Do Portugalska je to, jak se říká, co by kamenem dohodil, vzdušnou čarou asi 17 kilometrů, po klikatých silnicích ale větší porce, například do Monsarazu přes 50 kilometrů. Výlet z Méridy do Jerezu de los Caballeros je bez auta malým logistickým oříškem. Zvláště o víkendu. Nejprve autobus do Zafry, města s krásnými centrálními náměstíčky Plaza Grande a Plaza Chica, a dále stopem, jinou variantu jsme nenašli. Ale v Extremaduře se stopuje v pohodě. V průvodci Lonely Planet se píše: „obecně platí, že čím méně aut je na silnici, tím častěji zastaví“. A na španělském venkově to platí. Poprvé zastavilo druhé auto, poté jsme stopovali přes dvacet minut, potřetí – již na cestě zpět – zastavilo páté auto a počtvrté čtvrté. Jen je nutné vzít v úvahu, že na těchto venkovských cestách nejede auto každou minutu, ale výhodou je, že místní vědí, že zde žádná veřejná doprava nejezdí a když je někdo na první pohled turista, není důvod nezastavit. Zvláštní bylo, že se vůbec neptali, odkud jsme, což bývá v těchto případech obvykle první otázka.

Do města jsme vstoupili bránou Burgos (Puerta de Burgos), kterou střeží socha Hernanda de Soto s mečem v ruce. Jerez de los Caballeros není jediným městečkem v Extremaduře, které si nárokuje býti rodištěm slavného dobyvatele i objevitele, dalšími jsou Badajoz a Barcarotta, malý Hernando prý trávil dětství ve všech třech. Ve třiceti letech připlul do Ameriky, kde se mj. podílel na dobývání incké říše po boku Francisca Pizarra, později se stal guvernérem Kuby. V roce 1539 se vypravil s 660 muži na Floridu a odtud dále na americký západ, je považován za prvního Evropana, který překročil Mississippi. Zemřel někde na soutoku Mississippi a Red Riveru (nedaleko dnešního Memphisu) na malárii, z výpravy se po čtyřech letech vrátila asi polovina jeho lidí. Na své cestě se nejednou střetli v krvavých bojích s domorodci, do historie vešla především bitva o indiánskou pevnost Mabila, kam byli Španělé vylákáni pod záminkou dodání zásob a napadeni tisícovkami indiánských bojovníků.


.
.
Bílé uličky starého Jerezu de los Caballeros

Od brány Burgos vedou do středu města dvě rovnoběžné ulice – Templarios a Vasco Núñez de Balboa, obě končí na Plaza de España. Po pravé ruce stoupají postranní uličky do kopce, člověk téměř očekává, že přece tam z toho bílého domu už musí vyjít caballero opásaný mečem nebo kněz s křížem Kristovým, ale ne, všichni zahálejí, všude zamřížovaná tichá okna, jen ta auta, ta tehdy v templářském světě neparkovala, ta poněkud kazí atmosféru. Uprostřed Plaza de España stojí kostel San Miguel, kolem restaurace a několik zahrádek. Odtud šplhají kroutící se uličky nahoru do Alcazaby, původně maurské pevnosti, kterou přebudovali templáři. Arabskou nadvládu nad městem, které se za jejich panování jmenovalo Xerixa, totiž roku 1230 ukončil král Alfons IX. Leónský s pomocí templářských rytířů, kteří významně přispěli k vítězství reconquisty na celém Pyrenejském poloostrově. Jeho nástupce Ferdinand III. Kastilský templářům Jerez daroval, odtud i jeho název, tedy Caballeros.

Z hradu je krásný výhled na bílé město s červenými střechami, z něhož vystupuje věž kostela sv. Bartoloměje zdobená glazurou. Kopce, na nichž stojí Jerez de los Caballeros, byly zřejmě osídleny již v prehistorické době, což dokazuje megalitický Dolmen de Toriñuelo asi tři kilometry za městem, což ovšem není tradiční dolmen, ale vlastně tumulus, tedy mohylová hrobka. Usadili se na nich Féničané, později v době římské se městečko jmenovalo Fama Iulia Seria. Množství nalezených nápisů a náhrobních i hraničních kamenů z římské éry dokazují, že zde žila římská smetánka a členové významných rodin Juliů či Vibiů. Alcazaba má půvabné posezení na lavičkách pod palmami, park, templářskou věž, z níž vlají prapory s křížem, aby byla pro turisty přitažlivější. A hned pod hradbami stojí kostel Sta. María z 15. století. Ve vlastnictví templářského řádu nezůstalo město dlouho, v roce 1312 byl řád rozpuštěn papežem Klementem V. Jerez přešel do majetku koruny, místní templáři se ovšem odmítli vzdát, byli všichni pobiti a věži prý lidé říkávali na památku této řežby „Krvavá“.


Věž kostela sv. Bartoloměje zdobená glazurou


Alcazaba


V uličkách Jerezu


Výhled z Alcazaby na bílé domy Jerezu

V roce 1370 daroval Jerez král Jindřich II. Kastilský Řádu svatojakubských rytířů. Zvyšoval se počet obyvatel, Jerez bohatl, v 16. století i díky obrovským ziskům pocházejícím z amerického kontinentu, král mu dokonce udělil titul „velmi vznešené a loajální město“. V následujících stoletích ale padla na kraj bída, ničily ho konflikty s Portugalci, kteří bojovali za nezávislost (proti personální unii se Španělskem) a kteří několikrát vpadli i do Jerezu.

Nejslavnějším rodákem Jerezu je Vasco Núñez de Balboa. Je po něm pojmenována ulice, náměstí, nechybí jeho socha, přestože není tak majestátní jako ta v hlavním městě Panamy. Po španělském conquistadorovi a objeviteli se jmenuje panamská měna a vysoký řád udělovaný panamskou vládou (po Balboovi je pojmenován i jeden z měsíčních kráterů). Vasco Núñez de Balboa byl prvním Evropanem, který spatřil Tichý oceán. V roce 1513 přešel v čele necelých dvou stovek odhodlaných mužů pralesem a horami Panamské šíje až k Tichému oceánu. Byla to drsná výprava (byl v ní i Francisco Pizarro) přes labyrint močálů, evropskou nohou nedotčenou džungli, v oblacích hmyzu roznášejícího nemoci a mezi nepřátelskými domorodci, s nimiž svedli Španělé několik zuřivých bitev. Známé jsou obrazy, na nichž Vasco Núñez de Balboa stojí ve vlnách oceánu rozbíjejících se o pobřeží, v jedné ruce meč a ve druhé vlajku Kastilie, v jejímž jménu „Jižní“ moře zabíral.

Jerez de los Caballeros je půvabným městečkem na konci světa v drsném kraji Extremadury. Většina turistů – podobně jako my – přijíždí na jednodenní výlet, málokdo zůstává přes noc, nabídka ubytování není široká. Podle mapy jsme dorazili až na konec Španělska a právě tak Jerez de los Caballeros působí. Jako by to byl už jiný kontinent, ale není, Jerez de los Caballeros je to pravé Španělsko.