Ale… Neptejte se Španělů, zda je tamta hora v dálce Pico de Aneto. Zeptali jsme se třikrát, vždy jsme dostali naprosto odlišnou odpověď. Jednou ano, podruhé nikoli, Pico de Aneto je až dále tímto směrem, potřetí, Pico de Aneto je úplně na druhou stranu. I to lze zažít v NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici (nejznámější je Pico de Aneto z druhé strany, ze které je také nejvíce fotografií v médiích).

Od Refugi de Colomèrs jsme si udělali dvě pohodové túry, nejprve do cirku Colomèrs se spoustou jezer, nad nimiž se jako nejvyšší hora tyčí Gran Tuc de Colomèrs (2933 m. n. m.) a poté do Port de Caldes, odkud jsme sestoupili k pod sněhem a ledem schovaným jezerům Estany del Port de Caldes a Estany de Margades. Divoká to krása. Potoky, či spíše valící se ledové říčky, to je nevýhoda jara. Vedou přes ně turistické cesty, v létě jsou snadněji překročitelné, na jaře se člověk musí brodit v dobrých botách, nebo se zout a riskovat zranění prstů u nohou. Tam nahoře v cirku, samé skály, pod nimi voda, a v ní se ta holá dramatická krása zrcadlí, na skalách sníh, není to věčný sníh, během léta zmizí, ledovce jsou až výše na Pico de Aneto. V jezerech rozlámané kry, které se plavně snáší do vodopádů dolů, voda je někde modrá, jinde smaragdově zelená, vážně dokonalá paleta barev, i sníh je zbarvený. Skalnatý hřeben zalitý sluncem, sem tam sníh, tu atmosféru cirku stěží popisovat, snad jedině nakreslit, vyfotografovat, ale ani tak nezachytíte to horské ticho, ani vítr nefouká, jen ta valící se voda je slyšet.


Na jaře je v potocích hodně vody, musíte je překonat


Potoky padají do Estanh Major de Colomèrs


Nahoru do cirku Colomèrs přes potoky


V cirku Colomèrs

Stěží hledat něco pustšího a kamennějšího, masy kamenných polí se sesouvají dolů k potokům a jezerům. Ve sněhu stopy kamzíků, na skále orlí pero, hřeben hor je blízko, jen natáhnout ruku na ta nakupená skaliska, sem tam se bílý chomáč mraků uchytí na vršku hory, jinak je ale nebe modré. Slunce nehřeje, slunce pálí. Že by nás pokropil déšť, to nehrozí. Na všech chatách v národním parku je vyvěšena aktuální předpověď počasí, víme, do čeho jdeme, v Pyrenejích je už pátý den slunečno bez poskvrny. Slunce je pořád nízko, jako by se nás chtělo dotknout. Jen lehnout na nějaké skalisko, odpočívat, užívat klid a krásu. Z cirku Colomèrs lze přes to stromořadí hor pokračovat sedlem Portal de Colomèrs (přes 2700 m. n. m.) až k Refugi Estany Llong. Neznačená cesta vede pod Gran Tuc de Colomèrs a mezi jezery Estany del Bergús, Estany Redó a Estany Llong (nevyzkoušeno).

Jako východisko do parku jsme zvolili na jeho východní straně Espot. Turistickým střediskem se stal už v 19. století, turisté se procházeli v horách, odpočívali, lovili ryby. Nejen lidé z měst na pobřeží jako Barcelona, ale i cizinci, Francouzi, Angličané. Služby nabízely první hotely. Dodnes je Espot asi nejznámější a nejobvyklejší přístup do národního parku. Ale lze se do něj dostat i z dalších míst, např. od Refugi de Conangles u silnice směrem Vielha, odkud je to asi 12 kilometrů po červené značce k Refugi de la Restanca. Další fajn přístup je od střediska Boí a vzít taxi stejnojmenným údolím směrem k Estany de Cavallers. Kolem národního parku jezdí autobus, takže lze snadno zvolit výchozí místo vstupu. Autobus vyráží z Espotu nebo Pla de l´Ermita na opačné straně v 9:45 a 17:45, jede přes městečka La Guingueta d´Àneu, Valéncia d´Àneu, Salardú, Vielha, parkoviště Conangles, odkud pokračuje na El Pont de Suert, Boí a Taüll. Na jaře mohou být autobusy užitečné, protože některé průsmyky nejsou dobře průchozí kvůli množství sněhu, takže je bezpečnější sejít dolů a objet část parku autobusem k přístupnějším místům, někteří turisté to tak plánovali.


Výhled z Tuc de Ratera, někde v dálce je Pico de Aneto


Těsně pod vrcholem Tuc de Ratera


Skály se zrcadlí v modrých vodách jezer


Cesta do průsmyku Ratera (vlevo nahoře) kolem Lac deth Ombrèr

NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici není rájem cyklistů, většina turistických tras je pro kolo naprosto nevhodná, pokud se na ně vůbec s kolem smí. Ovšem pyrenejská podhůří a průsmyky, to je jiná, však do nich pravidelně zavádí cyklisty i itinerář Tour de France. Novinář Tomáš Macek v knize Příběhy Staré dámy – Sto ročníků Tour de France popisuje historii vstupu cyklistiky do Pyrenejí: Býval to divoký kraj. Medvědi, ovce a kozy, laviny padající do údolí, sem tam pastýř nebo pašerák. Jinak se každý rozumný člověk vyhýbal prašným cestám přes zapomenuté průsmyky, které jako by mizely v nicotě. Mezi nimi Tourmalet. Ten, jehož jméno znamená Špatná cesta. Lucemburský průkopník Alphonse Steines, pomocník Henriho Desgrange, šéfa Tour, sem před stovkou let cyklisty zavedl.
„Musíme se dotknout všech hranic. Co třeba Španělsko?“
„Je nemožné dosáhnout Španělska, aniž bychom přejeli Pyreneje.“
„Přesně! Myslím, že je musíme překonat.“
„Děláš si srandu? Sežerou je tam medvědi. Ztratí se. Zemřou vyčerpáním.“
A tehdy Steines sedl k mapě a vymyslel etapu přes v současnosti slavné průsmyky Peyresourde, Aspin, Tourmalet a Aubisque.

Medvědi tehdy cyklisty nesežrali. Začátkem 20. století, tedy v době, kdy cyklisty „nahnali“ do Pyrenejí, žilo v nich na 150 medvědů, postupně ale téměř vyhynuli. Pokusy o záchranu jejich populace přišly na poslední chvíli, v devadesátých letech se do Pyrenejí stěhovali tři medvědi ze Slovinska. V současnosti žije v Pyrenejích 43 medvědů, ovšem že by se to líbilo například francouzským farmářům… Právě kvůli nim si nedovolila francouzská vláda posvětit další dovoz medvědů z ciziny. Několik medvědů bylo vypuštěno na španělské straně. Medvědi zřejmě žijí i v NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici – v jeho méně navštěvované a méně přístupné západní části.

Co krátce zdůraznit na závěr čtyřdílného povídání o NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici? Je to nejkrásnější kout Pyrenejí. To ta jezera, ty modré vody, nikde jinde jich v Pyrenejích tolik není.

Předcházející díly o NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici:
200 jezer v nejkrásnějším koutě Pyrenejí
Pyrenejská koupání ve výšce 2500 metrů
Rozkvetlé jarní Pyreneje