Když si dnes vzpomenete na Keňu, jaká tři slova (či tři myšlenky) Vám přijdou na mysl? Kdybych měl odpovědět já – národní parky plné zvěře a Mount Kenya, kolébka lidstva, lvice Elsa. Vaše slova ale budou nepochybně jiná, Keňa se Vám dostala pod kůži.
Nejprve se mi vybaví spousta kamarádů, které jsem v Keni za ty roky potkala. Dále vůně Keni, vím, je to takové klišé, že už když vylezete na letišti, ve vzduchu jako by se vznášel mix exotických dřevin, květin, pražené kukuřice. Jenže Afrika, to je i vůně pálených pneumatik. Když je v Čechách podzim a pálí se třeba listí, to mi vždy připomene Keňu a ty hořící pneumatiky. A zároveň si vybavím takový celkový klid, který člověka v Keni obklopí.

Nikdy jste se netajila tím, že Vám Keňa učarovala. Ale Vaše kniha Děti nikoho je vážně drsné čtení. Při čtení té knihy mi keňské reálie neučarovaly. Zažil jsem centrální Afriku, země zalitá sluncem, úsměvy žen v barevných šatech, na první pohled pohoda, když se moc nerozhlížím. Jenže když si uvědomím, že ty usměvavé ženy obřežou svou dceru a že za rohem žijí děti na skládce…
V té knize vyplouvá na povrch to špatné, co se v Africe děje, kniha ukazuje, jak umí být Afrika tvrdá, tak tvrdá, že tomu ani nerozumíme. Každá mince má dvě strany, kontrasty jsou v Keni obrovské a mnohdy to dobré zůstává skryto, pokud se dobře nedíváte. Původně jsem o dětech ulice plánovala faktografickou publikaci, ale pak převládl pocit, že by to lidi až tolik nezaujalo a zvolila jsem formu beletrie.

Jaký je život ve slumech v Nairobi? Vy jste ho poznala i zblízka díky práci v neziskové organizaci Fair. Bělochy tam asi nevidí právě rádi…
Do slumů jsem zásadně chodila s místním doprovodem, který dobře rozpozná, zda se k něčemu neschyluje. Tam si běloši nemohou dovolit přijít jen tak. Je snadné ztratit orientaci, zabloudit, stát se obětí přepadení. Podstatné je dodržovat základní pravidla, především nechodit s batohem plným drahých věcí včetně fotoaparátu, nejlépe bez jakýchkoli šperků a ve starším oblečení. Pamatuji dva Čechy, kteří vyrazili do Kibery, největšího slumu v Nairobi, a skončilo to, jak jinak ani nemohlo, okradli je o všechno. V Kibeře nemají turisty příliš v oblibě. Nelze se tomu divit, místní cestovky do slumu pořádají turistické výlety, inzerují je i na webových stránkách slogany „zažijte den s lidmi, kteří žijí pod hranicí chudoby“. Je to hyenismus. Když tam jde skupina deseti cizinců s fotoaparáty, je snadno představitelné, že se to místním lidem ze dna společnosti nelíbí, nechat se fotit jako zvířata v zoo. A zvláště, pokud jim turisté nic nenechají. Já jsem o tomto typu cestovního ruchu psala diplomovou práci. Turisté nejprve dostanou školení co a jak, co si nebrat sebou, v jakém jít oblečení, když si místní lidi vyfotí, aby u nich alespoň nakoupili i nějaké výrobky, šperky z korálků. Oni si takové suvenýry stejně kupují, ale v předražených obchodech v centru Nairobi.


Nairobi

A jak se dětem žije na ulici v Nairobi?
Tou lepší variantou je být členem dětského gangu, než být na ulici odkázán pouze sám na sebe. Ten gang se totiž o své členy do určité míry stará a nahrazuje jim rodinu, přestože je to tristní. K psaní knihy jsem používala především dva zdroje, antropologickou studii o dětech ulice a vyprávění Davida, který je jednou z postav knihy. David byl sirotek a dítě ulice, ale nežil v gangu.

Už se cítíte zkušenou „Afričankou“? Vyznáte se?
Pocit neohroženosti jsem ztratila v roce 2007, kdy jsem v Keni na venkově onemocněla. Tamní lékaři určili postupně čtyři diagnózy včetně malárie a nacpali do mne tolik léků, že když jsem se vrátila a šla na testy, nikdo nebyl schopen říci, co jsem vlastně prodělala. Tu venkovskou nemocnici, to bych nikomu nepřála, tenkrát jsem si myslela, že se již nevrátím. Takže, myslím, že se vyznám, ale nesmím si myslet, že by se mi nemohlo nic stát. Po několika návštěvách se už dostavoval pocit falešné jistoty, po té bolestné zkušenosti jsem opatrnější, už si zase dávám větší pozor.

Prý se dnes říká Nairoberry… Slyšela jste ten výraz? A čemu by se měl Evropan v Keni vyhnout kromě slumů?
Slyšela… na druhou stranu, které velkoměsto není proslulé krádežemi. Ale já jsem nikdy žádný problém s krádežemi neměla, chodím ve starším oblečení ze sekáče, nic sebou nenosím, to hodně pomáhá. Možná je lepší pohybovat se v Nairobi s místním doprovodem a především po setmění nevycházet z hotelu či domu, tuto zásadu s kolegy dodržujeme. Bezpečnostní situace se zhoršila po zářijovém útoku ve Westgatu, od té doby nejsou ojedinělá varování z obav před dalšími teroristickými útoky. Doporučuje se vyhýbat místům, kde se shlukuje hodně lidí, tedy nechodit na tržiště, do obchodních center, dávat si pozor na autobusových terminálech. Jenže vyhýbat se místům, kde se shlukuje hodně lidí, je v Nairobi dost náročné, osobně si totiž nedokážu představit v Nairobi místo, kde by nebylo hodně lidí.


Na ostrově Takawiri

Jak se pohybujete po Nairobi?
V Nairobi využívám mataty, to je takové místní emhádéčko, dodávky pro přibližně 15 lidí. Taxíky jsou předražené, navíc v matatech je příležitost kontaktu s místními lidmi. Nevýhodou je, že matat se nerozjede, dokud se nenaplní, takže nějak přesně plánovat čas je nemožné. Taxík jsme využili na cestu z letiště do centra Nairobi a platili přibližně 4000 šilinků, což je téměř 1000 korun. A využít taxík na cestu do chudinské čtvrti, to není právě moudré.

Je současná Keňa zemí zalitou sluncem, nebo tím černým dýmem z pálených pneumatik?
Nairobi spíše tím dýmem, smogem, výfukovými plyny aut, ale když vyjedete z Nairobi, tam je Keňa zalitá sluncem. Ale mně ten dým v Nairobi tolik nepřekáží, já to město mám ráda, což je paradox, protože já nemám příliš ráda velká města. A Nairobi nějakým způsobem ráda mám, nedokáži to asi vysvětlit, je to jediné město, kde vnímám pocit domova. Možná to má něco společného s minulým životem, už když jsem přiletěla do Nairobi poprvé, měla jsem intenzivní pocit, jako bych tam někdy musela žít.

Neziskovka Fair působí již asi pět let. Můžete trochu popsat současné projekty v Keni?
Právě dobíhá projekt Watoto kwa watoto věnovaný dětem a rozhodly jsme se v něm dále nepokračovat. Více se chceme orientovat na venkov a chudinské čtvrti. Zaplatili jsme několika ženám šicí kurz, ony ho absolvovaly a nyní jim zařizujeme mikrokredit, aby si mohly pořídit šicí stroj a zařídit dílničku. Není to dar, ale půjčka a to z toho důvodu, že doufáme, že pokud budou vědět, že dluží peníze, že se budou více snažit ve svém drobném podnikání pokračovat a uspět, než kdybychom jim ty peníze jednoduše dali. Rozjíždíme také nový projekt, který zatím ani nemáme na webových stránkách – podporujeme několik žen, které budou chovat slepice. Je to opět formou půjčky, kterou by měly splácet ze zisku z prodeje vajec.


Děti ze slumu

Dokážete se tedy vyhnout tomu, aby pomoc z Evropy byla pro Afričany jen něčím, na co pasívně čekají? Možná to Evropané Afričany trochu naučili…
Ve Fair se snažíme podpořit nápady, které vzejdou z keňské strany. Právě oni se musí snažit připravit smysluplný projekt a my se ho poté případně snažíme finančně zaštítit. Rozhodně to není tak, že bychom jim něco postavili a tady to máte, nebo posílali nejdříve peníze. S tím pasivním očekáváním jsem se setkávala docela často. Běloch si někdy musí připadat jako chodící bankomat, chtějí mobil, tričko, letenku do Evropy. Když jsme za Fair poprvé kontaktovali vytipované lidi na spolupráci, vysvětlovali jsme jim, že každý běloch není bohatý, že v Evropě musí lidé chodit od nevidím do nevidím do práce a platí spoustu položek. Pro ně je to ale obtížné pochopit, prostě, pokud máte na letenku do Keni, jste bohatý. Lidé, se kterými spolupracuji, to už na mě nezkoušejí, už si to uvědomili. Přesto se mi nyní stala trošku nepříjemná věc s kolegou, ke kterému nyní letíme a kterého znám už téměř deset let. Nikdy na mě nic nezkoušel, dokonce ani na začátku. Naopak, spíše zaplatil autobus, pozval mne i na večeři, což u Keňanů není právě pravidlem, pokud jdou s bělochem či běloškou, automaticky předpokládají, že platit bude ten druhý. Protože u něj budeme s kolegy bydlet během našeho pobytu v Keni, ptala jsem se, co by chtěl přivézt za dárky, a předpokládala jsem, že navrhne nějakou drobnost, čokoládu, láhev něčeho dobrého. Napsal, že fotoaparát a poslal fotku profesionálního přístroje za 40 tisíc. To bylo pro mne rozčarování, je to člověk, do kterého bych nikdy neřekla, že to na mne takto zkusí. Nakonec napsal, že stačí, když přijedu, ale tohle vysvětlování snad nikdy neskončí. Mimochodem, keňští muži se snaží začít si něco s Evropankou, protože mají pocit, že je to v té Evropě lepší. To ovšem neznamená, že se jim v Evropě opravdu bude líbit. Pamatuji, že jedna česká organizace zaplatila koordinátorům z Keni letenky do Čech, aby seznámili adoptivní rodiče s projektem, a těm se u nás vůbec nelíbilo. Zdálo se jim, že se všichni mračí, nesedla jim ani strava a po dvoutýdenním pobytu se těšili na návrat do Afriky.

Kulturní antropoložka Kateřina Mildnerová napsala knihu Můj soused je čaroděj. Odehrává se v Zambii, kde je čarodějnictví rozšířenější než v Keni. Vy ale v Dětech nikoho máte postavu šamanky Wanjy a navíc připravujete nový román Očarovaná, kde se čarodějnictví věnujete. Jak jste se setkala s čarodějnictvím v Africe?
V Keni se s čarodějnictvím téměř nesetkáte, ale mne to téma přitahuje a proto jsem kapku toho mystična chtěla vsunout i do svých knih. V některých regionech Keni, když se ocitnete více mimo civilizaci, sem tam někdo věří, že ho někdo uhranul nebo mu očaroval jídlo. Právě kniha Kateřiny Mildnerové o čarodějnictví v Zambii mě inspirovala k napsání románu Očarovaná a příběh se odehrává jak v Keni, tak v Zambii. Kniha ještě není ve fázi, kdy bych ji odevzdávala nakladatelství, ještě na ní pracuji, snad vyjde v příštím roce.

Jeden dotaz jako zkoušku, že jste v pořádku. Jedním ze signálů, že je člověk začarován, jsou děsivé sny. Nezdají se Vám šílené sny, v nichž jíte lidské maso nebo bydlíte s mrtvolami?
Hodně živé sny mívám, ale nikoli až v těchto dimenzích.


Lov ryb, Viktoriino jezero

V Keni je ženská obřízka na ústupu, pomineme-li její sever u hranic se Somálskem a Etiopií, tam je naopak obřezáno až 95 procent žen. „Tak, teď jsi žena“ říká ve Vaší knize žena se střepem v ruce, křičícímu a krvácejícímu 3–4 letému dítěti, kterému právě uřízla stydké pysky a klitoris. Obřízka je doménou žen, vykonávají ji většinou ženy.
Ženská obřízka je v Keni zakázaná. Převládá hlavně u masajských kmenů, muž si nevezme neobřezanou ženu. V knize se tohoto tématu dotýkám spíše okrajově, ale dotknout jsem se ho chtěla, protože vím, že i v Keni tato praxe existuje.

V textu knihy se jednoznačně říká, že znásilněná dívka je nečistá. Mladá dívka, zneužívaná svým strýcem, se bojí o své situaci svěřit dokonce i bratrům, ze strachu, že by ji odvrhli. Jak daleko je doba, aby africká společnost nestigmatizovala zneužívané ženy, či dívky, které bychom v Evropě označovali ještě jako děti?
Tohle se netýká jenom Afriky. Během poslední doby se podobné případy objevily i v Indii a v Evropě. Bez ohledu na kontinent mají znásilněné ženy strach svěřit se někomu ze svého okolí. Jedná se bohužel o velký problém a netroufám si vůbec odhadovat, kdy by mohl nastat v africké společnosti obrat k lepšímu.


Sloní sirotčinec

Co jste v Keni procestovala? Měla byste nějaká doporučení?
Já jsem v Keni vlastně ještě nebyla jako turista. Spíše jsem poznala chudinské čtvrti Nairobi. Ale podařilo se mi dostat až na západ Keni k Viktoriinu jezeru. Tam není příliš turistů a ostrovy Takawiri nebo Rusinga jsou krásné, takový výlet bych doporučila. Byla jsem i ve známém národním parku Masai Mara, ale z něj jsem měla pocit takové větší zoologické zahrady. Strašně přeturistováno a fungovalo to tak, že se rangeři dorozumívali vysílačkami. Když jeden uviděl zvíře, všechna auta s turisty se sjela na to místo. A tam sedělo zvíře a kolem auta, v každém deset turistů, a fotili, to mne vůbec neoslovilo. Ty nejznámější národní parky bych tedy asi nedoporučovala. Ovšem co bych doporučila, v blízkosti Nairobi je žirafí centrum, kde se můžete i líbat se žirafou a také sloní sirotčinec, kde se starají o slůňata, kterým pytláci zastřelili matky. Každý týden připravují atraktivní podívanou krmení slůňat z lahví. A již jen zaplaceným vstupem podpoříte tyto organizace.

Oddychová otázka na závěr – Afričanky mají úchvatné rytmické a pohybové cítění, umíte již tančit jako Afričanky? A co nosit náklad tradičně na hlavě?
Africkou hudbu mám hrozně ráda, ale jestli tančím jako Afričanky, to ještě asi ne, ovšem chodila jsem rok na africké tance a občas si zatančit je vždy super. Nosit náklad na hlavě jsem zkoušela a africké ženy obdivuji, jak jsou u toho úchvatné a strašně elegantní.

Fotografie poskytla Hana Hindráková
www.hindrakova.cz

Další rozhovory o Africe:
Kateřina Mildnerová: Závist je hnací silou čarodějnictví
Martina Svobodová: Ženy jsou budoucnost a krása Afriky
Pavel Onderka: Súdán, který zažíváme my, je zcela jiný než ten, který popisují v médiích
Daniela Hranaiová v Kongu: Cítit se zkušenou Afričankou je zrádný pocit
Pavel Hošek: Lemura mi na Madagaskaru k jídlu nenabídli
Klára Jelínková: Ženy jsou nadějí Afriky, ale je to dlouhá cesta
Rozhovor s Janem Klímou aneb Doença africana – opojení Afrikou
Aleš Opekar: Cestování je můj další hudební nástroj
Ředitelka UNICEF Pavla Gomba: Nedokáži si představit, být v Africe turistou
Na skok do Afriky s Igorem Brezovarem