Měl jsem to štěstí, že jsem se zúčastnil jedné z etap expedice Renault Trucks Adventure Cape to Cape ze zambijského města Livingstone do botswanského Maunu. Máte-li chuť, přijměte pozvání na pětidenní originální putování jižní Afrikou. Putování, které není nezávislým cestováním, ale přesto představí tři fascinující místa afrického kontinentu – Viktoriiny vodopády, národní park Chobe a deltu řeky Okavango.


Blížíme se k vodopádům, řeka najednou končí

Vzhledem k tomu, že červen znamená v těchto končinách suché chladné období, je příjemných 23°C a modrá obloha. Livingstone vděčí za své jméno skotskému misionáři a bojovníku proti otroctví Davidu Livingstonovi, který zde v roce 1855 objevil pro Evropu Viktoriiny vodopády. Ty leží na řece Zambezi, tvořící přirozenou hranici mezi Zambií a Zimbabwe, a jsou co by kamenem dohodil. Stávají se tedy pochopitelně prvním cílem naší cesty. Viktoriiny vodopády jsou větší než ty Niagarské, široké 1 700 m a vysoké 90 – 107 m. Voda, řítící se do úzké skalní propasti, vytváří vodní oponu, jejíž opar je možno pozorovat až 40 km daleko. Každou minutu zde proteče v průměru 550 000 krychlových metrů vody. Průtok samozřejmě závisí na ročním období, nejvíce bouřících vod zde proteče na konci období dešťů.


Viktoriiny vodopády, pojmenované po britské královně

Na prohlídku vodopádů dostáváme gumové pláště, které si se shovívavým úsměvem přehazujeme přes rameno, a snažíme se přes stoupající vodní tříšť zachytit alespoň část jejich mohutnosti. Společnost nám kromě průvodce a několika místních návštěvníků dělají i opice. Vydáváme se dolů do hučící propasti a gumové pláště nabírají na důležitosti. Co není pod nimi, vydatná sprcha totálně promočí. Na zpáteční cestě někdo obdivuje duhu, někdo ždímá peníze, jiný sčítá škody na foťácích a mobilech. Mimochodem, český cestovatel Emil Holub je autorem první mapy Viktoriiných vodopádů a také první samostatné publikace o vodopádech nazvané The Victoria Falls – a few Pages from the Diary of Emil Holub M. D., written during His Third Trip into the Interior of Southern Africa (Grahamstown 1879). V roce 2005 byla v Livingstone, při příležitosti 130. výročí Holubovy první cesty k Viktoriiným vodopádům, odhalena jeho socha. Ubytovacích kapacit v Livingstone je dostatek – hotely, kempy, karavan parky. Můžete si objednat mj. vyjížďky lodí po Zambezi, vyhlídkové lety helikoptérou, rafting, návštěvu krokodýlí farmy, dokonce i bungee-jumping z mostu nad Zambezi do hloubky přes sto metrů.

My večer vyplouváme na bájnou řeku Zambezi. Celých 2 660 kilometrů jejího toku neprozkoumáme, ale brzy objevujeme první hroší rodinku a odhadujeme, které z roztodivných výletních plavidel se potopí jako první. Západ slunce je velice rychlý a o sedmé večerní je tma a nad hlavou září u nás nevídané množství hvězd.


Hroší rodinka v Zambezi

V pět hodin ráno je ještě tma a zhruba deset stupňů, ale na parkovišti již startujeme a vyrážíme na první africké kilometry. Poprvé a naposledy máme pod koly hrubý asfalt. Během stovky kilometrů mezi vysokými křovinami bránícími ve výhledu jsem napočítal dvě protijedoucí auta a přesně tolik zatáček. Pak se najednou začínají objevovat stojící kamiony, mezi nimiž přijíždíme až k břehům Zambezi. Čeká nás přejezd trajektem do Botswany, čímž se vyhneme Zimbabwe, kde momentálně bělošské výpravy nejsou zrovna v kurzu.

Za svítání v ranním chladu nám Afrika ukazuje svoji odvrácenou tvář. Kolony omšelých trucků čekají v prachu odevzdaně, patrně řadu hodin i dnů, na nalodění na zrezlý trajekt. Stejně tak vyhlíží k druhému břehu omšelé a rezignované hloučky mlčících osob, mezi kterými pobíhá jednooký toulavý pes se svým třínohým kamarádem. My se naloďujeme na nedůvěryhodná plavidla mimo pořadí. První trajekt vyjíždí poněkud nakloněn s napolo vylomenými zadními vraty. Ten náš nezavírá ani ta přední, a tak si Zambezi nabíráme celou cestu na palubu. Po absolvování vízových formalit ještě probíhá dezinfekční procedura, spočívající v přechodu přes namočený a neuvěřitelně špinavý hadr, a pak již vjíždíme do Botswany.