V Myanmaru začíná den snídaní. „4 times Myanmar tea, please“, objednávám v příjemné restauraci. Na stole nám automaticky přistanou nejen šálky pravého barmského čaje s pořádnou dávkou kondenzovaného salka, ale i vdolky a koblihy všech tvarů a jemné sladké chuti. Ačkoliv nemají náplň, chutnají výtečně. A boule za ušima se dělají i místním u vedlejších stolečků.

Jezero zajaté v kleštích turismu

Hořká chuť turismu se na Inle rozšiřuje jako mor. Na hlavní třídě slyšíme pořád ten samý kolovrátek: „I have a boat.“ Nakonec se podařilo ukořistit i naše české dušičky. Sedíme na dřevěné patnáctimetrové lodi, která rozráží klidné vlny jezerní hladiny. Celý den nás tahají po manufakturách, kde jsou připravené kasičky a potkáváme haldy turistů s taškami plnými cetek. Třešničkou na dortu je zastávka u rybáře. Pádluje nohou, pózuje a pak přijíždí pro bakšiš.

Vesnice May Haw Nan a That Hein

Druhý den raději podnikáme trek na vlastní pěst. Necháme se z města popovést na malé kárce. Mladý Barmánec řídí pravou rukou a levou si přidržuje slaměný klobouk. Zastaví u prašné cesty ohraničené sytě zelenými banánovníky. Dále už pokračujeme pěšky přes vesničky May Haw Nan a That Hein. V malinké barmské vísce mechanici opravují motorku, ale… práce počká, hned jak nás uvidí, mávají začernalýma rukama a zvou nás na čaj s oříšky. Bohužel, neumějí ani slovo anglicky, tak zkoušíme řeč mimiky a gestikulace a všichni se při takové konverzaci popadáme za břicha. Ve vedlejší vesnici That Hein mají dneska velké prádlo, které už se vyhřívá na natáhnutém špagátu dlouhém skoro jako celá víska.

Jeskyně bez turistů

Po dvaceti minutách dorážíme k jeskyním bez názvu. To bude nepochybně důvod, proč jsme zde sami a turisté zůstali daleko. Přivítá nás mnich a ukazuje nám přední část jeskyně, školu a nakonec jsme pozváni na melounovou svačinu. Do dalších přilehlých jeskyň je nám přidělen psí doprovod. Prolézáme malými skulinami a chvílemi mám obavy o příjem vzduchu. Lituju, že s sebou nemám svíčku jako ve vinných sklepích při „vaření“ burčáku. Asi proto s námi chodí čtyřnohý psí kamarád. Funguje lépe než GPS. Zavěšené váčky netopýrů zůstávají ve spících pozicích a náš Žerik na ně vzhlíží zvědavým pohledem. Na rozloučenou ho drbeme za ušima a on na nás vděčně kouká svýma psíma očima.

Po prohlídce jeskyní, které samozřejmě nejsou tak známé jako Pindaya s tisícovkami Buddhů, se vracíme k mnichovi a děkujeme za příjemně strávené odpoledne. Na doporučení místních míříme za vesnicí nalevo po udupané pěšince. Žádný ukazatel ani značka, prostě se vydáváme na pospas charismatickému okolí jezera Inle. Lwekin – oznamuje nám po dvaceti minutách barmskými písmeny zaprášený obdélník u vymleté pěšiny.

Anglický jazyk nejen v klášterech

Pod dřevěnými podpěrami útulné chýšky sedí dvě ženy s miminkem. Hned na nás mávají. Sedáme si k nim do příjemného stínu. Mladá učitelka angličtiny si vychutnává mateřskou „dovolenou“. Anglicky se začala učit před několika lety z vlastní iniciativy. Jednou navštívila i Evropu a tam se rozhodla, že chce anglický jazyk učit v rodné vesnici, aby měly místní děti šanci podívat se jednou za hranice státu jako ona. Bohužel, v Myanmaru není povinná školní docházka a tak se na sousedy snaží apelovat. Fotky na jejím novém mobilu jí asi pomáhají. Rodiče k ní posílají své ratolesti na nepovinný anglický čaj stále častěji.

V tom nás vyruší dva rošťáci, kteří se před námi touží trochu předvést. Dovádí pod venkovním kohoutkem s vodou. A hned je vidět úspěch mladé učitelky, protože děti nás zdraví: „Hello, how are you? Football?“ Napadá mě, jak je ta dětská bezstarostnost okouzlující a přemýšlím, co tím fotbalem vlastně myslí. Z přemítání mne vytrhne míč v rukách malého klučiny. Tím je vše jasné. Nejsme přece žádné brambory, a tak se s malými školáky přemísťujeme na prašný fotbalový plácek. Tři české holky proti dětem z Lwekinu. Míč je nafouklý jen způlky, ale to nikomu nevadí. Sedm malých Barmánců je už na začátku zápasu zahaleno do prašného oparu. Některé děti se vybavily starými botami se žralokem, jiné boty úplně vynechaly a hrají naboso. Ke konci zápasu se už kope do téměř prázdné mičudy.

Vaření třtinového cukru

Za vesničkou objevujeme výrobnu cukrové třtiny. Pod čertovsky vypadajícími kotly se přikládají zbytky třtiny z pole. Úzké proužky cukrových klacků se nejprve vaří a pak se vyluhované využívají ke krmení buvolů a krav. V obrovských černých kádích to bublá a vře jako v bio laboratoři. Bereme si třtinovou tyčku do ruky a koušeme její sladký konec. Mňam, lepší než bonboniéra. Není čemu se divit, třtinový cukr je u nás třikrát dražší než řepný. Obsahuje důležité látky, méně nečistot a chuťově se nedá srovnat s bílými krupičkami našeho klasického cukru.

Se setměním se vracíme do centra Inle. Na okraji města spatříme bambusovou chýšku s místními a brzy ochutnáváme palmové víno. Seznamujeme se s průvodcem Udinem, který nám vypráví, jak tento rok narostl počet turistů. Přes hlavní sezónu má prý neustále dost práce. V monzunovém období pak pracuje na stavbách nových hotelů. Řeč se stočí k ženě, která je zobrazena na barmském kalendáři nad dveřmi restaurace. Udin bez váhání a rozpaků mluví o veřejně zakázané osobě – disidentce Aun Schan Su Ťij. Svůj kladný postoj k jejím činům vyjadřují i Barmánci u vedlejšího stolečku. Jsou na ni náležitě pyšní a nebojí se to vyjádřit nahlas.

Další články Šárky Vackové z Myanmaru:
Bagan, jak ho neznáte
Mandalaj (Mandalay) aneb Putování za mandalajskou esencí bytí
Inwa a Amarapura aneb Víme, jak restartovat PC, ale z čeho pochází nit?
Hsipaw a festival Bawgyo
Vlakem přes viadukt Gokteik
Vzhůru na Mt. Victoria
Pyin Oo Lwin aneb Botanické a vodopádové nadšení

Recenze:
Turistický průvodce Myanmar

Rozhovory o Barmě:
Sabe Amthor Soe, ředitelka Burma Center Prague: Cestujte Barmou zodpovědně
Barmanista Jan Bečka o politických mniších i kokosech s červeným turbanem
Sabe Amthor Soe, ředitelka Burma Center Prague: Máte možnost navštívit jen pozlacenou část Barmy