Kniha Osvobození od strachu není novinkou, ale protože se Barma (či Mynmar) stále více otevírá světu a do země míří více a více turistů, stojí nepochybně za doporučení. Přestože ji napsala politička a držitelka Nobelovy ceny míru, není pouhým souhrnem politických událostí, ale především představením Barmy a jejích obyvatel. V prvním díle popisuje vývoj v Barmě za života jejího otce generála Aun Schana, který se významně podílel na boji proti japonským okupantům i na úsilí o nezávislost Barmy. V další části nazvané „Má země a lidé“ vypráví o krásách Barmy, Barmáncích i národnostních menšinách (v Barmě se mluví více než stovkou jazyků), théravádském buddhismu, pagodách a klášterech i barmských řemeslech. Předmluvu ke knize napsal Václav Havel, kterému navrhl nominovat Aun Schan Su Ťij na Nobelovu cenu míru Stanislav Slavický, jeho poradce pro Asii, Afriku a Latinskou Ameriku.

Barmské ženy jsou proslavené tím, že mají krásnou pleť. Předpokládá se, že do jisté míry za to vděčí používání thanakhy. Je to pasta, vyráběná rozemíláním kůry stromu thanakha. Poskytuje pleti ochranu proti slunci a předpokládá se, že má i léčivé účinky. Thanakha je žlutobéžová pasta a když je nanesena v silné vrstvě, obličej vypadá, jako by byl natřen bahnem. Navzdory tomu zůstává tato pasta nejdůležitější součástí kosmetické péče barmských žen. Dokonce ani nástup moderní kosmetiky popularitu thanakhy nezničil.

Buddhistický hoch vstupuje na krátkou dobu do kláštera jako mnišský novic. Ujistit se, že jejich synové jsou tímto způsobem přijati do náboženské komunity a života, považují všichni barmští rodiče za povinnost. Obřad šinpyu může být vykonán, jakmile je hoch dostatečně starý, aby byl schopen přesně odříkat buddhistické modlitby, obléci si obřadní mnišský šat a „odehnat vrány od své žebravé misky“. Toto nováčkovské období, v němž chlapci žijí mnišským životem (i když nedodržují všechna pravidla, která musí zachovávat dospělí mniši), je spolehlivým úvodem do náboženského života. Barmští muži s oblibou vstupují do mnišského života nejméně třikrát za život: jednou jako chlapci, podruhé jako mladí muži a potřetí v dospělém věku.

Barmanista Jan Bečka, který v letech 1996 až 2000 působil jako první velvyslanec České republiky v Thajsku (akreditovaný současně v Kambodži, Laosu a Barmě/Myanmě) a v roce 2007 vydal v NLN knihu Dějiny Barmy v rozhovoru pro www.cestomila.cz vyprávěl i o potomcích Portugalců v Barmě, kteří žijí dodnes v okolí města Šweibhou:
Portugalci, kteří dnes žijí v okolí města Šweibhou, konkrétně ve vesnicích v údolí řek Mu a Čjintwin v Horní Barmě, jsou potomky žoldnéřů, kteří sem byli přestěhováni počátkem 17. století ze Syriamu (nedaleko Rangúnu), kde barmský král Anaukbheklun v roce 1613 zmařil pokus Portugalce Philipa de Brito e Nicote ustavit zde vlastní vládu. Portugalci si zachovali svou víru (katolické náboženství) jako hlavní znak své národní identity. O dnešní portugalské komunitě v Horní Barmě je ale známo velmi málo. Na internetu lze najít fotografie místních portugalských usedlíků žijících v údolí řeky Mu, reprodukované z knihy portugalského fotografa Joaquima Magalhăes de Castro z roku 2002 (Os Bayingyis do Vale do Mu – Luso Descendentes na Birmânia).

Co doporučíte turistům v Barmě kromě hlavních památek? Loutkové divadlo? Koncert nějakého tradičního orchestru? Vodní festival?
Určitě bych doporučil shlédnout představení loutkového divadla, což je možné například v Rangúnu nebo v Mandalaji. Je dobré vědět, že barmské loutkové hry nebyly nikdy určeny dětem a zaměřovaly se na dospělé publikum. Zpracovávaly hlavně náměty z buddhistické mytologie, džátak (příběhů z Buddhova života), ale i světské výjevy. Barmské loutky jsou závěsné marionety na nitích (asi 70–110 centimetrů vysoké), vyřezané ze speciálního druhu dřeva, které loutkař ovládá shora. Klasický komplet má asi 28 loutek, loutkářskou skupinu tvoří asi 8 loutkářů a doprovází je i stejný počet hudebníků hrajících na tradiční barmské hudební nástroje. Velmi barvitým a dynamickým svátkem je vodní festival, který je spjat s bujarým veselím, kdy se lidé navzájem polévají vodou. Festival zahajuje barmský Nový rok a připadá na měsíc duben. Původním smyslem svátku byla očista vodou před vstupem do Nového roku, dnes se z toho stala zábava a vodní bitky. Kdo na festival přijede, musí počítat se sprškou, Barmánci jsou v tomto směru spravedliví. Návštěvníkům Rangúnu bych doporučoval zajít do Národního muzea, kde si mohou prohlédnout exponáty bývalého královského paláce v Mandalaji, zejména Lví trůn posledního krále Thipoa (byl odvezen do exilu v Indii v roce 1885) a královské regálie z 19.století.

Ředitelka Burma Center Prague Sabe Amthor Soe vypráví o turistice v Barmě a barmském venkovu:
Mám obzvláště ráda staré královské město Pugan, v němž se tyčí tisíce pagod. Většina z nich jsou ruiny, ale tahle stará architektura reprezentuje dědictví Barmánců. Bohužel, junta nechává chrámy značně necitlivě restaurovat, což ničí jejich archeologickou hodnotu. UNESCO nezařazuje Pugan do svého kulturního dědictví právě pro probíhající necitlivé opravy. Ať jedete na sever či západ, východ či jih, v Barmě je spousta krásných míst. K nejkouzelnějším patří jezero Inle, kde najdete malé vesnice, někdy bez elektřiny a tekoucí vody. Mám ráda obyčejný barmský venkov, kousek od mého rodiště, města Moulmein, jsou vesničky s ovocnými sady, kde se pěstuje durian, rambutan, mangostin, tam se ráda procházím a natrhám ovoce. Každá návštěva Barmy na cestovatele zapůsobí a zanechá v něm hluboký dojem.

Aun Schan Su Ťij – Osvobození od strachu
Vydalo nakladatelství GplusG, 1997
Texty kurzívou – ukázky z knihy