Velenje nenabízí krásu pro oko, neužasnete nad renesančními budovami apod. Velenje se zrodilo jako praktické město pro horníky a život jejich rodin. Podle toho vypadá. Ve své době to zřejmě nebyla špatná myšlenka a architektura (někteří architekti byli za své budovy vyznamenáni). Město s vizí a mladou energií, tak ho dodnes popisují. Když se v roce 1950 stal ředitelem místního dolu Nesti Žgank, představil svou vizi: rozvoj dolu, zvýšení produkce a vybudování ambiciozního slunečného a vzdušného města pro horníky a jejich blízké. První vyslovil „město v parku“. Vybudování nového Velenje nikdy nebyl jugoslávský projekt, nýbrž houževnatá dobrovolná práce a vize místních lidí. Centrum města bylo oficiálně otevřeno – přestože ještě nebyly všechny budovy dokončené – v roce 1959 před dvaceti tisíci (!) přítomných. Deset let práce, mnozí z těch, kteří se dobrovolně podíleli na stavbě města, dostali byty a usadili se. Byla to velká sláva a dodnes jsou místní hrdí na to, jaké hornické a levicové město postavili. Centrem Velenje je Titovo náměstí, kde se uprostřed zeleně zrodily úřady, kulturní centrum, hotel, ústředí dolů, klub. Titovo náměstí zdobí Titova socha. Nejvyšší Titova socha na světě – bez podstavce vysoká 6,28 metrů – je dílem Antuna Augustinčiče. Tito shlíží na Velenje ve vojenské uniformě a přestože byla socha vztyčena v roce 1977, přesně zapadá do architektury 50. let a poválečných časů.

Velenje se chlubí tím, jací soudruzi ho svého času navštívili – Chruščov, Brežněv, Ceausescu, kambodžský král Norodom Sihanuk, prezident Mali Modibo Keïta, kosmonaut German Titov a samozřejmě nejednou Josip Broz Tito. Do Velenje jezdily školní výlety, různé dělnické delegace, objevili se veřejní představitelé i turisté. Narozeniny slaví Velenje 20. září, tohoto dne před 55 lety se totiž stalo oficiálně městem. Dnešní Velenje již není městem, které vzniklo v průběhu padesátých let. Rozvoj architektury v 60. a 70. letech nedodržoval původní koncept města, které je zastavěnější, než počítaly původní plány. A v současnosti už mezi starými panelovými domy roste moderní architektura. Každopádně Velenje není žádný pravý skanzen, ale živé město, páté nejlidnatější ve Slovinsku.

I ve fotogalerii je vidět, že ve Velenje jsem mnoho fotografií neudělal. Neumím fotit časem ošlehané paneláky, nelíbí se mi, kdo ví, třeba je to jen subjektivní pocit. Nechci nikoho odrazovat od návštěvy Velenje, naopak, je to zábavná vzpomínka na časy, kdy vše bylo trochu jinak. A vůbec nechci obyvatelům Velenje kritizovat jejich město a Slovincům mluvit do jejich historie. Pohled na osobnost Josipa Broze Tita se mi zdál pozitivní nejen v samotném Velenje, ale i v celém Slovinsku. Tito dodnes vyvolává rozporuplné reakce, vždyť byl komunistickým diktátorem, jenž si užíval luxusního života a zároveň věznil své oponenty a likvidoval opozici. Na druhé straně se nezalekl ani nátlaku Stalina a vedl Jugoslávii vlastní cestou, nezávislou na Sovětském svazu.


Muzeum na hradě Velenje


Muzeum na hradě Velenje, oslav dokončení města se zúčastnilo na 20 tisíc lidí

Historie města vlastně začala před miliony let. Bez uhlí by totiž město horníků nevzniklo. Lidé sice postavili Velenje téměř na zelené louce, ale nikoli v zemi nikoho. Tuto krajinu tvaroval člověk po tisíce let – Šaleška dolina (či Velenjska kotlina) má největší koncentraci hradů v Dolním Štýrsku (Štajerska), říkalo se jí údolí hradů. A mezi hrady vesnice, louky, vinice, kostely, pole. První písemná zmínka o hradu Velenje pochází už z roku 1264. Údolí ohraničují pásma Kamnických a Savinjských Alp na západě (nejvyšší hora Grintovec, 2588 m. n. m.), Pohorje na východě a Posavsko hribovje na jihu. Zásoby uhlí byly objeveny v roce 1875 a už začátkem 20. století nechal zakladatel dolu Daniel von Lapp postavit první budovy pro dělníky – nejjednodušší malé pokoje s kuchyňkou a se společnou koupelnou a pecí na chléb. V roce 1931 měla kolonie 79 domů a 648 obyvatel.

Jaká by to byla návštěva hornického města, kdybychom nesfárali hluboko pod zem do dolu. Nejprve dostáváme podobně jako havíři kulatou značku, kterou zavěsíme před sfáráním na kontrolní tabuli, nahoře tak vždy přesně vědí, kolik lidí je v dole. Máme na sobě správné hornické oblečení, samozřejmě nechybí přilby, a nejstarší výtah ve Slovinsku (120 let) nás poté rychlostí 4 metry za sekundu dopravil do hloubky 150 metrů. Patronkou havířů je svatá Barbora, její sošku potkáváme hned na úvod podzemní exkurze. Svátek sv. Barbory se slavil v prosinci, ovšem za komunistického režimu havířům datum změnili, od časů nezávislého Slovinska se opět slaví v posledním měsíci roku. Překvapením byla slavností místnost, do níž se vejde až 70 lidí a kde se dokonce konají havířské svatby, nějaká ta růže se ještě povalovala po zemi. Všude jsou senzory na kontrolu metanu v ovzduší, vidíme starý ruční ventilátor, kterým si kdysi havíři přiváděli dolů vzduch, v současnosti je veškerá kontrola elektronická a nahoře nad námi je supervisor, který bděle sleduje počítače. V minulosti byla supervisorova kancelář v podzemí mezi havíři. Nejznámějším supervisorem dolu ve Velenje byl Jaroslav Špička, který do Slovinska přišel z Čech a usadil se (jeho potomci ve Velenje žijí, jmenují se Militičové). Jaroslava Špičku představuje figurína v dole, právě zapisuje nějaký report, což byla jeho každodenní práce. Supervisor Špička má na stole i přilbu, na rozdíl od obyčejných havířů si drahou koženou ochranu hlavy mohl tehdy dovolit. V dole kdysi pracovali nejen dospělí muži, ale také děti a koně. Na rozdíl od lidí se koně nikdy nedostali na sluneční světlo. Přes oči měli pásky a protože oči nikdy nepoužívali, byli prakticky slepí a v důlních chodbách chodili po paměti. Aby se návštěvníci dolu během prohlídky nenudili, pouští jim simulaci důlního neštěstí. Nastoupili jsme na pohyblivou desku, která se začala třást, všechna světla zhasla, ozývaly se sílící dunivé rány, lidský křik, vše se před námi hroutilo, samozřejmě jen promítané. Působivá scéna.


Výklad v dole 150 metrů pod zemí


Hornické muzeum hluboko pod zemí

V hradu Velenje sídlí „Muzej Velenje“. Pro české turisty je zajímavá výstava sbírek sochaře Františka Vladimíra Foita, cestovatele a sběratele afrického umění. První náročnou africkou výpravu podnikl Foit v roce 1931 společně se zoologem Jiřím Baumem mírně upravenou Tatrou 12. Jeho úkolem bylo modelovat příslušníky černošských kmenů a dokumentovat kulturu Afriky pro antropologický ústav Karlovy Univerzity. Jejich cesta, o níž později vyšla kniha „Autem napříč Afrikou“, vedla z Alexandrie na jih Egypta a dále do Súdánu, tehdejšího Belgického Konga, Ugandy, Keni a přes tehdejší Severní Rhodesii až do Kapského města. Na druhou výpravu do Afriky vyrazil koncem roku 1947 s manželkou Irenou v Tatře 57. Z Alžíru putovali přes Nigérii, Kamerun, Francouzské Kongo, Belgické Kongo až do dnešní Jihoafrické republiky, odkud zamířili do Keni. Jak napovídá datum, v průběhu této cesty proběhl v Československu komunistický převrat, jejich majetek byl znárodněn a Foitovi se již do své rodné země nevrátili. Usadili se v Nairobi, kde se stal F. V. Foit profesorem na Kenyatta University. V 70. letech se Foitovi přestěhovali do tehdejší Jugoslávie, což jim tamní orgány zřejmě umožnili i kvůli rozsáhlým sbírkám afrického umění, které slíbili darovat státu. Jen několik dní poté ale F. V. Foit zemřel při automobilové nehodě v Celje. Životu a výpravám F. V. Foita byl věnovám i díl z cyklu České televize Zapomenuté výpravy. Sochy F. V. Foita dodnes najdete na mnoha místech v Keni.


Hrad Velenje


Hrad Velenje – sbírky F. V. Foita

Na hradě nechybí výstava, která dokumentuje začátky města Velenje z let 1945–1960. Muzeum zdobí také přibližně dva miliony let staré kosti prehistorického mastodonta, předchůdce dnešního slona, objevené v roce 1964 nedaleko Velenje. Kosti jsou vystaveny ve skleněných vitrínách, které „střeží“ plastika mastodonta v přirozené velikosti.

Turistické středisko ve Velenje nesídlí v paneláku, ale hned pod hradem v zrekonstuované budově jménem Vila Bianca. Jméno ale budova nedostala podle své bílé barvy. Vila Bianca byla postavena kolem roku 1855 Viktorem d'Harnancour-Unverzagt, bratrem hraběte Huberta, vlastníka hradu a byla původně pojmenována Dolní Velenje. Později přešla vila do rukou manželů Karla a Biancy Adamovičů. Právě po Biance, rozené hraběnce Wickenburg, se vila jmenuje. Bianca pomáhala chudým dětem v širokém okolí, financovala školní kuchyň a v zimě u ní děti chudších rodičů dostávaly každý den zdarma horkou polévku. Ve vile lze posedět v Café Bianca Gurmanka a ve sklípku ochutnat výborná slovinská vína.

Budete-li ve Velenje (mimochodem, sídlo společnosti Gorenje), pro seznámení s městem doporučuji nejprve brožuru „Velenje in your pocket“ a knihu „Velenje – A walk trough a town of modernism“. A kam z Velenje? Na rafting na řeku Savinja a do Savinjských Alp, které dosahují výšky přes 2500 metrů, to není daleko.

www.velenje-tourism.si
www.muzej-velenje.si
http://muzej.rlv.si