Aby se člověk mohl toulat po Kamčatce a nikdo ho nezastřelil nebo neuvěznil jako narušitele ruské bezpečnosti, musí mít lecjaké povolení pro vstup do vojenských oblastí. A ruské úřady jsou proslulé svou „vstřícností“. Pozvání do Ruska, které je vyžadováno k udělení víza, to je pouze předkrm.
Pozvání do Ruska vyřídí lecjaká cestovka, něco si za zprostředkování připlatíte. My sice máme na Kamčatce kamarádku Aljonu, ale pokud by ho vyřizovala ona, užije si s úřady nejednu obtěžující návštěvu. Finanční nárůst za služby cestovky není takový, aby se vyplatilo pobíhat po různých úřadech a ztratit spoustu času. Platí to i obráceně, Aljona letí zanedlouho do ČR a též si vízum zařizuje přes ruskou cestovku. Podobné je to s povolením do vojenských či pohraničních zón, což je vlastně na Kamčatce stejné. Kamčatka je díky poloze nedaleko Japonska a Aljašky stále hodně uzavřený poloostrov se silnou vojenskou přítomností. Po příletu na Kamčatku se musíte nejprve klasicky do tří dnů přihlásit na policii, pokud nebydlíte v hotelu, některé to dělají za své hosty. Oficiálně se na Kamčatce nesmíte pohybovat bez místního průvodce, pokud tedy vyrazíte na nějaký výlet sólo, riskujete, že vás někde chytí, zavřou a zaplatíte pokutu. Průvodce můžete získat v některé z místních cestovek, můžete si vymyslet cokoli, trek kolem sopek, lyžování, rybolov, lov medvěda, plavbu po moři, oni vše zařídí a vy jen zaplatíte. Ceny jsou primárně určeny pro bohaté Američany a obecně Západoevropany, agentury nabízejí především kompletní balíčky služeb, ale občas se dá dohodnout, že máte ten a ten plán a chcete pouze průvodce bez jakýchkoliv nadstandardních služeb. Nevím, zda existuje nějaký seznam oblastí a jejich zařazení do té či oné zóny, ale pobřežní oblasti jsou všechny pohraniční, stejně jako některé vnitrozemské jsou vojenské. Za krásného počasí každému hned při příletu na Kamčatku vyrazí dech pás vulkánů na sever od Petropavlovska-Kamčatského – Kozelskij, Avačinskaja a Korjakskij. Od Avačinské směrem k oceánu je pohraniční oblast, do níž potřebujete zvláštní povolení, a od Kozelského k oceánu mají vojáci i tankodrom. A na jih od města a Avačinské zátoky je vojenská oblast na východ od řeky Paratunka, takže na jedné straně řekou rozděleného údolí se můžete pohybovat volně, na druhé straně je potřeba povolení pro vstup do pohraničního pásma. Vojenská oblast je i kolem nejvyšší sopky Ključevskaja, přestože je to dále od oceánu, je tam vojenské letiště.

Proč Vás právě Kamčatka zaujala nejvíce? Protože se lyžuje na vulkánech? Není dodnes Kamčatka takovou divokou Amerikou Jacka Londona?
Když pojedete na hory do Rakouska, víte, že před deseti lety to bylo stejné a za deset let to tam bude stejné též. Kamčatka taková není, leckde je ještě divoká, ale za dva tři roky mnohá místa nemusíte vůbec poznat. Pro skialpinismus má Kamčatka nekonečné možnosti, dodnes některé kopce čekají na české nebo slovenské prvosjezdy, někde snad i světové. Na Kamčatce se vlastně se skialpinismem, heliski a freeridem začalo tak před deseti lety, do té doby místní jezdili jen na běžkách a v některém z mála lyžařských středisek. Vulkány nabízejí v rámci jednoho sjezdu obrovské převýšení, jako málokde na světě. Začínáte na úrovni Tichého oceánu a vystoupáte na kopec, který má dva tři tisíce metrů, Ključevskaja dokonce přes 4700 metrů nad mořem. Výhoda proti Himálaji, Ťan-šanu i Pamíru a dalším vysokým pohořím je nižší nadmořská výška, není třeba aklimatizace, takže přiletíte a můžete rovnou vyrazit na kopec. Vystoupat na kamčatský vulkán je jednodušší, než šlapat na horu, která má pět či šest tisíc metrů, sjezd přitom může mít stejné převýšení.

Ključevskaja, která má 4750 metrů, se dá sjet až na úroveň oceánu, to zní spíše jako reklamní tahák vzdálený realitě.
Uprostřed zimy se to dá, jenže je to dost aktivní vulkán. Nahoru se vyráží z Ključi nebo Kozyrevsku, což je jen kousek nad hladinou Tichého oceánu. Po rozsáhlých planinách vystoupáte do výšky přes tisíc metrů nad mořem a teprve poté se svah začíná strměji zvedat. A záleží, jak rychle se mění počasí, může se stát, a stalo se to i nám, že sněhové podmínky vůbec nebudou dobré, čerstvý napadaný sníh vítr odfoukal, navíc svítilo slunce, takže sjezd byl nakonec po takových ledových plotnách, pár oblouků, travers přes kamenné pole, zase pár oblouků a zase travers. V okolí Ključevské je šest až osm krásných vyhaslých sopek, na kterých jsou ledovce a výrazně lepší sněhové podmínky. Navíc s krásným výhledem na Ključevskou. Na Kamčatce je počasí nestálé, když budete mít štěstí, zažijete ze dvou týdnů špatné počasí třeba jen tři dny, jinak bude svítit slunce, užijete si krásnou viditelnost, mraky jen kolem vrcholů sopek a když budete na vrcholu, výhled klidně stovku kilometrů daleko. Ale může přijít sněhová bouře, bude nulová viditelnost, pak se toho na horách moc dělat nedá, a je lepší například vyzkoušet termální lázně. Je jich spousta, některé jsou kryté, další přírodní, takže jediné, co je uměle přidělané, je trubka, kterou se přivádí voda, případně naskládané kameny, které bazén ohraničují. Každopádně je to příjemné odreagování.

Kdy je nejlepší čas na skialpinismus na Kamčatce?
Na Kamčatku létáme koncem dubna nebo začátkem května, sníh v té době bývá ráno zledovatělý a odpoledne mokrý. Rozdíly jsou i podle nadmořské výšky, nahoře ve 2500 metrech to může být zmrzlé, kus níže prašan, dole blíže k Tichému oceánu může být sníh mokrý až do hloubky půl metru. Pokud se povede počasí, nefouká a je slunce, užíváte si 15–20 stupňů nad nulou, často je to na svléknutí do půl těla. V únoru a v březnu jsou ještě výrazně nižší teploty a více prašanu.

Právě na jaře se probouzejí medvědi a po zimním spánku bývají hladoví. Napadení nejsou neobvyklá a to dokonce v blízkosti lidských sídel. Jak se cítíte v království medvěda?
Na jaře jsou medvědi nejnebezpečnější, později během léta jsou najedení, mají dostatek potravy, především ryby. Když se probouzejí ze zimního spánku, jsou vyhládlí, nevrlí a agresivní, takže nejlépe se jim hodně zdaleka vyhnout. Jednou jsme spali kousek od sopky Bakening, což je dále do vnitrozemí Kamčatky, kde není žádná civilizace, nejbližší zpevněná cesta byla asi 15 kilometrů daleko a domy alespoň 60 kilometrů. Probudili jsme se, vylezli ze stanu, rozhlédli se a podle stop zjistili, že stany obcházel obloukem medvěd, který měl jednou tlapu zraněnou a od krve. Ale nezajímali jsme ho, stanům se vyhnul a šel dál. Nebo cítil velkou přítomnost lidí, byli jsme početnější parta a měli několik stanů, kdyby byl stan jeden, kdo ví, jak by to dopadlo. Protože by medvědy mohlo upoutat jídlo, dává se na noc mimo stany, třeba na strom několik metrů nad zem. Na čerstvé, odhadem deset dvacet minut staré stopy, jsem narazil vícekrát. Nejblíž jsem natrefil na medvěda někde na jih od Avačinské zátoky, už je to asi deset let zpátky, ve výšce kolem 1300 metrů nad mořem. Podíval jsem se před sebe nahoru a viděl jsem velký kámen na hřebenu, když jsem se za chvíli podíval znovu, kámen zmizel. Bylo to asi 150 metrů, a když jsme vystoupali nahoru, poznali jsme, že ten medvěd přišel z jednoho údolí, bylo to tam takové rozšlapané, přešel hřeben a zmizel do druhého údolí. Naštěstí si nás tehdy nevšimnul.

Komáři, to bývá na Sibiři pohroma…
S komáry se na Kamčatce setkáte v letní sezóně, během července a srpna. Jsou větší než u nás a neskutečně otravní. Je jich extrémně hodně, to potvrdí každý, kdo byl v létě na Kamčatce.

Když se rozhodnu pro skialpinismus a vyrazím na kamčatské vulkány, co k tomu potřebuji?
Nejdříve vyzkoušejte síly a schopnosti někde v Evropě. Skialpinismus znamená mít dobrou fyzičku, abyste vyšlapali pořádný kopec až nahoru, a pak ho musíte zvládnout sjet na lyžích. U nás jsou téměř všechny terény vhodné pro skialpinismus zakázané, buď jsou v prvních zónách národních parků nebo v národních přírodních rezervacích. Oficiálně jediným místem s neomezeným použitím skialpových lyží je skialpinistický areál nad Hrobem v Krušných horách. Je nutné si uvědomit, že u nás jsou výstupy s obvyklým převýšením 250–800 metrů, na Kamčatce přes dva tisíce. A zatímco v Evropě máte k dispozici horské chaty a plný komfort, na Kamčatce většinou spíte ve stanu na sněhu a do chatek se dostanete jen v některých oblastech, např. pod sopkou Avačinskaja. Pokud je krásné počasí, tak je zimní stanování velmi pohodová aktivita, ale snadno se může stát, že se ochladí, bude foukat ostrý vítr, do toho přijde sněhová bouře a vy budete muset spát a čekat ve stanu. Musíte také umět s lavinovým vyhledávačem a dokázat odhadovat rizika v přírodě. Co se týká lavin, na místních vulkánech je sněhová pokrývka poměrně stabilní, takže laviny nehrozí, ale nad údolím v dojezdech kolem tisíce metrů nad mořem a níže, jakmile zasvítí slunce a nefouká vítr, tak se snadno stane, že se naruší svah a začne to klouzat, ať již malé splazy nebo nějaké střední laviny. Porovnám-li to se Slovenskem nebo Rakouskem, je lavinové nebezpečí na Kamčatce obvykle výrazně nižší.

V úvahu připadá finančně náročný heliskiing…
Řekněme, že je to dost drahé, cena začíná za osobu na den někde od deseti patnácti tisíc korun. Startuje se z letiště v Jelizovu a počítají letový čas, což je rozdíl proti Kanadě, kde se počítají výškové metry. Agentury připravují vícedenní balíčky, ale i na jeden den, a výlety nejsou zaměřené na sjezdy jediné sopky, je jich více za den.

Tolbačik, Županovski, Šiveluč, Ključevskaja, Gorelyj, Bezymiannyj, to jsou všechno sopky, které byly aktivní v letošním roce. Která je nejkrásnější sopka na Kamčatce?
Ključevskaja je nádherná, je fascinující, jak její dominantní kužel vystupuje nad vším ostatním. Ale všechny kamčatské sopky jsou něčím krásné. Kdybych měl vybrat jednu na lyžování, asi Korjakskij – nejbližší za Petropavlovskem-Kamčatským a o nějakých 700 metrů vyšší než další hory v okolí. Převýšení 3000 metrů z místa, kde sedíte dole ve městě. Právě Korjakskij nám připravil překvapení, místní ho dlouho považovali za spící vulkán, naposledy byla menší erupce v 50. letech, větší před několika tisíci lety. A na podzim 2008 začal být hodně aktivní. Na svazích se objevily sopečné fumaroly a sníh s ledem zmizel z výšek nad 2500 metrů. Při minulé návštěvě v roce 2009 jsme tak mohli lyžovat jen od 2500 metrů nad mořem níže.

A jaké jsou kamčatské krátery?
Avačinskaja má takovou pokličku, kolem níž to kouří, Mutnovskaja je velký sopečný komplex, Korjakskij má jen takovou malou prohlubeň, Gorelyj zase jezírko v kráteru, Ključevskaja má standardní kráter. Na Kamčatce naleznete téměř vše, co mohou sopky vytvořit.

Je možné přespat v chatkách, které využívají vulkanologové?
Na 99,9 procentech Kamčatky je jediným řešením pro spaní vlastní stan. Někde, například pod Avačinskou nebo Viljučinskim, jsou chatky, kde se dá zatopit, přespat, uvařit si, dát pivo, ale některé mohou být nefunkční a opuštěné s rozbitými okny. Někde jsou chatky u termálních bazénů a mohou mít i celoroční provoz. V létě se na většinu nástupních míst na sopky dostanete autem, i maršrutkou, v zimě jsou sjízdné jen hlavní cesty.

Jak se na Kamčatce jedná s místními Rusy? Je k tomu nutná vodka?
Ne, to jsou české představy z různých příhod v Moskvě a jinde v Rusku, kde u všeho musí být vodka, ovšem na Kamčatce to tak není. Pamatuji zážitek česko-slovenské party popíjející s místními v baru vodku a právě domácí odpadli. Češi a Slováci si přesedli k jinému stolu a jeli dál. Naše slivovice má obvykle 52 procent alkoholu, to jejich vodka nemá, a proto se slivovicí ani nepraktikují své obvyklé sto gram.

Pohostinnost, existuje to ještě v Rusku, alespoň na Kamčatce?
Stoprocentně ano. My máme výhodu v tom, že tam již spoustu lidí známe, už jsme na Kamčatce oslavili pravoslavné Velikonoce, svátek 1. května, stejně jako Den pobědy 9. května. Obě akce s našimi kamarády a jejich kamarády, byly naprosto fantastické, zpívalo se, povídalo a hodovalo se spoustou exotických pokrmů z ryb.

„Noční život v Petropavlovsku-Kamčatském mohu s klidným svědomím doporučit všem hudebním a tanečním fajnšmekrům“ čtu na Mountainski…
Bary a kluby fungují často až do šesti hodin ráno nebo dokud zůstávají hosté. Když jsem byl na Kamčatce před deseti lety poprvé, při vstupu do klubů odebírali foťáky, kamery i mobilní telefony, dnes už to nikdo neřeší a zábava je více než volná.

Není Petropavlovsk-Kamčatský trochu jako byste se vrátil do socialistických dob? Paneláky, šedivo?
Je tam množství paneláků, ale většinou nízkopodlažních, protože na Kamčatce jsou častá zemětřesení. Mnohé paneláky vypadají, že se už rozpadají, ale když vstoupíte k někomu dovnitř do bytu, nepoznáte, zda jste v Praze nebo na Kamčatce. Zvenku budovy vypadají, že jsou v dezolátním stavu, ale je to z větší části způsobené tvrdým počasím, vždyť do června mají v ulicích sníh, představte si, že v květnu jedete ulicí a kolem vás jsou sněhové bariéry vysoké přes dva metry. Takže mají tak tři měsíce od července do září na budování, na opravy, proto to vypadá nepěkně, ale to je případ bytovek, paneláků, protože ti bohatší si stavějí nejen velké domy, ale i přeplácané „hrady“.

Rusové pronikali na Kamčatku od 17. století, setkal jste se s původní menšinou, s Korjaky?
V Petropavlovsku-Kamčatském je jich málo, snad několik set, narazíte na ně zřídka. Žijí především v severních venkovských oblastech Kamčatky. Osobně jsem se s nimi nesetkal, ale jednou část naší skupiny, zatímco jsme byli lyžovat na Ključevské, vyrazila právě do oblasti Korjaků, do městečka Esso, ti se s nimi setkali v míře větší než malé. Korjaci se málokdy dostanou do Petropavlovska-Kamčatského, protože mají v Essu vše, co potřebují. Naši kamarádi tehdy jeli z Essa zpět autobusem s dětmi, které se jely podívat do hlavního města a když najel autobus na asfalt, děckám vylezly oči z důlků, nahrnuly se k okénkům, poprvé v životě viděly asfalt. V Petropavlovsku-Kamčatském potkáte Číňany, Korejce, lidi z Uzbekistánu, Kazachstánu, horší je, že se s nimi nedomluvíte rusky, na první pohled chlapík z Uzbekistánu, pracuje na Kamčatce, ale ruštinu neovládá.

Jaký je Tichý oceán na Kamčatce?
Studený. A pláže s černým či černošedým pískem. Já jsem se nekoupal, v květnu ještě není teplota taková, aby se dalo koupat. V létě se místní nejen koupou, ale i potápějí, samozřejmě v neoprénu. Pohráváme si s myšlenkou vyrazit na plavbu lodí, lyže na palubu, obeplouvá se pobřeží, někde se zakotví, sjede kopec a zase dále. Atraktivní a téměř nenavštěvované jsou Kurilské ostrovy, což je často jen sopka trčící z vody, mnohdy je nesnadné najít vhodné místo k zakotvení, musíte i do vody. Na Kurilské ostrovy se dostanete rybářskou lodí, létá tam i vrtulník. Když se ale pokazí počasí, můžete tam zůstat i týden, takže v případě takového výletu je nutné mít velkou časovou rezervu pro zpáteční let do Evropy.

Jak levné letenky na Kamčatku se Vám daří sehnat?
Létáme normálně s Aeroflotem, ale na Kamčatku je možné letět také s Russian Airlines nebo s TransAerem. Ceny letenek jsou v létě vyšší, my na jaře platíme 20–21 tisíc, ale před čtyřmi lety jsme letěli asi za 17 500. Zároveň je dobré najít spojení, které nemá časově náročné prostoje v Moskvě. Protože se na Kamčatce nedá půjčit skialpové vybavení, musíte mít vlastní sebou. Aeroflot v minulosti přepravoval sportovní nářadí zadarmo, v současnosti vybírají poplatky, ale nejsou vysoké, nic, co bych si přesně pamatoval, každopádně v celkových nákladech je to zanedbatelná částka.

Vy jste lyžoval i v Íránu, jaký je Demávand?
Demávand je národní symbol Íránu, denně se tam v létě stovky lidí pokoušejí o výstup, ale v zimě do začátku května potkáte jednu dvě skupinky. Obvykle cizince, ale i Íránci už v posledních letech začínají se skialpem. 5671 metrů vysoký Demávand nemá historicky doloženou erupci, přesto část lidí tvrdí, že je nejvyšší sopkou Eurasie, protože ve vrcholové oblasti jsou fumaroly, hodně to kouří, a když se špatně otočí vítr, máte docela problémy s dýcháním. Další část lidí neuznává Demávand jako aktivní sopku a za nejvyšší považují Ključevskou.

Přednášku Jana Paly o dobrodružstvích na kamčatských sopkách si můžete vyslechnout i na blížícím se festivalu Kolem světa v Praze.