Rock Master Festival má za sebou další ročník. Nikoli poprvé byl jeho hvězdou Adam Ondra, označovaný italskými novináři za největší postavu v historii lezectví. Adam zde při slavnostním vyhlášení již počtvrté převzal Salewa Rock Award, cenu, která se každoročně uděluje za přínos ke skalnímu lezení. Angelo Seneci, ředitel a jeden ze zakladatelů lezeckého festivalu v Arcu, zná Adama Ondru od jeho dětských krůčků: „Poznal jsem ho již tak dávno, vždyť zde závodil jako junior. Adam patří k těm, kteří toho pro popularitu lezení dokázali strašně moc. Přestože se závodnímu lezení v současnosti nevěnuje, vždy ho rád vidím, třeba jen, když si zajde popovídat do mé kanceláře.“


Adam Ondra

Adam Ondra přiletěl do Itálie na skok z Norska, kde si dopřává vlastní projekty s obtížností 9b/9b+ a kam se po festivalu vrací. Večer jsme se sešli na trávníku před lezeckou stěnou a Adam odpovídal na otázky Cestomily:
Určitě se rád vracíte do Arca…
To je už téměř nostalgie, přál jsem si tu závodit jako malý kluk a někdy před lety, když to bylo poprvé, jsem zažíval velký svátek. Časy se mění, ale je to nadále perfektní závod a báječný festival, už jen kvůli lidem, které tady po dlouhé době člověk potká. Je tu jedinečná atmosféra, po těch téměř třiceti letech festivalu si lidé již zvykli začátkem září vyrazit do Arca, je tu skvělá podpora fanoušků.
A jaký je přelet z chladného Norska do teplé Itálie?
Mně by nebavilo zůstávat déle na stejném místě, baví mě cestovat a poznávat nové kraje, Itálie je Itálie, Norsko je Norsko, obě země mají své kouzlo a zároveň je v obou vynikající lezení na skalách. V Arcu se setkám s přáteli, uvidím závody, i to má své kouzlo, motivuje mě oboje.
Jak vypadá den před nějakým těžkým lezením, když Adam Ondra stojí pod skálou, třeba La Dura Dura?
V podstatě začíná, jako kdybyste jel na dovolenou. Nasnídáte se, srandičky s kamarády, zakopeme si fotbálek atd. Až odpoledne, když padá stín, se soustředím na lezení, je to totiž hlavně o psychické stránce, musím se dostat do psychické pohody. Člověk je pod cestou, připravený lézt, a poznává, zda je to opravdu ten správný moment. Protože ta cesta je náročná a na hranici možností, je třeba lézt bez sebemenší chyby, jenže těch komplikovaných míst, kde člověk chybu může udělat, je tolik, že to člověka postupně znervózní. A kdyby člověk o té cestě přemýšlel od rána celý den, do žádné psychické pohody by ho to nedostalo. Jsem tam, jako by se nic nedělo, až poslední asi půlhodinku se rozhlédnu, dám si dvě lehčí cesty na rozcvičení a posledních pět minut se soustředím a čekám na moment, kdy tělo i myšlení řeknou… a vyrazím.
Takže poznáte ten správný moment?
No, nepoznám… až to vylezu. Někdy člověk sedí pět minut pod skálou a čeká, říká si, ještě minutku počkám, nejhůře se leze, když se člověk už drží prvních chytů a přemýšlí, zda by neměl ještě počkat. Musím cítit radost a nabuzení jít do toho.
Zbývá ještě čas na lezení v Moravském krasu?
Rozhodně, na Holštejnu nebo ve Sloupu, v Moravském krasu to mám velice rád, vždyť jsem tam začínal lézt. Není to světová lezecká oblast co se týká kvality, ale vždy tam po nějaké době rád zamířím. Mám tam i některé těžké projekty, nejsou super spektakulární, ale je dobré mít něco za barákem, co je dostatečně těžké, aby to motivovalo. Nejlepší světové lezce tam ale nedostanu, jim by se to nelíbilo, lezení je tam dost specifické, vápenec totiž nemá příliš tření, když člověk přijede z nějakého ostrého vápence, jako je tady kolem Arca, tak mu to v podstatě moc nejde. Já už jsem od malička zvyklý na ty rozdíly.
A projekty v Norsku – jaké přinášejí uspokojení?
V Norsku objevuji projekty, které nejlépe zvládají univerzální lezci, a já jsem se od malička snažil být univerzální. Ale vztah ke každé „lajně“ končí v okamžiku, kdy ji přelezu. Ta radost je těžko popsatelný pocit, protože zároveň, jak to člověk zkouší dlouho, stává se to rutinou, pomalu je tam kapka zklamání, že to mám za sebou a v podstatě, když se vrhnu na další projekt, na ten starší zapomenu, protože právě ten nový mě naprosto naplňuje.


Ramón Julian Puigblanque, vítěz lezení na obtížnost


Duel – ženy – Dinara Fakhritdinova (vpravo) porazila Minu Markovič


Dinara Fakhritdinova


To není vyhlášení Miss Trentino, ale zlatá a bronzová z duelu – Dinara Fakhritdinova a Jain Kim


Český reprezentant Libor Hroza nenašel přemožitele v lezení na rychlost. Gratulujeme!

Není divu, že se Adam do Arca rád vrací. Ve svých Italských listech se nad nádherným krajem severní Itálie usmíval i Karel Čapek: A přece je to naveskrz německá země, dokonce ve zvláště dobrém smyslu: čistá a přívětivá, úhledná a pečlivá; i hory jsou tu posypány čerstvým sněhem a opatřeny samými lanovkami a čisťounkými hospodami; dole roste lehounké víno, a na každém kopečku je nějaký hrad, a lidé jsou vážní a čistí, rozmyslní a ochotní…Na horách pak pěstují zejména krásné vyhlídky opatřené dalekohledy; vozíš se očima po sněhových polích, s příjemnou závratí měříš hrozný sráz, a někdy pak dole potkáš skutečné turisty, kteří právě udělali nějakou tu velikou horu; mají ohromná kolena a sedmikilové boty, mluví nápadně hlučně a za čepicí mají alpské kvítko.

A jaké by bylo Arco bez dech beroucího lezeckého festivalu? Půvabné severoitalské městečko, které odpovídá popisu Karla Čapka, tedy přívětivé, v dobrém smyslu německé (či rakouské, však autonomní oblast Trento je jakýmsi přechodovým krajem mezi Rakouskem a Itálií). S ochotnými lidmi a také tradičně báječnou italskou zmrzlinou a překvapivě chutným vínem neboť oblast kolem Trenta patří mezi italskými vinaři k nejvyhlášenějším. My jsme ochutnávali především místní odrůdu Teraldego, které se nejlépe daří v údolí Rotaliano severně od Trenta (jinde v Itálii, kde tuto odrůdu vysázeli, byly výsledky vinařů pouze průměrné).


.
.
.

Arco uchvátí svými skalami a hradem, který se na jedné z nich tyčí (právě pod ním stojí Climbing Stadium). Že je Arco lezeckým rájem dokazuje spousta obchodů v centru městečka na pěší zóně. Před lety byly otevřeny první dva, dnes jich na pár stovkách metrů najdete nejméně tucet. V nabitém víkendovém lezeckém programu jsme nenašli čas vyrazit na hrad, jehož původ je zahalen v dávnověku. Podle starých pramenů byl postaven občany Arca a postupně se z něho stala silně opevněná vesnice. Až později se vlastníky panství staly šlechtické rody z Trenta a Benátek, než Arco roku 1363 zdědili – jako celé Tyrolsko – Habsburkové, jejichž moci nemohly místní rody odolat. Hrad zničily kanóny Louise Josepha de Bourbon, vévody z Vendôme během války o dědictví španělské. Hrad je po celý rok přístupný veřejnosti, vstup je 3,5 €.

Po Arcu se nejlépe pohybuje na kole. Hotely i kempy kola půjčují (některé mají zapůjčení v ceně ubytování) a italští řidiči jsou k cyklistům překvapivě pozorní. Kolem Arca a Lago di Garda jsou stovky cyklostezek od rovinatých po nejnáročnější. V přestávce lezeckého programu jsme vyrazili k římskému mostu u vesnice Ceniga severně od Arca. Cyklostezka vedla hned od lezeckého areálu po levém břehu řeky Sarca, na druhé straně jsme míjeli vinice a skály krásně nasvícené zapadajícím sluncem. Na mapách je most označen jako „Ponte Romano“, informační tabule však prozradí, že není římský, ale tzv. římský. Původní most, o němž nejsou žádné záznamy, byl dávno zničen, ten současný pochází z roku 1719 a byl několikrát rekonstruován, naposledy v roce 1999. Přestože most není dílem starých římských stavitelů, koupání pod ním je oblíbené.

Rock Master Festival – výsledky jednotlivých disciplín:
Duel (počátky této atraktivní vyřazovací soutěže jsou právě v Arcu, na dvou shodných tratích spolu paralelně lezou dva soupeři):
Sean McColl (Kanada) a Dinara Fakhritdinova (Rusko)
Lezení na obtížnost:
Ramón Julian Puigblanque (Španělsko) a Mina Markovič (Slovinsko)
Lezení na rychlost:
Libor Hroza (Česká republika) a Alina Gaidamakina (Rusko)
Boulder:
Rustam Gelmanov (Rusko) a Alex Puccio (USA).

Info:
www.rockmasterfestival.com
www.gardatrentino.it
www.comune.arco.tn.it
www.visittrentino.it/cs
www.visitgarda.com