Turista nesmí čekat ani komfort ani spousty zvěře. Ale stačí jen dorazit, dívat se na úžasnou africkou přírodu, dýchat teplý vzduch, splynout s pravěkým rytmem slunečního běhu – a dostaví se African disease opojení Afrikou a touha se tam vracet. To mi vyprávěl historik Jan Klíma. Cítíte to podobně? Když zpomalíte a dýcháte teplý africký vzduch…
Jak kde… v některých afrických pohořích si tato slova dovedu představit, ale když se toulám po pralese, to jste v prádelně. To přemýšlím, jak dlouho tam vůbec vydržím. Kdysi jsem si dal předsevzetí, že v jedné pygmejské vesnici vydržím deset dní. Po třech dnech jsem utekl, protože jsem už nemohl dýchat a v noci jsem nezamhouřil oči. Ne všude v Africe splyne Evropan s tím pravěkým rytmem.

Co potřebuje člověk k tomu, aby se v tom kulturně tolik odlišném prostředí dokázal pohybovat?
Nepochybně množství tolerance a respektu. Nekomunikovat s domorodci z bělošského úhlu pohledu. Přestože v Africe vše funguje naprosto odlišně, nesmíme se všemu divit a být z toho špatní. Pokud vyrážím z měst daleko do přírody mezi na venkově žijící kmeny, vždy mám místní doprovod. Opravdu se vyplatí a nejen kvůli jazykové bariéře. Běloch s takovým doprovodem je úplně jinak přijímán, navíc cesta i méně stojí a nemám na mysli pouze peníze, ale také čas, nervy apod. Já se vždy na africké cesty dlouhodobě připravuji a základem je právě spolehlivý doprovod, který mne ve vesnici pozitivně představí a pomůže s orientací a překladem.

Už se cítíte být „zkušeným Afričanem“. Vyznáte se?
Ani náhodou. Pochopit Afriku, to je na dlouhou dobu, Afrika je hodně jiný svět. Jistě, více si troufám, nepotřebuji všude průvodce, odvážím se na pěší výlet, půjčit si motorku, spát ve vesnicích v chýši. Ale zdaleka si nedovolím tvrdit, že bych Africe opravdu rozuměl.

Jak se cítí evropský vetřelec v prostředí afrických kmenů na kamerunském venkově, kde není mnohdy vůbec vítán? Např. u pygmejů.
Do vesnice pygmejů mne přivedl jeden z nich a na jeho doporučení jsem si u nich vlastně koupil „pobyt“. Přivezl jsem dárky, především mýdlo, sůl, whisky, prostě věci, které se jim buď hodí, nebo po nich touží. Respekt je nejlepším pomocníkem, dávat najevo pokoru, chodit po špičkách, být raději tím hloupým nemotorným bělochem a nechat se jimi i trochu vést, oni to prostředí znají nejlépe. Navíc je to i bavilo, mají smysl pro humor. A především jsem vyčkal, až náčelník rozdá pokyny. Děti byly hravé a milé od prvního dne, postupně jsem si získával i chlapy. Ovšem odjinud jsem byl zvyklý, že se podílíme na jídle, to u pygmejů ani náhodou. Nedivil jsem se, uvědomoval jsem si, jaká je dřina potravu v pralese obstarat. Jen jednou ráno jsem otevřel stan a přede mnou stál chlapeček a držel v ruce zabitého damana a jestli nechci ochutnat, to bylo jediné pozvání k jídlu u pygmejů a ještě si nejsem jist, že jsem dobře rozuměl.


Friendly drinking

Ze svého putování Kamerunem si pamatuji setkání s místními kmenovými vládci, říká se jim fonové. Když jsem někam večer přijel, musel jsem u fona požádat o povolení postavit stan na jejich půdě. Jaké byly Vaše zkušenosti?
To je v těchto krajích všude podobné, například u pygmejů jsem musel čekat na svolení ke vstupu za hranicí vesnice. Nejprve si pečlivě prohlédli fotografii jedné paní, která z té vesnice pocházela a odešla za manželem z jiného kmene do města. Ta mi dala svou fotografii jako doporučení, probrali, zda jsem důvěryhodný a jestli se se mnou budou vůbec bavit. Poté jsem čekal, jak posoudí a zda zaberou dárky, které jsem přivezl. A konečně jsem dostal pokyn, tak si bělochu sedni a tady můžeš postavit stan. Podobný ochranný rituál jsem zažil vícekrát.

Ta fotografie u pygmejů mne překvapuje, z vlastní zkušenosti vím, že málokde je tolik nebezpečné fotit, jako právě v Kamerunu. Vypráví se, že mnoho domorodců fotografování odmítá ze strachu, že ztratí svou duši a že ho fotograf skrze jeho podobu bude ovládat podobně jako čaroděj např. díky části oblečení či vlasům. V Kamerunu ale často platí jiné pravidlo – peníze. Měl jste s fotografováním někdy problémy?
S fotografováním jsem měl skoro vždy problémy, nejen v Kamerunu, ale i v okolních státech. Otázkou je, zda je to o té magii, nebo o penězích. A nemusíte ani fotit lidi. Jednou jsem vyfotil krávy a nechybělo mnoho, abych přišel o fotoaparát. Přestože jsem před jejich majiteli fotografii vymazal, příliš mi to nevěřili, protože tu techniku neznají a nakonec jsem musel zaplatit větší peníze, aby mi nezničili fotoaparát. Já nefotografuji nějakým maličkým skrytým foťákem, takže aby se mi vydařila přirozenější fotografie, musím na nějakou dobu ve vesnici zakotvit, jinak to nefunguje. Bývá to tak, že buď se fotit nechtějí, nebo zaplatíte a jsou ochotni nechat se fotit a po čase nejen zapózovat, ale být při focení přirození.

Máte dokonce fotografie šamanky…
Nejen fotografie, ale i historku. Šamanka se nás ptala, jak se mají José a Maria. Do té vesnice před námi příliš bělochů nedorazilo, vlastně jen jednou, asi dva roky před námi, ji navštívil nějaký španělský pár. Po těch dvou letech jsme byli první běloši, které viděli. Chápali to tak, že když máme stejnou bílou barvu, jsme ze stejného kmene a známe je. A byli strašně zklamaní, že tu španělskou dvojici neznáme.

Peníze a dárky, bez nich to ani u pygmejů nejde, vždy je nutné něco přinést. Očekávají je v Africe už všichni? Bez dárků se už asi nedá nikde pohybovat.
Přál bych si, aby to bez těch dárků ještě někde fungovalo, ale nezažil jsem to. Všude, kde jsem se pohyboval, byť to bylo na doporučení a v doprovodu příslušníka místního kmene, v němž jsem pobýval, vždy to bylo za něco.


Ve vesnici kmene Kapsiki

Ne nadarmo je Kamerun řazen v žebříčcích nejzkorumpova­nějších zemí světa na přední příčky a já jsem se o tom přesvědčil již při žádosti o kamerunské vízum na pařížském velvyslanectví, kde mi úředník bez mrknutí oka řekl, abych si svou žádost zajel vyřídit do Moskvy (odjel jsem tehdy z Francie s nepořízenou, vízum nakonec vyřídili moji pařížští známí, zda za pomoci úplatků mi neprozradili). Jak jste Vy dobýval kamerunské vízum?
Tak dlouho jsem telefonoval, až jsem odjel do Berlína a za dva dny jsem si ho vyseděl. Podruhé to bylo jednodušší a rychlejší. Nedobré zkušenosti mám ovšem především se získáváním potřebných razítek a povolení přímo v afrických zemích. A zejména v Kamerunu. Díky těmto zkušenostem jsme se ženou vymysleli povídání o Kocourkově v černé omáčce. Testovali jsme, který z těch kocourkovů – zda ten kamerunský nebo český – je nesmyslnější a komplikovanější. V Kamerunu mi rozum občas zůstával stát, jakým byrokratem úředník může být, jaký je rozdíl mezi kopií a fotokopií, jak potřebujete známého policistu, který má známého tamhle a další zase tamhle. A všechny zaplatíte, abyste dostal nějaké razítko. Mně jednou řekl úředník „chceš to razítko, dobře, přijď v pátek ve dvě hodiny“. Já jsem namítl, že budu někde v pralese, že bych přišel až v úterý. Odpověď zněla: „tak ty nechceš to razítko… v pátek ve dvě hodiny, potom už nikdy nebude.“ Tak jsem musel zkrátit jednu cestu o několik dní a dostavit se na úřad, protože jinak bych se toho razítka nikdy nedočkal.

Karel Čapek kdysi napsal, že „vzdálené země je třeba projíst a propít“.
V Africe jím a piju, vše musím ochutnat. A na vesnicích se to vždy obešlo bez následků. Ne všude ovšem domorodci cizincům něco nabídnout. Mrzí mne, že v ČR ještě africkou kuchyni vůbec neznáme. V budoucnu plánuji knihu, která bude o afrických receptech a příbězích kmenů s nimi spojených. A o tom, jak si jídla podle těchto receptů připravit doma v Čechách.

Vy jste se v Africe seznámil i se svou budoucí manželkou a v Mostě jste otevřeli kavárnu Mama Africa, což nemá být pouze kavárna, ale i kulturní centrum, kde se budou pořádat výstavy, besedy, cestopisné projekce a ukázky tanců, vše samozřejmě orientované na Afriku. V současnosti máte výstavu o afrických ženách šéfredaktorky Lidé a Země Lenky Klicperové. Ochutnáme u Vás africkou kuchyni?
Je náročné sehnat člověka, který by realizoval mé představy. Našinci se toho bojí, jsou křečovitější, u Afričanů si nejsem jist, zda by dokázali naplnit české předpisy a hygienické požadavky. Takže buď připravuji jídla já nebo moje manželka, obvykle při nějaké příležitosti, jako víkend jídel nějakého kmene. Kavárna ale není vybavená na přípravu jídel, která je nutné dlouho vařit, takže spíše jen grilované věci. Africkou kuchyni ale ochutnáte. Nově se ženou a jedním skvělým kuchařem, který vařil v zahraničí v michelinské restauraci a nyní okukuje africkou kuchyni, připravujeme africká degustační menu z jídel různých kmenů, například za tři týdny budou k ochutnání skvělá jídla kmene Ewondo.

Já mám africkou kuchyni spojenou se zvěřinou – hadem, opicí, antilopou, dikobrazem.
Dikobraz… Jednou jsem byl pozván na slavnostně připraveného dikobraza, ale moc mi to nechutnalo, kůže vůbec. Po všech u stolu zbyly vyblýskané kostičky a já do toho jen dloubal, maso bylo strašně houževnaté a kůže jako kus umělé hmoty. A to se mi celá příprava hrozně líbila, pozoroval jsem ji od začátku od odstraňování ostnů a vše jsem fotil. Domorodci mají masa málo, příliš ho nejedí, pokud to nejsou lovci jako pygmejové žijící v pralese. V Kamerunu mi chutnala například arašídová omáčka s hovězím. Nedávno jsem překvapil jednoho pána pocházejícího z pohoří Mandara v Kamerunu, který v současnosti učí u nás angličtinu. Servírovali jsme mu pepe supe, což je chutná a velice pálivá rybí polévka. Mně tak zachutnala, že jsme si ji doma místo tradiční polévky z kapra zařadili do vánočního menu. V Kamerunu, ať jsem byl jakkoli daleko od moře, od vody, všude jsem narazil na dobré ryby. I na severu Kamerunu ve městě Maroua, zapadlá hliněná ulička, jdete, nikde nic a najednou narazíte na rybí trh a skvěle marinované grilované čerstvé mořské ryby (přibližně 900 km vzdušnou čarou od moře).


Bubeník z kmene Koma

A moře? Kribi? V některých zátokách jako by se zastavil čas – muži chytající do pastí krevety, pirogy vydlabané ze dřeva, začínající prales, povykující černé děti…
Chtěl jsem si vyfotit pláž a východ slunce… Chlapík, který tam měl bar, na mne volal, to je moje pláž, bělochu, ty jsi se zbláznil, jestli tam půjdeš dříve, než já odemknu a přivedu ochranku, tak půjdeš nahý, budeš mít ruce od těla a nahlas křičet, že nemáš nic, aby nikdo nevyběhl z buše a nepíchnul tě. Takže jsem nefotil východ slunce, ale až západ slunce. Ale jednou jsem ho ukecal a šel jsem fotit i ten východ slunce v doprovodu ozbrojence.

Jaký je africký alkohol, například bil bil?
Já si nejsem jist, zda je to ve všech případech to samé, ale všude tomu říkají stejně bil bil. Ovšem někde tvrdí, že je to sváteční víno, jinde, že sváteční pivo. K čemu to přirovnat… snad se to trošku blíží k burčáku, nebo spíše… na vojně jsme nechávali zkvasit všechno možné, abychom získali nějaký alkohol… tak něco takového. Dá se tím rychle opít. Co se týká klasického piva, v Kamerunu nenajdete malé pivo, dokonce ani klasickou půllitrovou láhev, nejmenší pivo je v lahvi o obsahu 0,66 litru.

Africké ženy…
Představte si vesničku, malé chýše uplácané z bláta a kamenů a vyjde upravená, načinčaná nádherná černoška a jde do práce. Africké ženy na sebe dbají. Jak to v těch podmínkách zvládnou, je až neuvěřitelné.

Afričanky mají úchvatné rytmické a pohybové cítění, dokážete s manželkou držet krok?
Afričankám se pohybově nemůžeme vyrovnat. Jednou jsem manželku na nějaké africké svatbě naučil pár kroků valčíku, tak jsme tam vymetali parket, a všichni rytmicky se pohybující místní udělali kruh a tleskali, dokonce nám zaplatili pivo.

V oblasti pohoří Mandara nosí ženy kmene Hidé na hlavách zvláštní zdobený kalabaš. Přivezl jste si také nějaký domů?
Moje manželka se s kalabašem na hlavě párkrát vyfotila, ale nepřivezli jsme si ho, není to vůbec levné. Ony ten kalabaš nejen nosí na hlavě, ale také z něj pijí bil bil. Jeden na hlavě, druhý v ruce a pijí. Jednou mne na trhu zvaly na tzv. „boare amical“ tedy „friendly drinking“, což bylo vlastně pití bil bilu společně dvěma lidmi najednou z jednoho kalabaše. A musíte pít docela rychle, aby toho moc neproteklo na zem. Ptal jsem se, proč je zdobený kalabaš tradiční. A jedna z babiček mi vyprávěla, že před několika desítkami let přišel jeden náčelník na křtiny právě s tímto kalabašem na hlavě a novinka se mezi ženami kmene rychle rozšířila. Kromě kalabaše na hlavách se tyto dámy zdobí ohromným piercingem v nose.

Jak se vám řídilo na cestách necestách Kamerunem?
Tehdy to ještě nebyla manželka, ale přítelkyně, a zakázala mi řídit. Zpočátku jsem se na ni maličko mračil, ale po několika dnech jsem se mračit přestal a byl jsem za její radu či zákaz rád. Jezdil jsem občas na motorce, ale když jsme jeli autem, vždy řídil někdo z místních. Viděl jsem nejedno nabourané auto a snad vždy v něm seděl za volantem běloch.


Chýše pygmejů

Jak se Vám líbila „měsíční“ krajina se skalními masivy v okolí Rhumsiki, kde žijí Kapsikiové? Všude jsem četl, že André Gide, držitel Nobelovy ceny za literaturu, ji popsal jako nejhezčí na světě.
Je to úchvatná scenérie, zvláště pro fotografy. Bylo by fajn strávit tam i několik týdnů a prošlapat si ten kraj pěšky. Navštívili jsme chefa (náčelníka) – nejstaršího pána vesnice Rhumsiki, už ani nechodil. Našel si na nás čas před jeho domem a vyprávěl nám, že už je hodně starý a pamatuje doby, kdy děti nesměly nikam za vesnici, protože by je někdo unesl a prodal do otroctví, což už se dnes neděje a to mu dělalo radost. Vytáhl velký mobil a povídal, že jeho syn je ve městě doktorem a ten mobil mu koupil. A protože „jsi mi bělochu sympatický, tak mi můžeš zavolat“. A doporučil, ať zajdeme za šamanem Košuntelou, což je v Rhumsiki věhlasná postava široko daleko, četl jsem o něm i v průvodci Lonely Planet. Nechal jsem si od něj věštit, používá k věštbám kraba, se kterým si povídá, plive, vytváří různé obrazce apod. A musím říci, že Košuntelovy věštby se mi naplňují.

Jak se spí v typickém hliněném domku? Jak taková domácnost vlastně vypadá? Nějaká ochrana proti zvěři v Kamerunu není nutná, alespoň mně tvrdili, že už všechno snědli…
Domky různých kmenů se od sebe liší, bývají hliněné, kamenné i dřevěné, stabilní, některé i přenosné – závisí to na tom, jak se ten či onen kmen živí. A že třeba zrovna v Kamerunu je kmenů údajně 257. Často je to jen jedna místnost, jinde se z na sebe nalepených domků vytvářejí jakési „apartmány“ – aby každá manželka měla svou ložnici a kuchyni. Jedno ale mají společné, jsou pevnější a bezpečnější než stan. Spaní je tam pohodlné, na ručně tkaných rohožích, spacák většinou díky příjemné noční teplotě nebyl třeba, jen moskytieru jsem si vždy roztáhl. Ochrana před divokými zvířaty tam opravdu příliš nutná není. Chodíte-li po horách pěšky, neuškodí dávat si pozor, kam šlapete, kvůli plazům. A třeba v pohoří Alathika (v mapách často zkomoleně Atlantika), děti hlídaly pole před gorilami. Já měl nejhorší zážitek v pralese, kde jsem ovšem chodil v doprovodu ozbrojených pygmejů, když jsem se zastavil uprostřed širokého pruhu lesních mravenců. Během dvou tří vteřin jsem je měl snad všude a moji pralesní průvodci se náramně bavili. Naštěstí to bylo nedaleko potoka, ve kterém jsem se mravenců zbavil.

Hlavní město Yaoundé, leží v nadmořské výšce 750 metrů a má rozhodně příjemnější klima než jiné středoafrické metropole. Co se Vám vybaví, když si vzpomenete na Yaoundé?
Pár milých hospod a bankomaty od Société Générale (KB). Ohromná tržiště i přepychové hotely. Na ulicích noční život až do rána, když jsem chodil spát, oni začínali žít. Velké a neuspořádané město, kde i v centru jsou ulice, v nichž nebývá bezpečno. A protože jsem hotelu před příletem nepotvrdil třikrát, že chci mít rezervovaný pokoj, tak jsem ho rezervovaný neměl. Kamerun vždy něčím překvapí.

Pro afrického začátečníka, někoho, kdo vyráží do Afriky poprvé, doporučujete si ji nejdříve pomalu osahat, raději africký předkrm a teprve po získání zkušeností černou malarickou Afriku?
Pokud dotyčný ještě v Africe nebyl, ocitne se v naprosto odlišném světě. Jedna z těch kouzelných afrických věcí je, že čas plyne úplně jinak než v Evropě. Jsou tam zábavné zákonitosti, když chcete jet autobusem, není žádný jízdní řád, počká se, až bude autobus plný. Lidé tam mají na všechno dost času. Jinak přemýšlejí a jinak se chovají vzhledem k užitečnosti věcí a jejich zužitkování. Když něco vypěstují, uloví zvíře, zužitkují všechno, neplýtvají, to, co běloch vyhodí, to si vezmou a v domácnosti využijí. Afrika mne dodnes nepřestává překvapovat. Svou syrovostí, rozdíly mezi vesničkami v horách a městy, což jsou propady v čase o několik století. Nejprve bych tedy doporučil tzv. Afriku pro začátečníky, napadá mne například Namibie, kde jsou na turisty připravení, případně Gambie. Drsnou centrální Afriku, vnitrozemí, pro začátek raději ne, tam není dobré vydávat se bez zkušeností.