Nejkrásnější výhledy na Mikulov jsou z jeho skalnatých dominant – z Kozího hrádku, Svatého kopečku a z terasy zámku, který stojí na výrazné ostrožně. Ve všech třech případech je to do kopce, jinak by to nebyly nejkrásnější výhledy, to dá rozum.

Kozí hrádek či Kozí vrch je z nich nejméně nápadný. Původně se jmenoval Knieberg (knie – zákruta, ohyb), název napovídá, že opevnění na kopci poskytovalo ochranu obchodní cestě mezi Brnem a Vídní. Na vrcholu byla v 15. století zbudována dělostřelecká věž, která přispívala k obraně Mikulova. Věž je přístupná veřejnosti (vstupné 20 Kč) a je z ní výhled do všech stran, na mikulovský zámek, město, Svatý kopeček i vrch, v němž se severně od Mikulova skrývá známá jeskyně Turold (kde má zimoviště na osm druhů netopýrů, včetně vzácného a kriticky ohroženého vrápence malého). Snad by to chtělo na věž lavičku, aby si člověk ten výhled užil pohodlněji, ale ta by byla stejně hned obsazená.

Od zámku je to na Kozí hrádek pár kroků, sešli jsme dolů kolem synagogy do Husovy ulice a dále na půvabné Lormovo náměstí (spíše náměstíčko) pod Kozím hrádkem. Ochutnali jsme tam dobrou zmrzlinu v jednom bistru a odtud vede stezka nahoru k věži. Proč Lormovo náměstí? Je to nové pojmenování – od roku 2012 – Hieronymus Lorm (vlastním jménem Heinrich Landesmann), syn váženého židovského obchodníka, byl mikulovský rodák a tvůrce dotykové abecedy pro hluchoslepé. Nahoru k hrádku se ulička vine kolem Cafe Bárta, z jehož terasy je úchvatný výhled na zámek i Kozí hrádek. „Nad bývalou pekárnou, kde praděda Bárta pekl své vyhlášené rohlíky, se náramně vyjímá letní terasa. Jako na dlani je z ní vidět mikulovský zámek, který je po setmění osvětlen, a když otočíte hlavou, vzhlížíte najednou je Kozímu hrádku, který je snad ještě blíž. Jen útulné prostředí, mikulovský genius loci a překrásný výhled, to by bylo málo…“ to jsem se dočetl u Bártů, je to fajn místo, doporučuji. Poseděli jsme, ochutnali víno. Mají i sklep, ale tam není ten výhled.


Výhled na Mikulov od Kozího hrádku

Další nepřehlédnutelnou skalnatou dominantou Mikulova je Svatý kopeček, na který vede křížová cesta se 17 zděnými objekty – tradičních 14 zastavení, nahoře kaple sv. Šebestiána, zvonice a kaple Božího hrobu. Cesta začíná ve spodní části náměstí, odkud vede modrá značka nejprve ulicí Svobody. Nahoru je to asi kilometr, převýšení přibližně 130 metrů. Výstup na Svatý kopeček stojí za to, je pohodlný, po cestě jsou lavičky, chcete-li si odpočinout, vrchol je v nadmořské výšce 363 metrů, shora je hezký výhled na zámek a celé město. Hlavní pouť se letos koná 4. září, od kostela sv. Václava půjde na Svatý kopeček průvod se soškou Černé Madony. Poutní tradice na vrch Tanzberg (původní jméno Svatého kopečku) sahá až do roku 1865, kdy byla chátrající křížová cesta i kaple sv. Šebestiána opraveny. Svatý kopeček je přírodní rezervací a je domovem živočichů vázaných na stepní a lesostepní biotopy, ale já jsem neviděl ani obyčejnou ještěrku.

Zakladatelem křížové cesty byl majitel mikulovského panství kardinál František z rodu Dietrichštejnů, asi nejmocnější politik své doby na Moravě. Křížová cesta byla poděkováním Bohu za překonání morové epidemie, stavba byla dokončena v roce 1630. Původní cesta měla pouze sedm zastavení, dalších sedm bylo dobudováno do roku 1776. František z Dietrichštejna přivezl do Mikulova i onu Černou Madonu z italského Loreta. Kdo ví, proč nebyl už v dávnějších středověkých časech na kopci Tanzberg vybudován nějaký hrad, vypráví se potichu, že byl využíván k pohanským rituálům a tančily na něm čarodějnice na svých sletech. Minulost poutního místa zůstává dodnes zahalena tajemstvím. Ale je to kouzelné místo, jen posedět, spočinout, a dívat se dolů na starý Mikulov.


Sgrafitový dům U Rytířů je bohužel pod lešením (starší foto)

Dietrichštejnský zámek byl původně zeměpanským hradem Přemysla Otakara II., který ho v roce 1249 udělil v léno Lichtenštejnům, od konce 16. století byl v majetku Dietrichštejnů. Zámek na konci druhé světové války a za ústupu nacistických jednotek do základů vyhořel. Základní vstupné stojí 150 Kč, průvodkyně nás provedla galerií Dietrichštejnů, knihovnou a zámeckým sklepem s obřím sudem. Zajímavostí byla mj. pohřební výbava Markéty Františky, rozené hraběnky Dietrichštejnové, která zemřela při porodu v pouhých dvaceti letech. Její oděv je ukázkou tehdejší španělské módy ovládající vídeňský dvůr i život vyšších vrstev na Moravě. Šlechtična měla na sobě tmavý plášť se širokými rukávy, říkávalo se mu ropa a má vysoký stojatý límec a široké španělské rukávy (tzv. mangas redondas). Tento dochovaný reprezentativní oblek je v Evropě naprosto ojedinělý. Experti díky některým detailům předpokládají, že Markéta Františka dostala plášť darem od jiné osoby a byl částečně upraven na její míry. Tou osobou pravděpodobně byla císařovna Anna, u které působila Markéta Františka jako dvorní dáma, dříve sice nošené, ale přesto nesmírně cenné šaty, mohla dostat na rozloučenou po otěhotnění. Soubor textilií získalo regionální muzeum v Mikulově v roce 2003, poté byla provedena konzervace oděvu. Pohřebních šatů zachovaných v rakvích v mikulovské Dietrichštejnské hrobce je vystaveno více, včetně dětských, oděvy jsou představeny ve vitrínách tak, aby je nepoškozovalo světlo.

Na zámku je vystaven i tzv. Boskovický poklad (do 11. září). Byl objeven před šesti lety na kopci Zlatník jižně od Boskovic. Nálezce zakopaný poklad ve džbánu zatajil a s pomocí překupníka se ho pokusil rozprodat. Policii se podařilo zachránit přes dva tisíce stříbrných mincí z mnoha tehdejších evropských zemí – uherské, německé, polské, švýcarské i papežského státu. Mince pocházejí z období od poloviny 14. století do 17. století, kdy za třicetileté války přitáhla na Boskovicko švédská vojska a z tohoto důvodu si zřejmě jeden z bohatých měšťanů ukryl v lese svou finanční hotovost. Poklad je tak dokonalým dokladem o složení oběživa na Moravě v období třicetileté války. Součástí prohlídkové trasy je i zámecká knihovna, která přežila fatální poválečný požár. Jádrem knihovny jsou svazky z doby po třicetileté válce, protože původní knihovna založená Adamem z Dietrichsteina a rozšířená kardinálem Františkem z Dietrichsteina, byla rozkradena a odvezena Švédy během jejich vpádu na Moravu. Ještě ve 30. letech minulého století utrpěla knihovna ztráty, když byla řada nejcennějších knih prodána na zahraničních aukcích.


Svatý kopeček

Mikulov se stal na dlouhá staletí centrem života moravských Židů a sídlem moravského zemského rabína. V první polovině 19. století tvořili Židé přes 40 procent obyvatel Mikulova (později odcházeli za obchodem a vzděláním do větších měst), v židovském ghettu, jehož páteří byla Husova ulice hned pod zámkem, tehdy žilo ve 317 domech na 3500 židovských obyvatel. Bylo v něm 19 synagog a menších modliteben v soukromých domech, v Mikulově se dokonce krátce tiskly hebrejské knihy. Židovská komunita zmizela z Mikulova během druhé světové války, po roce 1945 se téměř nikdo nevrátil. Z bývalé židovské čtvrti se dochovalo přibližně 90 objektů včetně synagogy, která byla krásně zrestaurována. Nepředstavujte si však, že se v Mikulově ocitnete uprostřed staré židovské čtvrti. Domovní zástavba utrpěla mnohými demolicemi, ve 20. století již byla více chaotická a hygienicky nevyhovující, zmizela veškerá struktura starých uliček, průchodů a náměstíček. Nestojí např. domy rituální porážky, pekárny macesů, špitálu atd. V dochovaných domech jsou dodnes renesanční jádra a množství historických stavebních prvků. Na řadě domů jsou štítky připomínající jejich minulost. V historickém domě bývalého zemského rabinátu je dnes hotel Tanzberg (Husova ul. č. 8). Působil v něm Jehuda Lev ben Becalel, vrchní moravský zemský rabín v Mikulově a později vrchní rabín i v Praze, kde byl pohřben na Starém židovském hřbitově. Je znám především jako tvůrce pražského Golema (základem této legendy je pravděpodobně jeho schůzka s císařem Rudolfem II., který byl znám svou zálibou v alchymii). Za svého působení v Mikulově se věnoval i přísným zásadám zachování rituální čistoty vína a byl respektovaným obhájcem důstojného postavení židovské komunity v zemi. V podzemí hotelu Tanzberg v hloubce asi 10 metrů pod úrovní ulice jsou dodnes i pozůstatky tzv. mikve, rituální lázně k symbolickému očišťování.


V synagoze

V jednom německy psaném předválečném mikulovském plátku vyšel v roce 1938 článek nazvaný Mikulov – město bez Židů. Tragická slova se naplnila. Mikulov ovšem po válce přišel i o své německé obyvatele. A přicházel o ně i mnohem dříve, nejen Židé představovali významnou komunitu v Mikulově. V roce 1526 dorazili do Mikulova ze zemí na západ od našich hranic, kde byli nemilosrdně pronásledováni, tzv. novokřtěnci (anabaptisté). Z Mikulova, kde našli náboženskou toleranci a útočiště, se jejich myšlenky šířily po celé Moravě. Tolerance netrvala dlouho. Jejich vůdce a teolog Balthasar Hubmaier se nedočkal klidného náboženského života a byl v roce 1528 upálen ve Vídni. Ve stejném roce byli habáni, jak se jim říkalo, vypovězeni poprvé z Čech, ale na Moravě ještě několik let žili relativně v bezpečí (první nucené odchody z Moravy byly v roce 1535). Ještě koncem 16. století vlastnili habáni na Moravě přes 50 dvorů, prosluli jako vinaři, lékárníci, lékaři, výborní řemeslníci. Po Bílé hoře období alespoň jakési tolerance skončilo a habáni byli opět vypovězeni ze země, odcházeli dále na východ a jihovýchod, do Horních Uher, Sedmihradska, Valašska (v Rumunsku), na Ukrajinu. Novokřtěnci prosazovali názor, že křtění dětí je bezvýznamné a křtili až v dospělosti, v době, kdy si každý již uvědomoval závažnost tohoto aktu.

Mikulov a okolí fandí cyklistům. Mikulovská cyklistická vinařská stezka je dlouhá 82 kilometrů a vede od zámku západním směrem na Nový Přerov, dále přes Pasohlávky, Dolní Věstonice, Pavlov, Bulhary, Lednici, Valtice a zpět do Mikulova. Vinařská naučná stezka Mikulov je kratší, měří 20 kilometrů a je vhodná pro pěší turistiku i kolo. Trasa Mikulov, Bavory, Horní Věstonice, Dolní Věstonice, Pavlov, Klentnice a zpět, je to vlastně dokola kolem hřbetu pavlovských vrchů.

Doporučení na závěr: Kdy do Mikulova? Na Pálavské vinobraní od 9. do 11. září. A v nedalekém Pavlově je den otevřených sklepů 26. listopadu.