Tři a půl hodiny letu a přistáváme na letišti v Lisabonu (letecká společnost TAP Portugal nabízí letenky do Lisabonu levněji než ČSA). Přistání bylo zdlouhavé, letadlo totiž přeletělo celý Lisabon a za ním se nad Atlantikem otočilo a nalétávalo na letiště zpět od oceánu. Z letadla byly dole dobře viditelné Padrão dos Descobrimentos, obrovský Památník objevů, odhalený v roce 1960 u příležitosti 500. výročí úmrtí prince Jindřicha Mořeplavce, a Mosteiro dos Jerónimos, klášter jeronymitů, v němž je hrobka mořeplavce Vasca da Gamy, o němž bude ještě řeč.

Z lisabonského letiště odjíždí metro, čekáme jen několik minut, třetí stanice je Oriente a vlakové nádraží. Lisabonské metro připomíná například římské, není to žádná půvabná patina, ale prostě nemoderní staré metro. Vystupujeme na Oriente, jedny dvoje schody nahoru a jsme u pokladen. Jsou pouze dvě, alespoň jich více nevidím, pomalost pokladních klasická jihoevropská, pokud si někdo v Praze stěžuje na dopravu, je to v porovnání se zeměmi na jihu Evropy neoprávněné. Nikdo nikam nespěchá (nejsme už v Alenteju?), vlak odjíždí za čtyři pět minut, maličko nervozita, ale nakonec máme jízdenky a v 9:52 odjíždíme z nástupiště číslo 7 směr Évora. Bylo to o vlas, další vlak jede až po 17. hodině, takže by řešením bylo pokračovat metrem do stanice S. Sebastião, přestoupit, dále na Jardím Zoológico, kde je autobusové nádraží Sete Rios a odtud jezdí i v neděli směr Évora autobusy téměř každou hodinu.

Když vlak přejíždí řeku, už podruhé vidíme Padrão dos Descobrimentos, kde vpředu stojí Jindřich Mořeplavec, za ním Vasco da Gama, Diogo Cão, Fernão de Magalhães a další námořníci a velké postavy portugalské historie. Jakmile opustíme okolí Lisabonu, vlak projíždí háji korkových dubů, jsou to nekončící kilometry krásných stromů, mnohé mají díky čerstvému oloupání kůry oranžovou barvu. Až 50 procent světové produkce korku pochází z Portugalska, dá se říci, že korek je portugalským národním bohatstvím a dědictvím. Oplocené farmy korkových dubů sem tam přerušují bílá nádražíčka, prostě už ve vlaku se člověk cítí jako v Alenteju. V ceně lístku 24 € pro dva byly místenky a ukázalo se, že v portugalských rychlících má člověk sedět právě tam, kam má místenku. Vládne v nich řád, pan průvodčí alespoň nekompromisně poslal jednoho cestujícího do jiného vagonu na jeho správné místo, přestože byl vagón poloprázdný. Za hodinu a půl jsme správně dle jízdního řádu vystupovali na malém nádražíčku v Évoře, člověk by vůbec nehádal, že je ve městě, které je na seznamu světového dědictví UNESCO (ale to v Českém Krumlově také ne). Hned po vystoupení z vlaku vidíme azulejos na nádražní budově a na nich především znázornění historie města, jeho slavné dobytí křesťany. Poprvé se setkáváme se jménem Giraldo, na po něm pojmenované hlavní náměstí za chvíli dorazíme. Nuže, ráno odlet z Prahy, před polednem na Praça do Giraldo v Évoře, tento plán vyšel dokonale.


.
.
.

Na dvě noci se stal naším útočištěm Good Mood Hostel v Rua de Aviz, z něhož je to jen pár kroků do Rua do Cano, kde se začíná zvedat Aqueduto da Água de Prata. V Good Mood Hostel si není na co stěžovat, uvítání pohodové, nic není problém, chcete si půjčit v kuchyni skleničky na víno, jistě, potřebujete fén, jistě, pokoj barevný, okno dvě patra nad ulicí. Na pokoji spolehlivě funguje wi-fi (což není v Portugalsku samozřejmostí, největší potíže s připojením jsme měli ve dvou tříhvězdičkových hotelích, kde byla wi-fi jen v recepci a v salonu).

Akvadukt v Rua do Cano není výrazně vyšší než já, ale ulička se postupně svažuje a akvadukt roste do takové výšky, že domy jsou zasazené přímo do jeho oblouků. To se jinde nevidí. Pod akvaduktem se za posledních deset let nic nezměnilo. I ta stará valcha před jedním domem nadále stojí, všude rozvěšené prádlo, jehož vůně dokresluje atmosféru Alenteja, tamhle za rohem právě jeden mladík do půl těla věší prádlo před domem. A hned u akvaduktu je malý bar, kde stojí třetinka místních piv Sagres nebo Super Bock jedno euro. Venku čtyři stolečky, kolem židle a posedáváme hned u oblouku akvaduktu, který nepostavili Římané, ale v 16. století Francisco de Arruda, známý stavbou Belémské věže v Lisabonu.

V Évoře mne nepřestávají okouzlovat tradiční místní dveře, které uvidíte i v lisabonské Alfamě. Bývají většinou zelené a v jejich horních částech jsou okénka (někdy zamřížovaná), stačí je otevřít a už si povídáte se sousedkou, která právě na popovídání odběhla od plotny či televizního seriálu. Dveře tak mohou zůstat zavřené. Ale nejen na povídání je takové okénko ve dveří fajn, v Portugalsku se hodně kouří a mladé dívky nejsou výjimkou. Stačí přisunout židli ke dveřím, otevřít okénko, povídáte si uvnitř a kouříte do ulice. Na otázku jedné slečně, zda si ji v tom otevřeném okénku smím vyfotit, odpovídá kladně a s úsměvem, bohužel se otočí zase dovnitř pokračujíc v hovoru.

Zdá se po deseti letech Évora více zanedbaná, není to rozhodně město vyšperkované penězi z evropských či jakýchkoli jiných fondů. Na hlavním náměstí Praça do Giraldo fontána „nefontání“, uvnitř je sice nějaká voda, ovšem v ní pár holubů, trus, odpadky. Uprostřed námětí tradičně zahrádky restaurací, nikdo nás ale při chůzi kolem neobtěžuje a netahá za ruce, abychom právě zde povečeřeli. Lépe hledat posezení někde za rohem, kousek za náměstím.

Po Rua 5 de Outubro (5. října 1910, republikánský převrat a konec království) je to z Praça do Giraldo jen pár kroků do kopce ke staré katedrále. Jan Burian z ní byl uchvácen, což popisuje v knize Výlet do Portugalska: „Katedrála je tajemná a skvostná. Ani tam nemuselo být napsáno, že se nesmí fotografovat, prostě se to nedalo – světlo bylo jemné, temně žluté, pronikalo opatrně úzkými okny dovnitř a rafinovaně umocňovalo záhadnou atmosféru toho místa. Tři jeptišky v bílém se tiše modlily, několik turistů nepřekáželo.“ Se stavbou katedrály – největší středověké v Portugalsku – se po dobytí Évory křesťany (1160, více v mém prvním článku o Évoře) příliš neváhalo, první skromnější svatostánek byl budován už od roku 1184, přibližně o sto let později probíhala velká gotická přestavba. Říká se, že právě v evorské katedrále bylo požehnáno vlajkám lodí mořeplavce a objevitele Vasca da Gamy, který jako první Evropan doplul v roce 1497 do Indie.


.
.
.

Kousek dále za katedrálou se z římských dob dochoval nádherný chrám se 14 korintskými sloupy, který byl pravděpodobně postaven na počest prvního císaře Augusta a zasvěcen bohyni Dianě. Ve středověku byl zazděn do jiné budovy a díky tomu objeven až v 19. století. V těchto měsících není zazděn, ale schován za plachtami, což u jedné z nejatraktiv­nějších památek Évory mrzí.

Všechny tři Janem Burianem zmíněné rychlosti v Évoře jsou. Nepochybně. Byla neděle, a kromě restaurací téměř vše zavřeno. Historické centrum není pro turisty příliš pohodlné a vstřícné. Potraviny nenakoupíte, snad jedině v malých krámcích nevalné úrovně a mizerného zboží. Tak odporná rajčata jsem v našich řetězcích nikdy neviděl, hned jsem tahal ženu pryč. V neděli jedině do restaurace. Až v pondělí se otevřelo Mercado Municipal, honosný název, ale v něm otevřený jediný obchůdek, vypadal jako vietnamské u nás, ovšem s jiným sortimentem – pár klobás, malé bochánky místních sýrů a vína. Jedno na mne z regálu doslova zavolalo. Castelo de Arraiolos, reserva 2015, zní to vznešeně, navíc na reservu bývá v Portugalsku spolehnutí. Očekával jsem, že bude dobré… znáte to, přílišná očekávání a přichází zklamání… tentokrát bylo víno lepší, než jsem očekával, chutnalo. A cena – 3 €. Zatímco například v Toskánsku bych nikdy nedoporučil levné chianti, červená vína z Alenteja jsou i ta levnější dobrá a silná, mají 13,5 až 14 procent. Co ovšem nepochopím, je nedostatek oliv. Alentejo je – kromě korkových hájů – i olivovník vedle olivovníku. A přesto, potulujeme se městem a nikde nevidím širokou nabídku oliv, jakou mám například v Praze v prodejně řeckých produktů. Sem tam něco ve sklenici, ovšem výběr deseti druhů, to vážně nikoli, maximálně dvou. Kam se ty olivy ztrácejí? Mimochodem, v historickém centru nenajdete žádné řetězce, ani restaurace, ani prodejny potravin. Vstup má zakázán i McDonald´s, město si svou historickou patinu chrání. Ovšem všude se prodávají výrobky z korku, tohle dotáhli Portugalci k dokonalosti, klobouk z korku, kabelka, boty, batoh, co si vzpomenete.

Bohužel, na Praça do Giraldo to večer nežilo, čekal jsem kolem deváté desáté větší ruch, vždyť tou dobou Portugalci vyrážejí na večeři. U nenasvícené kašny neseděl dokonce vůbec nikdo, kdo by seděl, když její večerní rozsvícená krása, kterou jsem znal z první návštěvy před deseti lety, byla pryč. Zahrádky restaurací prázdné, spíše lidé seděli někde v těch postranních uličkách, fajn místa jsou např. v Alcarcova de Baixo, tam bylo nejživěji, je to hned první ulička doprava, když vyjdete z náměstí směrem ke katedrále. Večerní Évora jako by kopírovala tu denní, v níž chyběla krásná fontána.

Krása Évory je na seznamu světového dědictví UNESCO, ale uvadá, žije se v ní trochu postaru, což by bylo fajn, ale bez peněz a lidí to ani postaru nejde. Toulat uličkami starého města Évory se dá nepochybně dva až tři dny. Člověk si připadá, jako by zabloudil do jiného věku, pomalejšího. Jen… když si nemůžete v neděli koupit ani olivy ani víno, divíte se, že jste v Alenteju.

Starší článek o Évoře:
Évora aneb Jak se bydlí pod akvaduktem