Krakovec je raritou v české architektuře, je prvním zámkem a posledním hradem v Čechách. Zámkem vybudovaným již ve 14. století, o dvě stě let dříve, než éra pohodlných zámků začala. Krakovec tedy předběhl čas a jednalo se o nejpohodlnější a nejluxusnější bydlení své doby v království českém. Své sídlo dokázal Jíra z Roztok, milec krále Václava IV., postavit díky tehdejší technice během pouhých dvou let – první kameny byly položeny v roce 1381 a již o dva roky později byla vysvěcena kaple.

Jíra z Roztok nabyl díky královské přízni vysokých postů – křivoklátský purkrabí, královský místodržící, nejvyšší královský lovčí, nejvyšší hofmistr královny a šéf královské stavební hutě. Zlé jazyky (řekli bychom dnes) tvrdí, že si jako řídící královské stavební hutě ulil stavební materiál pro svůj Krakovec. Když královská podpora a tok peněz padaly (žádné prameny nehovoří přesně, proč se tak stalo) musel Krakovec prodat. Svědkem prodeje byl jistý Matěj, rychtář ze Všesulova, což je vesnička asi čtyři kilometry od Krakovce severozápadním směrem. Dle jeho svědectví se vše odehrálo v největší, tzv. hodovní síni – Jíra stál opřen o krb, lkal a prosil budoucího vlastníka Jindřicha Lefla z Lažan: „milý Heinrichu, pusť ten trh a popřej mi té chalůpky“. V literatuře, ale i na vstupenkách a hradní bráně, všude si přečtete „hrad Krakovec“, jenže Krakovec nebyl hradem ve smyslu kamenné a studené pevnosti. I proto Jindřich od koupě neustoupil, i jemu se zde líbilo, vždyť, jak praví starý zdroj, Jíra se „díval do kraje velkými světlými okny, na svou dobu nevídanými“.

Jakým způsobem Krakovec stavěli, tím se dá v této zřícenině listovat jako v knize. V regionu byl tehdy nezvykle dlouhý mír, rozvíjela se řemesla, stavebnictví a Krakovec byl vysloveně moderní stavbou. A dobře zateplenou. Zatímco na ostatních hradech bývalo kolem 13 stupňů, na Krakovci i přes 20 stupňů. Nevídané teplo se šířilo do všech 27 obytných místností systémem průduchů, v té době v Čechách naprosto originálním. Kastelán Sobek: „Budu-li se na Krakovec dívat dnešníma očima, příliš mi toho neřekne. Lidé tehdy přemýšleli jinak a stavební umění našich předků bylo dávno zapomenuto, jejich organizace práce, s tím související produktivita práce, strojové vybavení, vše bylo o geometrii a číslech. Známe jediný obrázek z doby Václava IV., na kterém je zachycen jeřáb na lidský pohon. Strašně jednoduchý princip, dvě kola, pár klacků, v kolech chodí dva lidé, jako když běhá křeček, šlape to bez velké námahy. Ráno to rozeberete, odpoledne už pracujete na jiném místě a stavba pokračuje nevídaně rychle.“ (Funkční repliku středověkého jeřábu na lidský pohon sestavili Petr Růžička a Vít Mázlovský. Jeřáb byl prakticky využit při opravě krovu Královského paláce na hradě Točníku, kde poté zůstal jako funkční exponát. Více o jeřábu se dočtete např. na stránkách hradu Točník www.tocnik.com.)


.
.
.

Na Krakovci nalezl útočiště Mistr Jan Hus, kterého sem pozval Jindřich Lefl z Lažan. Kaple, v níž Jan Hus kázal, je dlouhodobě nepřístupná. Silně zažitá je nepřesná představa, že Jan Hus stával ve zdaleka viditelném čtyřbokém arkýři ve východní stěně Krakovce, protože z dnešního hlediska připomíná balkón. Jenže původně sloužil jako presbytář a měl barevná okna. Mistr Jan Hus z tohoto prostoru nekázal směrem ven ke shromážděnému lidu, stával naopak zády k oknům a čelem do kaple (na stěnách kaple bývaly hodnotné fresky vykreslující život panny Marie, rozpoznatelné byly ještě v polovině 19. století). Jan Hus vyjížděl z Krakovce do okolí, kázal a psal svá poslední díla včetně polemiky o knězi Kuchmistrovi, v níž jadrným jazykem tvrdil, že i nejhorší člověk je lepší ďábla a že papežská kletba mu neublíží, pokud není v souladu s vůlí nejvyšší, tedy vůlí boží. Počátkem října z Krakovce napsal list Pražanům, v němž je nabádal, aby se nermoutili a litoval, že se s nimi nemohl osobně rozloučit. 11. října 1414 odjel směr Kostnice, odkud se již nevrátil.

Před dvěma lety byla na Krakovci odhalena Husova socha, která je jedinečná v celé České republice a vzbudila velké vášně. Sochař Milan Vácha se totiž nechal inspirovat zapadlým kratičkým Husovým výrokem „nemohu jezdit na koni, ale jen na mezku, neb jsem tlust“. A právě tak zpodobnil Mistra Jana, jehož podoba není z českých pramenů známa a většina z nás si ho představuje podle romantizující role herce Zdeňka Štěpánka nebo známého Brožíkova obrazu (Mistr Jan Hus před koncilem Kostnickým), jehož kopie kdysi visely téměř v každé škole. Také kronika kostnického koncilu Ulricha z Richentalu zachycuje Jana Husa v méně lichotivé podobě, bez důstojného vousu, silnější postavy a s růžolícím obličejem. Kacíře ale tehdejší kronikář jistě neměl v úmyslu zobrazovat ani co nejdůstojněji, ani nejvěrněji, a tedy ani kostnická kronika nemusí být pravým návodem, který nás dnes dovede k Husově podobě.

A jak šla dále historie Krakovce? Husův přívrženec Jindřich Lefl z Lažan nakonec bojoval na Zikmundově straně a zanechal chalůpku svým synům. Později šel Krakovec z ruky do ruky, usadil se v něm rod Kolovratů i Lobkovicové, za třicetileté války v regionu drancovali Bavoři a po nich Sasové. Po roce 1660 chalůpku koupil a dal opravit Ota Jiří Helversen, z té doby se – zřejmě podle barvy nové střešní krytiny – vžil pro hrad i vesnici pod ním název Červený zámek. Kastelán Jiří Sobek: „Viděl jsem propouštěcí vysvědčení ze zdejší školy z roku 1911 a bylo na něm Červený zámek“.

Nebylo-li by blesku v horkém létě 1783, možná bychom dnes viděli Krakovec v důstojnější podobě. Tehdejší majitel Václav Karel Hildprandt již do oprav neinvestoval a z chalůpky se postupně stávala zřícenina. O devadesát let později v srpnu 1873 se objevil v troskách chalůpky Jaroslav Vrchlický. Ruiny rozebírané prostým lidem z okolí na stavební materiál (nepochybně mnohá chalupa ze širokého okolí má ve svých základech a zdech kameny z Krakovce) ho inspirovaly k tklivé básni, kterou nazval Na Krakovci.

„…na jeho údech svlačec bují s mechem,
a noha jeho srůstá se skaliskem
a tělo splývá s balvány a pískem.
Les k ochraně i v chlad mu stíny klenul,
jak světa on, svět jeho zapomenul!
I příroda, jež zdá se zhrdat vámi,
ta hada aspoň v rumech vašich tají;
však člověk, zvýšen času nad změnami,
buď láme vás – anebo o vás bájí.
Však co by měl ve runách vašich čítat
a v stínech vašich den své spásy vítat,
ve bouři žití do vašeho chladu
jít pro myšlénku, těchu, pro poradu,
ve stopách reků, jenž zde vedli boje,
své malicherné stopit sny a stesky
a z vašich skalin vykouzliti zdroje
z nichž nadšení by zářné šlehly blesky:
ten člověk láme kámen po kamenu
a radost má, že rumů balván jeden
na chýžky jeho celou stačí stěnu.“


.
.
.

Nejen prostý lid likvidoval Krakovec. Východní křídlo zničil podnikatelský záměr, v roce 1883 ho odstřelili, aby měli stavební materiál na lihovar na statku Zhoř, po červené značce směrem na Rakovník (ke zdevastovanému statku soudruzi později postavili paneláky, jejichž stav není v současnosti o nic lepší). Dynamit tehdy zatřásl chalůpkou i kopcem, na němž stojí, kdo ví, co se všemi trhlinami udělalo dalších 130 let času. Krakovec je učebnicovým příkladem památkové péče celého 20. století se všemi negativními dopady. V roce 1924 ho prodal poslední majitel Max, pán z Croy, Klubu českých turistů, který měl vřelý vztah k betonu. Další betonovací období přišlo v 70. a 80. letech, už to nebyly povrchové úpravy, už se beton cpal dovnitř. V dobré víře pomoci se provádělo to nejhorší, zdi chalůpky přestávají dýchat a pomalu se rozpadají, v mnohých prostorách rostou vlhkomilné rostliny, což svědčí o tom, že vlhkost se na Krakovci usadila. Těžko odhadnout, kolik let mají ještě stěny Krakovce před sebou.

A odkud pochází jméno Krakovec? Odpověď hledá i kastelán Jiří Sobek: „Až sem do kraje kolem Mže, což je prastarý název pro Berounku, došel kníže Krok. Není samozřejmě přesně známo kam, ale pro mě je vše jasné, přišel až sem, kde stojí Krakovec. Hypotéz původu jména je ale více. Na podzim nad chalůpkou létají krkavci, desítky ptáků, to spojení se nabízí. Křesťanští rytíři kdysi v Palestině postavili pyšný hrad Krak des Chevaliers. Krak znamená ve staré syrštině pevnost, nebo to alespoň podobně zní. A další variantou jsou události za Břetislava I., který vytáhl do Polska až do Krakova a Hnězdna. Jeden z národů, jejichž území dobyl, byli Hedčané, které zajal a přivedl do Čech, aby kolonizovali právě kraj nedaleko Krakovce. Od první poloviny 11. století se zde dochovala spousta názvů míst i rodových jmen odkazujících na Polsko – Hedecko, Hedčany, Krakov, i odtud může pocházet jméno Krakovec.

O Hedčanech se zmiňuje i Kosmas své kronice: „Když došli ke hradu Hedči, obyvatelé jeho a s nimi i vesničané, kteří se tam utekli, nemohouce odolati útoku knížete, vyšli mu naproti se zlatým prutem na znamení, že se mu na milost vzdávají, a pokorně ho prosili, aby je pokojně i s jejich dobytkem a s ostatním majetkem převedl do Čech. Kníže vyhověv jejich přáním, dovedl je do Čech a dal jim tam nemalou část lesa Črnína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby se spravovali právem, jež mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky. A jménem odvozeným od toho hradu podnes nazývají se Hedčané.“

Co by to bylo za hrad, kdyby mezi lidem nekolovaly zkazky o tajné chodbě. V nedalekém Všesulově stojí kostel sv. Martina, v jehož kryptě odpočívají páni z Kolovrat. Legenda vypráví, že podzemí kostela je tajnou chodbou spojeno s Krakovcem, chodba ústí pod jedním z kamenů uprostřed nádvoří. O dalších tajnostech již nebudeme více prozrazovat.

Hrad kdysi spojoval s okolím padací most, současný krakovecký most je pravděpodobně největším objektem vyrobeným tradiční rukodělnou tesařskou technologií v celé Evropě za poslední desítky let. Více o mostu na stránkách chalůpky www.hrad-krakovec.cz. Vstupné do hradu je pouhých 40 korun, jen několik desítek kroků od hradu se lze příjemně osvěžit v hospůdce, která byla kdysi školou, však nápis škola ještě může hosty zmást. Na Krakovci se koná i řada kulturních akcí, právě nadcházející víkend zde odehrají koncerty Justin Lavash a Jan Burian.

Děkujeme kastelánovi Jiřímu Sobkovi za vřelé přijetí!

Rozhovor s Janem Kalivodou, který z latiny překládal díla Jana Amose Komenského, Gaia Julia Caesara i Giordana Bruna a je předsedou Společnosti Husova muzea v Praze:
Připravujeme novou expozici v Husově muzeu v Kostnici