Do NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici je to z Barcelony (Estación Nord, 7:30) přibližně pět hodin autobusem. Není to žádný rychlík, v jízdním řádu jsem napočítal snad 30 zastávek. Ale uběhne to, zvláště díky půlhodinové přestávce ve městě Tàrrega. Nejlepším východiskem do NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici je na jeho východě horská vesnice Espot. Až do Espotu autobus nezajíždí, pokračuje po hlavní silnici dále na sever do cílové stanice La Guingueta d´Àneu. Je zvláštní, že na espotské křižovatce není zastávka, přestože právě tam vystupuje většina turistů, kteří míří do národního parku. Řidiči autobusů to vědí a počítají s tím, už při nástupu na barcelonském nádraží Nord se nás řidič ptal, zda chceme vystoupit právě na křižovatce, vždy tam zastavuje. Cesta stála necelých 38 € za osobu, lístek lze koupit i týdny dopředu na webových stránkách společnosti Alsa. Každopádně se nezdálo nutné kupovat lístek předem, v autobusu nás nebylo ani jednu zastávku více než deset.

Očekával jsem, že na křižovatce směrem Espot budou stát taxíky, či alespoň jeden, nikde nic. Krátký dotaz na benzínce, paní zavolala taxi službu a během deseti minut jsme seděli ve starém Land Roveru, v nichž vozí turisty do Espotu a odtud dále k jezeru Sant Maurici. V Espotu jsme se nezastavovali, ubytování jsme měli zamluvené v Refugi d´Amitges vzdálené asi 4,5 km od jezera Sant Maurici (rezervace se doporučuje, zvláště v letních měsících). Taxi pro dvě osoby z espotské křižovatky k Estany de Sant Maurici stálo asi 20 € (z Espotu k jezeru je stanovená cena 5,25 € za osobu). Estany je katalánský výraz pro jezero, ovšem Sant Maurici je umělé, člověk hrází zkrotil horské vody. To téměř nic neubírá na kráse jezera a rozeklaných strmých horských štítů nad ním. Většina výletníků u Sant Maurici zůstává, baví se, výše do parku se jich vydává mnohem méně. Přímo u Estany de Sant Maurici není žádná možnost koupit si pití nebo jídlo. To vlastně platí po celém národním parku a okolní rozšířené chráněné zóně, vše lze sehnat pouze na chatách.


Refugi d´Amitges


Cascada de Ratera


Cestou k Refugi d´Amitges


Na jaře Pyreneje nádherně rozkvetou

Doporučuji jít od Estany de Sant Maurici k Refugi d´Amitges (2365 m. n. m.) po červené značce, především kvůli nádhernému vodopádu Cascada de Ratera, v červnu se jím valí spousta vody. Od vodopádu vystoupáme k Estany de Ratera, poté z rozcestí před Estanyola de Ratera po žluté výstup k chatě. Níže se pasou krávy, výše si nás pozorně prohlížejí katalánští daňci. Od chaty je to pár kroků k Estany Gran d´Amitges, nad nímž se tyčí zpola zasněžené svahy. Ledové kry v jezeře září ve večerním slunci barvami, vody jsou temně modré. Všude kolem množství květin včetně modrých hořců.

Hlouběji v NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici nepotkáte koncem června za den více než dvě desítky lidí. Civilizace daleko, spíše daňci, svišti, kamzíci, sem tam nad hlavou proletí supi (ve Španělsku žije na 90 procent všech evropských supů, mimo Pyrenejí hnízdí jedna z velkých supích kolonií v národním parku Monfragüe). Ovšem večer na Refugi d´Amitges bylo plno. Při internetovém zaplacení zálohy 30 € mne zaujal požadavek dostavení se na chatu do 19 hodin, poté rezervace propadá. Každého asi napadne, že by se v případě nouze dalo zatelefonovat a domluvit pozdější příchod, jenže v národním parku většinou na signál nenarazíte. Není ani na Refugi d´Amitges, kde mají pevnou linku.


Výhled od Refugi d´Amitges


Jedno z jezer za Refugi d´Amitges


Estany Gran d´Amitges


Vrcholy téměř třítisícovek jsou blízko

Ubytování pro dva plus večeře a snídaně vyjde v eurech na stovku, nic levného, zvláště, když si uvědomíme, že se nespí ve dvoulůžkových pokojích se sociálním zařízením, ale v ložnicích s palandami pro minimálně deset lidí (někde i více než dvacet) a toalety a sprchy jsou společné. Doporučuji špunty do uší kvůli chrápání ostatních, jinak je od desáté večerní na chatách v národním parku povinný klid. Studená sprcha ve společných umývárnách je v ceně ubytování, a je opravdu ledová, žádná vlažná, teplá stojí dvě eura navíc. Večeře má čtyři chody, co jiného u Katalánců čekat. Nejprve polévka, kterou bych rozhodně nepochválil, takový nic vývar. Poté čočka s pečivem, hlavním chodem byla slušná porce masa s houbami a oříšky, jako zákusek několik druhů ovoce. Žádný jídelní lístek, žádný výběr. K večeři je možné dát si i víno nebo pivo (není v ceně, samozřejmě), ne všude ovšem nabízejí například bílé suché, každopádně je to víno, které neurazí, ale jaké byste si nedávali na návštěvě moravských sklípků. Nádobí po jídle odnášejí hosté k okénku, někde si ho i roznášejí. Po večeři šachy, které jsou k dispozici – podobně jako další hry a karty – na všech chatách v národním parku. Ke čtení knihy i časopisy včetně dětských. Na chatách lze dobít mobilní telefony, někde existuje přísloví – kdo dřív přijde… prostě méně zásuvek a více lidí, nebývá to snadné, 30 lidí na čtyři zásuvky. K dispozici pantofle, v trekové obuvi se do nocleháren nechodí. Spacák není nutný, snad jen z hygienického hlediska, na každé palandě mají polštář, deku, lze si vzít i další, bude-li zima.

Kempování i bivakování je v národním parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici zakázáno. Přespání je povolené pouze na oficiálních chatách, kterých je v NP devět. Zakázáno je i koupání v jezerech, kterých je v národním parku na dvě stovky ve výškách od 1500 do více než 2500 metrů nad mořem. Ale… odolejte. Když se vydaří počasí, je i v těchto nadmořských výškách v Pyrenejích horko, slunce doslova pálí. Pro otužilejší povahy je to rajské zaplavání.

Nejen jezera, v NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici je množství vodopádů, potůčků a potoků kroutících se do všech stran, však název Aigüestortes znamená „klikatá voda“. A nad vodou se tyčí rozeklané štíty třítisícovek, nejvyšší z nich je Pic de Comaloforno na západní hranici parku 3028 metrů nad mořem, jen o několik metrů nižší je sousední Besiberri Sud 3023 m. n. m. Obě jsou dále od značených tras, nejvyšší horou, na kterou jsme vystoupili, je Tuc de Ratera (2861 m. n. m.), z níž je úchvatný kruhový rozhled do všech stran.

Seznam chat v národním parku od jezera Sant Maurici směrem na severozápad a okruhem zpět:
Refugi Ernest Mallafré
Refugi d´Amitges (4,8 km, převýšení 550 m)
Refugi de Saboredo (5 km, převýšení 400 m)
Refugi de Colomèrs (5,5 km, převýšení 400 m)
Refugi de la Restanca (7 km, převýšení 650 m)
Refugi Ventosa i Calvell (6 km, převýšení 550 m)
Refugi Estany Llong (9 km, převýšení 850 m)
Refugi Colomina (11,5 km, převýšení 1000 m)
Refugi Josep Maria Blanc (6,5 km, převýšení 450 m)
zpět do Espotu (7 km, převýšení 100 m)

Rezervace se provádějí na www.refusonline.com. Na webových stránkách chaty d´Amitges (www.amitges.com) najdete všechny podstatné informace včetně počasí, dokonce i záběry webkamery. A také odkaz na cestu napříč parkem nazývanou Carros de Foc (Válečný vůz) – www.carrosdefoc.com. Carros de Foc je v kategorii Sky Runner horským šílenstvím. Chcete si hory proběhnout? Zařadíte se mezi vyvolené, pokud proběhnete trasu kolem 55 kilometrů a získáte razítka všech 9 chat národního parku za 24 hodin. Ten nejrychlejší se v roce 2009 dostal již pod deset hodin. Ale kam spěchat, maňana, jako jinde v Pyrenejích se zde dá protoulat třeba týden. Zastavit se u jezer, lehnout do trávy, užít horské slunce, samotu, svahy se spoustou květů. Jakmile jedno jezero opustíte, už vidíte další, spíše ale máte na dohled vždy několik jezer najednou. My jsme další den vyrazili od Refugi d´Amitges směrem k jezerům a skalám Saboredo a Colomèrs, které jsou vlastně mimo hranice národního parku, ovšem stále v chráněné přírodní zóně.

Pokračování:
Pyrenejská koupání ve výšce 2500 metrů
Rozkvetlé jarní Pyreneje
Přes vody valící se ze skal