hospodářskou situaci, mnozí zdaleka nejsou tak bohatí a spokojení, jak na první pohled vypadají. Například auto, mnozí do něj dají všechny své peníze, zmást může i návštěva domácnosti, kde v obýváku je jen koberec a v rohu oltářík, nebo nějaký přehrávač, to ovšem neznamená, že jsou úplní chudáci, jen jsou zvyklí na tento způsob života v domácnosti, jedí na koberci, ale paní domu může mít šperky za statisíce.

V mnoha zemích Blízkého východu je cestování nebezpečnější než v minulosti. Zůstal Írán tak bezpečnou zemí, jakou býval, když jste tam přijel poprvé? Sousední země se potýkají s následky válek a terorismu, rozmáhá se obchod s drogami.
Zhoršená bezpečnost nesouvisí s válkami, pohraniční oblasti bývají pod dohledem tajných služeb, cizinec obvykle nemá šanci se do nich dostat, prostě ho někdo zastaví cestou, vysadí z autobusu, pošle pryč, toho bych se nebál. Ale ty drogy… Konzumace drog se rozmohla hlavně ve velkých městech, především v Teheránu, což je spojené s kriminalitou a existují místa, kam bych byl velmi opatrný chodit. Je dobré dbát na rady místních a uvědomit si, že člověk je zranitelnější než oni, protože to doma znají. Nicméně Írán zůstává bezpečnou zemí. Lidé vždy poradí, zakládají si na tom, že jsou pohostinní, navíc turistika je jednou z mála oblastí, která přináší peníze ze Západu. Ve městech jsou kapsáři, to je známá věc, ale vždy se najde někdo, kdo vás varuje. Před lety jsem slyšel o případu dvou Čechů, kteří byli přepadeni někde u Šírázu, vyhodili je z auta a nechali si jejich zavazadla. A já byl přepaden a oloupen kočovníky v horách, ale to bych ani nedával do souvislosti s kriminalitou, to byla pravděpodobně součást nějakého lokálního konfliktu.


Qom – šíité slaví svátek

Když jsem přijel do Íránu před 13 lety, první, co jsem na turecko-íránské hranici zpozoroval, bylo nadřazené chování íránských policistů a celníků k místním lidem. Zatímco já jsem byl vřele a s úsměvem uvítán, možná i poněkud přednostně, Íránci byli okřikováni, peskováni, prohlíženi až na kost. Podobně jsem vnímal i například chování řidičů autobusů, kteří jasně dávali cestujícím najevo, kdo je tady pánem. Jakou máte zkušenost s chováním úřadů k „obyčejným“ Íráncům, kteří nemají uniformu?
Do jisté míry to nepochybně platí, Írán je policejní stát a policie se snaží uplatňovat autoritu. To mluvíme o lidech v uniformách, ale na ulici může být chudák, který prodává obyčejné propisky a je to informátor tajné služby, který v okamžiku, kdy se nedaleko něco děje, se zvedne a přidá se k pořádkové policii. To je prostě Írán. K té Vaší zkušenosti – Turecko je zemí, kam jezdí Íránci bez víz, často pašují alkohol, oblečení, i z tohoto důvodu jsou policisté poněkud drsnější. Ta drsnost bývá navíc způsobem, jak se domáhat nějakého desátku z pašovaného zboží, podobně to vidíte při raziích a zabavování satelitních talířů. Dnes už každý ví, že si ho mohou lidé vykoupit od policie zpět, zdůrazňuji vykoupit. Už to není jako dříve, že policisté strážili občany Íránu před škodlivými vlivy Západu, je to prostě způsob přilepšování pořádkových jednotek.

Když někdo přijede do Íránu poprvé, na co by si měl dát pozor?
Nepohybovat se poblíž hranic, když se tam cizinec dostane, může pak strávit hodiny na policejní stanici. Tam se nedomluví anglicky, takže se shání nějaký překladatel, člověka to otráví a má zbytečně špatný dojem. V Íránu pracují západní tajné služby a nelze se divit, když obyčejný policista někde u hranic zastaví turistu ověšeného fotoaparáty a je přesvědčen, že má životní kauzu a odhalil špiona. Pak se sice vše objasní, ale člověk má už dovolenou zkaženou. A pak jednoduchá rada, pokud jedete do muslimské země, chce to takt, přizpůsobte se chováním místním požadavkům. Íránci jsou velmi otevření a navíc vědí, že se cizinci chovají jinak, nicméně to neznamená, že máme zbytečně napínat jejich shovívavost.
Mně se vždy vyplatilo chovat se pokorně, zahrát i trochu naivity, nedávat najevo, já jsem drsňák ze Západu a zavolám na ambasádu, to je cesta do pekel. Také mně někdy ujížděly nervy, ale Íránci nemají snahu člověku uškodit. Je dobré dopředu se seznámit s místem, kam jedete, jací tam žijí lidé, pak neztrácíte čas objevováním toho, co objevil někdo někdy dávno. Je dobré umět vcítit se do atmosféry, například, když jde pohřební procesí, nejde přiběhnout s fotoaparátem a hned začít fotit. Ale když se přiřadíte k poslednímu svatebnímu hostu v procesí, zeptáte se, kdo zemřel, dostanete odpověď – ale, to byl náš učitel, a za 20 minut se zeptáte zda můžete fotit, jistě, foťte. Chce to čas a budete mít neuvěřitelné fotografie. Ženy se rády fotí, ale nemohou to přiznat, především na venkově to vyžaduje velký takt pro situaci.

Například Chogha Zanbil, jediný zikkurat mimo Irák, je právě blízko hranic…
Vzpomínám si na incident blízko afghánské hranice u jezera Daryācheh-ye Sīstan, kde je středověká pevnost, já tam ale nejel kvůli ní, zajímali mne lidé, kteří se po jezeře tehdy plavili na rákosových člunech, dnes možná už používají modernější materiály. Oni dokonce vyráběli rákosové rohože, což by člověk v té poušti nečekal. A byl jsem zatčen. Afghánistán a Írán byly tehdy na pokraji války a já se tam motal s foťákem, byl to zdlouhavý a nepříjemný incident. Namítal jsem, že nikde není žádné varování, naopak, tady je hrad, na který upozorňují turistické kanceláře a je na oficiálních plakátech. Ano, hrad máme, ale teď je to uzavřená vojenská zóna, a je to tajné, proto to ani není nikde napsané, tak odpovídali.


Zikkurat Chogha Zanbil, jen pár kilometrů od iráckých hranic, jediný mimo Irák

Představte si, že mám čtyři týdny dovolenou, jakou trasu Íránem byste mi doporučil?
Záleží na tom, co byste rád viděl, zda vás zajímají starověké památky, islámská architektura, obyčejní lidé, od toho musíte odvozovat trasu…

Zajímá mne vše zmíněné…
Írán má přes 1,6 milionu čtverečních kilometrů, to je dvacetkrát více než Česká republika. Měsíc dovolené, pokud ho dnes někdo dostane, je i na ČR málo, já bych se proto na cestě soustředil na jeden region, abych neutrácel peníze a čas obrovskými přesuny. Dělávám to tak, že jednou zamířím do Kurdistánu, podruhé do turkmenské oblasti atd. Hodně času vyžaduje i setkání s lidmi, to není jako u nás, prohodit dvě věty a odejít, bývá to delší povídání, abyste neurazili, oni pozvou na čaj, s tím musíte počítat. V létě bych se vyhnul jižním oblastem, ostrovům v Perském zálivu a poušti jižně od Šírázu, tam bývá strašné vedro. Naopak bych v horkých měsících vyrazil do severní části Íránu, ke Kaspickému moři, západním směrem k ázerbájdžánské hranici, kde nejsou velká letoviska a zabloudíte do krásných zelených hor, které by nikdo v Íránu nečekal. A nejen podívat se na hlavní památky v Isfahánu, Šírázu a do Persepolis, ale vzít to i pouští severovýchodním směrem přes Tabas do Mašhadu, kde na stovkách kilometrů nežije jediný člověk.

V Íránu je běžné navštěvovat hroby významných básníků, to jste v itineráři vynechal. Mimochodem, nechybí něco podobného naší civilizaci?
Českých zájemců o perskou literaturu může být možná 40, 50 a všichni už u těch hrobů byli, masovou záležitost z toho neuděláte, jména Haféz, Chajjám, Sa´di, Čechům nic neříkají. Kdysi jsem vyprávěl manželce, která je rusistka, že Íránci strašně žerou svou středověkou literaturu a znají ty básně nazpaměť. A ona namítla, že Rusové přece také znají své staré básníky, třeba z 19. století a já si uvědomil, že jsme v tomto směru výjimkou. Do nás to drtili ve škole a ani nevíme, kde jsou hroby našich starých básníků a spisovatelů.


Šíráz – hrob Haféze, největšího z perských básníků

Írán je zemí mnoha slavných režisérů, většina nejslavnějších žije v cizině – Makhmalbaf, Riahi, Pitts, další ze slavných – Panahí byl za podporu opozice vězněn. Chodí Íránci do kina? Jaký je jejich vztah k filmům, které jsou slavné za jejich hranicemi?
Do kina chodí poměrně dost, ale jako všude ve světě nastupuje internet, DVD atd. Co se týká těchto na Západě opěvovaných režisérů, v Íránu je to svízelnější, pokud se angažují jako Panahí, nesmí se v Íránu o nich psát. Kolikrát neexistuje nějaký úřední zákaz, ale novináři o nich v rámci autocenzury nepíší. Pokud se Panahí spojil přes skype na karlovarský festival, obešel zákazy a Íránci se o tomto jeho statečném kousku ani nedozvědí. Co je důležitější, ty filmy, které si západní intelektuálové oblíbili, jsou otázkou intelektuálů i v samotném Íránu, není to masová záležitost. Pokud chodí Íránci na filmy, jsou to filmy akční z íránsko-irácké války, o hrdinských íránských důstojnících, kteří kosí nepřátele, dále špionážní filmy, kde je hodně politiky a propagandy. Na filmy jako Kandahár nechodí lidé masově ani u nás ani v Íránu.

Když se mne Íránci ptali, kam mám namířeno a já jim řekl, že do Pákistánu, jejich názory na Pákistánce byly vysloveně negativní, varovali mne, abych tam nejezdil, že mne zabijí. Ať zůstanu raději déle u nich. Nepříliš pěkně se vyjadřují o menšinách, uprchlících z Afghánistánu atd. Íránci nemají na mnohé své sousedy právě nejlepší názor…
Peršané jsou poměrně velcí šovinisté. Neřekl bych rasisté, spíše nacionalisté a xenofobové. A to i směrem k menšinám, zejména turkickým. Když jsem jel do Lorestánu, říkali – proboha, cikáni, Turci, kradou, loupí. A byl jsem tam oloupen, přesto to nepovažuji za typické. Peršané se považují za něco více a rozhodně uděláte velký trapas, kdybyste je popletl s Araby nebo je nějak srovnával. Íránské slečny dokonce nosí i v teplých dnech rukavičky, aby si neopálili ruce. Když si s nimi povídáte, uslyšíte, že prostě nechtějí vypadat jako nějaká Turkyně, nebo Arabka.

Zažil jsem kdysi svátek ášúrá v Šírázu, co byste poradil těm, pro které je taková podívaná těžko k překousnutí? V Íránu jsem ale neviděl tyto rituály v té drsnější krvavé formě.
Nemohl jste nic krvavého vidět, protože je to zakázané, oni se bijí důtkami, všichni jsou v černém, do toho bubny, někoho to může děsit. Ale když se během svátku dostanete mezi lidi, oni se rádi fotí, nabídnou nápoj i občerstvení. Musíte být samozřejmě vhodně oblečen, v Íránu se ale ani nedá chodit v šortkách, to je nezákonné. Krvavou ášúru uvidíte u šíitských komunit v Pákistánu, Indii a Libanonu, tam si muži nařezávají kůži na hlavách šavlemi, aby jim krev stékala po obličeji, dokonce to praktikují i u svých malých dětí. Vypadá to brutálně, Írán je proti tomu jen slabý odvar.


Klid v íránské mešitě

Když mě pozve někdo v Íránu na čaj, v kolika procentech mě zavede do obchodu s koberci?
To se přihodí v Teheránu nebo Isfahánu na bazaru nebo v blízkosti bazaru, možná ještě v Šírázu, tam všude se rozjíždí byznys, který známe z Istanbulu. Uslyšíte, že se dotyčný rád procvičí v angličtině a trochu si popovídá. Pro Írán to rozhodně není typické a končí to, když se vzdálíte od míst, kde si cizinci kupují tepané talíře či koberce. Ale, to pozvání je ošemetná věc. Pamatuji, že jsem kdysi četl reportáž Čecha, který cestoval po Íránu a popisoval, že ho vždy někdo pozval na večeři a nocleh a nic neutratil. Ovšem nedošlo mu, jak to v Íránu chodí, jaký je tam složitý systém zdvořilostí. Lidé nabízejí, ale je to pouze zdvořilost, nemůžete ihned kývnout na to, když vám někdo nabídne, že u něj můžete přespat. Musíte nejprve odmítnout, když člověk nedá, zajít na čaj, je to hra na zdvořilost. Nabízející může být i šokován, když to cizinec okamžitě přijme. Oni to hrají i mezi sebou, někdo stojí ve frontě, koupí si sendvič, otočí se a nabídne vám ho, odpovědí samozřejmě musí být odmítnutí, on nečeká, že mu ten sendvič sníte. Cizinec si řekne, to je ta íránská pohostinnost, jenže on bude dlouho všem vykládat, jak jste mu snědli sendvič. Když pozvou na čaj, to není nic drahého, proč ne, ale pokud spolusedící v autobuse hned pozve domů na přespání, na to bych nekývnul.

Jedna politická otázka – vysvětlujete a mnozí íránisté též, že výrok končícího íránského prezidenta Ahmadínežáda o tom, že Izrael má být vymazán z mapy, byl nepřesně přeložen, že nejmenoval Izrael. Mám proti tomu jednu námitku. V minulosti jsem pravidelně sledoval na internetu Tehran Times, což je íránský portál v angličtině. A Íránci se tehdy naprosto bránili jménu Izrael, oni ho neuznávají a vlastně pro ně neexistuje, je to jen sionistický režim. Právě tímto výrazem tam označovali Izrael v jakékoli zprávě. Z toho vyplývá, že pokud mluví o zničení sionistického režimu, myslí tím Izrael. Ty dvě věci se v jejich mysli rovnají…
Íránci používají výraz sionistická entita, ale on v tomto případě řekl „okupační režim Jeruzaléma“ a nemluvil o jeho vymazání z mapy světa, ale – jak řekl i Chomejní – že okupační režim jednou zmizí ze stránek času. A nemluvil o tom, že to zmizení je na Íráncích. Pouze, že k tomu jednou dojde. Já nepopírám, že jsou v Íránu hlasy, volající po zničení Izraele, já je i cituji ve své nové knize, ale v tomto případě to tak nezaznělo. Ale ten špatný překlad zveřejnili sami Íránci, nikoli západní agentury, ty ho jen převzali. Ahmadínežád vlastně tehdy citoval Chomejního, který v jednom projevu řekl, že i Sovětský svaz jednou zmizí. A zmizel.

Jak hloupým nápadem je sednout v Teheránu do letadla a odletět na pár dní do Kábulu? V Praze je afghánská ambasáda, dostanu vízum?
S vízem si nejsem jistý, já jsem tam jezdil jako novinář a vždy podepisoval revers, že na sebe beru všechna rizika. Strávil jsem tam několik měsíců. Každopádně je to extrémně nerozumný nápad. Ano, je to krásná země s kouzelnou přírodou a památkami, žijí tam zajímaví lidé, je tam vše, co člověk hledá, ale já si to v současnosti neumím představit. Vždy zvažujte náklady a rizika, nejen finanční. Jet do Kábulu, podívat se na tamní tržiště, a obávat se, že vás někdo zastřelí, unese, ta pravděpodobnost je vysoká a nestojí to za to. Když po kábulském bazaru chodí cizinec, nikdo neuvěří, že je chudý baťůžkář. Každý ho bude považovat za vojáka, někoho z OSN nebo humanitárek, který bere tisíce dolarů měsíčně. A že si koupí drahý koberec, který mu navíc proplatí Evropská unie. Takto vás tam budou brát a oškubají vás, jak to půjde.

A kdy opět vyrazíte do Íránu?
Netuším. Nedávno mi vyšla kniha Labyrintem Íránu a uvidím, jak na ni zareaguje íránské velvyslanectví. Kdo ví, možná to nebude nic příjemného a nepodívám se tam už nikdy. A možná to bude v pohodě.

Titulní foto poskytl Břetislav Tureček.

Břetislav Tureček (1970)
redaktor zahraniční redakce Českého rozhlasu, od ledna 2008 do července 2013 byl stálým zpravodajem Českého rozhlasu na Blízkém východě. V minulosti redaktor deníku Právo.
Publikace:
Světla a stíny islámu (2007)
Nesvatá válka o Svatou zemi (2011)
Labyrintem Íránu (2013)

Rozhovor s íránistkou Zuzanou Kříhovou: O íránských ženách i mužích
Rozhovor s arabistou Milošem Mendelem: O víně v islámském světě
Rozhovor s arabistou Zdeňkem Müllerem: O humoru, zahalování i erotice v islámu