Je to fajn výlet. Přestože pouze jednou přibližně uprostřed cesty vidíme oba hrady najednou, po ohlédnutí zpět věže Marvãa a vpředu v dálce Castelo de Vide (Portugalci vyslovují „vid“, koncové „e“ polykají). Stezka PR3 je dlouhá 9,6 km, cestou je 13 značených bodů, prvním Arco de Santa Catarina, jedna z bran Castela de Vide. Já bych ale doporučil vyrazit na cestu opačným směrem, tedy z Marvãa od Portas de Rodão. Důvod je jednoduchý, nejhezčí úsek z celkových téměř deseti kilometrů bude z kopce a na úvod, nikoli opačně, nejtěžší by bylo právě závěrečné stoupání do Marvãa. Ovšem převýšení je přibližně 300 metrů, nic dramatického.

Není to cesta úplně opuštěnou krajinou. Sem tam domek, farma s dobytkem, štěkající psi, kterým se kolemjdoucí vůbec nelíbí. Naopak kozy by se docela kamarádily, horší je kamarádit při obcházení některých farem s hejny much, jsou otravné, skoro jako létající škvoři na hradě v Marvãu (netušil jsem, že by mi mohl škvor přistát na krku a kousnout). Někde klábosí babičky, jinak je docela pusto, téměř nepotkáme za celou cestu člověka, jen na jednu farmu přijelo auto a ovce už vědí, že budou žrát, hup k plotu směrem k autu.


Úvod stezky pod Marvaem


První stovky metrů směr Castelo de Vide


Korkový dub má po čerstvém oloupání kůry oranžovou barvu, později tmavne


Alentejo je křesťanský kraj

Po kamenech se nešlape úplně snadno, po stranách je z balvanů postavená nízká zídka, z cesty vlastně nejde nikam uhnout. Otázkou bylo, jak bude cesta značená. V tomto směru se místní vytáhli, přece jen, cestu propagují, a tak ji také mimořádně dobře označili. Značená je nejen správná stezka a správný směr, ale křížkem i špatný směr, když se chystáte na rozcestí odbočit chybně, uvidíte žlutý a červený proužek do křížku, ve správném směru jsou oba barevné proužky horizontálně. Značená je také blížící se odbočka, rozdílně doprava a doleva. Prostě lépe než u nás, a to jsme v tomto směru turistickou velmocí.

Cestou je několik kašen, kde je možné se v horku opláchnout, dále Floresta de Castanheiros, tedy les jedlých kaštanovníků (Castanea sativa), jejichž pečené plody se v jižní Evropě jedí po tisíciletí, i les místních původních pyrenejských dubů (Quercus pyrenaica). Některé kratší úseky jsou po silničkách, nejméně zajímavé jsou poslední kilometry před CdV.

PDF letáku, na němž je podrobný popis trasy a seznam jednotlivých 13 zastavení, je k dostání v infocentru i na internetu:
http://www.castelodevide.pt/turismo/docs/doccmcv27497268355693bae47af49.pdf

Arco de Santa Catarina, konečně Castelo de Vide. Dole pod hradem je malá čtvrť nazývaná ve 21. století Beit-ha-Midrasch-Sefardin. Prý jedna z nejzachovalejších židovských čtvrtí v Portugalsku. Nalejme si ovšem čistého vína, židovská čtvrť to není už více než půl tisíciletí. Nejpůvabnějším zákoutím čtvrti je malé náměstíčko s kašnou – Fonte da Vila zásobovala židovskou čtvrť a město proslulou minerální vodou. Z náměstí vychází pět uliček do všech stran, jedna z nich R. da Fonte vede k bývalé synagoze, prý nejstarší v Portugalsku, v níž je v současnosti malé (všechno v Castelo de Vide je malé) muzeum historie Židů v regionu. Vstup je volný, ovšem i tentokrát vstup zdarma garantuje nepříliš zajímavý interiér a popisky pouze portugalsky. V jedné místnosti je snad tucet různobarevných dřevěných okenic, které se otevíraly a symbolicky vedly do mnoha zemí, kam židovští obyvatelé Castela de Vide a Portugalska odcházeli poté, kdy inkvizice dorazila až do Alenteja. A všechny ty okenice v muzejním tichu strašlivě vrzaly. Židé hromadně odcházeli do Portugalska po roce 1492, kdy byli vyhnáni katolickými panovníky ze sousedního Španělska. Ani portugalská tolerance však neměla dlouhého trvání a Židé opět prchali, většinou do Amsterdamu, konvertité, kteří zůstali, bývali vyšetřováni inkvizičním tribunálem a tisíce skončily na mučidlech a hranicích.


Olivovníkový háj


Krajina sem tam připomene africkou savanu


Marvão je vidět i po kilometrech


Marvão za námi, Castelo de Vide v dálce před námi

Nebýval to v minulosti klidný kraj, sužovaly ho nájezdy muslimských vetřelců (jeden z nich, konvertita Ibn Marwan je považován za zakladatele Marvãa a kdysi vládl tomuto kraji), nekončící konflikty s nepřáteli za španělskou hranicí, vpády Francouzů. Hrad nad městečkem pochází z konce 13. století z doby krále Dinise I. (1279–1325), ačkoliv historické údaje se ztrácejí v dávných dobách legend. Z věže hradu je úchvatný výhled na Castelo de Vide posazené mezi kopci a deset kilometrů vzdálené Marvão, které se ztrácí v oblacích, kde létají orli a supi. Už za ten výhled se vyplatí „vyšplhat“ se úzkými uličkami nahoru do hradu. Nic dalšího hrad nenabízí, vstup je volný. V této romantické vesnici, které se údajně přezdívá „Sintra do Alentejo“ (výraz použitý poprvé králem Pedrem V., ale jsem nedůvěřivý k podobným tvrzením). V okolí hradu žijí pouze starší lidé, hned pod věží zahrádka (nikoli hospodská), v níž babička krmí slepice, vypere kus prádla ve valše a pověsí na šňůru, vedle má i křesílko. A pak se babičky sejdou, povídají si, zalévají květiny, které zdobí domky i celé uličky a zákoutí. Na spoustě domků hlásají nápisy „vende se“ – prodává se, mladé generace z těchto míst zmizely.

Ulice Bartolomeu Álvares da Santa, tam jsou restaurace. Ovšem Castelo de Vide je vesnice v Alenteju, tudíž výběr není široký. Předcházející den jsme zvolili restauraci Os amigos, tentokrát mne zaujal jeden bar, v němž nabízejí celé kuře za 6 €, jenže večer před sedmou už byla kuřata snědena. Ovšem v baru sedělo asi pět starších pánů, číšník jim přinesl klobásu v misce, podpálil a klobása se pekla přímo na stole. Pánové povstali, asi bylo u plamene horko.