Galeras, Mount St. Helens, Unzen, tam všude a jistě nejen tam, umírali vulkanologové. Zdá se, že to není nejbezpečnější povolání. Zvláště, když má člověk chuť něco i risknout.
Já vulkanolog nejsem, o sopkách jen občas píši, ale dovedu si představit, že je to adrenalin, jako jiné adrenalinové aktivity. Je ovšem potřeba rizika odlišovat. Něco jiného je, když někdo riskuje kvůli senzaci nebo snaze na sebe upozornit, a něco jiného, když riskuje, aby získal vědecká data, která přinesou nějaké zajímavé poznatky a mohou zachránit tisíce životů.

Vaše kniha Smrtící sopky, jak již název napovídá, je o nebezpečích vulkanických erupcí. Máte nějaké osobní zážitky ze sopek? Vyprávěl mi kdysi Jan Burian, že chování Islanďanů je zvláště pikantní ve chvíli, kdy vulkán začne soptit, že vyrážejí co nejblíže, aby se pokochali tou nádherou.
Nebyl jsem na žádné sopce v období vrcholné aktivity, takže moje zážitky z nich s vulkanismem moc nesouvisejí. I v obdobích klidu je ale v kráterech cosi znepokojivého – skrytá síla je tam cítit. Většina obyvatel sopečných oblastí to přijímá s jistým fatalismem, sopka je prostě součást jejich života, kterou vidí každý den. Pro nás je těžké se do toho vžít.

Kdy Vás napadlo napsat knihu o sopkách a jak Vás to bavilo? Proč toto téma? On to vlastně nebyl můj nápad. Když aktivita islandské sopky vedla k přerušení letecké dopravy, jako vědecký redaktor Hospodářských novin jsem o tom samozřejmě psal. Téma bylo o to atraktivnější, že se tehdy předpokládalo, že dojde k ještě silnější erupci. Mého nakladatele napadlo, že by to bylo dobré téma na knihu. Rád jsem souhlasil, protože sopky (a geologie vůbec) mě zajímají.


Pico de Teide

Představte si, že jste prodejcem poněkud divočejší cestovní kanceláře. Jaký itinerář zájezdu „Volcano World Tour“ byste doporučil?
V Evropě je volba jasná: kdo chce vidět sopku v činnosti a neletět při tom moc daleko, tak Stromboli. S velkou pravděpodobností na jihu Itálie zastihne aktivní Etnu a Vesuv, navíc jsou v blízkém okolí další zajímavé sopečné jevy. Kdyby si chtěl zaletět dál, tak Indonésie, Nový Zéland, Jižní a Střední Amerika… Nedoceněná je v tomto ohledu zřejmě Kamčatka. Konkrétní destinace by záležela na tom, kde se zrovna něco děje. Osobně ale nevyhledávám sopky, protože to tam vybuchuje (i když erupce je samozřejmě spektakulární a fotograficky vděčná záležitost), ale proto, že vulkanická krajina je krásná a zajímavá kdykoliv.

Která z českých sopek je nejkrásnější a nejzajímavější?
Nejspíš čekáte, že řeknu Milešovka, Říp… ale to nejsou sopky, jen jejich trosky, zbytky magmatických přívodních drah, které byly v časech aktivity hluboko pod povrchem a vypadaly úplně jinak. Zajímá mě oblast Chebska, kde jsou nejvýraznější projevy současné vulkanické aktivity u nás. Některé historické prameny naznačují, že Komorní Hůrka byla aktivní ještě velmi nedávno. A nechybí ani názory, že zde sopka může v geologicky blízké době zase vzniknout. Naše nejpůsobivější „sopka“ je ve skutečnosti úplná rovina: rezervace Soos, kde jsou vývěry sopečných plynů a žhavé magma se zřejmě nachází relativně blízko pod povrchem.

Na Michala Pavlíčka zapůsobila sopka Stromboli tak, že po ní kdysi pojmenoval kapelu, také nešetřící energií. Jenže dnes se na Stromboli smí jen s průvodcem a vždy se jde ve velké skupině. A nejen na Stromboli.
Přiznám se, že průvodci, organizace a podobné věci při cestování nemám rád. Stromboli se svou pravidelnou, relativně neškodnou a při tom působivou aktivitou k tomu svádí – je to sopka, o jaké se musí všem turistickým kancelářím zdát.


Jáva – Merapi

V okolí sopek žijí dnes miliony lidí, to v dávnější minulosti nebývalo. Dovedete si představit evakuaci Neapole a jejího okolí kvůli Vesuvu nebo Campi Flegrei? I kdyby to byla „obyčejná“ erupce VEI 5.
Možná evakuace okolí Vesuvu je v Itálii předmětem odborných i politických debat. Problém je v tom, že evakuace sama o sobě představuje velmi drahou záležitost, takže pokud by k ní došlo zbytečně, nebo předčasně, způsobila by stejné nebo větší škody jako samotná erupce. Řada případů přitom naznačuje, že skutečně spolehlivé předpovědi termínu a síly výbuchu jsou většinou stále ještě mimo možnosti současné vědy.

Středomoří, takové poklidné místo, kde tráví miliony lidí své dovolené a volné chvíle, a vypadá to, že pod mořskou hladinou jsou pásy podmořských sopek.
Sopky ve Středomoří souvisí s pohyby pevninských ker, stejně jako zemětřesení, která tu představují mnohem větší hrozbu. Na druhou stranu krása středomořské krajiny – vysoké hory, členitý reliéf, množství ostrovů – vznikla právě díky tektonické aktivitě, díky tomu, že jde o území geologicky mladé a stále v pohybu. Není ostatně bez zajímavosti, že mnoho velkých civilizací minulosti vzniklo právě pod sopkami, což nemusí být náhoda.

Ve své knize se věnujete i minulým a očekávaným budoucím supervulkanickým erupcím. Když před 74 tisíci lety vybuchl vulkán Toba v Indonésii silou VEI 8, vychrlil dva až tři tisíce kilometrů krychlových vulkanického materiálu (pro srovnání Vesuv při známé erupci v roce 79 pouze 3 km3). V souvislosti s erupcí Toby hovoří někteří vědci o tom, že lidská rasa se tehdy ocitla na hraně tvz. bottleneck efektu. Na druhé straně přibližně před rokem zkoumal tým oxfordské univerzity usazeniny jezera Malawi ve východní Africe a nenašel v nich žádné stopy po klimatických změnách, život v této části světa tedy Toba pravděpodobně neovlivnila. Erupce indonéské sopky Tambora (1815) síly VEI 7 byla desetkrát silnější než známá erupce Krakatoy (1883) síly VEI 6. Přesto se o ní téměř nic neví, protože Tambora leží dále na východ. Ovšem i v roce 1815 byla Indonésie v nizozemských rukách a evropské lodě křižovaly tamní moře. A jako by tu erupci nikdo nezaznamenal. Nejsou tedy ty obavy přece jen přehnané, vždyť média dnes přece nafukují úplně vše?
Samotná metodika měření klimatických změn je problematická záležitost, dnes navíc ještě ke všemu značně zpolitizovaná – a přitom klimatickému systému planety ve skutečnosti pořád ještě moc nerozumíme. Zdá se, že velké erupce, při nichž je do atmosféry vyvrženo mnoho prachu, skutečně způsobují dočasné ochlazení, ovšem kdy a jak se změna projeví, to záleží na celé řadě dalších faktorů.


Krakatoa

V 19. století se na nějaký čas vynořila ve Středozemním moři sopka nazvaná Empedoklés. Když to před několika lety vypadalo, že by se její vrcholek opět mohl objevit nad hladinou, přispěchali italští potápěči a vztyčili na něm italskou vlajku. Vypadá to, že lidé, a politici zvláště, i ohledně vulkánů řeší drobné hlouposti.
V 19. století měl spor o nový ostrov určitou logiku, protože v časech plachetní a parní lodní dopravy by představoval strategicky cennou námořní zásobovací stanici na frekventované lodní trase. Dnes už je to spíš projev nacionalismu určitých lidí. A nacionalismus je vždycky iracionální.

„Nechybí ani názor, podle něhož Krakatoa může i za ničivé povodně, které v roce 1890 pobořily část Prahy a protrhly Karlův most“, zmiňujete ve své knize. Odkud pochází tato informace?
Je to jedna z domněnek vycházející z časové shody. Jsou ale i jiné hypotézy, například teorie o tzv. malých pluviálech – výrazně vlhčích periodách, které přicházejí v určitých intervalech. Příčina je neznámá, zjevně ale netkví v sopkách. Častý výskyt povodní u nás v posledních letech naznačuje, že by na této hypotéze mohlo něco být.


Bali – Gunung Agung

Atlantida, vypadá to, že Vás tento námět nenechává chladným. Kde podle Vás „žila“ Atlantida, zničená následky sopečné erupce?
Atlantida je opravdu téma, které mě dlouhodobě zajímá. Jedna z často uváděných možností je, že za vznikem mýtu byla erupce Théry okolo roku 1600 př. n. l. a zničení vyspělé krétské civilizace. To vypadá seriózně a z mnoha důvodů logicky, čímž by mohl být problém vyřešen. A z hlediska „oficiální“ vědy také tak „vyřešen“ je. Jenže smést Atlantidu tímto způsobem ze stolu nebude jednoduché. Například Platón ve svém popisu bájné civilizace Atlantidy udává i čas katastrofy, která ji zničila – před přibližně 12 tisíciletími. To by pořád ještě mohl být nějaký omyl nebo výmysl, existuje ovšem celá řada exaktních geologických i jiných důkazů, že tehdy se na Zemi nějaká velká katastrofa opravdu odehrála. Jak to mohl Platón vědět? Domnívám se, že problém Atlantidy pořád zůstává otevřený.

Na závěr knihy nabízíte myšlenku, že v osídlování vesmíru by měla naše civilizace pokračovat. „Dlouhodobé přežití lidstva je ohroženo, zůstane-li omezeno na jedinou planetu“. Musíme tedy ke hvězdám?
Měli bychom. Nejen kvůli katastrofám. Civilizace, která přestane rozšiřovat svůj obzor, je na cestě dolů.

Titulní foto a foto z Pico de Teide: Archiv J. A. Nováka
Více o knihách J. A. Nováka na www.novakoviny.eu.