Na úvod prohlídky nás Ladislav Urban zavedl do muzea rakousko-uherského pivovarnictví, jehož chloubou je starý provoz s varnou, jakých v České republice příliš není. Informační cedule na zdech nás zavádějí hlouběji do historie piva a dočítáme se, že jeho dějiny sahají do sumerských časů, kdy se mu říkalo kaš a šikaru, jednalo se však o piva chutí i vzhledem tomu současnému značně vzdálená. Napadá mne, že dnešní pivovar v Dalešicích je chloubou celé této předlouhé historie, vždyť jeho majitelé přivedli k životu opuštěné trosky a navíc vaří výborná piva, která již sesbírala nejedno ocenění. Co ještě vypráví historie piva? Například, že germánské kmeny poprvé využívaly k výrobě piva chmel a že u Germánů i Slovanů pily pivo všechny vrstvy obyvatelstva (to asi zůstalo dodnes), rozdíl byl asi především v tom, z čeho se pivo pilo, zámožnější z nádob snad i postříbřených, nemajetní z dřevěných a hliněných. A pilo se hodně, o čemž svědčí údaj, že v roce 993 pražský biskup kritizoval nadměrné pití piva a zakázal jeho výrobu. Pivo připravovaly výhradně ženy a byla to také žena, kdo dle dostupných pramenů první sepsal recept na vaření piva, jeho autorkou byla svatá Hildegarda z Bingenu (1098–1179).


Dalešický pivovar

Prohlídka pokračuje do nového provozu a na závěr do historických sklepů s nerezovými tanky, v nichž je teplota 1–2 °C, takže teplejší oblečení s sebou, při ochutnávce se ve sklepě prohlídka může protáhnout. Ochutnáváme nefiltrovanou třináctku Dalešické májové, nefiltrované vlajkové pivo Dalešickou jedenáctku a také tmavou třináctku. A nezůstalo u jediné ochutnávky, s Ladislavem Urbanem se dobře popíjí i povídá. Jen do spilky nás pan správce nepustil, pivo je tam prý příliš zranitelné. Dalešické pivo mohou ochutnat hosté nejedné brněnské restaurace či pivnice, také ve Znojmě atd. (seznam najdete na stránkách pivovaru).

Dreherové? My je máme rádi.

Historie pivovaru v Dalešicích sahá nepochybně do roku 1609, jak dosvědčuje zápis v Moravských zemských deskách. Nejednalo se o velký pivovar, jeho výstav postačoval v podstatě pouze pro potřeby vlastního panství. Kdo ví, možná už tehdy sídlila na jeho komíně čapí rodina. Významným datem v historii pivovaru je rok 1882, kdy koupil celé dalešické panství rakousko-uherský baron Anton Dreher, který již vlastnil pivovar Schwechat u Vídně, kde se začala psát historie ležáku (poprvé se v něm vyrábělo spodním kvašením už v roce 1840). „My je máme rádi, oni byli opravdu inovátoři“, přibližuje Ladislav Urban rodinu Dreherů (tak to se mu bude titulek článku líbit!). Není divu, Dreherové dalešický pivovar významně rozšířili a zmodernizovali, některé technické vymoženosti fungovaly až do 70. let 20. století. Něco podobného se děje na začátku 21. století, jen dnešní majitelé začínali se skromnějšími prostředky než bohatý podnikatel Dreher.

Ladislav Urban nastoupil do pivovaru v roce 2007 a nepatří k původním majitelům, odborníkům na restaurování starých památek, kteří ruiny pivovaru koupili v roce 1999 v opakované dražbě. Poté, co se stal chátrající pivovar brzy po pádu komunistického režimu obětí podvodníků, ho dlouho nikdo nechtěl. Smutný pohled, jak vypadal před zakoupením, nabízejí staré fotografie například na webových stránkách pivovaru. Objekt dlouhodobě chátral, byl více než polorozpadlý, nákladní auta do něj přivážela odpad, zarostl náletovými dřevinami a stal se zdrojem stavebního materiálu pro mnohé nenechavé ruce. Roky trvaly základní práce, pivo se v Dalešicích začalo opět vařit v roce 2002 (podrobnosti o rekonstrukci pivovaru a začátcích obnovení vaření piva v Dalešicích se dočtete na http://www.pivovary.info/prehled/dalesice/dalesice_h.htm).


Ladislav Urban ve starém provozu


Atraktivní historický provoz pivovaru

Ve všech pivovarech či minipivovarech se prodávají dárkové a reklamní předměty včetně firemních sklenic, kalendářů či cyklistických dresů. V Dalešicích mají jednu originalitu, spojenou – jak jinak – s filmem Postřižiny. Inspirovali se známou scénou, v níž správce pivovaru vyplatí svou manželku hadičkou od pumpičky přes nohavičkové kalhotky. A právě takové kalhotky mohou už šest let muži (nejen) pijící v restauraci či na zahrádce na dvoře dalešického pivovaru, koupit jako dárek svým drahým polovičkám. Mimochodem, Bohumil Hrabal žil v nymburském pivovaru a právě tam vaří Francinův ležák či Pepinovu desítku, ale Jiří Menzel vybral pro natáčení Postřižin tehdy již tři roky uzavřený pivovar v Dalešicích (sloužil jako skladiště) a tak je dalešické pivo s Postřižinami navždy spojeno.

Součástí pivovaru je restaurace (otevřeno denně) i hotel. Všechny hotelové pokoje jsou vybaveny vlastním sociálním zařízením a vysokorychlostním Wi-Fi připojením k internetu. Já jsem spal v pokoji s výhledem na dvůr pivovaru, na balkonu stačilo zvednout hlavu a pozoroval jsem a fotil čapí dění nahoře na komínu. V pivovaru se koná během roku řada kulturních akcí, blíží se červnové Postřižinské slavnosti, na nichž vystoupí nejedna kapela a na závěr se bude promítat film. Postřižiny, jak jinak.

Dalešická přehrada

Dalešická přehrada je nedaleko, do Kramolína je to přibližně šest kilometrů. Spousta turistů i cyklistů spojuje návštěvu pivovaru s projížďkou parníkem po Dalešické přehradě, nebyli jsme výjimkou. Po přehradě jezdí neuvěřitelných 12 měsíců v roce loď Horácko a na palubu lze vzít i kolo. Uprostřed května nepanovalo nad hladinou přehrady právě ideální počasí, chvílemi poprchávalo, chvílemi pršelo, ale před nepřízní počasí lze z paluby utéct dolů. Vyrazit lze na kratší projížďku z Kramolína kolem Wilsonovy skály do přístaviště Třesov, dále do přístaviště Koněšín a v jarních měsících až ke skále Halířka. (více informací a plavební řád na www.dalesickaprehrada.cz).


Opuštěné zalesněné břehy Dalešické přehrady


Skála Wilsonka

Poptáváme se kapitána, vypráví, že přehrada je nejhlubší v ČR, že právě tamhle vedla kdysi cestička k mlýnu, kterému se přezdívalo Betyna, podle manželky pana mlynáře Alžběty, a kam jezdili trampové už od 20. let, tehdy si tu lidé také postavili pár chat, které ovšem přehrada zatopila. Za komunistického režimu sem nebyl snadný přístup, kapitánův kolega zmínil, že v roce 1987 přehradu přepádloval a nepotkal živáčka. Dalešické vody nejsou zavedeným turistickým centrem, lesy kolem se zdají být téměř nedotčené, žádné chaty na březích (kemp nechybí). Podobně jako pivovar Dalešice i Dalešická přehrada vstoupila do díla Jiřího Menzela. Ovšem méně šťastně, jako by se musel Menzel příkladným budovatelským filmem (Kdo hledá zlaté dno) vykoupit.

Nejpoutavějším místem Dalešické přehrady je Wilsonova skála. Její stěna je vysoká téměř 100 metrů, ale více než polovina je zatopena, takže dosahuje výšky 40 metrů nad vodní hladinu. Využívají ji příznivci tzv. Top ropingu, tedy lezení s horním jištěním, skákání do vody vážně ne, nejeden pokus z této výšky skončil smrtí. Mimochodem, skála své jméno, na rozdíl od pražského nádraží, neztratila ani v desetiletích komunistického režimu, vždy se jí prý říkalo Wilsonka.