Alcobaça je věčným domovem několika portugalských králů, v hrobkách v ní se svými manželkami odpočívají Afonso II. (†1223), Afonso III. (†1279) a především Pedro I. (†1367). Co si ovšem současný turista užije v Alcobaçe nejvíce, je kuchyň. Vážně. V celém klášteře se báječně fotografuje, slunce proniká do chodeb i do kuchyně a vytváří krásnou atmosféru. Až má člověk pocit, že přece tady musí každou chvíli projít nějaký kulaťoučký mnich, který žije podle přísných zásad cisterciáckého klášterního řádu. Přísných? Jan Burian ve své knize Výlet do Portugalska popisuje, jak si mniši užívali klášterního života: „Moji průvodci mě zásobovali informacemi o dějinách kláštera a pikantními historkami o životě mnichů. V některých chvílích se dostali do poměrně nepodstatných sporů, třeba o to, kolik vlastně bylo těch dobytčat, která se dala najednou napíchnout na rožeň v gigantické místní kuchyni, a jestli je opravdu možné, že se do udírny ve zdejším komíně vešel celý vůl. Cisterciáci, kteří se z počátku zasloužili o masivní rozvoj v kraji kolem kláštera a ve třináctém století dokonce založili údajně první veřejnou školu v Portugalsku, se zřejmě během staletí svému původnímu poslání stále více vzdalovali. Anglický cestovatel Wiliam Beckford pak v 18. století psal o úpadku mravů v klášteře a byl prý zděšen ustavičným obžerstvím, kolébavou chůzí obézních řeholníků a úlisnými mnichy s chlípnými zraky.“


Nejproslulejší chrám obžerství v celé Evropě

Zápisky Williama Thomase Beckforda (1769–1844) lze najít na internetu a volně pře-číst. Kuchyň popsal jako „nejproslulejší chrám obžerství v celé Evropě“. „Nikdy jsem neviděl v moderních klášterech, v Německu, ve Francii, Itálii, tak obrovský prostor věnovaný kulinářským záležitostem. Všechny možné druhy říčních ryb všech velikostí. Nebudeme hladovět, ujistili mne. Boží odměny jsou velké, měli bychom jich užívat.“ Williama Beckforda ubytovali s omluvou, že pokoj má pouze holé zdi, dozvěděli se totiž o jeho příjezdu až dnes ráno a lepší není k dispozici. „Mé ubytování, to byla předsíň, salón a ložnice. Vznešené a příjemné. Stěny byly holé, ale strop byl zlacený a malovaný, na podlaze perské koberce s nejdokonalejšími vzory. Samotný banket, to nebyly jen nejúžasnější tradiční hody, ale také rarity a delikatesy ze vzdálených zemí, jedlá ptačí hnízda a žraločí ploutve až z Číny. Cukrovinky a ovoce chyběly, čekaly nás v sousední ještě luxusnější místnosti, kam jsme se přemístili od masa a omáček.“ A to byl WT Beckford jistě zvyklý na luxus, jeho otec byl starosta Londýna, plantáže vlastnil i na Jamajce, chudobou malý William rozhodně netrpěl, údajně dostával klavírní lekce dokonce od Mozarta, ovládal řadu jazyků, studoval architekturu, malířství. V roce 1794 pobýval dvanáct dní v klášterech Alcobaça a Batalha, až o čtyřicet let později vyšlo knižně jeho dílo Recollections of an Excursion to the Monasteries of Alcobaça and Batalha.

Kdo by nebyl zvědav na takovou kuchyni, chrám obžerství, a komín, do něhož se vejde celý vůl. Kuchyň je osmnáct metrů vysoká, komín má ohromující rozměry 5×3 metrů, kampak se skromností mnichům původně snad vlastní, rozmařilost tu byla doma. Jedním z požadavků na kuchyň byl stálý přísun čerstvých ryb, což umožňoval umělý kanál, který byl zaveden z vedle kláštera tekoucí Rio Alcoa. V průvodci Lonely Planet se dočteme: „S kuchyní sousedí prostorný klenutý reflektář, kde mniši v mlčenlivosti jedli, zatímco jim kněz z kazatelny předčítal Bibli.“ A z kuchyně vedlo schodiště nahoru přímo do ložnice.


Posezení na zahrádkách restaurací před klášterem


Kuchyňský komín má ohromující rozměry 5×3 metrů


Kuchyň je osmnáct metrů vysoká


Slunce proniká do chodeb i do kuchyně a vytváří krásnou atmosféru

Nejen kuchyní je znám klášter Alcobaça. Proslulá je legenda o lásce a pomstě, zřejmě nejznámější v celém Portugalsku. To bylo tak… Historik Jan Klíma v knize Dějiny Portugalska: „Svou vládu Alfons IV. ukončil nešťastně. Když v roce 1345 zemřela Konstancie, manželka syna Pedra, měl následník již potomky s bývalou královninou dvorní dámou a svou dlouholetou konkubínou Inés de Castro. Alfonsovi rádci varovali: vezme-li si Pedro oficiálně Inés za ženu, galicijský šlechtický rod Castrů spřízněný s kastilským dvorem se příliš posílí. Alfons tedy schválil krutý plán. Když Pedro pobýval na lovu, nájemní vrahové matku jeho dětí zabili. Pedro tomu nemohl uvěřit a pološílený touhou po pomstě pak svolal své věrné, aby zahájil válku proti vlastnímu otci.“ Po jeho smrti Pedro nakonec své pomsty dosáhl: „První Pedrovou starostí po nástupu na trůn bylo pomstít se vrahům Inés de Castro. S kastilským králem Pedrem Krutým se dohodl na výměně uprchlíků, a tím snadno získal ty, které hodlal potrestat. Dvěma hlavním viníkům vymyslel smrt, jejímž uskutečněním překonal přídomek svého kastilského jmenovce. Pedru Coelhovi vytrhl kat srdce z prsou, Álvaru Gonçalvesovi ze zad, a to všechno, jak píše kronikář Fernão Lopes ´před palácem, kde král dlel a při jídle vydával rozkazy´.“

Romeo a Julie po portugalsku. Jan Klíma dále v popisu lásky a pomsty nepokračuje, jeho dílo je především historické. Ovšem příběh tím nekončí, stala se z něj legenda a legendy, jak známo, mají vždy více variant, odlišují se každým dalším vyprávěním a dalším autorem. A tak se můžeme leckde dočíst, že Pedro I. sám vyřízl srdce z těl svých vrahů a snědl je. Že nechal exhumovat tělo své mrtvé milenky a korunovat ji královnou, že donutil přítomné šlechtice vzdát královně hold políbením tehdy dva roky mrtvé ruky. Na sarkofázích v Alcobaçe, v nichž jsou jejich těla uložena, jsou nádherné i kruté výjevy ze života Krista včetně ukřižování a posledního soudu. Králův sarkofág je podepřen lvy, kolem krále postavy okřídlených andělů, na které dopadají paprsky slunce, úchvatná scéna. Sarkofágy, nádherná díla gotického sochařství, byly vážně poškozeny plundrujícími napoleonskými vojáky. Původně byly náhrobky Pedra a Inés vedle sebe, v současnosti jsou proti sobě, králův blíže dopadajícímu slunci (takže fotogeničtější). Až přijde soudný den a oba povstanou, první, co spatří, bude tvář toho druhého.

Že byla Alcobaça významným klášterem, dokazují slova historika Jan Klíma v knize Dějiny Portugalska: „Nejbohatším klášterem byl Afonsem Henriquesem založený majetek cisterciáků v Alcobaçe, k němuž patřilo 13 městysů a mnoho osad. Tento komplexní velkostatek disponoval zařízením na zpracování obilí, vína a ovoce.“ A pokračuje: „Mezi mnišskými školami vynikaly ústavy při klášterech Santa Cruz v Coimbře a Santa Maria v Alcobaçe. Alcobaská škola se z mnišské proměnila na veřejnou, pravděpodobně vůbec první světskou školu v Portugalsku.“


Klášter Alcobaça patří k nejkrásnějším dílům portugalské historie


Sarkofág krále Pedra I., kterého na věčné pouti doprovázejí andělé


Manuelská klenba a vstup do sakristie


Sala dos Reis a zdi s tradičními modrobílými azulejos, scény představují historii kláštera

Jak to bylo se založením kláštera? Král Afonso Henriques v roce 1147 dokázal se svými 250 nejlepšími rytíři pod rouškou tmavé noci překvapit maurskou posádku a osvobodit strategické město Santarém, které bylo východiskem dále na jih a k dobytí Lisabonu (mimochodem, v roce 2008 vydalo nakladatelství Argo publikaci Dobytí Lisabonu a reconquista Portugalska). Se stavbou kláštera se začalo asi až 25 let po jeho založení a příchodu cisterciáků do regionu. Mniši žili v okolí stavby v jednoduchých dřevěných staveních, do kláštera se stěhovali až od roku 1223. Klášter byl střediskem vzdělanosti, vlastnil jednu z největších portugalských středověkých knihoven. Tu ovšem v současnosti turisté neuvidí, knihovna byla téměř zničena francouzskými vojáky v roce 1811 a dále rozkradena v roce 1834, kdy byly v Portugalsku zrušeny církevní řády a znárodněn jejich majetek. Co zůstalo, je uschováno v Biblioteca Nacional de Portugal v Lisabonu.

Když vstoupíte do kláštera, najednou stojíte v majestátním gotickém kostele, dodnes největším v Portugalsku. Architekt či architekti byli pravděpodobně francouzského původu, kostel byl stavěn podle vzoru kláštera v Clairvaux, který byl založen přímo sv. Bernardem. Po zakoupení vstupenky se nejprve vstupuje do Sala dos Reis (Královský sál), v němž jsou sochy portugalských králů a jehož zdi jsou zdobeny tradičními modrobílými azulejos, scény představují historii kláštera od jeho založení. A poté se lze potulovat v chodbách a místnostech kláštera bez omezení. Mimochodem, v klášteře nechybí ani prodejna suvenýrů včetně množství knih.

Alcobaça je vzdálena pouze něco přes deset kilometrů od Atlantského oceánu, do něhož se jižně od Nazaré vlévá říčka Alcoa. Ve středověku byl oceán Alcobaçe ještě blíže, mezi klášterem a oceánem se rozprostírala laguna nazývaná Pederneira, o jejíž existenci se zmiňují již staré římské zdroje. Laguna byla díky množství ryb zásobárnou, ovšem její vody byly později zaneseny, mj. i v důsledku odlesňování, postupně vznikaly bažiny, v nichž se dařilo moskytům. Laguna někdy na počátku 17. století zmizela, oblast poté byla odvodněna a vysušena.

Alcobaça je snadno dostupná, např. z Coimbry jezdí ve všední den nejméně dva autobusy denně, z Lisabonu pět šest, první ráno, poslední večer. Z Coimbry i z Lisabonu je to do Alcobaçy něco přes sto kilometrů. Alcobaça je maličká, takže z autobusového nádraží je to ke klášteru, co by kamenem dohodil. Před klášterem je rozlehlé prázdné prostranství, a nemůže chybět několik restaurací, v nichž si turisté užijí portugalskou kuchyni (nikoli v mnišském stylu). Vstupenka do kláštera stojí 6 €, lze zakoupit společnou Alcobaça, Batalha a Tomar za 15 €. Alcobaça, to je klášter, a poté již nic zvláště zajímavého. Přesto nepochybně stojí za krátkou návštěvu a přenocování. Večer se před tichým prostranstvím kláštera krásně sedí na zahrádkách restaurací, kolem je množství obchůdků se suvenýry, má to milou atmosféru středověkého kláštera ve 21. století. Mimochodem, přibližně 20 kilometrů severně od Alcobaçy stojí úžasný dominikánský klášter Batalha, založený králem Janem I. v roce 1386. Další poklad portugalské historie.