Má Dartmoor stále tu starou tajuplnou krásu?
Starou tajuplnou krásu si udržuje dodnes. Přesto – záleží na tom, v jakém roční období a za jakého počasí se do Dartmooru vypravíte. To hraje zásadní roli. Když se mlhy táhnou přes vřesoviště, je pod mrakem, prší, to mají Dartmoor a blata onu známou charakteristickou atmosféru. Ovšem kupodivu dost často zažijete v Dartmooru i přesný opak – letní slunečné počasí s modrou oblohou. Dartmoor – na rozdíl od jiných anglických krajů – má zvláštní vlastnost: civilizace v něm nepostupuje. Zatímco jiné regiony se postupně zalidňují a lidé svou činností jejich krajinu mění, Dartmoor zůstává stejný, protože zkrátka není, kdo by ho měnil. Mnoho lidí se odtud vystěhovalo, protože boj o živobytí je v Dartmooru tvrdý. Střed blat je opuštěný a v některých místech si můžete připadat jako v minulých staletích. Neuslyšíte žádné zvuky kromě větru, ptáků, nepotkáte živáčka, jen sem tam osamělé kolegy-turisty. Pouze na těch nejznámějších a nejvýraznějších místech Dartmooru potkáte turistů trochu víc.

Jak vypadal Dartmoor před stovkami let?
Byl více zalidněný než v současnosti, ale nejhustší zalidnění měl Dartmoor kupodivu v době ještě dřívější, v době bronzové, přibližně před 3000 lety. Vesnice byly dokonce i ve vyšších polohách, lidé tam farmařili, protože se v těch časech na dnešních blatech uživili. Klima Dartmooru bylo tehdy teplejší a méně deštivé. Když se klima změnilo k horšímu, lidé oblast opustili, jejich vesnice zmizely a blata zůstala neobydlená, už nikdy nedošlo k zalidnění v takové míře, jako v době bronzové. Další dobou prosperity bylo období před čtyřmi-pěti staletími, kdy v Dartmooru vrcholila těžba cínu. I ta nakonec skončila, doly byly postupně zavírány a lidé opět odešli. Půda je na blatech zamokřená, kyselá a mám pocit, že farmáři, kteří na nich či v jejich okolí ještě v současnosti žijí, jsou závislí na dotacích z Evropské unie. Je nesnadné se v Dartmooru uživit.

Je Pes baskervillský největší reklamou regionu?
Ano. V Anglii určitě a možná ještě více v zahraničí. Pro většinu turistů bylo prvotním motivem – podobně jako pro mne – podívat se do kraje, který tak nádherně popsal Arthur Conan Doyle v knize Pes baskervillský. On jej skutečně popsal tak, že se zdá, jako by se tam narodil a prožil v něm celý život, i když ve skutečnosti v něm strávil jen několik týdnů. Dokázal přitom vystihnout ducha blat a jejich náladu tak, že jim vytvořil věčný pomník, a to i u lidí, kteří dartmoorský kraj nikdy nepoznali. Nepochybně je to největší motivace, proč jezdit do Dartmooru.


Hound Tor – východní pohled

Jaký je Dartmoor pro Angličany?
Pro ně je Pes baskervillský jednou z kultovních knih, ale i Dartmoor jako takový má v zemi zvláštní postavení a státu na něm záleží. Investuje do jeho propagace a snaží se zastavit jeho vylidňování. V Anglii mají blat více, ale Dartmoor je mezi nimi jednoznačně nejslavnější. Na poloostrově Cornwall, 30–40 kilometrů od Dartmooru, jsou podstatně menší Bodminská blata, která jsou jakousi zmenšenou verzí Dartmooru. I ta jsou přitažlivá a proslavila se v literatuře – v Hospodě Jamajka od Daphne du Maurier. V severní části hrabství Devon jsou pak ještě blata exmoorská. Ta jsou ovšem celkově méně zajímavá, protože na nich především chybí ty typické skalní věže zvané tóry. Jsou to prostě jen blata – divokou trávou porostlé pláně a vespod rašelina. Ani Exmoor a koneckonců ani Bodmin Moor nemohou Dartmooru konkurovat – Dartmoor je jen jeden.

Dartmoor nejsou bažiny podobné šumavským, tvoří je tzv. Blanket Bog. Asi se nedá utonout ani v největší bažině Fox Tor Mires?
Blanket Bog je souvislá deka z rašeliny, která dosahuje síly až několika metrů a táhne se dlouhé kilometry, zejména v oblasti severozápadního Dartmooru, která je nejmokřejší. Blanket Bog není prostředí na utonutí, pouze na pořádné zamazání obuvi. V Dartmooru jsou ale i skutečné bažiny, močály, bývají to většinou prolákliny, takové bahnem naplněné misky, které vznikají v krajině, kde je dolík a kolem kopce, ze kterých do něj stéká množství vody. Ani tam se ale turisté už dnes neutopí. Co je rozhodující pro věčné bažiny, které přežívají i v období sucha, je podklad ze žuly. Voda zůstává nahoře, dole je žula a nad ní ještě vrstva rašeliny, takže voda nemá kam odtékat a vytváří se bláto, které přežívá i dlouhá období sucha. Jezdil jsem v posledních letech do Anglie každý rok. Už třetí rok za sebou tam mají sucho a je to viditelné na první pohled – je nyní totiž možné chodit i v oblastech, kde bych si to ještě před třemi roky netroufl. Sherlock Holmes s doktorem Watsonem by asi nyní jejich Dartmoor nepoznali. Slavná Grimpenská bažina však i tak zůstává močálem neprůchodným.

Kdy nejlépe vyrazit do Dartmooru? Když kvete vřes a hlodaš, tj. koncem léta?
Je lákavé říci si – pojedu v říjnu, kdy se odehrává vrchol příběhu Pes baskervillský. Léto je pryč a nastupují typické mlhy, deště, někdy doslova celodenní. Já jsem tam v této době nikdy nebyl, ale dokáži si to představit, protože ta mlha, když se objeví, je nepříjemná i v srpnu. Pokud na blata někdo pojede v říjnu, listopadu… pravda, pozná autentická blata z knihy, ale z hlediska turistického si je moc neužije. Dartmoor je krásný i bez knihy Pes baskervillský, takže čím lepší počasí, tím více toho člověk uvidí, tím lépe se mu bude fotografovat. Já jezdívám v období od konce června do poloviny srpna. Právě srpen je z hlediska barevnosti nejlepší, naplno kvete fialový vřes a žlutě místní varianta hlodaše. Červen bývá z letních měsíců nejvíce deštivý, ale nějaký ten déšť k Dartmooru zkrátka patří. Chcete-li poznat blata se vším všudy, je třeba zůstat déle než třeba jen dva dny, a když tam strávíte týden, dva, zažijete všechny druhy dartmoorského počasí.

Jací jsou lidé Dartmooru?
Mně jsou velmi sympatičtí, což platí o obyvatelích obou nejzápadnějších hrabství Anglie, Devonu i Cornwallu. Jsou prostě jiní než lidé z Londýna a průmyslovějších částí Anglie, protože jejich život je jiný. V Dartmooru je málo zdrojů obživy. Jen rybářství, zemědělství a turistika a region je hodně vzdálený od Londýna. Navíc, kořeny těchto lidí jsou trochu jiné než obyvatel centrální Anglie, mnoho z nich má vlastně keltský původ a zakládá si na něm, což je typické především pro Cornwall. Vliv jazyka Keltů je slyšet i v dnešním jazyce lidí z Jihozápadu. Jejich angličtina je rozdílná, vlivem původní řeči vyslovují všechno trochu jinak. Jsou to lidé vstřícní, přátelští, pohodoví, což bývá typické pro všechny odříznuté kraje. Oni nikam nespěchají a mají zkrátka priority nastaveny trochu odlišně.


Středověký clapper bridge na řece Teign

Místní jídlo příliš nechválíte, pouze vydatné snídaně, čaj s vdolečky, pirohy, to je snad vše…
Nikdo neprohloupí, když se spolehne na pirohy, kterým tu říkají Cornish Pasty. Je to specialita původem z Cornwallu, ale je už rozšířená po celé Anglii včetně Londýna. Základem náplně je tuřín, který byl u nás známý, s výjimkou časů válečného nedostatku, spíše jako krmná potravina, zatímco v Anglii ho jedli odjakživa, zejména chudší vrstvy. Vynechejte typická anglická jídla jako Steak and Kidney Pie a už toho na výběr moc nezůstává. Na své si ale přijdou ti, kteří mají rádi ryby – Fish and Chips bývají většinou i mým posledním útočištěm. V Devonu do nich ve fastfoodech a v restauracích dávají většinou tresky a platýze.

Anglickou pivní kulturu také právě nechválíte…
Já mám rád české pivo a to, čemu říkají pivo Angličané, mi nesedí. Jejich typická piva jsou svrchně kvašená, zatímco u nás spodně kvašená, ale podstatný rozdíl je v tom, čemu říkáme pivní kultura. Tedy souhrn podmínek, za kterých je pivo podáváno. Především, zda je vychlazené a má dostatek pěny – v těchto ohledech jsou Angličané na úplně obrácené straně, než jak to mají rádi Češi. Oni pivo nechladí a pijí ho bez pěny, takže pak vypadá, jako když se u nás nechá hodiny vyprchávat a nabízí se pak i zteplalé. Anglického piva se rád zřeknu, zvláště uvážím-li cenu, za kterou se v hospodách nabízí.

Dartmoor z koňského hřbetu, je to dobrý nápad?
Velmi dobrý nápad, kterého využívá řada lidí, ale určitě to není nejlacinější. Pronájem koní je jednou z věcí, kterými se farmáři živí, dobrým zdrojem příjmu je zejména v případě, kdy se farma nachází na zajímavém místě, kudy prochází více lidí.

Ozdobou Dartmooru jsou tóry, žulové skalní útvary na vrcholcích kopců. Které se Vám vryly pod kůži?
Je jich tolik… Významný spisovatel Dartmooru William Crossing jich ve svém průvodci jmenuje necelé dvě stovky, ale problém je, že každý větší tór se ještě skládá z množství menších skalisek, která jsou vzdálena třeba i pár desítek metrů od sebe, dohromady ale tvoří skalní soustavu, která zdálky vypadá jako jedna skála. A těch dílčích skalisek je dohromady možná až několik tisíc. Nejvíce mi přirostl k srdci Hound Tor, bohužel je to hodně turistické místo, kam jezdí autobusové zájezdy a v kterékoli denní době na něm uvidíte amatérské lezce. Hound Tor má jednu přednost – ať se na něj podíváte z kterékoli strany, vždy je poutavý a atraktivní, je nádherný zdálky i zblízka. Je to fotogenické místo, které si filmaři nejednou zvolili do filmů se baskervillským psem, přestože se v textu knihy nevyskytuje. Stojí totiž už příliš stranou od míst, na nichž by se kniha měla odehrávat. Jinak mám také rád, když mají skály návaznost a můžete postupně po celý den chodit od jedné ke druhé. Jsou od sebe třeba půl kilometru, ale díky přehlednosti kraje vidíte na obzoru další soustavy, jak se tyčí za sebou. Dartmoor samozřejmě není jen Hound Tor, nádherných skalisek je daleko více. Těžko uvést jmenovitě jen tři čtyři, když by to stejnou měrou zasloužilo dvacet dalších. V mé knize jsou dost podrobně vyjmenovány.


Komorová hrobka Spinster´s Rock

Co bych určitě neměl vynechat během návštěvy Dartmooru? Grimspound, Haytor, okouzlující hradní zříceniny, např. Okehampton, menhiry?
Pro turisty je výhoda, že některé atraktivní prvky jsou soustředěny dost blízko u sebe a dají se spojit do jednoho výletu. Nedaleko Hound Toru se tyčí celá soustava skal nad vesnicí Widecombe in the Moor, což je obec proslavená mezi Angličany díky svým folkloristickým tradicím. Objevuje se v literatuře, ale… v současnosti už trpí tím, že každý dům nějakým způsobem slouží turistickému ruchu, buď se v něm prodávají suvenýry nebo je tam čajovna, hospoda, prostě vesnice už dávno ztratila bývalou atmosféru a půvab starých časů. Naštěstí má krásné okolí a nádherné skupiny skal – Bonehill Rocks, Chinkwell Tor a Honeybag Tor, dá se přecházet z jedné na druhou a nakonec skončíte dole právě ve Widecombe in the Moor, kde si aspoň dáte nějaké občerstvení. Nedaleko je i známý Haytor, který se dá s Hound Torem pojmout jako samostatný půldenní výlet. Silueta slavného Haytoru je něco jako logo Dartmooru, ale já se na něj nejraději koukám ze vzdálenosti dvou tří kilometrů, tak vypadá nejlépe. Připomíná mi naše Trosky. Když totiž přijdete až k Haytoru, zblízka zjistíte, že je to jen bachratá žulová kupa, která nemá už takovou fotogeničnost a už vůbec se nemůže rovnat Hound Toru. Na úpatí Haytoru jsou však velmi zajímavé památky na minulost Dartmooru, například zbytky historické tramvaje, tedy dráhy, po které jezdívaly vozy s vytěženou žulou z kamenolomu. Rozhodně v Dartmooru nevynechejte Grimspound, který je nejlepší ukázkou toho, jak vypadala vesnice v době bronzové. Zbytky základů chatrčí byly zachovány a restaurovány díky úsilí osvícených lidí v 19. století, kteří založili spolky pro záchranu těchto starých pokladů Dartmooru. Doyle využil jednu takovou chatrč jako důležitou kulisu ve Psu baskervillském. V Dartmooru je dále spousta tzv. clapper bridges, což jsou kamenné můstky z raného až vrcholného středověku postavené přes potoky. Je to vždy soustava kamenných žulových desek položených na pilíře z kamenů uprostřed potoka, na jejich stavbu nebyly použity žádné stavební hmoty, jsou to jen kameny položené na sebe. V minulosti sloužily místním obyvatelům, pěšákům a jezdcům na koních, využívat je mohly i menší povozy. Některé tyto můstky jsou blízko hlavní silnice a jsou hodně navštěvované, zastavují u nich na povinné štaci turistické autobusy, příkladem je můstek v Postbridge. Ale možná ještě hezčí jsou mosty dále na blatech, kam musíte dojít pěšky. Hradní zříceniny anglického Jihozápadu nebývají moc atraktivní, většinou je to jen kulatá věž, navíc při nepříliš citlivém restaurování mizí jejich historická patina. Za vidění ovšem stojí Okehampton, jeden z prvních hradů, který byl postaven brzy po normanském dobytí Anglie v roce 1066, bizarní, křivolaký, jako vykotlaný zub.

Kde najdu ta nej místa z dějiště knihy Pes baskervillský? Doyle často používal jména smyšlená, reálná místa různě vzájemně kombinoval, bažiny nafukoval atd. Navíc – zámek Baskerville neexistuje. Kam se má tedy fanoušek Psa baskervillského především podívat?
Doyle udělal v Psovi baskervillském takovou skládačku lokalit, do které sestěhoval všechno dohromady. Jeho hlavní místa tak leží v nevelké oblasti, některá z nich jsou však do ní uměle dodána, přestěhována z jiných koutů Dartmooru. Centrem veškerého dění je v knize i ve skutečnosti „Velká grimpenská bažina“, což je místo čtyři-pět kilometrů jižně od Princetownu. Vede tam jednoduchá schůdná cesta, po níž se pohodlně jde – není nutné překonávat rozmočenou půdu. Ovšem ta slavná Velká grimpenská bažina se ve skutečnosti jmenuje Fox Tor Mires. Každý si na ní může vyzkoušet, jak se po ní chodí, ale zřejmě ho rychle chuť přejde, až na nějaké opravdové drsňáky vybavené nejméně pohorkami a značnou otrlostí. Dále než na okraj této bažiny to zpravidla nejde. Byl jsem tam loni, už měli druhý rok nebývalého sucha a většina Dartmooru byla tak vyschlá, že jsem se dostával i do míst, kam jsem se dříve raději ani nevydával. Těšil jsem se, že se snad konečně dostanu až tam, kde Stapleton ve zbytcích cínového dolu ukrýval svého psa a připravoval jej na útok proti siru Charlesovi a pak i siru Henrymu. Tahle bažina však zřejmě nevyschne ani po dvaceti letech sucha – je to přesně ta klasická miska, kolem dokola šest pahorků, z nichž stéká voda a hromadí se dole. Ještě před okrajem bažiny jsou zbytky dalších cínových dolů, ze kterých zbývají otvory do šachet až dva metry hluboké, ale už hodně zapadané kamením a zarostlé kapradím a ostružiním. Dovnitř se tak jako tak nedostanete, díry jsou z bezpečnostních důvodů oplocené. O kilometr dále stojí bývalá farma, která zjevně posloužila Doylovi jako vzor ke Stapletonovu domu a v jejímž okolí se odehrála slavná scéna, v níž Sherlock Holmes a doktor Watson očekávali útok z mlhy, aniž by věděli, jaký přízrak z té mlhy na sira Henryho vyletí. Tento dům se dá zřetelně identifikovat, přestože si stavbu Doyle výrazně upravil oproti skutečnosti. Dnes je to opuštěná barabizna, jinak v celkem zachovalém stavu. Je to ale – a vždycky bývalo – velmi jednoduché stavení. Lze si je dokonce i pronajmout, má ovšem naprosto spartánské vybavení. Skalní útvary, na které se Watson se sirem Henrym dívali z oken baskervillského zámku a kam komorník Barrymore podával světelná znamení uprchlému trestanci, ty už si musíte domyslet, právě v této oblasti žádné skalní útvary prakticky nejsou. Doyle si je prostě přistěhoval odjinud, z jiných částí blat a Hound Tor je podle mého přesně takové skalisko, jaké by sedělo jeho popisu v knize.

Knihy o Dartmooru – co byste doporučil si přečíst? Phillpottse, Crossinga, jakou knihu si přivézt?
Dodnes se prodává stěžejní dílo Williama Crossinga „Crossing´s Guide to Dartmoor“, kterému se říká Bible Dartmooru. A pro velké fandy blat, kteří o nich chtějí vědět všechno, Biblí opravdu je. Na tomto celoživotním díle, které vyšlo v roce 1909, pracoval Crossing nejméně 30 let. Pojal knihu jako službu lidem, kteří se o kraj zajímají, nabízí jim v ní výlety po Dartmooru, ať přicházejí z kterékoliv strany, popisuje tam i místní zvyky, obyčeje, tradice, historické pozoruhodnosti. Beletrii o životě dartmoorských obyvatel před 100 až 200 lety psal Eden Phillpotts, který je takovým anglickým Klostermannem. Vždyť chceme-li se čtivou formou dozvědět něco o životě na staré Šumavě, čteme právě Klostermanna. A stejnou roli sehrál u Dartmooru Eden Phillpotts. V díle Phillpottse nezůstala žádná oblast Dartmooru nepokrytá, on systematicky umísťoval příběhy do jednotlivých vesniček a farem, až pokryl celý dartmoorský kraj. Dnes ovšem jeho knihy seženete pouze v antikvariátu, protože se již dávno netisknou. Místní lidé si je ale doma ve svých knihovnách drží. Kdysi mi majitelé penzionu, kam jsem jezdil, půjčili Phillpottsovu knihu Americký zajatec, která podává obraz Dartmooru za napoleonských válek. Tehdy vzniklo vězení v Princetownu, což byl původně zajatecký tábor pro francouzské a americké vojáky (Spojené státy byly v těch válkách na opačné straně než Británie). Phillpotts z těchto událostí vytěžil čtivý romantický i dramatický příběh, který navíc překrásně líčí krajinu a tamní život před 200 lety. Mimochodem, když napoleonské války skončily, bylo toto vězení za čas přeměněno na kriminál pro nejtěžší zločince, jak vystupuje v Psovi baskervillském. I to už je dávnou minulostí, neboť ti nejnebezpečnější zločinci už v Princetownu 60 let nejsou. Je z toho celkem standardní vězení. Z literatury bych tedy doporučil kteroukoliv dostupnou publikaci od Phillpottse nebo Crossinga, i kdyby to měla být jen antikvární verze. Bohužel, v Čechách na ně nenarazíte.


Grimspound – zbytky Holmesovy chatrče z doby bronzové

Zaujaly Vás místní kostelíky, vyprávějte o nich.
Nejpozoruhodnější je, že jich tam stále ještě tolik existuje a žije. Množství farníků, které kostel obsluhuje, bývá v dnešních dobách poměrně malé, desítky, nanejvýš stovky lidí připadají na jeden kostel a přesto tam ten kostel pořád funguje a v životě lidí hraje významnou roli. Ale nejen tu duchovní, církevní, která je běžná i u nás. Postavení kostela na anglickém Jihozápadě připomíná i roli jakéhosi kulturního domu, kromě církevních funkcí je totiž i místem, kde se odehrávají různé civilní akce kulturního rázu, především výstavy. V jednom kostele jsem viděl výstavu květin, jinde zase dětských kreseb, dokonce i na hřbitově jsem viděl rozvěšené jejich výkresy. V chagfordském kostele loni například uspořádali výstavu místních historických fotografií a dokumentů při příležitosti jubilea vypuknutí první světové války. Navíc, nikde nenarazíte na zavřený kostelík, přestože tam bude liduprázdno a budete jediným návštěvníkem v průběhu dne, bude otevřeno. Z hlediska architektury ty kostely vypadají spíše jako cimbuří našich hradů, jsou to vesměs čtverhranné žulové kostelíky s věžičkami, svou střídmost často dohánějí hezkými barevnými vitrážemi, na ty si tam potrpí. A v sousedství kostelů bývají o svátcích typické venkovské jarmarky, kam se místní komunita chodí veselit.

Vy jste pátral i po českých válečných stopách v Dartmooru…
Já mám ve velké úctě odkaz našich letců, kteří bojovali za druhé světové války v Anglii. Působili tam na velkém množství letišť, bylo totiž zvykem jednotlivé perutě po několika měsících přesunovat z jednoho letiště na druhé, až jich během války ti letci prošli třeba deset či dvacet. Jedním z nich bylo v případě čs. letců i letiště Harrowbeer na okraji Dartmooru, které hostilo 312. českoslo­venskou stíhací peruť po celých pět měsíců roku 1942. Dnes je z jedné ze dvou dochovaných budov bývalého letiště čajovna Knightstone, jejíž majitel je velkým fanouškem historie tohoto místa. Sbírá historické podklady o letišti a z různých dochovaných předmětů si udělal malé muzeum letiště RAF „Harrowbeer“. Má sbírku fotografií a novinových článků, má dokonce i kopie operačních válečných deníků leteckých perutí, které tam působily. Když slyšel, že jsem Čech, půjčil mi k prostudování deníky a materiály, které se týkaly pobytu 312. stíhací perutě. Z nich jsem vyčetl mnoho cenných informací o působení našich letců na Harrowbeeru. O nich a o válečném působení našich krajanů v RAF, píši v jedné kapitole své knihy. František Mareš, pro místní Frank Mares, jeden z našich bývalých pilotů z Harrowbeeru, se v roce 1945 domů nevrátil, vzal si Angličanku, žil  pak na různých místech anglického Jihozápadu a ke konci života se usadil jen několik kilometrů od letiště Harrowbeer, kde působil za války – v malé vesničce Sampford Spiney. Tam v r. 2008 zemřel a v tamním kostelíku se konal jeho pohřební obřad. O tom všem jsem našel výstřižky z místních devonských novin. Přestože byl cizinec, byl v okolí velmi známý a oblíbený a noviny v nekrologu široce popisovaly celý jeho život včetně toho, jak jako devatenáctiletý kluk prchal z Protektorátu přes Polsko do Francie a po jejím pádu do Anglie, aby bojoval proti nacistům. Dokonce jsem pak o rok později zavítal i do jeho domu a popovídal si o něm alespoň s jeho manželkou, čipernou paní, která loni oslavila 90 let.

Otázka na závěr – jak se Vám usadil v duši duch blat?
Usadil, usadil… Když jsem knihu dokončil, řekl jsem si, že si teď musím dát přece jen od Dartmooru nějaký čas pokoj, že zkrátka příští rok pojedu konečně také někam jinam. Ale jel jsem jen do sousedního hrabství, do Cornwallu. Už jsem tam byl předtím několikrát, některá léta jsem totiž cestu do Dartmooru spojoval s týdnem na Cornwallu. Cornwall nabízí krásné pobřežní scenérie, divoké útesy, dá se tam i vykoupat, když vydržíte teplotu 14–15 stupňů, díky vlnobití je rájem surfařů. V Cornwallu žila spisovatelka Daphne du Maurier, která tam přišla jako mladá dvacetiletá dívka a usadila se v tomto kraji až do konce života. Své dílo věnovala právě Cornwallu. K jejím nejslavnějším knihám patří například Mrtvá a živá (v originále Rebecca) nebo Hospoda Jamajka. První se odehrává poblíž města Fowey, kam jezdívám, druhá na Bodminských blatech, kde jsem byl už také podruhé. Takže se teď zaobírám plány na druhou knihu, tentokrát z hrabství cornwallského a dílo Daphne du Maurier v nich hraje stěžejní úlohu. O tom hlavně byla má letošní cesta na Cornwall. Jeden rok jsem tedy Dartmoor vynechal a… ono se mi po něm stýskalo. Když jsem kolem jeho jižního okraje projížděl vlakem, měl jsem takový zvláštní pocit. Cornwall je velmi krásný, ale… Dartmoor je Dartmoor. Mám v Čechách několik míst, kam mě to celý život z různých důvodů táhne, takže tam jezdím pořád dokola – Šumavu, Český ráj, jižní Čechy kolem Třeboně, Poličku. No a páté takové místo, které mi chybí, když tam nějaký čas nejsem, mám na blatech v Dartmooru. Trochu z ruky, pravda, ale co se dá dělat.