Jaká je Afrika? Vím, Afrika má mnoho tváří, těžko se na takovou otázku odpovídá. Ale přesto – jaká je pro Vás Afrika?
Afrika mě nepřestává překvapovat svou rozmanitostí a tím, jak rychle se mění. Mám možnost se do některých zemí opakovaně vracet – a vždy je najdu jiné, proměněné, inspirující. Někdy mám až chuť šlápnout na brzdu, aby si Afrika uchovala svou jedinečnost, to, proč se tam my cizinci stále vracíme. Čím více jsem toho viděla, tím méně si troufám vynášet soudy o tom, jaká Afrika vlastně je. Já to vlastně nevím..!

„Nesmíte čekat ani komfort, ani spousty zvěře. Jen dorazit, dívat se na úžasnou africkou přírodu, dýchat teplý vzduch, splynout s pravěkým rytmem slunečního běhu – a dostaví se African disease – opojení Afrikou a touha se tam vracet“, říkal mi historik Jan Klíma, jeden z našich odborníků na portugalskou Afriku. Vy jste viděla Afriku v nejdrsnější a nejkrutější podobě umírajících dětí. Zůstalo ve Vás ještě „opojení Afrikou“? Jak člověku z Evropy Afrika přehází hodnoty?
Já tomu říkám „africký virus“. Byla jsem tam dostatečně dlouho na to, abych z prvotního nadšení vystřízlivěla – ale stejně člověku zůstane potřeba se vracet. Africkou přírodu moc dobře neznám, nejvíce mě zajímají osudy lidí. Mám to štěstí, že mohu sledovat příběhy konkrétních dětí hned z několika zemí: Rwandy, Sierry Leone, Středoafrické republiky, Malawi… tohle je pro mě ta největší motivace. Nejsou to romantické příběhy, často mají drsné a překvapivé zvraty, ale o to jsou opravdovější. Myslím, že mi Afrika naopak pomohla si hodnoty lépe srovnat.

„Africké ženy, to bylo to nejobdivuhodnější, co jsem v Africe potkala“, to je citát z knihy Smích a pláč Afriky Martiny Svobodové. Matky dřou na poli, starají se o domácnost, děti. Jsou i pro Vás africké ženy obdivuhodné?
Narodit se jako dívka v Africe určitě není největší životní výhrou. Věřím ale tomu, že co člověka nezabije, to ho posílí – v těchto podmínkách to platí doslova. Ženská obřízka, rozdílný přístup ke vzdělání, zranitelnost vůči různým formám násilí, spousta domácích povinností už od nejútlejšího věku – africké ženy a dívky si rozhodně obdiv zaslouží! Nejsou to však žádné ustrašené chudinky. Vzpomínám na jednu předvolební kampaň v Zimbabwe, kde hlavní favoritkou na post starosty byla právě žena a ženy se tam na veřejných shromážděních vyjadřovaly mnohem hlasitěji a sebevědoměji, než je v těchto situacích obvyklé u nás. Stejně tak třeba ve Rwandě, kde je poměrné zastoupení žen dokonce uzákoněno. Je propastný rozdíl mezi ženou, která má lepší vzdělání, a tou, která do školy z různých důvodů chodit nemohla. Zatímco ty první požívají ve společnosti respekt a mohou to dotáhnout opravdu daleko, dívka, která neumí číst, psát ani počítat je stále odsouzena k tomu, že o jejím těle i životě bude rozhodovat někdo jiný. Zkušenosti ze všech zemí, bez ohledu na tradice a náboženství, jsou jednoznačné: jakmile má dívka alespoň základní vzdělání, bude mít později v životě méně dětí a dokáže se o ně lépe postarat. Toto je jediný dobrý způsob, jak vyřešit populační explozi.

Očkování dětí je jeden z programů UNICEF. V ČR naopak roste negativní postoj k očkování dětí. Také turisté, zejména mladšího věku, odmítají jak očkování, tak antimalarickou profylaxi, s tím, že se jedná o kšefty farmaceutických firem. Jak se na to díváte z pohledu člověka, který vidí umírat africké děti?
Myslím, že naprostá většina lidí, kteří v našich končinách bojují proti očkování, nikdy žádnou z těchto nemocí v reálu neviděli. Já ano. Přijde mi naprosto zbytečné až kruté, aby někdo umřel nebo žil doživotně zmrzačený jenom proto, že nedostal včas pár kapek vakcíny, která stojí pár korun. To, že se to bez výrobců neobejde, mi také vadí, ale to bychom mohli říci o jakémkoliv, i mnohem zbytnějším výrobku. Navíc se i u nás začínají znovu šířit nemoci, které známe jenom z očkovacích průkazů: tuberkulóza, černý kašel, v sousedním Německu právě teď bojují s nejhorší vlnou spalniček za mnoho let. Beru tento postoj jako úlet, který si pár lidí může dovolit díky tomu, že ti kolem jsou dostatečně odpovědní.

Co se dělá proti malárii, na kterou umírají miliony dětí? Vy jste kdysi uvedla příklad, že rozdáváte miliony moskytiér, které chrání proti komárům. Ale že jste zjistili, že pod moskytiérou mnohdy nespí děti, ale jejich otcové.
Ano, od 70. let, kdy jsme s distribucí moskytiér ve školách začali, jsme tento program výrazně upravili, zlepšili. Víme, že těžko změníme místní poměry a tradice, vlastně to ani není naším cílem – samozřejmě kromě tradic, které jednoznačně ohrožují životy dětí, jako je třeba ženská obřízka. Takže nyní se moskytiéry napouštějí speciální látkou, která ochrání všechny lidi v místnosti, bez ohledu na to, kdo pod sítí spí. Látka vydrží až dva roky a dá se jednoduše obnovit. Právě osvěta ohledně dalších způsobů ochrany i toho, jak nemoc zavčasu rozeznat, je důležitou součástí tohoto programu.

Nebere takové otcovské spaní pod moskytiérou Evropanům důvěru v další poskytnutí pomoci? Přece jen, pro dárce je důvěra ve správné využití peněz asi podstatná.
Přijmout dar je obrovský závazek. Proto, když se díváte kolem, můžete mít snadno dojem, že všechny programy pomoci jsou hned na první pokus nesmírně úspěšné – málokterá organizace vám řekne, že se něco nepovedlo. V terénu to je ale jinak a i zkušenost, že je zapotřebí něco dělat jinak, má velikou hodnotu. I z tohoto důvodu nejsem ani po 14 letech práce pro UNICEF „unavená“ – na vlastní oči jsem viděla, jak moc jsou dlouhodobé, místní zkušenosti důležité. UNICEF do těchto oblastí nepřijíždí proto, že získal na pár měsíců či let grant, aby se po ukončení projektu přesunul zase jinam – my tam pracujeme trvale a fungujeme zejména díky místním odborníkům, kteří dokonale znají prostředí, jazyk, poměry. Ale máme tam i cizince, kteří po několika letech rotují a zajišťují kontakt s vládou – je to jednak účinnější, a také tím chráníme naše místní pracovníky, pro něž by obhajoba dětských práv mohla být v některých režimech i nebezpečná.

Češi dle statistik prý přispívají spíše po vážných katastrofách ve světě, znamená to, že jim chybí právě ona důvěra, jsou skeptičtí?
Je to takový český paradox: ve srovnání s okolními zeměmi jsou Češi vůči charitě extrémně skeptičtí. Když jsou o to ale požádáni, tak přispějí úplně stejnou měrou jako lidé jinde. Často sami sebe překvapíme vlnou solidarity, kterou i relativně vzdálené trápení u nás dokáže vytvořit.

Afrika by si měla pomoci sama, slýcháváte to často? Vždyť v řadě zemí jsou prezidenti dolaroví miliardáři, kterým patří vše či téměř vše včetně příjmů z ropy, a na druhé straně lidé bez dostupné lékařské péče a pitné vody.
Často myslím na to, že moje babička a dědeček byli mezi dětmi, které u nás po válce stály ve frontách na jídlo, léky, teplé ošacení. A že naštěstí někoho na druhé straně planety podobné „argumenty“ od pomoci neodradily. Ano, v každé zemi je pár boháčů, kteří těží ze situace, hromadí majetek a neradi se dělí. Máme je i my, možná daleko více. Viděla jsem však, jak relativně levné programy, cílené přímo na konkrétní komunity, dokáží velmi rychle zajistit, že žádné dítě nebude umírat na podvýživu nebo běžné nemoci a že dostanou šanci chodit do školy. To je opravdu to základní, dál si musí každý „pomoci“ sám. Souhlasím však s tím, že příjemci musí být součástí těchto programů. Proto i většina našich projektů je založena na spolupráci s místními lidmi. I když říkáme, že UNICEF postavil školu, ve skutečnosti jsme jen dodali materiál a zajistili odborný dohled: podmínkou je, že si školu místní lidé postaví sami jako dobrovolníci.

Ženská obřízka, znásilnění, válečné konflikty, AIDS. Těch hrůz, které čekají nejmenší Afričany a Afričanky je vážně dost. Jaký je jejich obyčejný život např. v Mali, Středoafrické republice, Kongu?
Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Člověk toho vydrží opravdu hodně. Nejhorší situace je podle mě v oblastech, kde probíhá ozbrojený konflikt. Vzpomínám na jednu komunitu ve Středoafrické republice v oblasti ovládané rebely poblíž městečka Paoua. Zažili noční útoky, mnozí v nich ztratili příbuzné, některým rodičům v místní škole uhořely děti, celá vesnice musela prchnout do buše. Oni sami svou situaci ostře vnímali – říkali, že předtím sice byli také chudí, ale uživili se pěstováním bavlny, zatímco v této situaci k nim žádný obchodník nezavítá. „Předtím jsme měli alespoň mýdlo a sůl, tady však žijeme jako zvířata,“ řekla mi jedna z místních žen. Byl to silný moment. Nikde jinde jsem se nesetkala s tím, že jedete po místní prašné silnici a v příkopu leží odložené kolo, což je pro Afričany velký majetek. A vy víte, že za keřem se skrývá chudák, který se bál přijíždějícího auta a raději obětoval kolo než vlastní život. Být chudý ale automaticky neznamená být nešťastný. I v těch nejtěžších situacích mají lidé chuť žít a snaží uchovat si i smysl pro humor. Veselých momentů jsem během cest zažila nespočet…

Občas proskočí v médiích zpráva, že někde byli zabiti pracovníci UNICEF či jiných humanitárních organizací. Co je podstatné, aby se pracovník nedostal do problémů? Umět se přizpůsobit lidem, prostředí, poznat hranu rizika a nepřekročit ji? Já jsem Afrikou jen cestoval, tyto body mi přišly podstatné.
Před dvěma týdny zemřely dvě kolegyně při útoku v Afghánistánu. Je samozřejmě důležité umět se přizpůsobit prostředí a nepodstupovat riziko zbytečně. Máme docela přísná bezpečnostní pravidla a všichni lidé, co v terénu pracují, prošli výcvikem, přesto však každý rok několik z nás při své práci zahyne. Kdysi byli lékaři a humanitární pracovníci svým způsobem „nedotknutelní“. V posledních přibližně deseti letech jsme naopak terčem promyšlených, cílených útoků. Je to forma psychologické války – ukázat, že se útočníci nezastaví před ničím.

Bez přizpůsobení se místním poměrům se asi nedá mnohde ve světě působit. Můžete uvést nějaké příklady ze své funkce ředitelky humanitární organizace?
Když jsme po tsunami natáčeli v Indonésii televizní dokument, bylo jednání s většinou místních lidí opravdu obtížné. Druhý den jsem se zahalila šátkem a lidé byli hned vstřícnější a ochotnější. Respekt k místním poměrům je to nejmenší, co mohu v této pozici udělat. Často jsou to maličkosti, pravidla, která se dají úplně jednoduše dodržet – způsob podání ruky, zdržení se určitých témat apod. Mám v tom výhodu, protože mi naši místní kolegové vždy dají potřebné instrukce. Trochu větší problém mívám s povinnou konzumací některých místních pochutin, protože často chodíme k lidem domů nebo se účastníme různých veřejných obřadů. Třeba v takovém Bhútánu jsem máslový čaj pila opravdu s velkým sebezapřením.

Když se podaří postavit školu, dětem zajistit oblečení, obuv, jídlo, vracíte se na některá místa, abyste viděla, jak se po letech situace zlepšila?
Je to pro mě ta největší motivace. Je vždy zajímavé si uvědomit, jak se liší vnímání, pokud jste někde poprvé nebo pokud se vracíte. Například když jsem byla naposledy v Sierra Leone, viděla jsem ve vesnici Gondama, kde jsme předtím pomohli, obrovský pokrok: fungovala tam škola, vodovod, děti měly boty a netrpěly parazity. Michal Viewegh a jeden novinář z Českého rozhlasu, kteří tam však byli poprvé, neviděli nic jiného než chudobu.

UNICEF má mandát jednat s vládami v zemích, kde působí. Například po genocidě ve Rwandě v roce 1994, kde byl milion sirotků, se podařilo změnit dědický zákon, který dával právo dědit pouze chlapcům, takže dívky po ztrátě rodičů ve válce přicházely i o střechu nad hlavou a domov. Můžete uvést i další podobné příklady vlivu organizace?
Jedním z hodně aktuálních programů je iniciativa za zrušení školného a povinnosti nosit uniformu na základních školách, které stále platí v mnoha zemích Afriky. Jde pouze o administrativní rozhodnutí místních vlád, které však může zpřístupnit školní docházku obrovskému počtu dětí, které zatím do školy právě z těchto důvodů chodit nemohou. Zkušenosti ze zemí, které se již nechaly inspirovat, jsou velmi působivé: během jediného roku se tam školní docházka zvýšila až o 100 %.

Jezdíte do Afriky i na dovolenou? Existují nějaká místa, kde byste v Africe chtěla trávit dovolenou (mám spíše na mysli subsaharskou Afriku)?
Nedokáži si to moc dobře představit být v Africe turistou. Asi by mi chyběl ten opravdový kontakt s místními lidmi a možná bych měla i morální dilema: třeba za cenu denního výletu za horskými gorilami ve Rwandě je možné zajistit zdravotní péči pro 30–50 místních sirotků na celý rok. V žádném případě to však neodsuzuji: správně pojatý turismus může těmto oblastem hodně pomoci. V Africe je spousta krásných míst, která stále čekají na své „objevení“.