Úryvek je z knihy polského spisovatele W. K. Osterloffa s názvem Rod Pizarrů. A tím pasáčkem je Francisco Pizarro. Možná má autor pravdu a nevybouřený, po slávě a bohatství bažící Francisco, opravdu neměl Trujillo rád, možná je to jen spisovatelova fikce, která se hodí do literárního díla. Každopádně, Trujillo je nejhezčí město v celé Extremaduře. Kamenná sídla s hrdými šlechtickými erby proslulých conquistadorů, nedobytné vysoké hradby hradu na kopci, na věžích kostelů čapí hnízda (jen ti čápi v září chybějí) a Plaza Mayor, jedno z nejpůvabnějších náměstí v celém Španělsku. S jezdeckou sochou bývalého pasáčka, jejíž kopie stojí daleko za mořem v Limě, kterou Francisco Pizarro založil.

Program v Trujillu? Celodenní toulání kamennými uličkami, hrad, kostely, muzea a ochutnávání sýrů a vín z Extremadury. Bohužel, nejeden starý kamenný dům je neobydlený, na prodej, slouží spíše jako sklad. Ranní káva, pokud chcete bez mléka a ne takový nejmenší hrníčeček, řekněte „café americano“. S mlékem je „café con leche“. Bez mléka či s mlékem, káva v baru či restauraci stojí obvykle 1,1 – 1,2 €. Co mne v jižním Španělsku překvapuje – nikde nevidím širokou nabídku oliv, dokonce ani úzkou nabídku, nepočítám-li v obchodě ve sklenicích. V Trujillu je řada krámků, kde nabízejí místní produkty, především drahou šunku a báječné sýry (některé opravdu uzrálé), ale olivy, zelené i černé, veliké i malé, sušené, prostě nikde, jen ve sklenicích, nic k ochutnání, výběr neuspokojivý. A všude, kam se oko podívá, hlava ohlédne, všude jsou olivovníky, to nejde na rozum. Kupovat olivy ve skle v marketu se mi nechce. Vše vynahradí sýry a víno. S vínem se vlastně nejde splést. Všechna vína od čtyř eur nahoru mají výbornou kvalitu, lze předpokládat, že zrála 6–12 měsíců v sudu, jsou intenzivní, harmonická a silná. Za taková vína doma platíme nejméně 250 Kč. A sýry? Prodávají se větší balení, která stojí nejméně 8 €, málokde nechají ochutnat, to by museli jeden takový bochníček obětovat. V květnu se koná Trujillo National Cheese Festival, na němž lze ochutnat na tři stovky druhů sýrů nejen z Extremadury.


Věže Trujilla – kostel San Martín a Torre del Alfiler


Hrad nad Trujillem

Siesta. Přes typickou španělskou či extremadurskou siestu nejede vlak. Ve dvě odpoledne se vše uzavře, dokonce i turistické centrum na Plaza Mayor. Otevře se opět o páté a je otevřeno do osmi. Tomuto dennímu režimu je nutné se přizpůsobit. Platí totiž i u vstupů do památek a některých restaurací. Trujillo je ve druhé polovině září už docela ospalé městečko, turistů málo, žádné přeplněné davy. Nad Trujillem se tyčí původem maurský hrad, postavili ho někdy v 10. či 11. století, přestavěn byl za reconquisty po dobytí Trujilla křesťanskými vojsky v roce 1232. Hrad tvoří mohutné hradby a prázdná nádvoří, uvnitř nečekejte vybavené místnosti, zajímavá je stará cisterna (mnohem menší než v nedalekém Cáceresu). Po hradbách se dá chodit dokola a výhledy jsou daleké. Pár uliček od hradu je Casa de Los Pizarro, což je muzeum Francisca Pizarra a jeho rodu. Návštěvu nedoporučuji těm, kteří znají historii španělského vpádu do dnešní Jižní Ameriky, protože kromě základních informací v muzeu mnoho není, navíc jsou popisky pouze ve španělštině.

Palacio de la Conquista v rohu Plaza Mayor je stále pro rekonstrukci dlouhodobě uzavřen. Marně jsem čekal, kdy na tento nejpompéznější trujillský palác bude svítit slunce, v průběhu celého dne byl ve stínu. Palacio de la Conquista býval domovem Hernanda Pizarra a jeho manželky. Jmenovala se Francisca Pizarro Yupanqui, měla inckou krev a byla dcerou Francisca Pizarra, Hernandova nevlastního bratra. Francisco měl tři bratry – Hernanda, Gonzala a Juana, všichni čtyři se narodili v Trujillu a všichni se podíleli na dobývání incké říše a vládě v dnešním Peru. Jejich otec Gonzalo Pizarro Rodríguez de Aguilar bojoval ve vojsku katolických veličenstev Isabelly Kastilské a Ferdinanda Aragonského mj. i v bojích o Granadu. Gonzalo Pizarro měl jedenáct dětí s pěti ženami, pouze Hernando se ale narodil v legitimním manželství.


Trujillské zákoutí – Puerta de Santiago


Kamenné Trujillo

Za římských časů se Trujillo jmenovalo Turgalium (založeno v roce 20 př. n. l.). V roce 713 padlo město do arabských rukou a pod jménem Torgielo v nich zůstalo dlouhá staletí. Ferdinand II. Leónský vrátil Trujillo do křesťanského světa v roce 1165, ale už o dva roky později almohadský chalífa Yusuf I. znovu vztyčil nad Trujillem vlajku islámu. O Trujillo se nadále bojovalo, vládci se střídali, více než pět století muslimského panování definitivně skončilo v roce 1232, tedy dvacet let po bitvě u Las Navas de Tolosa, která se stala zlomovým bodem reconquisty a španělské historie. Ani emír z Murcie Ibn Hud nedokázal zadržet křesťanský útok, kterému pomohla i víra, dle tradované legendy se totiž slábnoucím křesťanským silám zjevila Panna Marie, nazývaná v Trujillu a ve španělštině Virgen de la Victoria a která je dodnes patronkou města.

Jedním ze symbolů Trujilla je Torre del Alfiler, kde je umístěno menší muzeum města. Z artefaktů mne nejvíce pobavil starý talíř z 16. století, na němž je rytina conquistadorů hrajících karty. Už z Plaza Mayor jsou viditelné glazury erbů rodin Chavezů a Orellanů na špici věže. Orellanové jsou po Pizarrech druhým nejznámějším rodem Trujilla. Francisco de Orellana dobýval po boku Pizarra inckou říši a v dalších letech se vrhl do hledání bájného Eldorada. Vypravil se z dnešního ekvádorského Quita a po Amazonce doplul až do jejího ústí. Během plavby pojmenoval největší řeku jihoamerického kontinentu Rio das Amazonas, neboť se jeho vojáci střetli s indiánskými válečnicemi. Díky jeho výpravě znali Španělé již krátce po objevení nového kontinentu celou délku Amazonky. Francisco de Orellana založil v současnosti největší město Ekvádoru Guayaquil pod tehdejším názvem Muy Noble y Muy Leal Ciudad de Santiago. Svou touhu po zlatém Eldorádu zaplatil životem a zemřel v amazonském pralese na malárii.

Stačí zvednout hlavu a pozorně sledovat zdi Trujilla. Všimnete si dalších a dalších erbů. V jedné uličce na nenápadné kamenné zdi – erb rodiny Paredesů. Diego Garcia de Paredes byl též conquistadorem v řadách Francisca Pizarra a bojoval i v bitvě u Cajamarcy. Dříve, než našel smrt z indiánských rukou, založil město Trujillo v dnešní Venezuele. Jeho otec, který nosil stejné jméno, byl znám jako „Samson z Extremadury“ a byl proslulým šermířem. Dokonce tak proslulým, že o něm vypráví Miguel de Cervantes ve svém důmyslném rytíři Donu Quijotovi: „Diego García de Paredes byl významný rytíř z města Trujillo v Extremaduře, vojín přestatečný a takové síly, že s mečem v bráně mostu zabránil nesčetnému vojsku v pochodu a vykonal jiné podobné věci. Vypráví a líčí je sám se skromností hodnou rytíře a kronikáře vlastního života; ale kdyby je vylíčil jiný svobodně a nestranně, zastínily by činy Hektorovy, Achillovy a Rolandovy.“


Plaza Mayor a kostel San Martín


Socha Francisca Pizarra na Plaza Mayor

Trujillo je jihošpanělské město, kostely jsou tedy na každém rohu. Plaza Mayor dominuje Iglesia de San Martín se dvěma věžemi, v jedné je zvon, na druhé hodiny a čapí hnízda. V tomto kostele se modlili i španělští králové – Karel V., jeho syn Filip II., který vyslal Armadu k anglickým břehům, i Filip V., první Bourbon na španělském trůnu. Kus cesty do kopce stojí Iglesia de Santiago a dále Santa Maria la Mayor. Ve všech kostelech se platí vstupné přibližně 1,5 €. Z věže kostela svatého Jakuba je nádherný výhled na hrad.

Plaza Mayor zdobí jezdecká socha Francisca Pizarra. Pro jedny zloduch, pro druhé jedna z velkých postav historie. Když na Korsice oslavují rodáka Napoleona, v Mongolsku Čingischána, proč by nemohla být v Trujillu socha Pizarra. Autorem sochy je Charles Cary Rumsey a původně byla objednána na výstavu Panama Pacific v San Francisku v roce 1913. Až po Rumseyho smrti ji v roce 1929 darovala jeho manželka Mary Trujillu. Rumsey věnoval hodně pozornosti historické věrnosti zobrazení Pizarra, studoval mj. stará španělská brnění i koně, na kterých conquistadoři jezdili a kteří byli menší a podsaditější. Socha má dvě kopie, jedna stojí v Limě v Peru a další v Rumseyho rodném Buffalu v Albright-Knox Art Gallery. Zvláštní jsou zmatky s autorstvím sochy, na internetu totiž koluje smyšlená verze a jiný autor MacDonald. Ten prý vytvořil původně sochu anonymního conquistadora či Hernána Cortése, kterou nabídl Mexičanům. Ti ji ovšem odmítli a socha nakonec skončila na Plaza de Armas v Limě a měla tentokrát představovat jejího zakladatele Francisca Pizarra. Za pár vět stojí i příběh právě kopie Rumseyho sochy v Limě. Ta byla původně umístěna u katedrály na Plaza de Armas v rámci oslav 400 let od založení města (1535). Od prvních dnů ale vyvolávala spory, po stížnostech z arcidiecéze, že se dívají z katedrály na zadek koni, byla socha v roce 1952 přemístěna na malé náměstíčko severozápadně od Plaza de Armas, které nazvali Plaza Pizarro. Ani tam nedošel Pizarro klidu… více a více se ozývaly hlasy původních indiánských obyvatel (indiáni a mestici tvoří přibližně 85 procent obyvatel Peru). K vůdčím osobnostem boje za odstranění Pizarrovy sochy byl architekt Santiago Agurto Calvo – „Všichni indiáni, kteří procházeli kolem sochy, se cítili uraženi, vždyť tento muž zabíjel jejich předky.“ (ale… inčtí panovníci také dobývali cizí kraje a vedli i občanské války, lidumily bych v nich neviděl). V roce 2003 rozhodl tehdejší starosta Limy Luis Castañeda Lossio o přemístění sochy dále z centra města, v současnosti stojí v parku La Muralla u řeky Rímac.

Kdysi mi vyprávěla historička a etnoložka Markéta Křížová: Indiáni jsou více a více politicky aktivní, takže se vrací Černá legenda. Je překvapující, jak silné zůstává povědomí, že zlí Španělé přijeli do Ameriky, aby vyvraždili indiány. Dnes je to tím silnější, že indiánské spolky jsou schopné platit své vlastní historiky a mají své vlastní kulturní a vzdělávací instituce. V Severní Americe mají indiánské rezervace své univerzity a v nich vytvářejí svou verzi dějin. Já neříkám, že je špatná, je jejich, a neodpovídá evropskému standardu. Evropa, která si uvědomuje svou ztrátu globální dominance, na tento diskurz přistupuje.

Večeře v jedné z restaurací na Plaza Mayor je v Trujillu cestovatelskou povinností. Sedli jsme si asi o půl osmé na jednu zahrádku, za chvíli přišel číšník s tím, že se objednává až od osmi. Dříve se nenajíme. Dokonce ani sendvič neudělají. Menu se pohybuje v rozmezí 18 až 25 eur. Plaza Mayor je krásné i po setmění, u kašny, v jejíž vodě se zrcadlí kostel San Martín a světly rozzářená podloubí, si i o půlnoci hrají děti. Pizarrova socha nasvícená není a v setmělém náměstí zapadá.

Praktická informace: s ubytováním není v Trujillu žádný problém, doporučuji rezervovat si ho předem přes rezervační stránky, finančně se to vyplatí. Spali jsme v Trujillu ve dvou hostelech (San Miguel a Julio), oba jsou na úrovni hotelů a mají dvoulůžkové pokoje s vlastním sociálním zařízením. Ceny se pohybuji mezi 35 – 40 € za noc. Mimochodem, ubytovat se lze i v domě, v němž se narodil Francisco de Orellana, je z něj hotel, pokoj ve starém paláci stojí 150 € za noc.