Relikvie komunismu obcházím, raději vzhůru na ruskou kuchyni, u stánku prodává babička pirožky, jen si vybrat, sladký nebo slaný, kombinuji oba, jeden plněný mletým masem, z čeho pochází sladkost druhého neumím rozpoznat. Zatímco ukusuji z pirožků, přicházím k nejslavnější ruské lodi, křižníku Aurora. Symbol revoluce, která se zapsala i do české (československé) historie, kotví nedaleko Petropavlovské pevnosti. Možná jen Titanik je známější lodí než Aurora, alespoň v Rusku. Ve válkách Aurora nedobyla příliš slávy, osudu Titaniku se vyhnula jen díky štěstěně a úprku. Patřila totiž k ruské flotile, kterou Japonci rozprášili v bitvě u Cušimy v roce 1905, z níž se jí podařilo odplout do Manily, kde byla internována v Američany ovládaném přístavu. Nuže, tehdy ještě nebyli američtí imperialisté úhlavním nepřítelem. Dnes je na zakotvené Auroře muzeum.

Na petrohradské pláži


Pláž , přestože betonová, je příjemným rozptýlením před branami pevnosti, která sloužila mj. jako vězení politicky nespolehlivým

Kousek za rohem, na dohled od Aurory, stojí na Zaječím ostrově Petropavlovská pevnost. A před ní pláže, sice na betonu, ale pláže. Koupat se v Něvě je vášní jen pro nejotrlejší povahy (našly se takové), obyvatelé Sankt Peterburgu pod mocnými zdmi pevnosti, založené v roce 1703 Petrem Velikým, alespoň vystavují svá těla slunci, které zde nesvítí právě 300 dní v roce. Pláž je příjemným rozptýlením před branami pevnosti, která sloužila i jako vězení politicky nespolehlivým, k nimž patřil i nejslavnější z ruských spisovatelů Dostojevskij. V pevnosti je katedrála sv. Petra a Pavla, kde je pohřben Petr Veliký a další ruští carové. Na břehu Něvy naproti vidím budovy Ermitáže, je jich celkem pět, Stará Ermitáž, Malá a Nová, dále Zimní palác a Divadlo Ermitáže. Rembrandt, Rubens, Picasso, van Gogh, Gauguin, Monet, El Greco, jediné jméno malířského světa v těchto zdech nechybí. Před Ermitáží stojí za pozornost toalety, přesněji autobusové toalety. Rázná žena ve vykasaných nohavicích posedává před autobusem a za deset rublů lze projít pod nápisem Vchod. Na rozdíl od Ermitáže, tady platí cena pro všechny stejně, Rusy jako cizince. Karel Havlíček Borovský v knize Obrazy z Rus nenašel pro Petra Velikého dobrých slov: „Opustiv národní Moskvu, zřídil v bahnech čudských cizozemským miláčkům svým nové eldorádo Petrsburk, město až posud cizozemské; všechno nač jen se pomysliti dá, zavedl po cizozemsku,sám nejraději s cizinci obcoval a jako s sobě rovnými zacházel s nejsprostšími. I po holandsku se sám podpisoval Piter…“

Karel Havlíček a ruští obchodníci

Jak Borovský píše, Petr Veliký zaváděl leccos v Rusku po cizozemsku, jen na obyčejná lidská práva možná pozapomínal, pro cara reformátora byli lidé nadále jen pracovní materiál a snad až dvě stovky tisíc jich zemřelo při budování nové metropole. Jen kousek od irského světélka (článek Běsi Sankt Peterburgu) stojí synagoga a hned při vstupu mě (vedle zívajícího strážícího vojáka) oslovuje Grigorij, čeho si v jejich svatostánku žádám. Tak, podívat se, duchovní útěchu nasát. Nuže, Grigorij mě pozval dále, peněz si nežádal, věnoval mi 15 minut svého času a do všech koutů synagogy doprovodil, než převzal velkou skupinu objednaných organizovaných turistů. Borovský zmiňuje i vztah Petra Velikého k Židům: „Známo jest, že Petr Veliký Holandským Židům na jejich žádost, aby co obyvatelé do Rus přijati byli, z pouhé lásky k bližnímu dobrou radu dal, aby na to ani nemyslili, poněvadž by v Rusích jen na mizinu přivedeni byli. Židé sami uznávají s jakýmsi respektem přednost ruských kupců v šmejdech a šachrování a v potřebné tomu chytrosti, a zajisté spíše Rus Žida spíše desetkrát ošiditi dovede než Žid Rusa jednou.“


Synagoga v Sankt Peterburgu

Alexandr Solženicyn ale popisuje v knize Dvě stě let pospolu historku s Petrem Velikým a Židy poněkud jinak než Borovský: „K raným letům Petrovy vlády se vztahuje – v souvislosti s manifestem, jímž zval do Ruska schopné cizince, – i jeho zmínka o Židech: „Chci u sebe viděti raději osoby z národů mohamedánské a pohanské víry nežli Židy. Ti jsou šejdíři a podvodníci. Já chci zlo vykořeniti, nikoli ploditi; takže se nebudou v Rusku ani usazovati, ani nebudou obchodovati, ať o to jakkoli usilují a ať si jakkoli podplácejí mé okolí.“ Dále si Solženicin poněkud odporuje: „Avšak za celou dobu Petrovy vlády nemáme žádné údaje o utlačování Židů, nebyl vydán ani jeden zákon, který by je omezoval.“ Nuže, jedna historka, dvě různá vyprávění. Přiznám se, nepátrám, který z velikánů psaného slova pravdu pokroutil.

Úryvky z knih:

Alexandr Solženicin – Dvě stě let pospolu (překlad Jiří Barbaš, Anna Nováková, Ema Rozgonyiová, Vlasta Tafelová)
Karel Havlíček Borovský – Obrazy z Rus