Původně dostal Slavomír Pískatý práci v Druk Air na pouhé dva měsíce, ale v současnosti je již nejdéle pracujícím cizincem ve společnosti a má podruhé smlouvu na tři roky. Hned na úvod povídání pochválil Bhútánce, neboť v zemi je běžná znalost angličtiny, především u generací pod 40 let. A to přesto, že pouze 21 procent obyvatel žije v městských oblastech.

Český pilot v barvách Druk Air měl už na palubě i bhútánského krále, který s ním prohodil pár oficiálních vět. „K focení ale nedošlo“, říká Slavomír Pískatý, „královská rodina se fotí pouze při oficiálních příležitostech. Ke královské rodině patří i můj šéf a šéfpilot Druk Air, jeho dcera je královnou“. Úcta ke královské rodině je v Bhútánu všudypřítomná. „Nejen ke královské rodině, tradiční je úcta ke starším, vyjadřuje se i mírným ukloněním a rukou zakrývající ústa. Drtivá většina Bhútánců jsou buddhisté a když míjejí chrám, pomodlí se. Dělají to i piloti, když vzlétávají a letí nad chrámem, na pár vteřin pustí řízení z ruky, takže je snad bezpečnější letět z cizinci“, usmívá se Slavomír Pískatý, který si smí pozvat do Bhútánu za rok dva členy rodiny.

V březnu dorazilo do Para nově objednané letadlo Airbus 320 a byla to na bhútánském letišti velká sláva, něco takového se děje jednou za delší čas. „Posvětit ho museli mniši, házeli do kokpitu rýži, po nich tedy následovala četa uklízeček“, vyprávěl český pilot, který dříve létal na ATR 42–500 na vnitrostátních linkách. „Přistávat v Paru není vůbec jednoduché, letadlo je 50–100 nad zemí, nalétává už na přistávací dráhu a pořád je v náklonu. Od února je běžný prudký vítr, létá se jen dopoledne, protože během dne vítr sílí a odpoledne už je nebezpečný. Od května sužují oblast monzuny. Když je špatná viditelnost, nelétá se. Letectví v Bhútánu se rozvíjí, Paro už není jediným letištěm v zemi a Druk Air dokonce mají i domácí konkurenci v podobě Tashi Air.“ Obtížnost letiště v Paru byla i důvodem, proč se Slavomír Pískatý přeškolil na létání s airbusem a Druk Air nenajali zkušeného zahraničního pilota airbusu: „Podle Bhútánců je jednodušší přechod z ATR na airbus, než někoho učit přistávat v Paru. Dokonce, pokud letí do Para zahraniční aerolinky nebo soukromý pilot, vždy musí mít bhútánského supervizora.“

Nejen rýže je oblíbenou pochutinou v Bhútánu. „Snad každý obyvatel země pěstuje chilli papričky, Bhútánci mají pálivá jídla v oblibě a dávají chilli papričky téměř do všeho. Mnozí Bhútánci také s oblibou žvýkají arekové oříšky balené do betelových listů, říká se tomu ´doma´, je to vlastně lehká rostlinná droga. Dvakrát jsem to vyzkoušel, samozřejmě nikoli před letem, a není to nic k opakování, Bhútánci z toho mají červená ústa.“ A co čeká turistu v Bhútánu? „Minimálně západních vlivů, žádná kina, divadla, fastfoody. Bhútán je naprosto bezpečnou zemí, nikdy jsem nezažil ani náznak něčeho nepříjemného ze strany Bhútánců, všichni jsou milí a v případě nouze se snaží ihned pomoci. Ale… turista zaplatí 250 dolarů denně povinný poplatek, v ceně je ubytování v hotelu, strava, průvodce. A bude hůře, spíše se bude zdražovat, než zlevňovat. Bhútán vážně není destinace pro baťůžkáře, ti musí do Nepálu. Bhútánci nezabíjejí zvířata, dokonce když v letadle zaplácnu komára, druhý domácí pilot se nedívá právě přívětivě. Maso ale Bhútánci jedí, dovážejí ho z Indie, aby nemuseli zabíjet zvířata doma v Bhútánu. Pro Evropany jsou jistě nezvyklé starodávné pohřební zvyklosti, například pokud zemře novorozeně nebo malé miminko do přibližně jednoho roku života, mrtvolka se odloží někde v horách, kde se o ni postarají ptáci. Na túře v horách tedy můžete spatřit mrtvé malé dítě. Mimochodem, Bhútánci obvykle neumějí plavat, není divu, není totiž kde, jezera jsou jen v horách a pořádně studená.“

Bhútán má sedmitisícové hory, výškový rozdíl je neuvěřitelný, nejnižší místa v Bhútánu jsou 160 metrů nad mořem, nejvyšší hora Kula Kangri na hranici s Čínou má 7538 metrů nad mořem. Přechod do Číny je z Bhútánu téměř nemožný, hory jsou neprůchodné a v nich jediný vysoko položený průsmyk. „Doporučuji výlet k Taktsang Palphug Monastery, kterému se říká Tiger Nest. Úchvatný komplex buddhistického kláštera je doslova přilepený vysoko na skále a pro cizince je přístupný. Na tři roky, tři měsíce a tři dny vstupují Bhútánci do klášterů. A tygři, ti v těchto horách žijí nejvýše na světě, až do 2000 metrů nadmořské výšky.“

„V Bhútánu chybí stres, lidé žijí z toho, co dá země, jezdí na kole“, vypráví český pilot. A na kole jezdí – a vytrvale – i Slavomír Pískatý. Úspěšně se zúčastnil závodu Tour of the Dragon, což je náročných horských 268 km. Startovné je 300 dolarů a v roce 2013 zvládl český pilot trať za 12 a půl hodiny, z nichž sedm a půl pršelo. „Na trať se vyráží asi ve dvě ráno, limit je 16 hodin, kdo ho překročí, je diskvalifikovaný. Závěr závodu je doslova vražedný, když už má cyklista za sebou na 4500 metrů převýšení, čeká ho kopec o dva tisíce metrů nahoru, celkově se nastoupá přibližně 6500 výškových metrů.“ Nejpopulárnějším sportem je ale v Bhútánu lukostřelba, tradičně se střílí na vzdálenost 148 metrů.

Ani autem není jízda Bhútánem jednodušší: „Zemi protíná jediná dvouproudovka, jejíž šíře umožňuje opravdu jen těsné míjení aut. Policisté mi vysvětlovali, že se Bhútánci v autech nepřipoutávají, aby v případě nouze dokázali z auta vyskočit dříve, než se zřítí někam hluboko do strže.“

Jaký bude podle Slavomíra Pískatého Bhútán za 10–15 let: „Televize pronikla do země kolem roku 2000, dnes vysílají dva kanály, další jsou chytány z Indie. V posledních letech se rozšířily mezi mladými iPhony, je zjevné, že myšlení mladších generací už není tolik tradiční.“