Jakou Kambodžu jste objevila? Čím Vás překvapila Kambodža?
Objevila jsem úžasnou Kambodžu a překvapilo mne, jak jsou lidé příjemní a usměvaví, přestože musí vyjít s málem. Líbil se mi jejich životní postoj, tolik propastný od našeho. Můj vztah ke Kambodži je staršího data, protože jsem v dětství žila hned vedle kambodžského velvyslanectví. Za plotem bydlel tajemný princ, dnešní kambodžský král Sihamoni, který v Praze studoval. S manželem jsme výtvarníci a také Kambodžu jsme vnímali hodně vizuálně, vyhledávali jsme především početné malované vývěsní cedule. Ručně malované cedule dokumentujeme, ať jsme kdekoli, ale Kambodža je v tomto směru země zaslíbená. To pramení z toho, že značná část lidí byla v důsledku polpotovského režimu donedávna negramotná. Zatímco naše kniha Kuba v detailech je plná starých amerických aut, v Kambodži najdete malované cedule na nejrůznější témata. Oba nás zajímá život na okraji civilizace, rádi cestujeme do zemí, kde se nám zdá život přirozenější a právě v Kambodži jsme takový objevili. Viděli jsme, jak lidé žijí s málem, strašně málem, jak jsou životaschopní, jak podnikají, navíc byli otevření, milí, nezažili jsme snad jedinou negativní zkušenost.

Ve Vaší fotografické publikaci Kambodža v detailech najdeme právě množství fotografií obrázkových vývěsních tabulí, ať se jedná o zubaře, opraváře hodinek, motocyklů, telefonů, kadeřnictví nebo snookerovou hernu… Desítky Vašich fotografií ukazují i billboardy, které mají za úkol Kambodžany vychovávat. Např.: Miluješ rodinu, buď věrný. Pro dobré zdraví jezte denně zeleninu a ovoce. Správně zdravit při různých příležitostech. Hezká, ale nemysli si, že nemůže mít AIDS.
Kniha je naším pohledem na Kambodžu, sestaveným z různých témat, na která jsme naráželi. A hledat ta témata pro naše fotosběry, to je něco jako houbaření. Je to radost, když objevíte správnou lokalitu… Nikdy jsem například neviděla pohromadě tolik zubů a protéz. Některé cedule odkazují na spojené živnosti, které vůbec nesouvisejí. Dávali jsme si jednou vyprat šaty do prádelny a ona to byla zároveň zubní ordinace, s takovým starodávným zubařským křeslem v otevřené garáži, či jak by se ta provozovna dala nazvat. Objevovali jsme Kambodžu v rozličných detailech, krásné odpadkové koše z pneumatik, lopatku vyrobenou z plechovky od oleje a kousek dále jinou lopatku vyrobenou z kanystru. Náš první dojem z Kambodži byly zvláštní způsoby modrého osvětlení. Přijeli jsme po zemi z Bangkoku a z hranice pokračovali do Siem Reapu u angkorských chrámů. Už padla tma, od hranic k Siem Reapu nebylo nic vidět, jen silueta porostu a občas nějaké chýše. A svítící modré zářivky. Venkované natáhnout bílé prostěradlo, svítí na něj modrou zářivkou, chytají tak hmyz. Takže jsme nejprve zažili Kambodžu tmavou, jen ozářenou modrými zářivkami. Od té chvíle jsme na každém kroku objevovali něco pro nás dosud neznámého.

Fotila jste hodně tzv. domečky duchů. Kambodžané se duchů bojí. Není příliš stará historka o svědku, který lhal u soudu přes přísahu na buddhistické texty. Soudce ho podezíral ze lži a požádal, aby přísahal na ducha posvátného stromu. Svědek okamžitě změnil výpověď (publikace David Chandler: Khmérové). Jaké jste zažila domečky duchů?
Bylo to hezké dobrodružství objevovat v zapadlých koutech venkova tyto domečky. Lidé do nich denně přinášejí obětiny, především trochu čerstvého jídla a zapalují v nich vonné tyčinky. Nejpůsobivější jsou ty, které si lidé ručně sami udělají, každý má domeček jinak upravený a vyzdobený dle vlastního vkusu, všelijaké otlučené sošky, mističky, dokonce vymodelované sošky Buddhy z lepivé rýže, ty jsem viděla na několika místech a jako sochařku mne fascinovaly. V Thajsku lidé kupují tyto domečky spíše jako betonový prefabrikát, vidíte je prodávat u silnic, postupně se to šíří i v Kambodži, především u bohatších rodin, ale hezčí jsou ty ručně dělané z prkýnek, rohoží, vlnitého plechu i plechovek.

Jak jste cestovala po Kambodži?
Všelijak, autobusem, na motorce, na kole. Nevyzkoušeli jsme snad jen proslulý kambodžský vlak, který tehdy jezdil asi jednou za týden. Nejvhodnějším dopravním prostředkem na kambodžském venkově je kolo, nejen, že vše pomalu a lépe prožijete, ale navíc nebudete vypadat nápadně a jako vetřelec, je to přirozenější. Nejsilnějším cestovním zážitkem byla jízda z Kampotu do Koh Kongu, která měla trvat osm hodin. Jenže nakonec to byla celodenní zkušenost na cestách necestách. Den předem jsme si koupili jízdenku, a když jsme ráno přišli k autobusu, ukázalo se, že pojedeme mikrobusem, který už byl úplně narvaný, několik lidí sedělo i na střeše, protože dovnitř se nikdo další nevešel, na každém sedadle minimálně dva Kambodžané. Asi by nám jako cizincům uvolnili uvnitř nějaká místa, ale vylezli jsme na střechu, kde to vypadalo příjemněji, to jsme ještě netušili, že i na střeše bude přecpáno a využit každý centimetr, nedalo se téměř ani pohnout nohou. Zadní dveře mikrobusu nešly zavřít, dole u výfuku s námi cestovalo velké prase v koši. Cestou někdo přistoupil a připevnil na střechu hrozen kachen, jak oni zacházejí se zvířaty, to je z našeho pohledu strašné. Kachny měly svázané nohy a plandaly napůl ze střechy za autem, celý den v žáru, s hrůzou jsem sledovala, jak musí trpět. Nejen Kambodžané jsou odolní, ale i kambodžské kachny. Dojeli jsme večer, kachny majitel odvázal, ty jen zatřepaly hlavou a šly. Silnice příliš silnici nepřipomínala, uválcovaná hlína, místy bahno. Tak se stalo, že mikrobus sjel z krajnice, naklonil se, ale naštěstí nepřevrátil, cestující se v pořádku vysoukali ven, my jsme se udrželi na střeše. Všichni pak pomáhali mikrobus vyprošťovat, což se z té mazlavé hlíny nemohlo podařit, lidé byli zablácení po kolena, nakonec pomohli dělníci pracující nedaleko. A jelo se přes řeky, málokde v Kambodži jsou mosty, takže pro překonání řek slouží přívozy. Takový přívoz je pravým exotickým dopravním uzlem, na obou stranách to žije, prodává se benzín, jsou tam restaurace i úžasné kadibudky. Kambodžané jsou strašně čistotní, myjí se několikrát denně a i kadibudky jsou úzkostlivě udržované.

Vyprávějte nějaký zážitek s kambodžskou kuchyní. Co fritovaní pavouci?
Sklípkany jsme ochutnali ve Skuonu, což je díra asi 75 kilometrů severně od Phnom Penhu, kde zastavuje autobus, právě kvůli pavoukům, je to atrakce i pro Kambodžany, kteří tam jezdí. U silnice pobíhají prodejci s mísami plnými osmažených pavouků. Chutná to trochu jako křupky, jednoho jsme si dovezli domů na ukazování. V Kambodži jsme se hodně stravovali v pouličních stáncích a všechno nám chutnalo, na večeři v restauraci zbylo trochu času až po setmění, kdy už se nedalo fotit. Po Francouzích zůstaly v Kambodži bagety, to je příjemné, na cestách je bageta dobrá.

Chatrč na kůlech, to je tradiční stavení na kambodžském venkově. Jednou jsem spal v takovém obydlí, pode mnou prasátka, probudil jsem se pořádně poštípaný. Spala jste v chaloupce na kůlech?
Nespala. Chýše na kůlech mají především praktický význam během záplav, navíc pod domkem žijí prasata, slepice a další domácí zvířata. Je pozoruhodné, jak se v nich i staří lidé pohybují, jak lezou po žebříku, což je často jen kmen se záseky nebo s chatrně přibitými příčkami. Čas největšího žáru tráví schovaní ve stínu pod domečkem. Dobře vymyšlené a dokonale funkční. V přístavních městech, kde žijí chudí lidé vlastně na vodě, jsou celé čtvrti na kůlech včetně uliček, což je pár prken. A rovnou z uličky se vchází do domu, který má obvykle jednu místnost, v níž se vše odehrává před očima kolemjdoucích.

Na kůlech či přímo na vodě se žije i na jezeře Tonlesap. Ale tam dorazili turisté…
Dorazili, Tonlesap je turistickým místem. Člověk je nucen pronajmout si loď a je vydán na pospas turistickému průmyslu. Plovoucí škola, kostel, je to autentické, ale nejste sám sobě pánem a vidíte jen věci, které se ukazují turistům. Tonlesap je blízko Siem Reapu a setkali jsme se tam s žebráním, což jsme jinak v Kambodži téměř neviděli, snad ještě trochu v hlavním městě. Nás spíše baví zdržovat se na venkově nebo v okrajových čtvrtích, v místech, která nejsou v průvodcích, kde nacházíme daleko zajímavější náměty pro fotografování.

Takže doporučujete spíše kolo a cestovat po venkově…
Kambodžský venkov je nefalšovaný a bez turistů, ti jezdí většinou jen po khmérských chrámech a mimo ně jich je minimum. Pokud člověk nemá ambice vidět všechny památky, bude mít čas poznat obyčejný život venkovanů. A na venkově jsem se nikde nesetkala s tím, že by se na nás dívali skrz prsty, naopak, všude se usmívali, byli přátelští a chtěli si povídat. Ráda cestuji pomalu, na kole, žádná závodní jízda to není, na kambodžském venkově na prašných, zablácených a zatopených cestách to jinak nejde. A venkov nebývá daleko. Asi čtyři kilometry za městem Kampot na jihu země, jsme na kolech přijeli do muslimské vesnice, kde nebyla zavedena elektřina a lidé žijí naprosto odlišným způsobem. Jen čtyři kilometry od města, kde mají internet a benzínové pumpy.

Jak masovější turismus ovlivňuje tradiční úsměvy Kambodžanů a Kambodžanek? Já jsem cestoval Kambodžou už v roce 2000 a jejich úsměv byl tehdy tak přirozený, že jim dokonce překážel v obchodech – místní sice zkoušeli nadsazovat cizincům ceny (jednalo se ovšem o drobné), ale usmívali se při tom tak, že s trochou zkušeností člověk poznal, že cenu navýšili, protože bylo vidět, že se malinko i stydí. Dnes se na turistech především vydělává. Jaké jste zažila úsměvy v Kambodži?
Zažila jsem upřímné úsměvy. Každý se usměje, rád poradí, není tam odcizenost, která mě ve „vyspělých“ zemích někdy přivádí k zoufalství. Problém je pouze jazykový, na venkově lidé většinou neovládají žádnou cizí řeč. Ovšem jsou strašně komunikativní a snaživí, takže jsme si nakonec vždy porozuměli, přestože to nebylo na hlubokomyslné hovory.

Který s angkorských chrámů je nejpůsobivější? Samotný Angkor Vat, nebo Bayon, Banteai Srei, Ta Prohm? Každý je úplně jiný, který nejvíce vyhovoval vaší mentalitě, který se Vám nejvíce líbil?
Nejvíce se mi asi líbil Bayon, kde jsme prohlížením reliéfů trávili hodiny a hodiny. Do Bayonu jsme se další den vrátili a byl uzavřený pro obyčejné turisty, protože tam pro neobyčejné turisty pořádali raut přímo před chrámem. To byla ale jediná komerce, když nepočítám pár stánků se suvenýry u vchodu. Jiné chrámy byly téměř opuštěné. Ohromující byla třeba Terasa malomocného krále, Sloní terasa nebo úplně kubistický chrám Ta Keo.

Siem Reap je už také dost komerční místo…
Před cestou do Kambodži jsem si pročetla nějaké pár let staré průvodce, v nichž se psalo, že je tam pár hotelů. Nic netušíc jsme pozdě v noci dojeli do snad téměř půlmiliónového velkoměsta, hotel vedle hotelu, ty luxusnější obalené vánočními žárovkami… To byl první večer v zemi po cestě z thajsko-kambodžské hranice. Ráno jsme sedli na kola a vyrazili do asijského motorkového provozu směrem k Angkor Vatu. V tom zmatku jsme se zapomněli ohlédnout, jak se vlastně náš hotel jmenuje a jak vypadá. A po celém dni prožitém v angkorských chrámech jsme se vraceli už zase po tmě zpět, jenže kvůli uzavření jedné silničky jsme do Siem Reapu nepřijeli stejnou trasou. Hledání našeho hotelu neznámého jména mezi stovkami hotelů podobného vzhledu, vypadalo dost beznadějně. Marně jsme asi dvě hodiny křižovali spoře osvětlené město, marně jsme se vyptávali. Nakonec nás zachránila fotka exotické dopravní značky v khmérštině „stop dej přednost v jízdě“. Tu manžel pořídil ještě ráno hned po výjezdu. Jak jsme zjistili u místních, byla to jedna z pouhých dvou v celém městě, snadno nás k ní navedli. Pak už byla hračka trefit do hotelu.

Neúcta k lidskému životu byla v nedávné Kambodži běžným jevem. Jak na člověka působí památníky polpotovského režimu? Například muzeum Tuol Sleng nebo Vražedná pole.
Je to součást historie Kambodži, které jsme se nevyhýbali, chtěli jsme, aby byla součástí naší knihy, ta by bez těch běsů nebyla úplným obrazem země. Děsivé, ta krutost byla nepředstavitelná, srovnatelné věci jsem nikdy nikde neviděla, i teď se mi o tom těžko mluví. Dodnes je pro mne naprosto nepochopitelné, že se to dělo v zemi takových příjemných lidí. A samozřejmě mrazí z pomyšlení, že někteří z těch, které jsme potkali, byli v minulosti Rudí Khmerové.

Dorazili jste i k moři?
V Kambodži je všude ve městech překrásná původní francouzská architektura art deco, to je styl, který mám moc ráda pro jeho jednoduchou uměřenost. Kep, nedaleko Sihanoukville, bývalo proslulé letovisko, kde měl rezidenci i král Sihanuk, dokonce tam v době rozkvětu dováželi loděmi bělostný písek, aby vylepšili kamenité pláže. Rudí Khmerové ho vypálili. Po dvou týdnech cestování jsme plánovali, že se konečně vykoupeme v moři, jenže letovisko dávno zmizelo a stalo se z něj kamenité smetiště, kde se na pláži válejí prasata, moře je mělké a nepěkné. A honosné vily se rozpadají, jsou vypálené, jejich ruiny zarostlé džunglí, v některých přežívají lidé bez domova.

Svěříte se s doporučením na nějaké Vaše oblíbené a přitom neznámé místo v Kambodži?
Nedaleko Sihanoukville opravují na pláži staré lodě a staví nové z teakového dřeva. Mají nedostižnou barevnost, červená, zelená, tyrkysová, zvláště, když se tam ocitnete po dešti, jako se to poštěstilo nám. Přístav je pár kilometrů za městem, dělníci tam žijí v mělkém moři v kolonii chýší na kůlech, je tam vidět autentický život stavitelů lodí. Také moc ráda vzpomínám na Bokor. To je místo ve Sloních horách (Dâmrei Mountains), kde si ve dvacátých letech Francouzi vybudovali letovisko jako únik z rozpálené nížiny. Je to rozsáhlá náhorní plošina. Klima je tam naprosto odlišné, svěží vzduch, vlhkost, tropická flóra, dokonce tam rostou láčkovky. Největší zvláštností je obrovský, opuštěný, kdysi luxusní hotel s kasinem, celý obrostlý barevnými lišejníky. Kolem je ještě pár opuštěných staveb, francouzská kasárna, vše liduprázdné. Pro svou strategickou polohu se místo stalo poslední baštou Rudých Khmerů, kteří se tam stáhli a přežívali ještě na začátku 90. let. Dnes je to rezervace a můžete tam jen s průvodcem. Asfaltovou silnici, kterou kdysi postavili Francouzi, už téměř spolkla džungle. Díky tomu tam nepotkáte živáčka.

Titulní foto: archiv Veroniky Richterové

Veronika Richterová (1964)
Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (ateliér monumentální malby), studovala i na Ecole Nationale des Arts Décoratifs v Paříži. Od roku 1990 pracuje jako volný umělec. Věnovala se malbě a rozměrným plechovým smaltovaným plastikám, později sochařské práci v klasických materiálech (dřevo, hlína, bronz). Malířské směřování vyústilo od konce 90. let v mozaikové období. Od roku 2004 se její sochařská práce odehrává převážně na poli PET-ARTu. Souběžně se věnuje malbě, fotografování a autorským knihám.
www.veronikarichterova.com