Pyrenejské svahy na jaře, to je rozkvetlá barevná horská krása. Snad nejnápadnější jsou známé modré hořce (Gentiana Clusii), nepřehlédnutelné svou úchvatnou modrou či modrofialovou barvou a velkými květy zvonkovitého tvaru. Podobné rostou i v České republice a po celém světě, hořců jsou stovky druhů, většina z nich se vyskytuje právě ve vyšších nadmořských výškách, v Pyrenejích jsme je zahlédli až kolem 2400 m. n. m. Úchvatně do červena zabarvuje pyrenejské skály pěnišník rezavý (Rhododendron ferrugineum), nebývá to jeden dva květy, naopak, mnohde hustě zarostlé nízké keře, které doslova omotají jinak holá šedá skaliska svou barvou. Překvapí i počet orchidejí, např. prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina) a to ve dvou barevných variantách – světle žluté a purpurové. Roste spíše níže, do 2000 m. n. m. Půvabná je i žlutobílá dryádka osmiplátečná (Dryas octopetala), která se vyskytuje v horských polohách až ve Skandinávii a na Islandu. U jezera Sant Maurici roste asfodel bílý (Asphodelus albus), úchvatná květina spojená v řecké mytologii s říší mrtvých, s podsvětím. Asfodel je mediteránní rostlina, kvete nejen ve Španělsku, ale také v jižních Alpách a na Balkáně, dokonce se vyskytuje i na africkém středomořském pobřeží. Sem tam jsme zahlédli dřípatky (Soldanella alpina), které vzácně rostou i v jihočeských horách, např. na Šumavě, jsou spíše rozšířené po jižní Evropě a v Karpatech. Nápadný je i narcis žlutý (Narcissus pseudonarcissus), který je na Pyrenejském ostrově přirozeně rozšířen, ale jako okrasná rostlina se pěstuje po celém světě. Množství květin jsme nedokázali identifikovat, přece jen nejsme zkušenými znalci flóry.


Asfodel bílý


Prstnatec bezový


Pěnišník rezavý


Hořec Clusiův

Refugi de Colomèrs (www.refugicolomers.com) má 60 lůžek rozdělených do 5 cimer s palandami. Po přechodu přehradní hráze minete nejprve starou budovu, která fungovala od roku 1972, cca 300 metrů dále za ní je od roku 2008 v provozu nově vybudovaná chata. Odtud se stoupá do Port de Caldes a dále sestupuje směrem k Refugi de la Restanca, krásná je i túra do cirku Colomèrs se spoustou jezer, nad nimiž se jako nejvyšší hora tyčí Gran Tuc de Colomèrs (2933 m. n. m.).

V Refugi de Colomèrs u stejnojmenného jezera jsme spali tři noci. Nebývá obvyklé, aby se turisté zdrželi více dní na jedné chatě, spíše pokračují směrem k další. Na rozdíl od předcházejících chat (Refugi d´Amitges, Refugi de Saboredo) je vstup do pokojů až do 18 hodin uzamčen. Večeře opět čtyři chody, tím hlavním pstruh. Dalo se očekávat, vzhledem k tomu, že lidé zde netráví více dní, že pstruh bude k večeři i další dny. A byl. Co jsme ocenili, na Refugi de Colomèrs pro nás dva z vlastní iniciativy připravili druhý a třetí den jiné menu, zatímco ostatní hosté měli pstruha jako my první večer. Jídlo si roznášejí hosté od okénka a také nádobí nosí po večeři zpět. Mimochodem, mnozí hosté si nechávali na celodenní túry připravit balíčky k obědu.


V průsmyku Sendrosa


Tuc Gran de Sendrosa


Jedno z jezer nedaleko Refugi de Colomèrs, v pozadí zasněžené vrcholy Colomèrs


Tuc Gran de Sendrosa z druhé strany

V Pyrenejích je množství jednodenních i vícedenních túr, až nekonečné množství. Pro fyzicky zdatné a hory milující dobrodružné jedince se nabízí trasa GR11, říká se jí ve Španělsku Transpirenaica. Vede přes celé Pyreneje ze západu na východ, z Baskicka od Cabo de Higuer u městečka Hondarribia až na Cap de Creus v Katalánsku. Musí to být pořádná nálož, přibližně 840 kilometrů rozdělených do 46 etap, celkové převýšení až šílené – více než 47 000 metrů nahoru, tj. pětkrát Mount Everest a ještě kus. Trasa vede i přes Parque Nacional Aigüestortes i Estany de Sant Maurici, mezi chatami Restanca, Colomèrs a Ernest Mallafré.

O tom, jak „vznikly“ Pyreneje, vypráví legenda, jejíž hlavním hrdinou je nadlidskou silou obdařený Héraklés, syn Diův. Legenda má nespočet variant (na internetu), společné mají snad pouze to, že končí tragickou smrtí královské dcery Pyrene (či Pirene). V některé je Héraklés jejím milencem, v další ji znásilnil, v jiné ji vlastně poznal, až když se ji marně pokoušel zachránit. V jedné byla Pyrene dcerou Atláse a žila v bájné a bohaté Atlantidě. Héraklés se do ní zamiloval, ale Pyrene ho odmítla, protože byl nepřítelem jejího otce. Rozzuřený Héraklés udeřil svou mocnou sekyrou do skal, čímž vytvořil dnešní gibraltarskou úžinu, a vzedmuté vody Atlantiku smetly Atlantidu z povrchu zemského. Většina lidí zahynula, ale Pyrene se zachránila a uprchla před svým krutým nápadníkem do dalekých krajů. Jenže Héraklés ji vypátral, Pyrene poté raději volila smrt, než se vydat do jeho rukou a podpálila les, v němž se udusila. Héraklés ji nalezl již umírající a nedokázal ji zachránit. Poté již je tato verze stejná jako ta, kterou jsem vyprávěl v článku Kaňon Ordesa – pouť za Héraklovými kameny, v němž jsem lehce shrnul své dvě cesty do Pyrenejí v 90. letech. Protože byl Héraklés krásou Pyrene okouzlen, rozhodl se postavit nad její hrob nezničitelný památník. Ze všech světových stran přinášel mohutné kopce a skály. Tak Héraklés vztyčil Pyreneje, aby svět nikdy nezapomněl na smrt Pyrene. V další verzi jsou Pyrene a Héraklés milenci, ona porodí hada, což ji tak vystraší, že uprchne do hlubokých lesů, kde zahyne. Konec je opět shodný, Héraklés nad jejím hrobem postaví obří horstvo, které dodnes stráží její hrob.

Ve Španělsku je 15 národních parků, nejstarším z nich je Parque Nacional de Picos de Europa, který byl zřízen v roce 1918 pod názvem Parque Nacional de la Montaña de Covadonga. Později, ovšem ve stejném roce, byl založen i první národní park v Pyrenejích – Parque Nacional de Ordesa y Monte Perdido. V současnosti jsou v Pyrenejích tři národní parky, na francouzské straně Parc National des Pyrénées, starším a ještě užívaným názvem názvem Parc National des Pyrénées Occidentales, na španělské straně Parque Nacional de Ordesa y Monte Perdido a Parque Nacional Aigüestortes i Estany de Sant Maurici.

Další díly o NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici:
200 jezer v nejkrásnějším koutě Pyrenejí
Pyrenejská koupání ve výšce 2500 metrů
Přes vody valící se ze skal