St. Malo vládne černá vlajka. S lebkou. S páskou přes hlavu, bambitkou za pasem, korzárská či pirátská historie je v turistickém 21. století kšeftem, na který letí nejen děti. Hrdinou místních je Robert Surcouf, který zde má sochu, na níž jako by ukazoval: Vzhůru, braši korzárští, na Angličany! O Surcoufovi ale až později.

Zjistěte si čas odlivu

Dnešní obyvatelé St. Malo, přestože jsou jejich ulice pojmenované po korzárech, vypadali mírumilovně, v parčících jsme potkávali hloučky hrající pétanque, hru, která se hrávala snad již za starých Římanů a se kterou se setkáte v každé francouzské vesnici. A to moře… Malíř Jan Zrzavý se kdysi musel hájit proti nařčením, že je mu cizina bližší než domov, a psal: „Nemáme moře, Je to vina, že je hledám? A že je nalézám tam, kde je českému duchu nejbližší, ne chmurné a kalné moře severské nebo příliš smavé a sladké moře jihu, ale čisté a zelené, stále v nitru životem dmoucí se moře dumavé, jakoby slovanské Bretaně“ Čisté a zelené, ale též chladné a bouřlivé s nepřístupnými útesy, takové je moře dále v Bretani, ale v St. Malo dosahuje rozpětí přílivu a odlivu až 14 metrů a je nejvyšší v Evropě. Se změnou výšky hladiny moře musí kalkulovat i turisté, zvláště pokud se vydávají na malý ostrůvek Grande Bé, kde je pochován François René de Chateaubriand (v St. Malo se také narodil), jeden z představitelů nástupu romantismu ve francouzské literatuře. Průvodci upozorňují, že v případě přílivu se přístupová lávka k ostrůvku ocitne rychle pod vodou a hrozí, že zde strávíte nedobrovolně čas do odlivu. Hotel na ostrůvku samozřejmě nenajdete. Takže si zjistěte čas odlivu, v turistických informacích nebo v hotelu to není problém.

A jestliže k nedalekému přístavu Cancale patří ústřice, specialitou v St. Malo je tedy Chateaubriand. Ovšem, zase až takovou specialitou kupodivu není, v drahých restauracích ve starém městě se mu rozhodně nedostává takové propagace jako korzárským povídačkám. V restauracích se podávají spíše ryby a plody moře (jsme v přístavu), tradičně výborné jsou typické creperie. Chateaubriand je pořádný kus masa, k nejlevnějším pokrmům rozhodně nepatří, a tak si přichystejte kolem 25 eur. Chateaubriand, kterého překládal Josef Jungmann, prý kdysi řekl, že „kdyby Praha byla na břehu moře, nic by nebylo rozkošnějšího“. Praha byla tolik blízká romantikovi z Bretaně. Mimochodem, Chateaubriand byl i zkušený cestovatel, který na základě své roční cesty (1806–07) sepsal knihu Itinéraire de Paris à Jérusalem, v níž popisuje svou trasu přes Řecko, Konstantinopol, Anatolii, Jaffu, Betlém, Mrtvé moře, Jeruzalém, Egypt a Tunis zpět do Francie. Rodný dům Chateaubrianda stojí v Chateaubriandově ulici (bývalá židovská ulička) v domě číslo 3.


.
.
.
.

Projděte se po hradbách i k Fort National. Pevnost na malém ostrůvku před hradbami, která chránila přístav, je dílem markýze de Vauban, největšího vojenského stavitele své doby, jenž pomáhal k vojenské slávě Ludvíka XIV. St. Malo ale nemá domy staré stovky let. Spojenecké bombardování proměnilo město za 2. světové války v trosky, říká se, že i moře tehdy hořelo. Po válce vystavěli St. Malo podle původních plánů.

Surcouf – námořníci jsou zbaveni svého otce

Korzárské řemeslo nebylo legální ani před dvě stě lety (přestože posvěcené z nejvyšších míst), ale když nějaký Francouz přepadl a ukradl desítky britských plavidel, to mu jistě před jeho krajany nedodávalo pocitu zahanbení. A Surcouf se vskutku stal francouzským hrdinou, považoval si ho prý i Napoleon a obdržel vysoká státní vyznamenání. A prý také šlechtický titul, ale o tom nejsou žádné oficiální záznamy ve starých registrech a tak kdo ví, jak k tomu baronství vlastně přišel, možná si titul udělil sám, nebo se tato legenda šířila po jeho smrti. Jaká je Surcoufova pověst na britských ostrovech, jsme se raději v krčmách v St. Malo nevyptávali.

Surcouf se v St. Malo narodil (psal se rok 1773) a už od svých 14 let se plavil na moři, přestože „pouze“ na kabotážní lodi. O dva roky později se již plavil Indickým oceánem a podle francouzských pramenů se během ztroskotání lodi choval natolik statečně a chladnokrevně, že byl jmenován důstojníkem. Ovšem britské prameny uvádějí, že loď byla otrokářská, tak si vyberme. V následujících letech jeho renomé závratně stoupalo, ve 22 letech se poprvé jako kapitán plavil na své vlastní lodi, pojmenoval ji Cartier. Lstivost, s níž obsazoval mnohem větší lodě, byla proslulá a po obsazení lodi Kent, ozbrojené osmatřiceti děly, na něj Angličané vypsali ohromnou odměnu. Ve 28 letech se vrátil do St. Malo jako bohatý občan, usadil se v rodném městě, oženil a podnikal v rejdařském byznysu. Na moře a korzárský kapitánský můstek se brzy vrátil, rodinný život nebyl asi nic pro něj. Za svou kariéru na moři se zmocnil 47 lodí (některé zdroje udávají až 50). Zemřel v roce 1827 jako bohatý a uznávaný muž (a také hodně obézní), později o něm byly napsány knihy (také Karel May psal o Surcoufovi) a natočeny filmy. Úsměvná historka o přepadení Kentu připomíná slova poraženého anglického kapitána: „Vy Francouzi bojujete jen za peníze, zatímco my Angličané se bijeme pro čest.“ Surcouf mu prý hbitě odpověděl: „Každý bojuje za to, co nemá.“ Na Surcoufově hrobě na hřbitově Rocabey v St. Malo je vytesán až příliš romantický epitaf:
Un célèbre marin a fini sa carrière
Il est dans le tombeau pour jamais endormi
Les matelots sont privés de leur père
Les malheureux ont perdu leur ami.
Slavný námořník ukončil svou životní pouť
leží v hrobě a navždy spí
námořníci jsou zbaveni svého otce
bídníci ztratili svého přítele.
I dnes ale existuje v St. Malo korzárská companie – proč si nedat tak turisticky atraktivní jméno (www.compagniecorsaire.com), můžete se nalodit, povezou vás kolem přístavu, zarybařit, třeba na mys Fréhel, do zátoky Cancale, města ústřic, nebo na ostrůvky Chausey.

Ještě jeden mořeplavec má sochu v St. Malo – Jacques Cartier, který prý první pojmenoval zemi za Atlantikem Kanada (pardon, Canada) a na svých průzkumných plavbách objevoval indiánské osady na řece sv. Vavřince. Mimochodem, po námořnících ze St. Malo byly pojmenovány i ostrovy v jižním Atlantiku – Îles Malouines (Falklandy). Námořníci a rybáři ze St. Malo byli totiž prvními známými osadníky ostrovů.

Odkud pochází jméno St. Malo?

Keltský mnich Mac'h Low či Maclovius byl jedním ze sedmi legendárních svatých zakladatelů Bretaně a jste-li křesťanské víry, bretaňská historie je spojena s pěší křesťanskou poutí tzv. Tro Breizh (www.trobreiz.com), o níž jsou písemné zmínky již ve 13. století a která spojuje sedm měst založených právě sedmi světci.

Ve spisu zemana Václava Šaška z Bířkova, který doprovázel v 15. století družinu Lva z Rožmitálu na jeho diplomatickém putování Evropou, se dočteme, že kdokoli pluje po moři do Bretoňska, musí vplouti do přístavu St. Malo „proto, že jiné přístavy na tom pobřeží jsou zavřeny, aby se berní a přístavní poplatky, vybírané tam v nesmírné míře, neobracely jinam. V tomto městě chovají psy, kteří v noci běhají místo nočních hlídačů. Jakmile jsou puštěni z řetězů, nestrpí, aby někdo chodil městem, nebo ho ihned rozsápou“. Nuže, divoké bývalo St. Malo v korzárských i nekorzárských časech.