Molveno leží v západním Trentinu na úpatí masívu Brenta a náhorní plošiny Paganella. Slova Antonia Fogazzara platí o Molvenu i po více než 100 letech. Vodní zrcadlo pod kamennými velikány Brenty musí okouzlit každého turistu 21. století stejně, jako vábilo evropskou smetánku v minulém století, na jeho březích odpočívali mj. belgický král Alberto I., konstruktér a vzduchoplavec Umberto Nobile, skladatel Franz Lehár a spisovatel Alberto Moravia. Molveno je přírodní jezero, které vytvořil masivní sesuv půdy a skal asi před 4000 lety. Jeho maximální hloubka je 123 metrů, průměrná 49 metrů a je nejhlubším jezerem Trentina. Je zároveň největším jezerem v Trentinu ve výšce nad 800 metrů nad mořem, jeho plocha je 3,3 kilometrů čtverečních.

Na březích jezera leží stejnojmenné městečko, v němž je pro turisty dle propagačních materiálů připraveno na 40 hotelů, 400 apartmánových bytů a kemp pro 900 hostů. Okolí Molvena je ideálním prostředím pro jakékoli outdoor dobrodružství, prověření vlastní fyzické kondice, ale i spočinutí uprostřed okouzlující přírody. Atmosféra Molvena je pohodová, když vyjedete s rodinou na kole kolem jezera, i adrenalinová, pokud vyrazíte nahoru přijmout výzvu překrásných hor a dramatických ferrat.

Trentino, to je Itálie, a tudíž lze italsky jíst a pít. Červeným klenotem Trentina je Teroldego, prý se mu nikde jinde v Itálii nedaří tak báječně, jako v údolích severně od Trenta. Když ho vysázeli jinde v Itálii, byly prý výsledky průměrné. Teroldego jsme pravidelně ochutnávali už v Riva del Garda před lety, úchvatné víno rubínově červené intenzivní barvy s fialovými odlesky, vůní fialek, malin i pražených mandlí. Co se týká jídla, specialit má Trentino více, populární jsou polenty (např. con spezzatino e salsicce, což je jakási gulášová polévka s uzeninou), houby, losos, zvěřina. Ale pro mne je jedním ze symbolů Trentina štrúdl, přestože to není původně italská, ale rakouská specialita. V Trentinu ho dostanete všude, v každé horské chatě a vždy domácí. Samozřejmě se v každé restauraci či horské chatě liší, nikde není úplně stejný. Štrúdl je skvělým zákuskem, nejen po jídle, ale třeba i k suchému vínu.


Molveno za deštivého dne


Růžová je barva Gira d´Italia

První turisté, kteří se objevili v Molvenu – píše se v kronikách – byli v roce 1855 dva Němci – malíř Anselm Feuerbach a básník Joseph Viktor von Scheffel. Ve druhé polovině 19. století se Molveno měnilo, přesněji, měnili se jeho obyvatelé. Za změnou stál právě turismus. Z lidí, kteří se dosud živili lesnictvím, zemědělstvím či lovem, se stávali horští vůdci, kteří vedli výpravy do masívu Brenta (na nejvyšší vrchol Cima Tosa, 3173 m. n. m., vystoupil první Giuseppe Loss v roce 1865), v Molvenu také postupně sílila poptávka po povoláních spojených s turistikou – číšníci, uklízečky, kuchaři). První hotel jménem – jak jinak – Molveno, byl u jezera otevřen v roce 1905 a jeho hosty byla smetánka z celé střední Evropy. Tehdejší turistický slogan hlásal, že Molveno je místem klasické krásy Alp na břehu jednoho z nejmodřejších jezer. Rozkvět turistiky ale zastavila první světová válka.

Jedním z nejmodřejších jezer je Molveno i dnes, přestože sluneční paprsky, odrážející se od hladiny, oslepují. Pro každého ale koupání v Molvenu není, Molveno je horské jezero ve výšce 864 m. n. m., v jehož vodách se odrážejí svahy Brenty. Kdo nemá odvahu k chladivému koupání, může si půjčit šlapadlo, lodičku, každopádně, troufnu si napsat, že nebyli u Molvena ti, kteří si nezaplavali. V letních měsících se maximální teploty v Molvenu pohybují kolem 28 °C, minimální padají k 16 °C. Deštivých dnů bývá v červenci a srpnu asi osm. Já jsem byl v Molvenu a okolí čtyři dny ve druhé polovině května, jeden den lilo, další tři dny bylo slunečno a teplo. V těch deštivých chladných dnech má ale hladina Molvena k nejmodřejší daleko, šedá zaplaví údolí (stačí se podívat na fotografie).


I na Paganelle vítají peloton Gira d´Italia


Molveno

Značená cesta (snadno sjízdná na kole) vede kolem celého jezera, po západní straně lesem, většinou ve stínu, zpět po druhé straně po silnici (z níž je krásný výhled na jezero i městečko Molveno). Celkem přibližně 10 kilometrů většinou po rovince, jen párkrát nahoru a dolů, nic fyzicky příliš náročného, vhodné i pro děti. Nemáte-li kola svá, je snadné si je v Molvenu či sousedním Andalu půjčit. Jedna půjčovna je i přímo pod lanovkou na Paganellu. A nejste-li vytrvalými cyklisty, doporučuji elektrokolo, které každého včetně dětí vytáhne i do terénů, které jsou jinak přístupné jen trénovaným a umožní vychutnávat překrásné scenérie horské přírody. Infrastruktura spojená s elektrokoly se v Trentinu rozrůstá, region nabízí přehršel cyklistických tras, celá síť představuje na 400 kilometrů pro rodiny s dětmi i pro náročné dobrodruhy. Navíc si lze jednoduše přes QR kód stáhnout do mobilu aplikaci, která popisuje trasy, stoupání atd.

Z nedalekého Andala vede lanovka na Paganellu, jejíž vrchol Roda dosahuje výšky 2125 m. n. m. Na vrcholu je horská chata Rifugio La Roda, od které je úžasný výhled na masív Brenta a také na jih na Lago di Garda. Lanovkou je možné vzít kolo a sjet dolů po mírných západních svazích a lesem zpět dolů do Andala. Masív Brenta nabízí i drsnější horské zážitky včetně proslulých ferrat, jednou z nejznámějších je Via delle Bocchette šplhající po skalách v závratných výškách a nabízející úchvatné horské cesty. Na Paganelle na jaře otevřeli novou ferratu, která je svou nižší obtížností přístupná i začátečníkům. Jmenuje se Ferrata delle Aquile (Orlí) a byla věnována místnímu skialpinistovi Carlovi Banalovi, který se před dvěma roky zabil během výstupu na Piz Gallin severně od Molvena. Přes svou nižší náročnost na zkušenosti nabízí krásné výhledy nejen na Lago di Garda. Jedno z míst na trase se jmenuje Trono dell´Aquila, asi není nutné překládat.


Paganella – výhled až na Lago di Garda


Hory nad Molvenem

Většinu starého města Molvena pohltil zničující požár v roce 1921. Těch několik zachovaných uliček s nejstaršími domy má italský středomořský ráz, přestože je Molveno od Středomoří vzdálené. Pizzerie, obchůdky s lokálními produkty a suvenýry, kostelík, prostě jako v Itálii. Kostelík byl renovován, jeho patronem je San Carlo Borromeo, česky sv. Karel Boromejský, jehož jméno nesou tzv. Boromejky. Kostelík je vyzdoben scénami ze života kardinála Borromea, který žil v 16. století a proslul obětavostí za morové epidemie v Miláně. Rozprodal veškerý rodinný majetek a ze získaných peněz se snažil pomoci zbídačeným obyvatelům Milána. Zavedl přísná hygienická pravidla a jejich dodržování vyžadoval i od majetných rodin. Přes svou chatrnou postavu se vyčerpával bojem proti moru a životem o chlebu a vodě. V roce 1584 zemřel v Miláně vyčerpáním a v záchvatech horečky. Jeho zásadová oddanost víře se ale projevovala i v nekompromisním vystupování proti heretikům, které zastrašováním a pronásledováním navracel do lůna pravé církve.

Údolí Molvena bylo osídleno lidmi v průběhu neolitu a opuštěno v době bronzové právě kvůli mohutným sesuvům půdy, které vytvořily jezero. V antických časech kontrolovala dění v okolí jezera římská vojenská posádka. Ve středověku byla oblast pod kontrolou biskupů z Trenta, nebo hrabat z Tirolu (z rodového hradu Tirol u Merana). Když se vydáte podél západního břehu jezera, brzy narazíte na Ponte Romano, ale římský most to věru není, už jsem nejednou zažil, že si Italové nazvou římským mostem něco, co pochází z pozdějších dob, jen tam přes říčku údajně kdysi za Římanů most – dávno zbořený – stál. Na západním břehu přibližně v polovině jezera jsou i tzv. Fortini di Napoleone, ani tyto pozůstatky opevnění nepocházejí od Napoleonových vojsk. Naopak, vystavěly je vojenské posádky na obranu proti francouzským vojákům, kteří pronikali do regionu kolem Molvena (Italské království bylo od roku 1805 pod přímou kontrolu Napoleona Bonaparte).

Vlastně, moje cesta k Molvenu byla především cyklistická, v Molvenu startovala jedna z etap letošního ročníku Gira d´Italia. Zblízka jsem si prohlédl peloton a popovídal s Claudiem Chiappuccim, který v 90. letech minulého století sváděl na největších závodech úchvatné horské souboje s Miguelem Indurainem a Giannim Bugnem. Claudio vzpomínal na své vítězství v Sestriere a kritizoval současnou cyklistiku: „Diváci v Sestriere zažili snad největší vítězství, jakého jsem kdy dosáhl. Ujel jsem všem v horách, do cíle zbývalo hodně přes 100 kilometrů, tehdy jsem Induraina porazil skoro o dvě minuty. Dnešní cyklistika je příliš propojena s technologií. A mladí cyklisté žijí ve sportu, který je sevřený technologiemi. Ano, útočí se, ale ti nejlepší, favorité, ti přicházejí na řadu až v závěru etap, až tam rozhodují o svých vítězstvích. Za mých časů jsme útočili mnohem dříve, když ještě bylo do cíle několik tvrdých stoupání a desítky a desítky kilometrů. V současnosti jsou to sportovní ředitelé, kdo za cyklisty rozhodují o taktice v etapách. Cyklisté už nemají ten správný instinkt, kdy zaútočit, neučili se to, manažeři to udělají za ně. Podstatná je strategie týmu, ta rozhoduje. Já jsem útočil v okamžicích, kdy to nikdo nečekal, dostával jsem tím soupeře pod velký tlak. To dnes není, vše je naprogramováno předem.“