Zastavení 1. – Sněžka
Zastavení 2. – Mały a Wielki Staw
Zastavení 3. – Słonecznik
Zastavení 4. – Dívčí a mužské kameny
Zastavení 5. – Śnieżne Stawki
Zastavení 6. – Vysoké kolo a Sněžné jámy
Zastavení 7. – Violík
Zastavení 8. – pramen Labe
Zastavení 9. – Pančavský vodopád
Zastavení 10. – Labská bouda a vodopády v Labském dole

Zastavení 1. – Sněžka

Učili mě v hodinách zeměpisu, že nejvyšší hora Krkonoš Sněžka dosahuje výšky 1602 m. n. m. V únoru ale prolétla v médiích informace, že nejnovější měření prokázala výšku 1603,3 metrů. Nejvyšší bod „české hory hor“ je na polském území u kaple svatého Vavřince pouhých několik kroků od státní hranice. Nuže, vzhůru do 1603 metrů, poprvé na Sněžku této výšky. Naším cílem není pouze výstup na Sněžku, ale pochod tzv. krkonošskou tundrou do západních Krkonoš k prameni Labe. Ve fotogalerii najdete téměř 60 fotografií tohoto „letního“ putování po krkonošských hřebenech.

Z Pece pod Sněžkou lze na vrchol naší nejvyšší hory vyjet lanovkou, ovšem, jak počasí napovídalo, v provozu nebyla. Tak tomu bývá až polovinu dní v roce, není divu, prudký nárazový vítr dosahuje na Sněžce až 200 km/h a lanovka odolává větru o rychlosti do 60 km/h. Provoz staré – dá se říci legendární – lanovky byl ukončen po 63 letech v září 2012, současná je v provozu od února letošního roku. Jednosměrná jízdenka stojí 210 Kč, zpáteční 390 Kč.

Od lanovky stoupáme nejprve podél Úpy po modré značce Obřím dolem nahoru. Silnička končí u volně přístupné kapličky, v níž si prohlížíme fotoexpozici dokumentující život v těchto končinách v minulých staletích. Drsný to býval kraj, kde – jak si přečteme v kapličce – lavina bahna a kamení po intenzivních deštích rozdrtila lidská obydlí i s jejich obyvateli. Nebe je zatažené, mlha se přelévá přes okolní kopce, prší, pak na nějakou chvíli přestane, teploty ale neklesají, jsou letní a stačí tričko nebo lehká bunda. Od kapličky prudké stoupání, krok za krokem, když se rozestoupí mlha, objeví se stromy okolních svahů, potoky, a najednou daleko pod námi vidíme hlubinu Obřího dolu. Krajina je tichá, ani vítr neslyšíme, jako by člověk neměl nad sebou Sněžku, kterou bičují nejprudší větry.


Stoupáme na Sněžku


Okolní svahy se sem tam objeví


Podél stezky jsou řetězy, nedá se nikam zřítit, nikde zabloudit

Kousek výše míjíme zpřístupněný důl Kovárna, kde se těžilo železo, arzen i měď. Speleologové prostor dolu vybavili schody a lávkami, takže podzemní trasu dlouhou asi 250 metrů zvládne každý turista (věk nad 12 let). Prohlídky v historickém dole provozuje Česká speleologická společnost skupina Albeřice, výhradním prodejcem vstupenek je Městské informační centrum Veselý výlet v Peci pod Sněžkou (prohlídky jsou pouze v červenci a v srpnu, letos byly prodlouženy až do 14. září).

Modrá značka vede do Obřího sedla a až těsně pod sedlem udeří očekáváný chladný vítr, který nás poprvé seznámí s drsnou krkonošskou tundrou. Výstup na Sněžku z Obřího sedla je bezpečný, podél kamenné trasy jsou řetězy, nedá se nikam zřítit, nikde zabloudit (ani v mlze), za slunečného počasí je to kopeček pro děti. Kdysi dávno, psal se rok 1833, vystoupil na Sněžku Karel Hynek Mácha, který napsal malou snovou hororovou vizi Pouť krkonošská, v níž se mu na vrcholu Sněžky zjevovali z mrtvých ožívající mniši. V pamětní knize Sněžky je Máchův zápis:
Sněžka zdvíhá čelo jasné,
Krakonošů lampa plane,
Krvavé až zoře zhasne –
Zlaté Čechům slunce vstane.
28. srpna 1833. 
Konečně na vrcholu a nevidíme nic, před námi z mlhy nejasně vystupují tmavé stěny budov. V „hostinci“ se posilníme teplou polévkou (50 Kč) a není důvod zůstávat v mlze, možná Sněžka během dne vykoukne a uvidíme ji zdálky z Labské louky (vykoukla).

Ve známém Řivnáčově průvodci po království Českém z roku 1882 se dočteme: Na vrcholku Sněžky (1600 m. nad mořem, tedy nejvyšší místo mezi hořejším Dunajem a Severním i Baltickým mořem), 80 kroků dlouhém a 60 kroků širokém, nachází se kulatá, kamenná kaple, r. 1681 posvěcená, která v letech 1824–50 byla jedinou hostinskou místností na Sněžce (prostor 7 m. v průměru pro hostinského i hosti), a kde 10. srpna konají se služby boží. Mimo to jsou tu dva hostince, jeden na slezské, druhý na české straně, oba témuž hospodskému náležející.

Jak intenzivní byla ostraha hranic mezi dvěma zeměmi téhož politického tábora za výjimečného stavu v Polsku v letech 1981–83 hezky popisuje na stránkách Krnapu Jiří Bašta (Časopis Krkonoše – Jizerské hory): Vrchol Sněžky byl plný lidí. Na severní polovině kopce mluvili turisté jen polsky, na jižní pouze česky. Nikdo nevychutnával široširý rozhled do sousední země, přestože viditelnost byla báječná. Turisté se totiž nemohli volně procházet – prostranství bylo rozděleno provazem, původním určením nejspíš prádelní šňůrou. Táhl se od staré meteorologické stanice, okolo kaple a ještě fungující České boudy kamsi k Obřímu hřebenu. Mezi davy zela nápadná mezera. Malí kluci z obou stran se občas pošťuchovali až u šňůry a nechápali, proč se polští vojáci, kteří ji hlídali, tak mračí. Mimo jiné proto, že je pod bradou škrtily řemínky od brigadýrek, které by jim v čerstvém větru jinak uletěly. Zakabonění pohraničníci byli rozestaveni v pravidelných rozestupech. Každý z nich zíral na svěřený úsek šňůry a každý držel samopal se zahnutým zásobníkem. Hranice s Polskem byly neprodyšně uzavřeny.

Zastavení 2. – Mały Staw a Wielki Staw

Po polské straně krkonošských hřebenů a červené značce vyrážíme z Obřího sedla k prameni Labe. Od roku 2007 lze na této Cestě česko-polského přátelství jakkoli překročit státní hranici (ovšem legálně se smí pohybovat pouze na značených stezkách). Ne vždy tomu tak bylo. Není to tak dávno, kdy na tuto stezku potřeboval český turista pas. Kráčíme možná místy, kde se za starého režimu na hřebenech Krkonoš setkávali předáci polské Solidarity a čeští disidenti.


Mały Staw


Břehy jezera Wielki Staw

Reliktem doby ledové jsou dvě největší krkonošská jezera – Mały Staw a Wielki Staw. V překladu Malý a Velký rybník, ale rybníky to nejsou. Z Obřího sedla je to asi tři kilometry krkonošskou tundrou, tj. arkto-alpínskou tundrou. Nehostinný kraj nad horní hranicí lesa, v Krkonoších nad 1200 – 1350 m. n. m. V drsných klimatických podmínkách nejvyšších partií Krkonoš roste borovice kleč, Krkonoše jsou jejím nejsevernějším výskytem na evropském kontinentu. Naopak glaciální relikt ostružiník moruška se nikde jinde jižněji v Evropě nevyskytuje. Taková je krkonošská tundra podobná subarktickým regionům ve Skandinávii. Trvalá sněhová pole a ledovce roztály v Krkonoších zhruba před pěti až sedmi tisíci lety, otázkou zůstává, zda někdy v těch posledních pěti tisících letech byly Krkonoše souvisle zalesněné.

Mały Staw má rozlohu 241×166 metrů a maximální hloubku 7,3 m. Je hluboko pod námi, odhaduji nějakých dvě stě metrů, v nadmořské výšce 1183 metrů. Kus dále stoupáme k jezeru Wielki Staw, největšímu v Krkonoších, dlouhé je 550 metrů, široké 170 metrů, 1225 metrů na mořem, maximální hloubka 25 metrů.

Obě jezera leží na východním svahu oblého vrcholu Stříbrného hřbetu (polsky Smogornia, 1490 m. n. m.), který máme někde v mlze po levé ruce. Vrchol je nepřístupný, jsme v I. zóně Krkonošského národního parku a nevede na něj značená cesta. Zatímco u jezera Mały Staw stojí horská bouda Samotnia a k břehu vede pěšina, břehy Wielkeho Stawu jsou nepřístupné. Od začátku zimy jsou prý průzračné vody obou jezer přes půl roku pokryty ledem. Člověk nemusí mít právě Máchovu fantazii, aby si dokázal představit, že se dívá na jezero někde na severu Skandinávie.

Zastavení 3. – Słonecznik

Skalní útvary na hřebenech Krkonoš nejsou tak dominantními prvky jako například skalní města Českého ráje, nicméně Słonecznik je výjimkou. Jako by před námi nad zelenou klečí vystupovala obří kamenná hlava egyptské sfingy do výšky 12 metrů. Słonecznik je nepochybně populárním místem k posezení a odpočinku, nikde jinde na hřebenech není takový nepořádek, nějaké to rozbité sklo atd.


Słonecznik

Žulová skála na severní straně Stříbrného hřbetu ve výšce 1423 metrů nad mořem má české jméno Polední kámen a polské Słonecznik, tedy Slunečnice. Udává se, že původ jména je v pozorování slunce, z polské strany lidé totiž kdysi viděli, že slunce je v pravé poledne přímo nad kameny. Słonecznik je prý vidět až z města Jelenia Góra. Słonecznik je spojen i se jmény dramatika Gerharta Hauptmanna a básníka Kazimierze Przerwa-Tetmajera. Jméno německého držitele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912 Gerharta Hauptmanna dostal při příležitosti jeho 80 narozenin. To bylo za nacistické okupace. Hauptmann ovšem nebyl žádný nácek, on nedaleko v dnešním Jagniątkówě (dříve Agnieszków), což je součást města Jelenia Góra, žil a zemřel. A jeho známé drama Tkalci, líčící stávku krkonošských tkalců, se za nacistického režimu hrát nesmělo. Bývalo by se smělo, ale s nacistickými úpravami, které Hauptmann odmítl. Po válce, když se německá jména už nenosila, dostala skála jméno polského básníka Kazimierze Przerwa-Tetmajera, který ale psal především o Vysokých Tatrách. Bizarní samostatné věžičce, shlížející do polského podhůří, se říká Ďábel. Pověst vypráví, že chtěl zavalit kameny jezero Wielki Staw, v okamžiku, kdy odbíjelo poledne, ale zkameněl.

Izolovaným věžovitým skálám – jako je Słonecznik – se říká tory, právě na hřebenech jsou jich desítky. V Krkonoších se jim říká „kameny“ – na hřebenech je nejen Polední kámen, ale dále před námi např. Dívčí a Mužské kameny, Harrachovy kameny. Tory se formovaly v dávných dobách druhohor a třetihor, kdy se postupně obnažily bloky žulového jádra schovaného pod zemí, méně odolné okolní horniny podlehly působení eroze. Tory zpestřují putování zdánlivě jednotvárnou krkonošskou tundrou a málokdo odolá krátkému zastavení a fotografování. Tory jsou i vhodnými orientačními body. U Poledního kamene ale nezastavíme, odpočinek necháváme vzhledem k nepořádku i nepřívětivému počasí na jiné tory. Hřebenovka vede téměř neustále po kamenech, nic pro ty, kteří mají problémy s koleny.

Zastavení 4. – Dívčí a Mužské kameny

A dále po červené kolem Malého Šišáku (Mały Szyszak), sestupujeme ke Špindlerově boudě a stoupáme k vyhořelé Petrově boudě ve výšce 1288 metrů. Petrova bouda chátrala už v dobách, kdy byla zotavovnou tzv. ROH. Přestože po roce 1989 měnila majitele, její osud se nezlepšil. Další stoupání na Dívčí kameny (Śląskie Kamienie) do výšky 1413 m. n. m., o 750 metrů dále jsou Mužské kameny (Czeskie Kamienie) ve výšce 1417 m. n. m. Žulová skaliska se táhnou v délce přes 50 metrů a na výšku měří snad přes deset metrů.


Dívčí kameny


Mužské kameny

Zastavení 5. – Śnieżne Stawki

Stoupání na Vysoké kolo (Wielki Szyszak, 1509 m. n. m.) vede opět na polské straně hřebenu tzv. kamenným mořem, jedná se o největší suťové pole Krkonoš. Vysoké kolo je čtvrtá nejvyšší hora Krkonoš a nejvyšší v západní části pohoří. Po pravé ruce se otevírá pohled na dvě menší jezera hluboko dole. Výstup na samotný vrchol není povolen. Na polské straně hory stojí polorozpadlá kamenná mohyla, která byla postavena v osmdesátých letech 19. století na památku prvního německého císaře Viléma I.


Śnieżne Stawki, pohled ze stoupání na Vysoké kolo

Zpět k jezerům. Śnieżne Stawki leží v nadmořské výšce asi 1260 metrů a výška hladiny v průběhu roku značně kolísá. Jezírka jsou dosti mělká (největší hloubka bývá cca 1,5 m) a za tuhých a dlouhých zim promrznou až na dno. Ryby v nich tedy nežijí. Neobjevil jsem žádný český název, vhodným překladem by asi byly Sněžné rybníčky (vzhledem k tomu, že nedaleká ledovcová jezera se jmenují Wielki a Mały Staw, tedy Velký a Malý rybník). Lépe ovšem zní Sněžná jezírka. Kdysi se jim říkávala Kochelské rybníčky, jméno pocházelo z němčiny – Kochelteichen. Během stoupání nevidíme na dvě ještě menší jezírka Młaka (česky Mlaka). Jejich jméno v polštině i staré češtině znamená močál či bažinu.

Jezírka jsou pouze na polské straně Krkonoš. Na české straně se příroda zachovala poněkud macešsky, jediným spíše jezírečkem je Mechové jezírko v údolí Kotelského potoka.

10 krkonošských zastavení (2. díl) – Sněžné jámy, pramen Labe a Pančavský vodopád