Cestování vlakem v Myanmaru je neobvyklý a milý zážitek. Jízdenku není nutné rezervovat předem, jednoduše jsme dorazili na vlakové nádraží a koupili lístek na místě. Museli jsme se prokázat pasem a okamžitě jsme byli zaevidováni do ušmudlaného bloku, který je ovšem veden velmi pečlivě a svědomitě. Hlavně z důvodu bezpečnosti, kdyby se něco stalo, nebude problém cokoli dohledat. Myanmarské zaznamenávání má svá pravidla a svůj řád.

Mašinka s vagóny a klimatizací à la otevřená okna se objevuje na perónu. Chvilku panuje zmatek, kam vlastně nasednout, protože i když si koupíte lístek do druhé třídy, dostanete místenku, na které většinou sedí jiní lidé. Vše je o dohodě. Nejdůležitější je, co nejrychleji připevnit batohy. A to dříve, než se vlak rozjede, protože pak už nebude příliš možností. Krosny nahoru na špringle, abychom nezabírali místo a páskami přivázat – pevně. První drcnutí. Druhé zadrhnutí. Konečně jedeme. Vagón se kývá ze strany na stranu, Lucka s Terkou okamžitě hledají kynedryl. Připadáme si jako na autodromu.


.
.

Zpestření pro děti: turisti ve vlaku

Kupodivu jsme dokázali za jízdy vstát a jít se podívat k vagónovým spojům, abychom viděli, v jakém úhlu se vagóny vychylují. Po několika hodinách ale otupíme a už nám škubání nepřipadá tak drastické. Dřevěná podlaha je posypaná slupkami od slunečnicových semínek. V každé zastávce totiž nastoupí prodejci obalení barmskými lahůdkami a můžeme si koupit, na co máme chuť. Od kuřecích pařátů místo lízátka po slaďoučký meloun nasekaný mačetou. Spolucestující jsou bezvadní. Děti nás nejdříve nedůvěřivě pozorují. V další zastávce necháme všichni vystoupit oboustrannou nervozitu a seznamujeme se s celým vagónem. Děti s námi hrají na schovku, sledují naši bílou pokožku, fotí se s námi a nakonec nám sedí i na klíně.

Dějiny a parametry světově známého mostu

Nejslavnější železniční viadukt Barmy Gokteik leží na železniční trati mezi Hsipawem a Pwin U Lwin. Tehdy britskou zakázku, která měla šířit vliv impéria v regionu, realizovala americká společnost Pennsylvania and Maryland Bridge Construction od roku 1899. Trasa z Naung Hkio do Hsipawu – a tudíž i viadukt – byla zprovozněna roku 1991. Zbylá trasa do Lashia byla uvedena do provozu o dva roky později. Američanům se podařilo postavit železniční most, který Barmě záviděli i ve vyspělých zemích kvůli jeho technickému vzhledu a perfektnímu využití. Svého času byl Gokteik považován za největší dílo svého druhu na světě. Viadukt se nachází asi 100 km severovýchodně od Mandalaje a skládá se z 15 podpěr v rozpětí 12 metrů. Je téměř 700 metrů dlouhý a 102 metrů vysoký. Jízdenka stojí 1200 čatů. Ideální trasa pro pravé gokteické dobrodružství je Hsipaw – Pwin U Lwin. Z horského městečka Hsipaw vyjíždí vlak v 9:25 (přesně) a v koloniálním městě Pwin U Lwin končí v 18:00 (přesně).

Cestování autobusem

A jak vypadá cestování barmskými autobusy? Ty jsme využívali převážnou část našeho pobytu v Myanmaru, protože jsou rychlé, komfortní, levné a bezpečné. Asi každý je v tomto směru mile překvapen. Luxusní autobusy postupně nahrazují staré veterány, což je pro Myanmar klasická situace. Neexistuje totiž zlatá střední cesta, buď je něco moc staré, nebo úplně nové, nebo moc levné, či příliš drahé. Máte-li knižního průvodce z loňského roku, u každé cesty autobusem, uvedené v knize, odečtěte přibližně hodinu času, jezdí se rychleji.

Autobusy druhé třídy jsou velmi komfortně vybavené. Ceny mezi většími městy se pohybují kolem 10 000 čatů. Při nástupu dostanete láhev s vodou. Pokud žaludek cestou nespolupracuje, každý má v síťce před sebou pytlík. V některých autobusech je i kamerový systém. Připomínám, že se jedná o o dopravu druhé třídy. Praktické je využití nočních autobusů. Šetří totiž čas i peníze za ubytování. Noční autobusy mají decentní večerní osvětlení v chodbičkách, světlo nad sedačkami na čtení a většinou dostanete i hygienický balíček (zubní pasta, katáček, vlhčené ubrousky).


.
.

Jak se staví silnice

V Myanmaru se vehementně staví asfaltové silnice. Ženy s dlouhými havranními vlasy natahují na prašných cestách nit, kterou si plánovanou silnici dělí jakoby pomyslnou čárou. Nejdříve vlastníma rukama udělají půlku silnice dle natažené niti a pak se pustí do druhé části, až je asfaltka kompletní. Barmánky sedí na bobku podél prašných cest a roztloukávají obrovské šutry na menší kamínky, které pak v dřevěných ošatkách nosí k budoucí silnici. Ruce mají jako kmeny starého stromu: vrásčité, seschlé a plné puchýřů a boláků. Asfaltové barely se rozehřejí a ručně se čerstvé vrstvy černého asfaltu rozlévají na vyznačená místa. To vše ve vedrech od 35° C výše. Ptáte se na pracovní dobu? Ta je určena denním světlem: od rána do večera. Tady si nikdo svých 8 pracovních hodin nepočítá. Maximálně pár minut na přestávku, kdy se podává suchá rýže ze špinavých neumytých mističek. Myanmar se připravuje na rostoucí příval turistů. Silnice i vlaková spojení se budují ostošest a tam, kde před rokem zela spálená tráva od sluníčka, se dnes táhne černý asfaltový koberec.

Příklady cen v čatech autobusových cest:
Mandalay – Hsipaw – 6 500
Mandalay – Bagan – 9 000
Inle – Yangoon – 9 000
Bagan – Inle – 11 000
Yangoon – Pantheon – 8 000

Další články Šárky Vackové z Myanmaru:
Bagan, jak ho neznáte
Jezero Inle aneb Jak utéci před turistickým ruchem
Mandalaj (Mandalay) aneb Putování za mandalajskou esencí bytí
Inwa a Amarapura aneb Víme, jak restartovat PC, ale z čeho pochází nit?
Hsipaw a festival Bawgyo
Vzhůru na Mt. Victoria
Pyin Oo Lwin aneb Botanické a vodopádové nadšení

Recenze:
Turistický průvodce Myanmar

Rozhovory o Barmě:
Sabe Amthor Soe, ředitelka Burma Center Prague: Cestujte Barmou zodpovědně
Barmanista Jan Bečka o politických mniších i kokosech s červeným turbanem
Sabe Amthor Soe, ředitelka Burma Center Prague: Máte možnost navštívit jen pozlacenou část Barmy