Spíme v malých chatičkách, širokých akorát na rozměr postele pro dva, další prostor chybí. V chatkách nefunguje free wifi, v restauraci ano. Vlastní vybavení na raft není nutné, vše je možné vypůjčit na místě. Naložili nás do starého džípu a čekala nás téměř hodina jízdy proti proudu Driny a Tary. Cestou jsme překročili hranici mezi BaH a Černou Horou. Pasy ale nikdo nepožadoval, vlastně jsme je ani neměli s sebou, zůstaly v kempu, aby se vědělo, kdo se případně na raftu utopil. Pohraniční kontrola proběhla bez zádrhelů, jen prohození několika vět mezi řidičem a pohraničníkem. Zatáčka za zatáčkou, až se konečně objevil bod vyplutí. Nezbytný panák místní kořalky na šťastnou plavbu, to aby člověk nezapomněl, že je na Balkánu. A pak už kilometry zpěněné, letící a burácející vody. Tara má v červenci mnohem méně vody než na jaře, to bylo zjevné na první pohled. Když jsme proplouvali kolem obrovských balvanů vyčnívajících i více metrů nad hladinu, slyšeli jsme od místních, že před pár měsíci byly tyto balvany pod vodou. Tara je hraniční řekou, vlevo je Černá Hora a na pravém břehu Bosna a Hercegovina. Očekávám, že někdo vysloví poznámku, který břeh je krásnější, něco takového skutečně i padne, ale jen v milém žertu a přesně jsem té balkánské řeči nerozuměl.


.

Tara je dlouhá 144 kilometrů a kaňon, kterým protéká, je hluboký až 1300 metrů. Jeden z největších a nejhlubších kaňonů v Evropě má už dlouhou tradici raftingu, prudká horská řeka přitahuje nadšence z celého světa už desítky let. Tara je nazývána „Slza Evropy“, její průzračné, smaragdové a divoké vody patří k nejkrásnějším na evropském kontinentu. Nejatraktivnější část kaňonu je 85 km dlouhá a až 1300 metrů hluboká. Sjíždíme posledních přibližně 20 kilometrů Tary s nejkrásnějšími peřejemi, v nichž krev putuje rychleji v žilách. Pak se její vody spojí s Pivou, dále se řeka jmenuje Drina, od soutoku je to do kempu ještě dalších asi sedm kilometrů. Ještě dále se do Driny vlévá další krásná horská řeka – Sutjeska. Jedinečný výhled do kaňonu Tary je zvláště z vyhlídky hory Čurovac, přibližně 5 km od městečka Žabljak (dále proti proudu). Nejvyšší pohoří Černé Hory Durmitor s kaňonem Tary jsou zapsány v seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Nejvyšší horou Durmitoru je Bobotov kuk (2523 m. n. m.), v pohoří je na 16 ledovcových jezer, které byly vytvořeny během tání a ústupu ledovců na konci posledního glaciálu.

Drina… vzpomněl jsem si na knihu Iva Andriće (1892 – 1975) Most přes Drinu. Ten most ale překračuje řeku mnohem dále, až ve Višegradu. Kamenný most ze 16. století (na seznamu UNESCO) jako by vyprávěl všechny historické události, které postihly kdysi zapadlý kout na hranici mezi Bosnou a Srbskem. Děj románu je ohraničen letopočty 1516 a 1914, v těch časech se most Mehmeda Paši Sokoloviče na Drině stal němým svědkem srbských povstání, porážek Turků i rakouské anexe (v roce 1961 byla Andrićovi udělena Nobelova cena za literaturu).

Už v roce 2003 došlo k dohodě o postavení přehrady na Taře. Znamenalo by to zničení úchvatného kaňonu Tary a zatopení spodních peřejí. Naštěstí vzrůstající nelibost lidí a početnější a početnější demonstrace v následujících letech dokázaly tyto podivné plány zastavit. Přehrada Buk Bijela by zničila přibližně 20 dolních kilometrů Tary, kde jsou nejhezčí peřeje, ale zasáhla by také Drinu, Pivu a Sutjesku. Poprvé přišli investoři s myšlenkou na hydroelektrárnu na Taře už v 70. letech a také tehdy je zastavily domácí i mezinárodní protesty. Ale nikdy není vyhráno navždy a ochránci přírody stojí před dalším bojem, WWF (Světový fond na ochranu přírody) především volá po zákazu budování přehrad na dosud neregulovaných řekách a kontrolách možné korupce při prosazování zájmů investorů a stavitelů. Stavba dalších a dalších přehrad ohrožuje i jiné balkánské řeky, například Moraču a Neretvu.

A varovali mne před hady. Prý je v Bosně a v Černé Hoře dobré nejdříve koukat pod nohy a až poté vzhůru na hory, ale zkazky o „skákajících“ hadech a dokonce hadech padajících ze stromů na lidi, těm jsem se zasmál. Jenže přiběhli další našinci a potvrzovali nebezpečí zdejších zmijí. Balkánská zmije růžkatá (Vipera ammodytes) je jedovatější než naše česká zmije, ale… jak mi vyprávěl odborník na hadí jedy Jiří Valenta z Toxinologického centra v Praze: V balkánských horách je turista bezpečný zhruba jako v horách našich. Hrozí mu v prvé řadě úrazy mechanické, tedy pádem nebo úderem. Teprve za dalšími možnými komplikacemi pobytu jako je zvýšená teplota, zvracení, průjem, přehřátí, útoky nepříjemného hmyzu apod., se krčí nebezpečí uštknutí jedovatým hadem. Incidence není o nic vyšší než v horách našich a druhy zde žijící – zmije obecná, event. její var. bosniensis a zmije růžkatá nejsou nikterak násobně nebezpečné. Zmije růžkatá má o něco vyšší jedový potenciál než zmije obecná, ale příznaky intoxikace jsou obdobné; jeden z rozdílů je možnost vzniku drobné nekrózy v místě uštknutí, to zmije obecná nedělá. Takže, až uslyšíte černohorská a bosenská varování před hady, mávněte rukou. A neberte vážně tvrzení (i z českých webů), že pokud nemá uštknutý sérum, ponesou ho z hor v pytli. Nakonec – když jsem se místních zeptal, kolik pamatují případů úmrtí po kousnutí zmijí, nedokázali si vybavit ani jeden.

Rafting club Drina-Tara není úzce specializovaný pouze na rafting. Pro zájemce připravují canyoning, jeep safari, pěší výlety v národním parku Sutjeska i v pralese Peručica, all inclusive pobyty. Pořádají setkání s umělci z regionu, večery poezie i výstavy výtvarného umění. Více na www.raftingtara.com.