„V každém z mnoha přirovnání, jichž bylo užito o Boubíně – Šumavský Blaník, obrovská sfinga, česká Fudžijama, veliká kra, která tu zbyla po ústupu moře – je kus pravdy. Boubín jeví se nám jako mohutná a tajuplná hora, ať naň pohlížíme z dálky či z bezprostřední blízkosti. Nejčastěji mívá čelo stopeno v mracích a úbočí obepjato mlžnými věnci, jako by kolem něho dýmaly řady milířů. Takto zpodobnil jej i Jan Neruda, když kreslil jeho obraz v Prostých motivech.“ Tak popsal snad nejznámější šumavskou horu v úvodu své knihy Boubín, šumavský prales Josef Pavel, vyšlo v roce 1938 v naklada­telství Hokr.

A takto psal o Boubínu zmíněný Jan Neruda:
Náš Boubín má šedivou čepičku
a zvolna si z dýmky kouří,
on pánem teď, hledí si do kraje
a lenivě očima mhouří.

Ten Nerudův Boubín, byl Boubínem podzimním. Proč si ale nenaplánovat turistický výlet na pátou nejvyšší horu Šumavy v zimě, kdy je Boubín i jeho okolí pod sněhovou pokrývkou. Nejjednodušší výstup nahoru je od železniční stanice Kubova Huť, která je nejvyšší železniční stanicí v České republice ve výšce 995 metrů nad mořem. Boubín má 1362, výškový rozdíl je pouhých 367 metrů. Délka výstupu je přibližně 4 kilometry po modré značce, pod boubínským sedlem se k ní přidávají i žlutá a červená, které vedou z východu, z druhé strany hory.


.
.
.

Průvodce do pralesa a na Boubín vydal Jan Evangelista Chadt-Ševětínský už v roce 1883, ovšem netřeba průvodce ani mapu pro značený výstup na Boubín. Cesta sněhem je vyšlapaná, zjevně se v zimě nahoru vydávají v každý alespoň částečně slunečný den desítky výletníků. Nohy tedy nezapadají, stoupání je pozvolné a pohodlné. Podél cesty zamlžený les, popadané stromy, vše navozuje dojem známého Boubínského pralesa, ovšem ten je kus dále na jižním svahu Boubína, je oplocen a pro veřejnost uzavřen od 70. let minulého století (do té doby proudily do samotného jádra pralesa davy turistů). Po obvodu chráněné rezervace vede naučná stezka, oplocené jádro rezervace má 47 hektarů. Některé smrky v pralese údajně dosahují stáří až 400 let a výšky přes 50 metrů, legendárním byl smrk nazývaný Král Šumavy, 440 let starý, vysoký 57 metrů, v minulosti i hojně navštěvovaný. Ani král není ovšem nesmrtelný, strom postupně uschl a v roce 1970 ho srazila na zem vichřice. Nuže, pralesem se z Kubovy Hutě na oblý vrchol Boubína nejde, ale atmosféra starého lesa kolem stezky nechybí.

Kde se vzalo jméno Boubín je dodnes předmětem dohadů. Poprvé je hora Boubín zmiňována ve 14. století, tehdy se používal tvar Bubín. Předpokládají se především dvě varianty původu jména, v kmeni „bob“ slov bobtnati či nabobtnalý, nebo z vlastního jména Buba, tedy Bubova hora. Německý název Kuboberg (Kubova hora) se objevuje až v první polovině 18. století, později se zkracuje na Kubany či Kubani. A jaký je původ Boubína? To kdysi chudou Aničku prohnaný čert oklamal, panna Marie se ale nad nešťastnou duší slitovala a s vládci pekel se nebála vsadit, kdo postaví přes noc vyšší horu. Andělé proti čertům, kdo z koho. Když obloha na východě počala červenati a ve vsi pod horami zazpívali kohouti, výše k nebesům čněla hora andělů, ke vzteku pánů pekelných. Duše nebohé Aničky tak byla zachráněna.


.
.
.

Od roku 2006 je závěr výstupové cesty na Boubín opatřen dřevěným chodníčkem, který ale v zimním počasí výšlap příliš neusnadňuje, kusy ledu, klouže to, zvýšená pozornost je nutností. Těch posledních přibližně 400 metrů je po hřebenu a téměř po rovině. Dřevěná rozhledna na vrcholu Boubína byla postavena v letech 2004–2005, je nejvýše položenou dřevěnou rozhlednou v České republice. Její stavbu provázely a zdržely protesty některých ekologických organizací, jejich námitky nakonec ministerstvo životního prostředí zamítlo. Udává se, že za dobré viditelnosti je z rozhledny možné spatřit Dachstein a další alpské hory, nám byl tak daleký výhled odepřen. Rozhledna je vysoká 21 metrů a nahoru vede 109 schodů, vstup je volný, žádná pokladna dole není, otevřeno je nepřetržitě. Vrcholová plošina má šířku 4×4 m. Rozhlednu zalilo slunce, údolí pod Boubínem zaplavily mraky, pohled dolů se tak zúžil na blízké hluboké lesy a několik zpoza mraků vykukujících šumavských vrcholů. Všude kolem nás je díky postupujícím mrakům chvíli schované a chvíli odkryté panorama Šumavy, Plechý, Třístoličník, Boubínský prales atd.

Nejvyšší horou Šumavy je Großer Arber (Velký Javor) v Bavorsku 1456 metrů nad mořem. Ani na českém území není Boubín nejvyšší šumavskou horou (Plechý 1378 m. n. m.), ale horou s velkým H nepochybně byl a zůstává. Dokonce i s rytíři, čekajícími na to, až bude českému národu nejhůře, aby mu vyrazili z nitra hory na pomoc. Nejen blaničtí rytíři také boubínští „pohřízeni v neskončené spaní zbuzeni budou, až se v Čechách nebezpečná strhne bouře“ (tak psal Václav Kliment Klicpera o těch blanických). Obecně se udává, že vidění Oldřicha z Rožmberka je prvním částečným svědectvím o blanické legendě, odkud pramení šumavská legenda, kdo ví. Každopádně, prý jednou za sto let boubínští rytíři vyjíždějí za noci osvícené měsícem z nitra hory, užijí si radovánek během čestných rytířských klání, a opět se vrátí na dalších sto let tam, odkud pouze na jedinou noc na svých koních vyjeli. Jinou pověst zmiňuje Jan Ziny Vávra v knize Král Boubín a jiné pověsti ze Šumavy. Onen král poručil na stejnojmenné hoře vystavět město o pěti branách a pěti věžích, a vládl nad lidmi, duchy i zvířaty. Ovšem zamiloval se do dívky ze světa duchů, a protože ona nemohla vstoupit do světa živých lidí, odešel král Boubín za svou láskou tam na druhou stranu. Jeho město se i s vojskem propadlo do útrob hory, v nichž je dodnes připraveno na králův rozkaz pomoci české zemi.