„Vítejte v Kamerunu – první smska, kterou dostává Lucka po našem odpoledním příletu do Mandalaje. Let s Air Asia trval necelou hodinu a na palubě byly alkoholické nápoje za peníze, takže věřte, že vidíme správně. Jen tak pro zábavu se při procházení letištními branami ptáme: „Is it Mandalay?“ a dostáváme očekávanou odpověď: „Yes, you are in Mandalay“. Radostně si oddychneme a pán s razítkem v ruce se podivuje nad zvláštní sortou turistů, kteří ani nevědí, kam přiletěli.

Na letišti jde všechno jako po másle. Ukazujeme naše e-vízum, které jsme si zařídili pohodlně už z domova. Dostáváme do pasu razítko a vyměňujeme hned dolary za místní čaty (kyaty) u přepážky před východem z letiště. Část peněz jsme si nechali v dolarech, protože těmi můžeme platit ubytování, dálkové autobusy a vstupy do turistických měst. Nemějte obavy přivézt Barmáncům i eura, přijímají je bez problémů a za výhodný kurz. Podstatné je, abyste jak dolarové, tak eurové bankovky měli nové, neohnuté a nepomačkané. Kurz 1038 čatů za dolar je potěšující a my si s balíkem barmských šušní připadáme jako milionáři. Ještě stihnout shuttle bus, který je od společnosti Air Asia v ceně letenky, což je příjemné, protože Mandalaj je od letiště vzdálena 45 km.

Zaniklá sláva královského města

Mandalaj je z historického pohledu poslední královské hlavní město Myanmaru. V reálu bohužel působí jako chaotická vyprahlá metropole s jedním milionem obyvatel. Takzvané „Zlaté město“ založil roku 1857 král Mindon Min, předposlední vládce dynastie Konbaung, a přibližně čtvrtstoletí plnila Mandalaj funkci metropole země. Zároveň sloužila jako rezidence svého zakladatele Mindona i posledního krále Thibawa, v nedaleké Amarapuře byl dokonce rozebrán královský palác a další stavby a opět postaveny v Mandalaji. Čas slávy ale nikdy netrvá věčně. V roce 1885 bylo město obsazeno Brity, později za druhé světové války ovládli Mandalaj Japonci. Mandalajská krása zestárla, původní buddhistický šarm zakryly betonové hotely se spletitými dráty. Nadvláda Britů i Japonců jako by se negativně otiskla do mandalajských tváří plných počáteční nedůvěry. Ale každá nervozita opadne. Zanedlouho nás hostí čajem a oříšky jako své dlouholeté známé.

Hořký vývoj infrastruktury

Ubytováváme se v hotelu Nylon za 20 dolarů pro 2 osoby, pokoj je sice bez okna, ale perfektně uklizený a čistý. Dolů s krosnami a vydáváme se za mandalajskou minulostí a dochovanými památkami schovanými pod slupkou prachu. Přes čtyřicet stupňů a rozpálený asfalt každého unaví. Ulice sice nejsou přeplněné auty a rozvrzanými rikšami jako v Rangúnu (Yangon), ale prach se víří o sto šest. Město se překotně rozrůstá a vyvíjí, velký podíl na tom nesou otevřené hranice s Čínou už od 90. let. Na rozvoji infrastruktury v minulosti pracovalo v drsných podmínkách přes 120 000 lidí, mj. na silnici z Rangúnu do Mandalaje, stavěli mosty, železnice. Tento smutný až otrocký rozvoj infrastruktury si vyžádal stovky obětí, lidé umírali na nemoce, vyčerpání, těžké pracovní úrazy.

Královský palác v barevném kostýmu

Vydáváme se ke královskému paláci. Vstupenka stojí 10 dolarů, ale platí pro všechny památky ve městě i v nedaleké Amarapuře a Inwě. Královský palác je rozlehlý a skládá se ze 130 budov. Hradby jsou dlouhé 3,2 km a vysoké 8 metrů, pod nimi se táhne vodní příkop. Cizinci smějí do paláce vstupovat pouze východní stranou, která je střežena vojenskou hlídkou. V roce 1945 zachvátil palác požár a zcela ho zničil, nejšetrnější byl k monumentálním palácovým hradbám. Nedaleko od vchodu se po točitém schodišti stoupá na 33 metrů vysokou střážní věž Nan Myint Saung, odkud se palác ukáže z ptačí perspektivy. Máme štěstí, dole přichází dlouhý štrúdl lidí v barevném oblečení. Nejdříve slavnost pozorujeme z věže, poté se zamícháme přímo do dění. Do kláštera jsou právě přijímány tři děti. Barevné kostýmy dodávají slavnosti svěžest a optimismus. Ženy mají silnou černou tužkou namalované oční linky a vyčesané drdoly do horizontálních výšek. Pro rodiče dětí je to veliká událost, na slavnost mnohdy šetří dlouhé roky, proto nyní na své ratolesti v honosných kostýmech hledí s vážností v očích. Jediné, co poněkud ruší okamžik důstojného aktu, je neuvěřitelné vedro. Nejunaveněji působí oči malé holčičky, která je do kláštera přijímána. Obličej má perfektně vykonturovaný, doufejme, že se barvičky do konce slavnosti neroztečou.

Dřevěný klášter Shwenandaw Kyaung

Bosýma nohama chodíme po jemně vrzající dřevěné podlaze a myšlenkami se přenášíme strojem času. Stačí jen zavřít oči. Tak zvaný „Klášter zlatého paláce“ je celý ze dřeva a díky hnědému nádechu působí jedinečným dojmem. Dříve patřil ke komplexu královského paláce. Jak zakladatel metropole král Mindon, tak i poslední krev dynastie, král Thibaw, se o klášter živě zajímali. Mindon v něm žil, Thibaw velmi často meditoval. Zároveň nechal dřevěný klášter přestěhovat za hradby, což ho zachránilo v průběhu druhé světové války. Prohlídka má nepochybně své kouzlo, masa dřeva zpracovaná do obrovské monumentální budovy si atmosféru vytvořila sama. Uvnitř vlastně kromě mohutných dřevěných sloupů nic moc k vidění není, přesto se nám tam líbilo.

Kuthodaw Paya – největší kniha na světě

Už jste někdy viděli největší knihu na světě? Pokud nikoli, vzhůru do Kuthodaw Paya. 729 mramorových desek připomíná jednotlivé stránky knih tak, jak je klasicky známe. Obrovské těžké kvádry jsou chráněny před deštěm i sluncem v malinkých bílých stúpách. Abychom si udělali lepší představu – model miniaturních zmenšenin všech bílých domečků s jednotlivými stránkami si mohou turisté prohlédnout hned u vstupu.

Pozlátko malinkých manufaktur

Asi všichni znáte Bangladéš. Spousta velkých firem tam má sídla kvůli levné pracovní síle. Jenže v Bangladéši už začíná být pro světové firmy draho a tak se stěhují do Barmy. Džíny jsou tu vyráběny o několik kaček méně s velkou příměsí špatného zacházení zaměstnanců, hygienických a pracovních podmínek. Turistům se ale ukazuje jen pozlátko – malinké manufaktury, kde se tká, vyšívá, kde předvádějí, jak se vyrábějí zlaté lístky, které se přilepují na buddhistické památky nebo dřevořezby za pomoci hoblíku a rukou tvrdých jako podrážka. Továrny světových značek, které známe z velkých obchodních center, jsou schované jen o kousek dál.

Mandalay Hill

Západ slunce si jdeme vychutnat na 236 metrů vysoký Mandalay Hill. Bereme taxíka až na konec 22nd Street a do kopce už šlapeme pěšky. Naštěstí potkáváme jednoho běžce, který nám ukáže vedlejší cestu, kterou využívají místní. Kopíruje sice tu turistickou, ale procházíme kolem chýšek, přes zahrádky s rajčátky a stoupáme takřka sami. Večerní odměnou je nám panoramatický výhled na řeku Iravady s obrysy Šanských hor v pozadí.

Každé, i to nejošklivější město, má třeba jen malinký pozitivní střípek. Mandalaj není tak ošklivá, jak se na první pohled zdála. Jen se musíte protlouct z centra k památkám a pak nabrat svěží vzduch z jejího vrchu. Mandalaj může být i základnou pro návštěvu Amarapury a Inwy. Navíc je tu snad nejvíce čajoven na světě. Vypadají jako restaurace, ale až uvidíte termosku na stole, tak to je znamení. A pokud vás ani to neosvěží, zkuste čerstvou cukrovou třtinu, kde je schovaná mandalajská esence bytí.

Další články Šárky Vackové z Myanmaru:
Bagan, jak ho neznáte
Jezero Inle aneb Jak utéci před turistickým ruchem
Inwa a Amarapura aneb Víme, jak restartovat PC, ale z čeho pochází nit?
Hsipaw a festival Bawgyo
Vlakem přes viadukt Gokteik
Vzhůru na Mt. Victoria
Pyin Oo Lwin aneb Botanické a vodopádové nadšení

Recenze:
Turistický průvodce Myanmar

Rozhovory o Barmě:
Sabe Amthor Soe, ředitelka Burma Center Prague: Cestujte Barmou zodpovědně
Barmanista Jan Bečka o politických mniších i kokosech s červeným turbanem
Sabe Amthor Soe, ředitelka Burma Center Prague: Máte možnost navštívit jen pozlacenou část Barmy