Jak nejlépe do iráckého Kurdistánu? Letecky, nebo po zemi? Létají tam např. Austrian Airlines, letenky stojí kolem 23 tisíc.
Austrian Airlines létají do Arbílu už několik let. O něco levnější jsou irácké destinace s Turkish Airlines, ale ještě levnější je letět s Turkish Airlines do Istanbulu a odtud dále do Diyarbakiru nebo Mardinu. Vnitrostátní letenky dnes v Turecku stojí téměř stejně co autobusy. Z Diyarbakiru pak jezdí několik autobusových společností do největších měst v iráckém Kurdistánu po trase Dahúk, Mosul, Arbíl, Kirkúk a Sulajmáníje. Každopádně cesta po zemi z Turecka je velmi atraktivní, se spoutnou nádherných míst na jihu tureckého Kurdistánu.

Mosul a Kirkúk nejsou příliš bezpečnými městy, atentáty tam nejsou neobvyklé…
Mosul a Kirkúk tvoří hranici mezi Kurdistánem a „Arabistánem“, jak se neoficiálně říká arabské části Iráku. Přestože měla tato města v minulosti převážně kurdské osídlení, dnes je to s arabským přibližně půl na půl, arabská komunita se rozšířila především díky velkým ložiskům ropy. A bohatství plynoucí z ropy je zdrojem problémů, v podstatě tam stále hrozí bombové útoky, nastražené trhaviny na silnici, což se týká rozporů mezi Kurdy a Araby, ale byly i případy únosů cizinců v obou městech. Vyhnout se Mosulu a Kirkúku velkým obloukem, včetně jejich dálničních obchvatů, to je zásadní rada pro cesty do iráckého Kurdistánu. Turecké linkové autobusy přes obě města jezdí po hlavní dálnici, proto se z hlediska bezpečnosti doporučuje vystoupit nejpozději v Dahúku a dále se pohybovat po silnicích severně od sporné linie mezi Kurdistánem a „Arabistánem“. V blízké budoucnosti by měly turecké společnosti dokončit novou dálnici vedoucí napříč Kurdistánem uvnitř jeho území, do té doby je lepší využít okresky.

Jak vypadá vstup do Iráku?
Hranice připomíná jiné hraniční přechody v regionu, několikaproudový most přes hraniční řeku, na turecké straně dvě tři kontrolní linie, kilometrové fronty kamionů směřujících do Iráku, ti řidiči tam musí čekat celé dny, vždyť fronta se prý často táhne až k městečku Silopi asi deset kilometrů od hranice. My jsme jeli vždy tureckým linkovým autobusem, kterým je přejezd hranice velmi rychlý, stevard asistuje i s pasovými formalitami. Na irácké straně klimatizovaná čekárna a zdarma čaj. Chvíli se čeká, než kurdští celníci udělí vízum v podobě razítka do pasu. To je také zdarma, dříve se vydávalo na deset dní, dnes snad až na dvacet dní. Autonomní oblast irácký Kurdistán totiž takto snadno uděluje vlastní víza, nezávisle na arabské části Iráku, kam tudíž neplatí. Naopak získání víza do vlastního Iráku je značně obtížné. A nakonec celníci popřejí hezký pobyt a jste v Iráku. První, čeho si všimnete, jsou barvy. Zelená, bílá, červená a žlutá, ty tvoří kurdskou vlajku, první tři barvy na pozadí a žluté sluníčko uprostřed, symbol Kurdů v Turecku zakázaný. Irácká část Kurdistánu je také na první pohled bohatší než turecká část, příjmy z ropy jsou zde znát. Připomenu ještě jednu historku z ruzyňského letiště. Držel jsem v ruce desky, v nichž byly informace k zájezdu a na kterých byl nadpis Kurdistán 2013. Přitočili se ke mně dva Turci a velmi vážně se ptali, kam letíme. Odpověď zněla, že do Istanbulu, dále do Diyarbakiru a pak jedeme do Iráku. A Turci, že žádný takový stát jako mám na deskách neexistuje! Ty Turky prostě pobouřilo jen to, že jsem měl na deskách termín Kurdistán, což je v Turecku tabu. Poučil jsem je, že v Iráku takový autonomní útvar existuje a že i u nich je to na obsáhlejší diskuzi. Naštěstí mě v Istanbulu neudali policii za rozvracení státu.


Čajovna


Bazar

Jak místní reagují na turisty, kteří rozhodně nejsou častým jevem?
Překvapení a zvědavost byla všudypřítomná, ale nijak okatá, zachovávají určité dekorum. Turistika je tam doposud v plenkách, ale přesto už řadu cizinců viděli, pomineme-li americké vojáky. Vzhledem k nedostatečné turistické infrastruktuře a přetrvávajícímu konfliktu ve zbytku Iráku se zájezdy nehrnou. Navíc Kurdy od cizinců odděluje komunikační bariéra. V rámci iráckého Kurdistánu se mluví dvěma dosti odlišnými dialekty kurdštiny – kurmándží a sórání. Kdo umí persky má výhodu, protože kurdské jazyky jsou s perštinou příbuzné. Někdy pomáhá arabština, která byla v minulosti pochopitelně svrchovaným jazykem jako u nás ruština v dobách Sovětského svazu, ale je vidět, že Kurdové arabsky mluví neradi – není divu po Saddámových zvěrstvech. S angličtinou mimo velká města nepochodíte. Někdy dokonce zafungovala i ruština, protože Sovětský svaz podporoval kurdské partyzány, tzv. pešmergy, a řada jich byla v SSSR na výcviku. Často se ale najde navrátivší se emigrant, který mluví některým evropským jazykem. Takže cestování v Kurdistánu je jako babylonské zmatení jazyků, vzpomínám, že jsem jeden den během několika hodin postupně použil pět jazyků v komunikaci s různými lidmi.


Město Akre

Jak se nejlépe iráckým Kurdistánem pohybovat? Napadá mne finančně náročnější varianta najmout si na celý den taxi. Jezdí mezi velkými městy linkové autobusy?
Nejezdí, pouze ty zmíněné z Turecka, které míří do velkých měst. Kurdistán je natolik bohatý, že naprostá většina lidí má vlastní auto. A jsou to spíše luxusnější velká auta, hromadná doprava je pak zbytečná. Peníze z těžby kurdské ropy jsou vidět na každém kroku. Lze využít sdílených taxíků, které jezdí ve městech i mezi městy. Cesta sdíleným taxi je standard, to využijete nejspíše. Další možností je stopování, dříve by mne nenapadlo, že budu stopovat v Iráku, po tom, co člověk vidí ve zprávách, ale funguje to velmi dobře, v průměru zastaví hned první auto, pokud má místo. Právě v tom místu může být zakopaný pes, protože se často autem přesouvají celé rodiny a lidí je uvnitř více než sedadel. Taxi na celý den se dá domluvit, v každém městě jsou stanoviště taxíků zmíněné meziměstské dopravy. Ke smlouvání je ale potřeba znát základy kurdštiny či arabštiny, taxikáři totiž obecně nevládnou evropskými jazyky.


Kurdové


Prodavač látek

Arbíl – jak úchvatná je citadela?
Citadela je vysídlená od roku 2007, kdy byly pomalu zahájeny rozsáhlé rekonstrukce. Úřady zahradily přístup do bočních uliček, pohybovat se bylo možné jen po centrální ulici vedoucí mezi severní a jižní branou. Všude byly policejní pásky a hlídali to pešmergové se samopaly. Od roku 2012 je citadela zavřená úplně, protože se rekonstrukce konečně rozběhly na plné obrátky. Oficiálně je tedy citadela uzavřená. Já jsem se ale při první cestě seznámil s imámem, který je představitelem Páteční mešity na citadele. V pátek na nejdůležitější modlitbu týdne jsou místní lidé nahoru pouštěni, cizinci ale přístup nemají povolen nikdy. A právě imám Muhammad nám nyní po mém telefonátu domluvil, aby nás policie nahoru pustila. Když jsme vyšli schodištěm na citadelu, už na nás čekal imám se slečnou z archeologického týmu, která nás provedla citadelou a ukázala, jak se na citadele pracuje a vysvětlila její prastarou historii. Procházeli jsme přitom uzavřenými uličkami, prohlíželi rekonstruované městské domy a vojáci nám k tomu téměř salutovali. Z této zkušenosti je patrné, jakou roli hraje náboženství a jakou má imám autoritu.

Policie, checkpointy – je policie spíše nápomocná nebo obtěžující ve smyslu korupce apod.?
Policie nebo armáda je jiná ve městech a na checkpointech. Ve městě je nápomocná, přestože policisté obvykle neumějí žádnou cizí řeč. Jsou příjemní, usměvaví, obvykle se nechávají i fotit, ale pozor, focení takové autority vyžaduje souhlas, rozhodně nefoťte bez dovolení nikoho s puškou, to by mohlo skončit špatně. Na silničních checkpointech ale berou svoji práci opravdu vážně, protože jsou jedním z hlavních prvků, jak dohlížet na bezpečnost. Vojáci či policisté kontrolují doklady a prohlížejí, co auta vezou. Na jednom z checkpointů nás zastavili cestou k legendární Šánidarské jeskyni, kde byly nalezeny kostry neandrtálců a která je významnou archeologickou lokalitou. Pouhých pár kilometrů před jeskyní nás odmítali pustit dál, protože se prý v horách na nedaleké turecké hranici něco dělo. Asi po hodině vyjednávání se šéfem, který mluvil trochu anglicky a telefonování a telefonování, nás nakonec pustili. Jeden voják se samopalem jel s námi v minibusu, vystoupit do svahu k jeskyni jsme ale nesměli, jen vyfotit celou scenérii s horami a do deseti minut odjíždět nazpět.
K checkpointům povím i zábavnou historku. V Kurdistánu vládne rodina prezidenta Masúda Barzáního, jehož otec Mustafa dříve formoval pešmergy a zahájil odpor proti Saddámovi Husajnovi. Stopli jsme luxusní toyotu a když jsme se blížili k checkpointu a začali připravovat pasy, mávl řidič rukou, že s ním je nepotřebujeme, že on je Barzání. Byl to prezidentův bratranec, těch může mít padesát, ale byl to jeden z nich. Nejdříve jsme tomu moc nevěřili, ale před checkpointem, kde každý normální řidič zpomalí, zastaví, vypne rádio a čeká, až přijde kontrola, tak náš Barzání jen přibrzdil, stáhl okénko, něco na pešmergy zavolal, oni zasalutovali a jelo se dál. Byl to opravdu Barzání.


Láliš


Vodopád Bikhal

Láliš, svaté místo Jezídů, je nepochybně jedním ze zajímavých cílů v Kurdistánu…
Láliš je hlavním poutním místem jezídů, komplex posvátných staveb kolem jeskyně, v níž je ukryt sarkofág šejka Adího, reformátora jezídismu z 12. století. Přijíždějí široké rodiny, pomodlí se v hrobce, přivezou si často živého berana, z kterého na místě připraví piknik. Turistům není vstup zapovězen, je ale nezbytné slušně se zeptat hlídačů u vstupu, třeba rukama nohama, jestli můžete do areálu Láliše vstoupit. To samé pak platí o vlastní svatyni, která má též svého správce. Muslimy ani místní křesťany by tam asi nevpustili, ovšem my jsme byli nahlíženi hlavně jako cizinci s opravdovým zájmem poznat něco z jejich kultury. Dokonce nás i pohostili. Do Láliše přijíždějí poutníci jen během dne a večer odjíždějí, není to vesnice, ale žije tam několik rodin ve správní budově, které se o areál a svatyni starají. Během mé první návštěvy jsme se domlouvali základy arabštiny a rukama nohama, protože mluví kromě kurdštiny jen arabsky, ale když jsem přijel podruhé se zájezdem, byl tam i student, který ovládal angličtinu. Fakir jménem Walid, správce svatyně, si mě pamatoval z první výpravy a prohlídka svatyně pod jeho vedením a s překladem do angličtiny byla zážitkem. Muslimové označují jezídy jako vyznavače ďábla, což je ovšem dávné nedorozumění pramenící z mytologie obou náboženství. Jezídi jsou uzavřenou komunitou, pokud si jezídská žena vezme například křesťana nebo muslima, přestává být jezídkou a je z komunity vyloučena. Jezídi jsou rozšířeni i v Gruzii a Arménii a v jejich náboženství se mísí prvky zoroastrismu, islámu, křesťanství či judaismu.

Je dodnes cítit napětí mezi jezídy, muslimy a křesťany?
Muslimové i chaldejští křesťané říkají, že jezídi jsou zvířata a nechtějí s nimi nic mít. Naopak jezídi jsou nábožensky tolerantnější. Ještě před asi 150 lety se odehrál muslimský masakr jezídů v Mosulu, nová vlna třenic vypukla po pádu Saddáma Husajna, který jezídy donutil pod pohrůžkami spolupracovat proti Kurdům-muslimům. Je to temná skvrna v jejich moderní historii a neradi o tom mluví. A Kurdové jim to nezapomněli, přestože to nebyla dobrovolná spolupráce, spíše ve smyslu, budete spolupracovat, nebo vás vyhladím.


Rawanduz

Centrem chaldejské církve je klášter mnicha Hormizda.
Klášter mnicha Hormizda (angl. Rabban Hormizd monastery) ze 7. století nad vesnicí Alkoš leží jen necelých čtyřicet kilometrů od svatyně jezídů, obojí se dá navštívit během jediného dne. Klášter je orlím hnízdem nalepeným na skále, část je vyhloubená přímo ve skalním masívu, jsou tam modlitebny, oltáře, meditační jeskyně. Vesnice Alkoš má navíc i židovskou historii, zde byl pohřben židovský prorok Nahum. Chcete-li hrobku vidět, ptejte se lidí na ulici, dovedou vás k domku klíčníka, který bývá rád, že se dovnitř někdo chce podívat. Židé odtud odešli a před odchodem se s křesťany dohodli, že se o hrobku budou starat. V 80. letech plánoval Saddám Husajn osídlit Alkoš muslimským obyvatelstvem, křesťané protestovali a dokonce poslali delegáta i k papeži do Říma. Kupodivu irácký diktátor stáhl kolonizaci a dnes tam nežije ani jedna muslimská rodina.

Jiří Dědeček, předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu, byl i na návštěvě Kurdistánu. A byl překvapen, že česká puška je v Kurdistánu známější než jakýkoli jiný výrobek vzešlý z českých rukou…
Před mou první cestou mi s iráckým Kurdistánem radily Olga Šilhavá a Lenka Klicperová a tvrdily, že kdyby šlo do tuhého, mám říct „Brno“. Kurdové by sice nemuseli znát výraz Československo, ale Brno, tomu rozumějí dobře, protože mnoho pušek v Kurdistánu pochází ze Zbrojovky Brno.

A pozůstatky Saddámova řádění nebo druhé války v Zálivu?
Na několika místech vystavené reznoucí tanky, lidé k nim jezdí piknikovat. Cítíte ten oslavný kult kurdských pešmergů, partyzánů, bojovníků za nezávislost, kteří se skrývali na pomezí Turecka a Iráku v horách a lidé z vesnic jim poskytovali obživu a pomoc. Na válku upomíná i kult Američanů, ti jsou vnímáni jako hrdinové. Smutným zážitkem je bývalá saddámovská věznice ve městě Sulajmáníja. Dnes slouží jako muzeum, v němž provází anglicky mluvící průvodce. Co tam se odehrávalo za vlády Saddáma Husajna… mučírna, internační tábor, popraviště, vhání to slzy do očí. Asi 50 km od Sulajmáníje je památník u města Halabža, kde Saddám Husajn zaútočil plynem proti civilistům, tehdy zemřelo asi 5 tisíc lidí. Každopádně dnes je hlavně všude vidět velký nacionalismus a oslava Kurdistánu. Autonomní oblast irácký Kurdistán má opravdu širokou autonomii na bagdádské vládě a možná se díváme i na vznik prvního naprosto suverénního vytouženého státu Kurdů.

Více o Lukášových výpravách do iráckého Kurdistánu se dozvíte na jeho přednáškách. Informace na www.lukassynek.cz.