Díky Friedrichu Wilhelmovi Riemerovi, filologovi a věrném společníkovi Goetha v Karlových Varech, který editoval a vydal Goetheho korespondenci, se dnes můžeme dočíst o jejich výletech ke Svatošským skalám, mj. i v knize Goethe v Čechách od Johannese Urzidila: „Před smluveným výletem k Janu Svatoši 6. července museli na Goetha, který se do půl druhé zdržel u Gotterčičky, dlouho čekat. Poté se společnost vydala k malebnému skalnímu útvaru nad Ohří, zkamenělému svatebnímu průvodu, jehož příběh připomíná faustovskou pověst, protože mladý Jan Svatoš vyměnil s říční vílou vlastní život i život své milé za tajemství černého umění. Riemer vypráví, jak příjemná výprava to byla, jak trhali jahody, obrovské pomněnky, a jak se za svitu měsíce vraceli zpátky.“ Umím si představit Goetha a jeho společníky, jak v romantické rozvernosti ve skalních útvarech hledají jednotlivé muzikanty hrající na hudební nástroje, k tomu jim ale hraje a šumí řeka Ohře, jejíž vody pomalu táhnou údolím.

Goethe ve svých četných zápiscích nazývá ony skály nad Ohří Jan Svatoš (německy Hans Heiling). a tak se vlastně jmenují i dnes – v roce 2007 byly Svatošské skály vyhlášeny jako Národní přírodní památka Jan Svatoš. Přírodní rezervace Jan Svatoš byla vyhlášena již v roce 1933 jako první chráněná přírodní památka na Karlovarsku společně s rašeliništi Kladská severně od Mariánských lázní. Lokalita v nadmořské výšce 380 – 440 m. n. m. chrání skalní útvary s fragmenty původních borů a má výměru přes dva hektary. Naproti přes řeku je na hosty připravena restaurace Jan Svatoš, zkušenosti nemohu nabídnout, občerstvení jsem nevyužil.


Svatošské skály


Svatošské skály


Svatošské skály

Skály jsou volně přístupné, žádných zábran jsem si nevšiml. Nejhezčí je připlout po řece nebo došlapat na kole. Ani pěší výlet to není daleký, z Doubí na kraji Karlových Varů je to pouhé tři kilometry, od Vřídla v centru světoznámých lázní 10,5 km. Turisticky značená stezka pokračuje dále na hrad Loket, kam je to 6,5 km. Stezka není asfaltová, má přírodní zpevněný povrch, a je vhodná i pro děti a seniory. Vjezd autem až do oblasti Svatošských skal není povolen. Svatošské skály nejsou jen výletním místem, nabízejí také ideální podmínky pro lezce s cestami obtížnosti 4 až 8+ a jsou nejoblíbenějšími lezeckými skalami Karlovarska. Přes zkamenělý svatební průvod vede i naučná stezka Doubí – Svatošské skály. Měří 13,5 km, má 12 zastávek a je zaměřena na historii, hornictví, geologii, lesnictví a archeologii. Jedno zastavení je i u visuté lávky pod Svatošskými skalami, kde se dočteme i jména jednotlivých věží.

Po směru toku nejprve stojí osamocení Kapucín (Mnich) a Ministranti. U lávky Nevěsta se Ženichem, Páter, Svědkové, dále Muzikanti, Tchán, Tchyně a Zámek. Odmítneme-li, že žulové skály jsou opravdu zakletým svatebním průvodem, vytvořilo se skalní město za poslední doby ledové, když se do sluncem nahřátých skalních bloků valila voda z roztávajících ledovců. Svahy kolem skal jsou příkré, bouřící ledová řeka kdysi hloubila toto údolí. Díky klimatickým šokům žulové stěny postupně rozpukaly, zvětrávaly, až se vytvořily dnešní věže a jehlany dosahující výšky až 50 metrů a plné trhlin a puklin.

V časech šířícího se romantismu inspiroval přírodní výtvor opředený nejednou pověstí množství osobností uměleckého světa – mj. Johanna Wolfganga Goetha, Heinricha Marschnera, Theodora Körnera, Viléma Mrštíka, Christiana Heinricha Spiesse. Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, který v Karlových Varech pobýval pětkrát, dokonce sepsal pojednání Sen o Svatošských skalách, neboť magické skály nad řekou se mu opakovaně intenzivně zjevovaly ve snu.

Základní podobu pověsti si každý může přečíst z informační tabule. Takovou, jakou ji zachoval pro následující generace Karl Theodor Körner, německý voják a především romantický básník (v Německu oblíbená postava napoleonských válek, Körner zahynul ve válečných vřavách v pouhých 21 letech). O pověsti se Körner doslechl během svých pobytů v Karlových Varech v letech 1810 – 1813. Z Körnerova podání vycházeli i bratři Grimmové, kteří tuto pověst zařadili do své proslulé sbírky lidových pohádek.


Svatošské skály


Svatošské skály


Svatošské skály

Žila kdysi v dávných časech ve vesničce na břehu Ohře rodina sedláka s půvabnou dcerou. Pověst nevypráví, jak se vesnice jmenovala, není ovšem daleko k předpokladu, vzhledem k blízkosti skalních útvarů, že se jednalo o vesnici v jejich okolí. Sedlák Vít nebyl žádný chudák a jeho dcera Eliška byla ozdobou celé vesnice, nebylo snadné najít děvče, které by se jí vyrovnalo. Hned vedle Vítova statku žil v nuzné chatrči mladý Arnold. Otce už pochoval a jeho radostí byla od dětství Eliška, se kterou vyrůstal a vždy si byli blízcí. Jejich vzájemná náklonnost se změnila v lásku a oba si přislíbili, že se vezmou, až se Arnold vrátí z učení v Praze, kam na celé tři roky odcházel. Za jeho nepřítomnosti se ale do vesnice vrátil jistý Hans Heiling, který se během svého pobytu ve světě lecčíms nekalým zabýval. Odešel před časem jako chuďas a vrátil se jako boháč, mnozí tušili, že jeho bohatství nebude právě čistého původu. Hans Heiling navštěvoval stárnoucího sedláka Víta a vyprávěl mu o svých cestách po světě blízkém i dalekém, a protože se mu Eliška líbila, požádal o její ruku. Sedlákova dcera ale cítila odpor k nesympatickému Hansovi a protože se blížil konec třetího roku Arnoldova učení v Praze, vyhlížela každý den z výšiny nad řekou směrem k Praze v tiché naději, že konečně spatří v dálce svého Arnolda. Jednou v dáli spatřila skupinu bohatě oděných jezdců a netušila, že mezi nimi jede i její vracející se láska. Až když mladý muž seskočil vedle ní z koně, poznala ho. Arnoldovi průvodci vyslechli Eliščino vyprávění o dotěrném Hansovi a okamžitě v něm poznali známého zlosyna unikajícího před šibenicí. Sedlák neměl žádného důvodu nepřát Eliščině lásce a svatba byla naplánována na pátek na sv. Vavřince. Celá vesnice ožila, bohatý ženich, který se díky svému talentu a píli stal mistrem svého řemesla a byl odpovědný za dozor nad významnými stavbami, pozval všechny na svatbu. Jen dveře Heilingova domu zůstaly zavřeny. Již se setmělo a rozjařená společnost pokračovala ve slavnostní zábavě. A když odbíjela půlnoc, z hloubi údolí zaburácela nečekaně vichřice a nad svatebčany pronášel Hans Heiling kletbu: „Ďáble, ruším tvé služební období! Ale všichni tito musí zemřít!“ Přes vrchy se přehnaly plameny a svatebčané se rázem proměnili ve skály. Hans Heiling propadl ďáblu – zmizel ve zpěněné Ohři a už ho nikdo více nespatřil. Od těch dob chodily milující se dvojice k těmto skalám prosit o štěstí, požehnání a ochranu. Tento obyčej ovšem už zanikl.


Svatošské skály


Svatošské skály

Nebyla by to pravá pověst, kdyby měla jen jednu verzi. Ve vyprávění Antona Prokopa Schmitta z roku 1864 není Hans Heiling smluvený s ďáblem, ale dvakrát a tragicky zamilovaný.

Jeden rolník kdysi nalezl právě narozené dítě a odnesl je na šlechtický dvůr na starý hrad Loket. Hošíka se na hradě ujali a dostal jméno Hans (Jan) a přídomek Heiling (Svatoš). Z Hanse vyrostl pohledný jinoch, který se více a více nechával lákat vědou, touláním v lesích a samotou. Jednou posedával na břehu Ohře a zjevila se mu překrásná vodní víla. Hans toužil poznat „černé umění“, tedy umění kouzel, a víla mu slíbila, že jeho přání naplní, pokud jí zůstane věrný a nikdy se s žádnou pozemskou dívkou neožení. Hans Heiling souhlasil. Za několik let ale na cestách světem poznal půvabné děvče a zamiloval se. Slib, který dal vodní víle, ho od té chvíle tížil jako kámen. Protože naivně věřil, že již tolik vládne uměním kouzel, že překoná i případnou nenávist zrazené víly, požádal dívku o ruku a brzy jim uspořádali svatbu. Právě v okamžiku, kdy měl před oltářem vyslovil své „ano“, rozestoupily se vody Ohře a z nich vystoupila víla a všechny svatebčany proměnila v kámen.

Dalším, kdo sepsal pověst o Hansi Heilingovi, byl Christian Heinrich Spiess (1755 – 1799), jeden z nejčtenějších německých autorů své doby, jehož dílo se hemžilo romány o rytířích, duších a strašidlech. V jeho podání bylo jádro pověsti k nepoznání. Dramatik, divadelní režisér a historik Eduard Devrient napsal text k vrcholné opeře Heinricha Marschnera Hans Heiling. Heinrich Marschner, který svým dílem ovlivnil i Richarda Wagnera, byl bytostný romantik, kterému nebylo cizí lidové prostředí a svět pohádkových postaviček. Opera měla premiéru v roce 1833 v Berlíně. I v Devrientově podání se Hans Heiling odcizuje jádru pověsti, je synem krále duchů a vzplane vášnivou láskou k obyčejnému pozemskému děvčeti. Hans dokonce obětuje své nadpřirozené schopnosti, aby byl blížeji své dívce a mohl s ní žít. Jeho Anna ale zabloudí v temném lese a tam jí samotná královna duchů prozradí, kdo je její milý. Hrůzou upadne do mdlob a z lesa ji vyvede panoš Konrád. A oba se do sebe zamilují. Heiling přísahá pomstu Anně i Konrádovi, nakonec se ale sám Hans Heiling a jeho duchové promění v nehybné skály, zatímco svatebčané v této verzi zůstávají bez pohromy.

Ke Svatošským skalám chodíval i Vilém Mrštík, který se v téměř neznámé básni Ohře vyznává z náklonnosti k tomuto kraji:
Hned pod Loktí teče krásná moje Ohře.
Slavná voda, milý, srdci blízký kraj.
Tak nedovede promluviti žádná řeka jiná jako ta…
Ohře je v těchto místech pevně a nadlouho spojena s pověstí a jménem Hans Heiling. Vždyť již v listině z Lokte z roku 1530 se uvádí název Heiligstein.