„Můžete se zastavit krok co krok jako v museu; nebo můžete jít jako ve snách, neboť toto vše, narobené tisíciletím, označené plamenným písmem Alláhovým, křížem Kristovým, zlatem Inků, životem několikerých dějin, bohů, kultur a ras je nakonec něco fantasticky jednotného; co dějin a civilisací se vejde do tvrdé dlaně toledské skály!“ Takto emotivně popisoval své pocity z Toleda Karel Čapek.

Když čte člověk o Toledu, čte množství klišé jako „v Toledu nejste v moderním městě, jste v muzeu architektury“ nebo „není na světě mnoho míst…“. Výsledkem je, že se člověk do Toleda příliš těší, a znáte to, nejednou v takových případech přichází zklamání. Ovšem na druhou stranu jsem četl srovnání Toledo = kýč. Před 700 lety, před 1000 lety, bývalo Toledo mozaikou středověkých kultur a má mnoho svědků bývalé slávy, které se proměnily v kýčovité a komerční prvky současnosti. Kupte si meč, vždyť umění výroby mečů vzkvétalo v Toledu celá staletí. Kupte si židovský svícen, vždyť před tisíci lety žili v Toledu Židé, kupte si tanečnici (nikoli živou), vždyť flamenco je symbolem Španělska, přestože je v něm leccos maurského či cikánského.

Z Madridu jezdí do Toleda autobusy z nádraží u stanice metra Plaza Eliptica. Z centra Madridu ze stanice Sol se na Plaza Eliptica dostáváme s jedním přestupem v Legazpi. Jízdenky do Toleda se nekupují v autobusu, ale u jednoho okénka o dvě patra níže. V Toledu nás autobus vyklopil na nádraží pod starým městem, kde stála řada taxíků, aby turisty odvezly na Plaza de Zocodover, ústřední bod Toleda, a to nejen v současnosti, ale i v minulosti. Na náměstí se konávaly trhy (název pochází z arabského Suq ad-dawābb, což znamená „trh se soumary“), ale také býčí zápasy, zažilo vyhlášení inkvizičních rozsudků autodafé i veřejné popravy. Na Plaza de Zocodover jsou turistické informace a přemnoho turistických skupin s lesem selfie tyčí. Na Plaza de Zocodover je Toledo napůl kýčem. Člověk musí tu kýčovitou slupku odkrojit, aby si Toledo dokázal v tom ruchu vychutnat. Nebrat příliš vážně to, že v domě El Greca asi El Greco nikdy nežil, nakonec, je to podstatné? Nebo že židovská čtvrť je čtvrť, v níž Židé nežijí už nejméně půl tisíciletí, ale určitě se v ní dobře prodává judaistika a suvenýry se židovskou tématikou. „V Toledu jako by se zastavil čas“, čítával jsem též. Nezastavil. Tedy… na Plaza de Zocodover, u El Greca i v židovské čtvrti. Ale…


Santa María la Blanca


Zákoutí Toleda

Historické centrum Toleda, to je i labyrint úzkých uliček kroutících se na kopci. Část starého města je přeplněná turisty, mnohá zákoutí a uličky jsou ale liduprázdné. A dávejte pozor na projíždějící auta, mnohé toledské uličky jsou opravdu úzké. V minulých staletích si možná museli lidé dávat pozor na srážku s oslem nesoucím těžký náklad, dnes na projíždějící auta a chodec se musí přitisknout na zeď stejně jako před staletími, auto nebo osel s nákladem. S šíří moderních aut staří stavitelé nepočítali. Mnohde působí domy – a nejen v zapadlých uličkách – že se v nejbližší budoucnosti rozpadnou. Šlapeme dolů a vzápětí nahoru, uličky jsou k večeru spoře osvětlené, jen sem tam projede auto a… tamhle je světlo, to je bar, v něm nabízejí víno, pivo, tapas.

V Toledu lze vyrazit za světem, který vytvořil proslulý malíř El Greco. Karel Čapek o něm napsal: „Říkám vám, ten Řek byl strašný genius; někteří tvrdí, že byl blázen. Každý člověk, který se tak horečně vytřeští do své vlastní vidiny, je tak trochu blázen nebo aspoň je manýrista, protože bere sám ze sebe a odnikud jinud látku i formu své vise. V Toledu ukazují cizincům la Casa del Greco; nevěřím, že ten půvabný domeček se zahrádkou sladkou a dlážděnou majolikami patřil tomu podivnému Řekovi. Ten domek je na to příliš světsky usměvavý; a příliš bohatý. Je známo, že Greco nenechal svému synovi jiného dědictví než dvě stě svých obrazů. Patrně nebyla tehdy v Toledě tuze živá poptávka po retablech podivínského Kréťana.“ Asi každý, kdo jde v Toledu po stopách krétského génia, by měl začít v Museo del Greco v Juderíi, tedy židovské čtvrti. Vstupné je pouze 3 €, otevřeno je až do večerních hodin od úterý do soboty (více: http://museodelgreco.mcu.es/). Dům pochází ze začátku 20. století a muzeum v něm založil markýz De la Vega Inclán, který dal dohromady sbírku El Grecových obrazů. V muzeu je mj. proslulá olejomalba Pohled a Mapa Toleda (Vista y Plano de Toledo). Kam dále za podivným Řekem – jeho obrazy jsou v sakristii katedrály včetně známého Svlékání Kristova roucha. Až tak pravdu Karel Čapek tedy nemá, o díla El Greca byl v Toledu zájem, vždyť si je objednávali i správci toledské katedrály. A je známo, jaké spory vedl malíř o cenu tohoto obrazu a že musel zatemnit tváře za Kristem, aby více vynikla právě tvář Krista (před několika lety byl obraz restaurován). Další ze slavných obrazů El Greca visí v kostele Santo Tomé – Pohřeb hraběte Orgaze, údajně nejdražší obraz, jaký El Greco namaloval a prodal. Dalším místem, kam za obrazy El Greca, je renesanční palác Hospital de Tavera, několik obrazů včetně Svatého Jana je v Convento de Santo Domingo Antiguo. Toulat se ve stopách El Greca po Toledu je na celodenní chození.


El Transito


Zákoutí Toleda

Židovská historie je v Toledu dávno mrtvá, ale… za vstup stojí bývalé synagogy Santa María la Blanca a El Transito. Obě stojí v jihozápadní části starého města u ulice Reyes Católicos. Jak jinak nazvat ulici v židovské čtvrti, kde jsou synagogy, že… název pochází od kláštera San Juan de los Reyes, který poručila vybudovat Katolická Veličenstva na konci ulice nedaleko od synagog. Obě bývalé synagogy jsou přístupné, vstup stojí pár eur. Synagoga Santa María la Blanca byla postavena pravděpodobně v roce 1180 a není vyloučeno, že se jedná o nejstarší stojící synagogu v Evropě, přestože jako svatostánek judaismu sloužila pouze do roku 1411, poté byla přeměněna na klášter, sloužila i jako zbrojnice a skladiště. V současnosti ji spravuje katolická církev. Původně se jmenovala Synagoga Ibn Shushan, podle židovského finančníka, který zaplatil její stavbu a který měl blízko dokonce ke králi Alfonsovi VIII. Kastilskému. Synagoga byla postavena v tzv. mudéjarském slohu. Výrazem mudéjarové bývali označováni muslimové, kteří zůstali v průběhu staletí trvající reconquisty na křesťany dobytém území. Mnozí se uplatnili ve stavitelství a vytvořili svébytný styl, ve kterém kombinovali prvky křesťanského umění i islámských řemeslných tradic. Španělský výraz mudéjar pochází z arabského mudajjan, „ten, komu bylo povoleno zůstat“. Poslední mudéjarové byli donuceni opustit Pyrenejský poloostrov po pádu Granady v roce 1492 a ovládnutí celého území dnešního Španělska křesťany. Typickými prvky mudéjarského slohu jsou pálené cihly, štuková výzdoba, keramika. K rozvoji mudéjarského umění dochází už na přelomu 12. a 13. století, kdy se v tomto slohu stavějí i synagogy a kostely.

Toulali jsme se uličkami starého města a k bývalé mešitě Cristo de la Luz jsme dorazili v době siesty, což napovídá, že byla zavřená. Mešita stojí na opačné straně města, na severu, nedaleko Puerta del Sol. Byla vybudována už v roce 999 a mnoho se údajně na jejím vzhledu od těch dávných časů nezměnilo. Nápis kúfským písmem (nejstarší kaligrafická forma arabských písem s prodlouženými svislými či vodorovnými linkami, byly v něm napsány nejstarší rukopisy Koránu) na fasádě mešity osvětluje, že její stavbu financoval Ahmad ibn Hadidi, který tímto způsobem žádal u Alláha rajskou posmrtnou odměnu. Původně se mešita jmenovala Bab-al-Mardum podle blízké brány do města, jejíž úlohu ale převzala Puerta del Sol (mardum je arabský výraz pro ucpání, uzavření). Na mešitě postavené z cihel a menších kamenů je viditelný vliv córdobského chalífátu, přestože během stavby byly použity staré sloupy z vizigótských dob. Jedna z toledských legend vypráví, že když do města vjel král Alfons VI. Kastilský (křesťané Toledo dobyli v roce 1085), jeho kůň před mešitou poklekl a odmítl pokračovat v cestě na Zocodover. Bylo zjevné, že se jedná o znamení shůry a skutečně, když král vstoupil do mešity, spatřil záři vycházející z jedné ze stěn. Za zdí byl objeven přes čtyři sta let uschovaný krucifix, který po celou dobu udržoval plamen lampy. Kvůli tomuto zázraku byla mešita po vysvěcení na kostel pojmenována Cristo de la Luz.


Cristo de la Luz


Dveře katedrály

Arabské panství v Toledu začalo krátce poté, co vojsko Músy ibn Nusajra, guvernéra umajjovského chalífátu v severní Africe, překročilo Gibraltarskou úžinu a pod vedením Tárika ibn Zijáda (po něm je pojmenován Gibraltar) porazilo vojsko Vizigótů, jejichž král Roderich v bitvě padl. Centrum arabské moci bylo nejprve v Seville, později bylo přeneseno do Córdoby. Toledo prožívalo především v prvním století po islámském vpádu dlouhodobou krizi a bylo svědkem dlouhé řady povstání a bojů o moc mezi berbersko-arabskými vládci na poloostrově, později také nově příchozími radikálními bojovníky ze severu Afriky. Toledo trpělo boji mj. v letech 742 (střety mezi berberskými vzbouřenci a panovníkem z Córdoby), 756 (revolta Abd ar-Rahmána, posledního z dynastie Umajjovců, proti Jusufovi al-Fihri), 761 (boje mezi bratrancem Jusufa a Abd ar-Rahmánem), 785 (povstání posledního Jusufova syna proti Abd ar-Rahmánovi) atd., války a msty mezi muslimy nebraly konce. Tzv. La Convivencia – soužití muslimů, křesťanů a Židů v tehdejší Al-Andalus – byla i v pozdějších staletích narušována dalšími a dalšími vpády z Afriky a střety s radikálním islámem, který se dral k moci. Svědčí o tom nejen nucený exil židovského filozofa Maimonidese, ale i zákazy arabského filozofa Ibn Rušda (Averroes) ze strany almohadských panovníků (Abú Júsuf Jakúb al-Mansúr poručil spálit jeho díla).

Jméno Toledo je ještě starší než příchod islámských vojsk na Pyrenejský poloostrov. Ve svých Dějinách od založení Města zmiňuje Toletum známý římský historik Livius. Status „municipium“ ale Toletum získalo až za Flaviovské císařské dynastie ve druhé polovině prvního století. V té době byly v Toledu vybudovány lázně, cirk, hradby, přesto se Toledo nikdy nestalo hlavním městem římské provincie. Dochovaly se mj. ruiny cirku, na němž se konávaly závody vozatajů, měl kapacitu 15 tisíc diváků a rozměry patřil k největším v Hispánii (423×100 metrů). Po pádu římské moci do rukou Vizigótů se Toledo stalo hlavním městem Vizigótské říše a sídlem arcibiskupa.

Nuže, člověk musí tu kýčovitou slupku odkrojit, aby si Toledo dokázal v ruchu 21. století vychutnat. Pomůže i Židovka z Toleda, historický román, v němž Lion Feuchtwanger mistrně popisuje soužití Židů, křesťanů a muslimů v dávných časech toledských. Před cestou do Toleda je vlastně povinnou četbou.

A rada na závěr. Pro letošní rok je Toledo vyhlášeno hlavním španělským městem gastronomie. Nastal ten nejlepší čas na ochutnání místních specialit, co například koroptev? Některé tipy a recepty najdete na http://toledocapitalgastronomia.com.

Další informace na:
www.toledo-turismo.com